01/02/2011 This content is not up to date

Rubl ve stínu „velkých měn“

Třetí a čtvrté čtvrtletí roku 2010 se neslo ve znamení oslabování hospodářské obnovy po nedávno proběhnuvší krizi. Právě na tento fakt se snažilo reagovat vedení amerického Federálního rezervního systému (Fed), když přistoupilo k dalšímu nalití hotovosti do ekonomiky prostřednictvím nákupu státních obligací v celkové úhrnné hodnotě 600 miliard dolarů. Toto takzvané „kvantitativní uvolňování“, které mělo znovu nastartovat americký hospodářský růst, vzbudilo poměrně ostré reakce ze strany zemí přímo závislých na vývozu.

Nejen Čína, která je právě Spojenými státy dlouhodobě obviňována z umělého podhodnocování jüanu, ale i například Německo a další země odsoudily americký krok jako vývoz vlastních problémů do zahraničí. Fakticky se začaly obávat, že pod tlakem obrovského množství nové likvidity dojde k prudkému znehodnocení americké měny. Tím se sníží konkurenceschopnost jejich zboží na americkém trhu a fakticky se zastaví jejich ekonomiky, které jsou taženy exportem. Americká vláda a Federální rezervní systém se tak podle nich snaží alespoň částečně zvrátit situaci, kdy světový růst je do značné míry tažen americkou domácí poptávkou. Celému konfliktu kolem oslabování dolaru dal následně jméno brazilský ministr financí Guido Mantega, který situaci, kdy se země různými manipulacemi s hodnotou svých měn snaží získat vzájemnou výhodu, nazval válkou měn.

Na klidu rozhodně nepřidává ani situace v eurozóně, kde některé státy bojují o holé přežití pod tíhou svých rozpočtových prohřešků z minulosti. Euro se v poslední době vyznačuje výraznou volatilitou, kdy při každé zprávě o problémech některého člena eurozóny následuje propad vůči dolaru i ostatním měnám, zatímco po zprávě o pomoci danému členovi následuje prudký růst. Euru samotnému ale nepřispívají ani spekulace o jeho možném konci, popřípadě o rozdělení eurozóny na dvě části. Eurozóna tak fakticky pracuje na oslabování jednotné měny, aniž by pro to musela cokoli udělat.

Země BRIC

Je otázkou, nakolik je označení skupiny zemí jako BRIC vůbec platné. Vzniklo v roce 2001 v americké investiční bance Goldman Sachs jako marketingové označení zemí, jejichž hrubý domácí produkt v té době rostl vysokými tempy. Primárně jde totiž jen o velmi nehomogenní skupinu států, které mají navíc různé zájmy. Jedná se o země s nestejným počtem obyvatel, kdy Čína a Indie překračují jednu miliardu obyvatel, zatímco Rusko má pouze sto čtyřicet milionů, navíc počet jeho obyvatel alespoň do nedávné doby klesal. Země jsou rozdílné i nábožensky, politicky atd. Možná nejvíce se ale vymyká přeci jen Rusko.

Rusko se dokonce i v průběhu hospodářské krize z nedávné minulosti chovalo jinak než ostatní země skupiny BRIC. Zatímco Brazílie, Indie či Čína rostly v průběhu nedávné hospodářské krize slušnými tempy, Rusko se potýkalo s velkými těžkostmi a propadem hospodářských ukazatelů. Obtíže postihly jak těžce zadlužený Gazprom, tak i další firmy. Na druhou stranu se ale jednalo o problémy, které byly úzce spojené s cenami ropy, na které ruský rubl velmi ostře reaguje. Proto, jakmile se cena ropy dostala na úroveň mezi 70 a 80 dolary za jeden barel, ustálil se i kurs ruské měny. Ruská ekonomika, stejně jako její měna, se tak řídily zcela jinými pravidly než měny ostatních zemí BRIC.

