Announcing the Winter Semester program of the IIR Critical Studies Seminar

26/11/2016 This content is not up to date

Smrt Fidela Castra: konec poloviny dějin nezávislé Kuby

Smrt Fidela Castra, šedesát let poté, co vyrazil z Mexika na nespolehlivé bárce s 82 muži vstříc střetnutí se zkorumpovanou a krutou diktaturou, je novým momentem hlavně pro zamyšlení nejenom nad jeho postavou, ale také nad odlišnými perspektivami chápání světa za studené války (byť ta Castra k moci nevynesla a i proto její konec nutně neimplikoval ani jeho pád). Z hlediska praktického i symbolického se totiž režim na Fidelovu smrt výborně připravil.

Castrův odchod z reálných funkcí po roce 2006, doplněný o jasné upozornění, že jeho zdraví je opravdu podlomené, nachystal Kubánce na současné dění již o dekádu dříve. I fakt, že je Kuba jednostranickým a institucionalizovaným režimem (vzdor zjevné personalizaci), pomohl tomu, že smrt otce-zakladatele neuvrhne vládu do žádné kalamity. Z hlediska studia problému nástupnických krizí je tak kubánské řešení v letech 2006-2016 ukázkou (zatím) perfektně zvládnuté situace. Všichni měli čas se na ni připravit a vlastně nejde o reálnou změnu.

Sám Castrův příběh je pak v dějinách revolučních jednostranických režimů komunistického typu ojedinělý. Stejně tak vyniká v kontextu dějin menších rozvojových zemí. Castro se dostal k moci zcela bez sovětské pomoci a inspirace. Z malého ostrova udělal epicentrum světové politiky. Stalo se tak hlavně za pomoci hloupé a agresivní politiky USA, které nezávislost ostrova braly asi tak vážně, jako Putin Ukrajinu, a také díky Chruščovově odvaze angažovat se v oblastech, jež třeba na Stalinově mentální mapě ani neexistovaly.

V zásadě brilantní zvládnutí metod PR v době, kdy se tento termín prakticky nepoužíval, plus impulsivnost a obrovské ambice, se tak spojily s politicky ideálním momentem. Díky Castrovi je dnes Kuba politickým pojmem, ať už pozitivním či negativním, a nikoli „pouze“ výletním karibským ostrovem, jako třeba Dominikánská republika.

Pro země jihu se tak stal symbolem revoluce a naděje na změnu mladý Castro a nikoli šediví byrokraté ze států „reálného socialismu“ či stále zjevněji maniakální Čína let kulturní revoluce. Pomohla tomu i kubánská soft-power. Dobrý rum, slunce, doutníky či salsa, stejně jako španělština a rasově smíšená populace jsou jaksi univerzálnější než vodka, zima, kozáček, splín a obrázkové písmo.

Současně se Castrovi povedlo zapsat se do dějin svého (v mnoha oblastech opravdu jeho) ostrova jako faktický vůdce hnutí za nezávislost, samozřejmě po Josém Martím. Kuba formálně vyhlásila republiku v roce 1902. Castro tak fakticky či symbolicky vládl po celou polovinu její existence! Je až šokující, nakolik je Kuba, země historicky plná brilantních a zajímavých osobností, mnohdy ztotožňována pouze se svým bývalým lídrem.

Fenomén Castro

Fidel Castro je samozřejmě osobností štěpící jak veřejné, tak odborné mínění. Někteří zdůrazňují národně-osvobozenecký a emancipační charakter jeho hnutí, jemuž prý ublížily hegemonistické snahy USA a bipolarita světa, jiní mluví o diktátorovi zahleděném do sebe, který uvrhl relativně prosperující a strukturálně celkem vyspělou zemi do krize. Tato dichotomie, a mnohé jiné, může pomoct lidem v různém typu intelektuální tísně, ale nikoli pochopení Castrova fenoménu.

Castro byl totiž obojím. Jeho mezinárodní a symbolický rozměr je jiný než role v domácím kubánském vývoji a než faktické politiky jím prosazované. Na první rovině byl symbolem emancipace tzv. Třetího světa počátku 60. let, v době dekolonizace Afriky a Asie, konžské krize, alžírské nezávislosti, násirismu v Egyptě, Sukarna v Indonésii či rozbíhající se vietnamské války. Stal se též vůdcem, jenž je třeba v Jižní Africe mnohými stále považován za hlavního reálného bojovníka proti apartheidu, či politikem, který výrazně komplikovat život (nejenom) latinskoamerickým diktaturám.

V knihovně ÚMV najdete k tématu více, například:

Susan Eva Eckstein - Back from the future: Cuba under Castroi

nebo

Juan Antonio Blanco - Cuba: present and future

Více najdete zde

Současně však Castro byl caudillistickým vládcem, schopným léta věznit i své spolubojovníky, pronásledovat homosexuály, přemýšlet po nocích o zcela nereálných projektech, do kterých pak Kubánce nutil, aby neúspěch sváděl buď na jiné, nebo si stěžoval, že v zemi stále přetrvává sobecká a kapitalistická mentalita, neschopná oběti. Již v raných fázích hnutí neváhal nařizovat popravy.

Jeho více než oprávněná kritika kubánské neokoloniální situace první poloviny 20. století a podřízení země USA, vyústila v zavedení Kuby do kompletní závislosti na východním bloku, hlavně poté, co se jím zcela dominovanému režimu povedlo rozvrátit kubánskou ekonomiku. Když karibská země musí dovážet základní potraviny či ovoce a zeleninu, nejde o důsledek blokády, ale o to, že cosi zcela základního nefunguje. A těžko označit za politickou emancipaci pronásledování dnes celkem neškodné opozice, někdy i metodou podivné autonehody. Režim, placený od počátku 60. let hlavně z vnějšku (z Moskvy či Prahy a poté z Caracasu) by neměl jádrem své obrany dělat mj. fakt, že disent má vnější podporu.

Ale budoucnost Kuby již delší dobu nezávisela na Fidelu Castrovi. Dále ji ovlivní jednak výsledek vnitřních střetů a zájmových koalic uvnitř režimu, jednak budoucí politika Donalda Trumpa. V prvním případě budou aktéry nejenom straničtí a státní činitelé, technokraté různého typu, ale také armáda, jejíž ekonomické impérium a zájmy z ní činí faktor nikoli nepodobný Revolučním gardám v Iránu či vojákům v Barmě nebo Egyptě.

V druhém případě se zatím (!) zdá, že Trump se obklopuje odpůrci obamovského uvolnění a nenechává převážit svůj instinkt podnikatele. Faktorem v kubánském vývoji byla i Venezuela a ropné dodávky z ní, ale ekonomické problémy ji zatím postupně zcela vyřazují ze hry. Na konec však dodejme, že po arabském jaru by žádný analytik neměl vyloučit faktor nečekané lidové vzpoury, byť ta se nyní jeví jako vysoce nepravděpodobná.

O autorovi:

Radek Buben působí v Institutu pro studium strategických regionů UK. Je externím spolupracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů.

Expertise to impact

Subscribe