29/06/2011 This content is not up to date

Revoluční Liga arabských států?

Dvanáctého března podpořila Liga arabských států (též známá jako Arabská liga) myšlenku bezletové zóny nad Libyí. Tento tah přiměl některé komentátory mezinárodního dění k úvahám o novém politickém směřování Ligy a její revitalizaci. Vycházelo ale rozhodnutí Arabské ligy z úsilí přizpůsobit se novému duchu arabských revolucí a z upřímného zájmu o ochranu libyjských civilistů, nebo mělo porušení principu neintervence, jednoho z pilířů Ligy, mnohem pragmatičtější vysvětlení a žádný zlom ve fungování této arabské regionální organizace nepředstavuje?

Panarabismus vs. národní suverenita

Liga arabských států byla založena v roce 1945 za aktivní podpory Velké Británie, která si chtěla v kontextu druhé světové války a poválečného uspořádání zachovat dominantní roli v regionu, zejména skrze Egypt, zákládajícího člena Ligy. Od samého počátku se ukázalo, že efektivita Arabské ligy je funkcí dvou protichůdných tlaků: panarabismu a národní suverenity. Jeden ze dvou hlavních účelů Arabské ligy je koordinace politik mezi arabskými státy, a i když se v její chartě o politickém sjednocení všech arabských zemí nedočteme, myšlenka „úzké spolupráce“ tehdy vycházela ze silné panarabská ideologie. Minimálně arabská veřejnost očekávala, že se arabské státy pokusí smazat to, co bylo obecně vnímáno jako uměle narýsované koloniální hranice. Vytvoření Arabské ligy umožnilo nově vzniklým státům vyjít arabské ulici částečně vstříc. Druhý účel Ligy, ochrana nezávislosti a suverenity nových arabských států, se sice s panarabskou myšlenkou vyslovoval v jedné větě, ale fakticky s ní byl neslučitelný.

Ideologická dialektika obsažená v samém jádru Ligy zapříčinila paralýzu této organizace. Došlo k rozdělení členů Ligy na dva tábory, revoluční a reakčně konzervativní. Kromě toho sváděly arabské státy boj o vedení uvnitř jednotlivých táborů. Egypt se po svržení monarchie a nástupu prezidenta Násira ujal vedení revoluční fronty. Na druhé straně spektra se proti němu postavila rychle bohatnoucí Saúdská Arábie. Období od začátku padesátých let až do konce šedesátých je proto také někdy označováno jako arabská studená válka. Vzájemnou rivalitu ukončila až šestidenní válka s Izraelem, ze které vyšly revoluční státy poraženy. Prohraná válka odhalila v plné nahotě iluzi o kapacitě revolučních států předložit uspokojivou odpověď na civilizační úpadek arabského regionu. Očekávání neúměrně nafouknutá podmanivou rétorikou charismatického egyptského revolučního vůdce splasklaa roztříštila se ve zklamání, paniku a hněv. Usmíření s konzervativním táborem bylo nevyhnutelné, pokud se revoluční režimy měly i nadále udržet u moci. Cenou za finanční a morální podporu bylo obětování revolučního étosu, návrat ke konzervativním hodnotám a zavedení ideologicky vyprázdněného policejního státu. Represe, nikoli politická ideologie, se stala hlavním mocenským nástrojem.

Období spolupráce mezi arabskými republikami (exrevolučními státy) a monarchiemi trvalo až do letošního roku. Čas od času byl status quo vychýlen politickým radikalismem nekonformních jedinců. Přední místo mezi nimi zaujímali Jásir Arafat, Anvar Sadat, Saddám Husajn a Muammar Kaddáfí. Zatímco první tři již nežijí, posledně jmenovaný zápasí o své (nejen) politické přežití právě v tuto chvíli. Stal se obětí tzv. arabského jara, historicky bezprecedentního občanského vzedmutí arabské populace, která si žádá politickou, ekonomickou a sociální spravedlnost.