Pro Rusko ale tato nesourodá skupina představuje i jistou šanci, jak zvýšit svůj vliv na světové finanční toky. Země se dlouhodobě snaží etablovat rubl jako jednu z rezervních měn. S tímto cílem dokonce převedlo obchody s některými zeměmi v postsovětském prostoru na ruský rubl. Nicméně daleko důležitější bude dosáhnout vyššího podílu na rozhodování v brettonwoodských organizacích. Zde se soustředěný tlak tak významných ekonomik již přeci jen projevil, když se podařilo prosadit vyšší hlasovací podíl těchto zemí v Mezinárodním měnovém fondu. Podobné změny ve Světové bance by pak měly ještě následovat. Rusko se ani netají tím, že by rádo spolupráci povýšilo z dosavadní konzultativní úrovně na přeci jen formalizovanější rovinu, aby ještě posílilo její hlas. Zároveň chce do případné organizace přitáhnout ještě další ekonomiky a nejčastěji se ruští představitelé zmiňují o Jižní Africe. Na druhou stranu je ale otázkou, jak se bude takové nesourodé sdružení koordinovat svoji politiku v jiných oblastech, zvláště když jde o země, které mají ambice být hegemony ve svých regionech.

Rusko a měnová válka

Rusko se prozatím k soutěži o co největší oslabení své měny rozhodlo nehlásit. Podle slov ruského ministra financí Kudrina, mezitím vyhlášeného časopisem Euromoney nejlepším ministrem financí za rok 2010, se jedná o velmi nebezpečnou hru, která může světovou ekonomiku jako rovnovážný systém poměrně jednoduše zlikvidovat a vrátit zpět ke stagnaci. Rusko zde apeluje hlavně na Spojené státy, ale i další země, které přijaly politiku sobecké záchrany vlastního růstu na úkor stěží fungující rovnováhy. Jeho pozice je tak poněkud stranou sporu, který mezitím hoří mezi státy primárně dovážejícími a velkými vývozci, jako jsou právě Brazílie, Čína či Indie.
Rusko oproti ostatním zemím skupiny BRIC přeci jen ve specifické pozici. Nejenže se jedná o zdaleka nejbohatší zemi v přepočtu na jednoho obyvatele, rozdílná je i povaha jeho ekonomiky. Zatímco ostatní země spoléhají především na konkurenceschopnost svých výrobků, Rusko vyváží hlavně suroviny. Z tohoto faktu vycházejí některé charakteristiky, které jej oddělují od Číny, Indie i Brazílie. Hlavním rozdílem je to, že ruské suroviny jsou poměrně konkurenceschopné i při vyšších cenách (proměny na trhu se zemním plynem ponecháme nyní stranou). Rusko tak nemá potřebu nijak svou měnu znehodnocovat, alespoň ne v krátkodobém ohledu. Ačkoli by sice bylo oslabení rublu vítané, aby se dosáhlo větší konkurenceschopnosti jiných ruských produktů než jen ropy, nespatřují v něm ruské orgány žádnou nutnost.

Největším problémem, který Rusku brání v připojení se k „měnové válce“, je pravděpodobně vysoká míra zadlužení ruských firem v zahraničí. Primárně se zde jedná o podniky energetického sektoru, a to včetně Gazpromu. Ty narážejí na neschopnost, respektive nevyvinutost ruského bankovního sektoru financovat rozsáhlé projekty, a to ani v konsorciích. Vzhledem k povaze plynárenství a ropného průmyslu, které závisejí na obrovských investicích, musejí ruské firmy žádat o úvěry v cizích měnách. Firmy sice většinu svých zisků realizují v dolarech, ale zdaleka již nejde o všechny. Gazprom realizuje na domácím trhu asi 35 procent své tržby. Ještě hůře by na tom mohly být automobilky, pracně zachraňované během krize. Většina jejich úvěrů pochází stejně jako u energetických firem ze zahraničí, většina příjmů z domácích zdrojů.

