Současná Jižní Amerika: pravicová restaurace moci?

Loňské vítězství Jaira Bolsonara v brazilských prezidentských volbách vyvolalo velké kontroverze a dostalo se do povědomí světové veřejnosti jako potenciální hrozba pro největší jihoamerickou zemi. Tato událost má nicméně regionální přesah. Byť je Bolsonaro svou rétorikou zdaleka nejradikálnějším vládnoucím pravicovým politikem v Jižní Americe a svůj obdiv projevil kromě brazilské diktatury z druhé poloviny minulého století také chilskému diktátorovi Augustu Pinochetovi, není v žádném případě jediným představitelem úspěchu pravice na kontinentě v posledních letech, naopak. Kromě bývalého brazilského vojáka kontinentální pravici v prezidentských volbách loni posílil také Abdo Benítez v Paraguayi, stejně jako Iván Duque v tradičně pravicí ovládané Kolumbii. V Argentině již čtvrtým rokem vládne Mauricio Macri prosazující velmi neoliberální ekonomickou politiku, čímž ukončil dvanáct let trvající éru kirchnerismu v zemi. Podobnou situaci lze sledovat i v sousedním Chile, kde se loni do prezidentského paláce po čtyřleté přestávce vrátil úspěšný pravicový podnikatel Sebastián Piñera.


zdroj: opendemocracy.net

Narušení politického fenoménu posledních 10ti let

Tyto politické tendence zcela narušují politický fenomén kontinentu minulého desetiletí, který se projevoval v duchu tzv. progresivistických vlád. Na konci zmíněné dekády měla drtivá většina jihoamerických zemí středo-levicovou či levicovou vládu. Byť se nedá říct, že by prvky této pokrokové dekády byly zcela ztraceny, tak je zřejmé, že levicová dominance v Jižní Americe je dnes již minulostí a nic nenasvědčuje tomu, že by se to mělo v následujících letech změnit. V regionu jsou již pouze tři země, které lze označit za pozůstatek tohoto fenoménu. Kromě v krizi se nacházející Venezuely to jsou Bolívie a Uruguay. Ekvádorský případ je dosti specifický. Současný prezident Lenin Moreno vykonával v minulých letech funkci viceprezidenta v období vlády Rafaela Correi, jednoho z hlavních protagonistů zmíněné levicové vlny v regionu. Leninovy kroky zejména v posledních měsících nicméně signalizují, že se Ekvádor značně vzdaluje politice z Correova období a řadit tuto zemi dále po bok například Bolívie či Venezuely tak již není na místě.

Přestože geografický záměr tohoto textu směřuje výhradně na jihoamerický kontinent, nelze v tomto kontextu opomíjet současné nepravicové vlády v zemích střední Ameriky či Karibiku. Velkým posílením latinskoamerické levice bylo vítězství Andrése Manuela Lopéze Obradora prezidentských volbách v Mexiku. V krizi zmítané Nikaragui se u moci zatím drží sandinista Daniel Ortega, který se alespoň verbálně snaží prezentovat jako levicový politik, avšak o jeho skutečném pojítku s levicí by se však dalo polemizovat. Pravice v současné době nevládně ani v Salvadoru, zde prezidentský post obsadil před několika lety Salvador Sánchez Cerén z levicové strany FMLN.

Selhání levice?

Současná politická mapa kontinentu velmi připomíná situaci z devadesátých let minulého století, kdy oblasti dominovala neoliberální politika a washingtonský konsensus. Právě mnohé z ekonomických kroků té doby končily naprostým krachem a katastrofickými dopady pro některé země. Tyto negativní důsledky neoliberálních vlád pak byly jedním ze základních předpokladů proto, aby se v regionu ustanovily zmíněné vlády pokrokové. Otázkou tedy je, zda se současný raketový nástup pravice dá rovněž vysvětlit jako reakce na neúspěchy levice. Do jisté míry ano. Levicové vlády v některých zemích vládly více než deset let, jako v případě Argentiny či Brazílie. Taková doba pochopitelně dříve či později přinese únavu z prosazované politiky, nehledě na to, že takto dlouhá období u moci velmi často vedou ke korupci či klientelismu, brazilský případ Strany pracujících je toho jasným příkladem.