Arabská revoluční „tunisami“ vznikla v bývalém revolučním táboře Ligy. To je pochopitelné, protože každý sekulární revoluční režim, kterému dojde ideologická pára a přemění se na autokratický policejní stát, má svou životnost značně omezenou. Monarchiím spoléhajícím na svou vyšší legitimitu se ale revoluční pnutí rozhodně nevyhnulo. A tak se konzervativní tábor zase jednou ocitl v defenzivě, obklopen revoluční nestabilitou a ohrožený zevnitř politickou emancipací vlastních obyvatel. Konzervativní státy však disponují jednou velkou výhodou _ obrovskými finančními prostředky. To se zejména týká členských států Rady pro spolupráci v Zálivu (GCC _ Gulf Cooperation Council), která vznikla v roce 1981 a v podstatě tvoří klub bohatých konzervativních sunitských monarchií vedených Saúdskou Arábií. A je to právě RSZ, která se stala nástrojem reakcionářské ofenzivy konzervativního tábora Arabské ligy.
Osmého května oznámili představitelé GCC podporu bezletové zóně nad Libyí. O čtyři dny později na schůzi Arabské ligy v Káhiře to byly opět státy GCC, které rezoluci požadující bezletovou zónu pomohly schválit. I když média mluvila o konsenzu v Arabské lize, pravda je, že z dvaceti dvou členských států se schůzky účastnila pouhá polovina. A pouhých devět jich pro rezoluci o bezletové zóně zvedlo ruku. Šest z nich byly členské státy GCC. Jak ale zapadá podpora rezoluce ve prospěch libyjských revolucionářů do agendy konzervativního tábora?

Mnoho nevyřízených účtů

Pohnutky reakčních konzervativců nesouvisí s humanitární situací Libyjců nebo náhlou podporou revolučních procesů v arabském světě. Motiv jeprozaičtější. Jedná se o osobní nepřátelství mezi saúdskoarabským králem Abdulláhem a libyjským vůdcem Muammarem Kaddáfím. Kaddáfí byl dlouhodobě iritující postavou na arabské politické scéně, ale v roce 2003 došlo mezi ním a dnešním králem (tehdy princem) Abdulláhem na summitu Arabské ligy k vážné roztržce. Kaddáfí v podstatě označil saúdskoarabského prince kvůli jeho podpoře invaze do Iráku za americkou loutku paktující se s ďáblem. Abdulláh na oplátku pohrozil Kaddáfímu smrtí. Kaddáfí vzal zřejmě výhružku vážně a rozhodl se udeřit první. V roce 2004 oznámila Saúdská Arábie, že překazila pokus o atentát na Abdulláha zosnovaný Libyí. Média obou zemí mezi sebou po léta vedla ostrou přestřelku se značně urážlivým obsahem. Kaddáfí se ani na posledních summitech Ligy netajil pohrdáním, které choval ke svým arabským protějškům, a zejména k představitelům monarchií Perského zálivu.

Saúdská Arábie ale není zdaleka jedinou zemí, která má s Kaddáfím nevyřízené účty. Libanon, především jeho šíitská část, vede s Kaddáfím tichou válku už od roku 1978. V ten rok totiž v Libyi za podivných okolností zmizel imám Músa as-Sadr se svými dvěma společníky. Sadr byl a stále ještě je jednou z nejvýznamnějších libanonských politických osobností a nejoblíbenější postavou mezi libanonskými šíity. I přes nedávné zvěsti, že stále ještě může být naživu, je pravděpodobné, že ho před více než třiceti lety nechal Kaddáfí zlikvidovat. V roce 1984 unesli Libanonci dva libyjské diplomaty, aby si od Kaddáfího vynutily pravdu o Sadrově zmizení. Když nepochodili, vyhodili radikální šíité do vzduchu libyjskou ambasádu v Bejrútu. V roce 2000 dokonce iniciovali šíitští politici vyšetřovací komisi, která dosáhla vystavení zatykače na Kaddáfího. Libyjský vůdce na oplátku odvolal z Libanonu svého velvyslance. Nakonec se zdá, že poslední slovo měl právě Libanon, neboť to byla právě tato země, která předložila v Radě bezpečnosti OSN rezoluci k ustavení bezletové zóny nad Libyí. Libanonský Hizballáh se tak paradoxně dostal do spolupráce s Francouzy a Brity, zatímco Sýrie, jeden z patronů tohoto hnutí, hlasovala v Arabské lize proti bezletové zóně.