Rusko, respektive jeho centrální banka, sleduje kurz postupného odklonu od měnového koridoru ke svobodně plovoucímu kurzu ruské měny. Centrální banka se tak nebude věnovat udržování kurzu rublu v ideálním rozpětí. Ten bude tvořen výhradně rovnováhou nabídky a poptávky. Úkolem intervencí tak bude pouze zajištění kurzu proti příliš velkým fluktuacím. Lze tedy předpokládat, že v případě, že nedojde k velkým hospodářským otřesům ve světě, bude rubl dlouhodobě posilovat s ohledem na příliv ropných dolarů a poměrně vysokým úrokovým sazbám.
Rusko se ani příliš nemusí snažit o výrazné omezování přílivu kapitálu do země, jako to dělá dodatečným zdaněním zahraničních investic například Brazílie. Jen za prvních deset měsíců roku 2010 činil odliv kapitálu 21 miliard dolarů, přičemž zdaleka nejsilnější byl v posledních dvou měsících, kdy dosáhl 8 miliard dolarů. Díky tomu se i bez intervencí centrální banky snížil reálný kurs rublu o 2,7 procenta. Odliv kapitálu je přitom způsoben několika faktory, například akvizicemi ruských firem v zahraničí a celkově nejistotou na politické scéně, jako i zahraničněpolitickými problémy na Korejském poloostrově. Naproti tomu není prozatím jasné, nakolik se projeví důsledky odsouzení Michaila Chodorkovského. Ovšem vzhledem k tomu, že se jedná o starý případ a Chodorkovskij byl již dlouhou dobu ve vězení, navíc byl výsledek do značné míry očekávaný, žádná prudká reakce pravděpodobně nenastane.

Ministr financí Kudrin ovšem bude muset čelit jiné výzvě. Rok 2011 bude rokem supervolebním, navíc následovaným prezidentskými volbami v roce 2012. I na základě zkušeností z předchozího volebního období lze očekávat, že bude na něj ze strany resortních ministrů vyvíjen tlak na větší utrácení. Ačkoli se nezdá, že by mohl jakýkoli subjekt ohrozit dominantní postavení Jednotného Ruska, které navíc bude posíleno ještě využitím administrativních zdrojů, vliv na vládní výdaje je více než zřejmý. Paradoxně mu do jisté míry může pomoci současná krize. Rusko se totiž stále není schopné zbavit schodku svého rozpočtu, navíc rezervní fond, který měl primárně pokrývat rozpočtové schodky způsobené propadem cen ropy, je fakticky vyčerpaný. Ačkoli tedy bude snaha přilepšit především potenciálně nespokojeným skupinám obyvatel, jako jsou důchodci, argumenty ministra financí mohou být velmi pádné.

S případným zvýšením vládních výdajů souvisí i dlouhodobý ruský problém, kterým je inflace. I když se ji podařilo díky efektům krize snížit na jednocifernou úroveň, stále zůstává velmi vysoká. Zcela zjevně tak jdou proti sobě hned dva zájmy, vzájemně neslučitelné. Na jednu stranu Rusko potřebuje co nejnižší úrokové sazby, které by pomohly rozhýbat úvěry reálnému sektoru, na druhou stranu je centrální banka nucena kontrolovat silné inflační tlaky, které by přísun peněz do ekonomiky způsobil. Za rok 2010 se tak centrální bance nepodařilo udržet inflaci v rozmezí dříve plánovaných šesti až sedmi procent, když její výše dosáhla zhruba osmi procent.

Oslabování rublu kvůli domácím faktorům

Celkově tedy lze konstatovat, že se ruská vláda ani centrální banka nijak k úmyslnému snižování kursu rublu nepřipojily. Dokonce můžeme sledovat opačný efekt, kdy intervence centrální banky jde proti takové politice. Ačkoli tedy rubl vůči dolaru oslaboval, nešlo o výsledek promyšlené státní politiky či o působení vnějších vlivů, ale projevy několika jevů přítomných v ruském hospodářství. Hlavním z nich, který bude i nadále určovat chod ruské ekonomiky, je jeho jednoznačná závislost na vývozu energetických surovin.

O autorovi:

Karel Svoboda je analytikem Asociace pro mezinárodní otázky.

Expertise to impact

Subscribe