Relativní ústup levice ze scény lze vysvětlit i poklesem cen komodit na světových trzích. Mnoho jihoamerických zemí je bohatých na přírodní zdroje a na jejich momentálních cenách jsou kroky těchto vlád často velmi závislé. Vlády spadající do tohoto pokrokového trendu mohly provozovat řadu sociálních programů, které vedly ke zlepšení kvality života nezanedbatelné části obyvatelstva, jelikož jim to ekonomické možnosti umožňovaly, a to díky boomu s cenami komodit po roce 2004. Náhlé zvýšení těchto cen umožnilo vládám uskutečňovat politiku, kterou skutečně slibovaly v kampani, čímž si získaly přízeň velké části obyvatelstva. Postupný pokles cen v posledních letech měl pochopitelně negativní vliv na tyto vlády a udržitelnost realizace jejich programu.

Výsledky levicové vlny

Nelze ovšem opomíjet některé velmi patrné výsledky ve zlepšení životní úrovně obyvatel mnoha zemí, ve kterých nová levice vládla. Bolívie, ve které od roku 2006 vládne Evo Morales a jeho Hnutí za socialismus, zaznamenala dle dat Světové banky redukci chudoby z 52 % na 25 %. Podobných výsledků dosáhla i Uruguay, kde je u moci od roku 2005 levicová koalice Frente Amplio. Přes všechny korupční skandály a neřešený problém kriminality nelze vládě brazilské Strany pracujících upřít výrazný kvalitativní posun v sociální politice, díky kterému 22 % Brazilců opustilo hranici chudoby v období 2001-2015.

Kromě tohoto výrazného posunu v socioekonomických atributech se rovněž mnoho z pokrokových vlád zasadilo o zlepšení postavení ve společnosti do té doby mnoha opomíjených skupin, především původního obyvatelstva amerického kontinentu, černošské menšiny či žen. Nová venezuelská ústava zaručila některým ze zmíněných skupin mnoho nových práv, stejně tak Bolívie změnila svůj název na „mnohonárodnostní“ republiku Bolívie, čímž dala vláda Eva Moralese jasný signál, že přichází se zcela novým přístupem k indiánské většině, která byla po většinu moderní historie země ignorována a ovládána kreolskou menšinou. Za zmínku rozhodně stojí i výrazné prosazení žen do nejvyšších státních pozic. Prezidentství Cristiny Fernández de Kirchner v Argentině, Michelle Bachelet v Chile či Dilmy Roussef v Brazílii jsou toho jasným důkazem.

Co lze očekávat

Díky četným vítězstvím pravicových sil v letech 2017 a 2018 se v mnoha zemích v následujících letech nedá očekávat změna politického směřování. Oživení tendence z minulé dekády se za současných podmínek jeví jako vysoce nepravděpodobné. V tomto roce se však uskuteční několik klíčových voleb. Pozice Eva Moralese v Bolívii by mohla být v říjnu tohoto roku ohrožena v prezidentských volbách. Morales má sice stále velkou podporu, nicméně jeho samotná kandidatura je více než sporná. Pevnou mocenskou pozicí pohnulo referendum v roce 2016, jež mělo rozhodnout o případné změně ústavy, která by politikovi pocházejícímu z etnické skupiny Aymara umožňovala ucházet se ve volbách o další prezidentský mandát. Morales tehdy těsně prohrál, Ústavní soud nicméně později změnu ústavy povolil.

Velké otazníky stojí nad budoucím směřování Argentiny. Neoliberální politik Mauricio Macri v úřadu nahradil levicovou peronistku Cristinu Fernández de Kirchner a jeho hlavní ambicí bylo zlepšit ekonomickou situaci v zemi, jejíž špatný stav dle jeho slov zavinilo osmileté prezidentství této ambiciózní političky. Argentinu nicméně od nástupu Macriho tíží stále se zvyšující míra inflace a vzrůstající počet lidí žijících pod hranicí chudoby. Kromě toho se Macri odhodlal požádat Mezinárodní měnový fond o půjčku, která byla pochopitelně podmíněná zavedením určitých rázných neoliberálních rozhodnutí. Nelze opomíjet skutečnost, že MMF je v Argentině spojován především s bankrotem země v roce 2001, jakékoliv spojení s touto institucí proto v mnohých Argentincích vyvolává spíše pocit nejistoty a strachu. Druhou největší jihoamerickou zemi čekají prezidentské volby na konci letošního října a z výše uvedeného vyplývá, že stávající hlava státu nebude mít lehký úkol, pokud se bude ucházet o obhájení svého úřadu. Permanentní nejistotu představuje rovněž vývoj situace ve Venezuele a to zejména po událostech posledních dvou měsíců, kdy politická krize nabrala nových tenzí a přesunula se ještě více do geopolitického rozměru. Další osud karibské země je nicméně za současného stavu velmi těžké předvídat a případné odhady vyžadují samostatnou analýzu.

O autorovi

Eugenio Sánchez je student Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy a specializuje se na historický vývoj a současná politická témata Latinské Ameriky.