Případ Libye lze tedy označit za výjimečný tím, že se různé faktory sečetly dohromady a způsobily spolupráci konzervativního i revolučního tábora, která vyústila v porušení jednoho z hlavních pilířů Arabské ligy, principu suverenity a neintervence. Kaddáfího osobnost a špatné vztahy s většinou arabských státních představitelů se přičetly k tlaku arabského veřejného mínění, které bylo jasně nakloněné libyjským rebelům. Nově revoluční státy musely veřejnosti dokázat svou revolučnost, jinak by jim hrozila další vnitřní destabilizace. Libanon, kromě případu Sadr, se shodou okolností nacházel v pozici jediného arabského státu v Radě bezpečnosti OSN, navíc se silnou vazbou na Francii a jejího hyperaktivního a prointervenčního prezidenta. Konzervativní státy dosáhly jednou rezolucí hned několika výhod. Zbavily se Kaddáfího a vlákaly západní svět do intervence, která může zbytku arabské populace jasně demonstrovat výhody poklidné akceptace politické autority a nevýhody konfrontace. Navíc upnuly pozornost světa směrem k leteckým úderům na excentrického diktátora, zatímco o týden později překročily jednotky RSZ hranici Bahrajnu, aby se vypořádaly s místní revolucí.

Byla to tedy výjimečnost situace v Libyi, která Arabskou ligu zdánlivě aktivizovala. Státy Ligy dokonce pozastavily členství Libye v organizaci. To se stalo v celé historii pouze jednou v případě Egypta po podpisu mírových smluv s Izraelem. V případě irácké invaze do Kuvajtu nebo účasti súdánského režimu na genocidě v Dárfúru se ani jednomu ze zmíněných států členství nepozastavilo. Jenomže Libyí aktivita Ligy ostentativně ve prospěch lidských práv skončila. Situace v Sýrii, která je podobně tragická, ne-li tragičtější než ta libyjská v době rezoluce o bezletové zóně, pozornost Ligy nepřitáhla. Naopak, v dubnu Arabská liga podpořila kandidaturu Sýrie do Rady pro lidská práva OSN.

Přeskupování sil v Arabské lize

V Arabské lize nyní dochází k novému překreslování hranic politických táborů. Jak přesně se vyvine situace v Egyptě, Tunisku, Libyi, Jemenu nebo Sýrii, není ještě známo. Reakční síly ale nehodlají čekat, až se tato tajenka vyluští. Rada pro spolupráci arabských států v Zálivu v květnu oznámila, že se zabývá kandidaturou Jordánska a Maroka na členství. Kromě toho, že jsou tyto dvě země monarchiemi, nemají se státy GCC nic významně společného. Maroko navíc leží čtyři tisíce kilometrů od Zálivu. Je očividné, že se jedná o ryze politický tah, ne nepodobný zformování tzv. Svaté aliance v Evropě jako reakce na francouzskou revoluci. Konzervativní tábor monarchií Perského zálivu si je vědom toho, že skutečná demokratizace nebo přímo pád monarchií ve značně chudším Jordánsku nebo Maroku by znamenaly ohrožení i jejich vlastních autokratických režimů. Rada pro spolupráci v Zálivu proto oznámila finanční pomoc v hodnotě přes dvacet miliard dolarů dvěma svým státům nejvíce ohrožených revoluční vlnou _ Bahrajnu a Ománu _ a lze očekávat finanční injekci i Jordánsku a Maroku. Tyto země mohou na oplátku poskytnout své dobře vycvičené bezpečnostní jednotky, ale také určitou náboženskou prestiž. Marocký král užívá titulu „ochránce věřících“, který v historii patřil khalífům, a jordánský král zase dokládá svůj rodokmen až k Prorokovi.

Na základě vývoje situace v regionu je možné s určitou jistotou říci, že Liga arabských států v otázkách vysoké politiky bude i nadále paralyzovanou institucí. Určitou naději pro vitalitu Arabské ligy může přinést nedávné jmenování energického a revolučního Nabíla al-Arabího, ministra zahraničí postrevolučního Egypta, generálním tajemníkem. Spíše než revitalizaci Arabské ligy má ale tento krok znamenat pravděpodobně pacifikaci al-Arabího.
Většina regionálních organizací usiluje o posílení společné identity. Arabská liga je na společné identitě implicitně postavena. Ukazuje se ale, že bez sdílení společných hodnot bude její efektivita omezena na technické problémy nižšího řádu.

O autorovi:

Šadí Shanaáh absolvoval studium mezinárodních vztahů mj. na Richmond American International University v Londýně, magisterský titul získal na University of Cambridge. Od roku 2011 působí v analytickém centru Glopolis.

Expertise to impact

Subscribe