06/12/2013 This content is not up to date

Srebrenice nikdy více: debata o intervenci v Sýrii

Syrská občanská válka, od jejíhož počátku uběhlo již dva a půl roku, si vyžádala více než 120 000 lidských životů.  Dva miliony obyvatel ze země uprchly a další čtyři miliony byly vysídleny v rámci Sýrie. Měl by Západ v čele se Spojenými státy vyhlásit další „spravedlivou válku za nastolení míru“? Debata o vojenském zásahu v Sýrii je ideově značně nestrukturovaná.

Duch Srebrenice

Stírání rozdílu mezi vojenskými a civilními cíli a dosavadní neochota západních zemí do Sýrie vojensky intervenovat vedou řadu politiků, publicistů a komentátorů k nalézání analogie mezi syrskou válkou a konfliktem, který probíhal v první polovině 90. let v Bosně a Hercegovině (BiH).

Podle ministrů zahraničí Turecka Ahmeta Davutoglu a BiH Zlatka Lagumdziji dává Západ svým postojem k syrské válce najevo, že „nikdy více“ prohlašované po válce v Bosně a Hercegovině nebylo myšleno vážně: „Již 18 let po zločinech ve Srebrenici a šoku z Bosny a Hercegoviny dochází v Sýrii k nejhorší humanitární katastrofě 21. století. Na jiném místě a v jiné době znovu sledujeme masovou tragédii. Opět dochází k tomu, co se svět zavázal již nikdy nepřipustit. Proč světové společenství – čítající tolik mírumilovných a soucitných lidí – nechává toto opět probíhat?“ Rozhořčení Davutoglu a Lagumdziji coby představitelů zemí, ve kterých je sunnitská verze islámu většinovým náboženstvím, je pochopitelné. Kritika nečinnosti Západu ve věci syrské války ovšem zaznívá rovněž z jeho vlastních řad.


Propaganda sysrého prezidenta Bašára Asada u města Allepo. (zdroj: Wikimedia Commons)


Zpravodaj agentury Reuters a komentátor listu New York Times David Rohde poukazuje na asymetrii zahraniční podpory jednotlivým stranám syrské války. Írán, Hizballáh a Rusko poskytují Bašáru Assadovi čím dál více hmotné pomoci, zbraní i diplomatického krytí, zatímco vojáci Svobodné syrské armády (FSA) si musí vyrábět zbraně sami. V opozičních řadách mezitím přebírají iniciativu radikální džihádisté podporovaní zeměmi Perského zálivu.

Pro Írán a libanonský Hizballáh je přežití Assadova režimu životně důležité, ovšem z pohledu USA není výsledek syrské války vitální otázkou. Navíc zkušenost následného vývoje po pádu represivních režimů v Afghánistánu, Iráku a Egyptě, kde zprvu zvítězili liberálové, respektive umírnění islamisté, aby byli ze scény posléze vytlačeni svými radikálnějšími spojenci, velí Američanům opatrnost.

Zatímco Rohde vnímá americký postoj vůči syrské válce optikou hamiltonovské pozice politických zájmů, Leon Wieseltier, komentátor liberálního magazínu New Republic, zaujímá wilsonovskou pozici morálních hodnot. Wieseltier vidí šokující paralely mezi Clintonovým přístupem k bosenské válce během prvních dvou let jejího trvání a dosavadním přístupem prezidenta Obamy k válce v Sýrii: „prezidenta, jehož uspokojuje role přihlížejícího a který zdobí své výmluvy vysoce morálními prohlášeními; omlouvání americké pasivity nepřekonatelnými složitostmi a překážkami v daném regionu, etnickými a náboženskými děleními příliš hlubokými a příliš starými na to, aby je mohla překonat moderní státnost a zbytečnými varováními před nečekanými důsledky, jako kdyby všechny důsledky byly někdy předvídatelné; zbrojní embargo proti lidem, kteří potřebují zbraně nejvíce a kteří jsou oběťmi státní zvůle; znásilňování, mučení a vraždy užívané coby válečné techniky; obecné vědomí o zločinech proti lidskosti, které však nemá odezvu v zahraniční politice; každodenní nezadržitelně narůstající zvěrstva a naši ostudnou neochotu s nimi cokoliv dělat“. Prezidenta Clintona přiměl k rozhodující účasti v bosenské válce až masakr ve Srebrenici v červenci 1995. Sýrie ale podle Wieseltiera již měla své Srebrenice a Obama je stále zamyšlený a nečinný. „Ovšem ani Obama nepopře to, čemu jsme se v dávnověku dvacátém století naučili v Bosně: že v případě morální nutnosti ti, jež mohou jednat, musí jednat; že i oprávněné jednání je doprovázeno nejistotou; že vojenská síla může konat dobro i zlo a že válka není jediným ani nejhorším zlem; že ústup Spojených států z pozice světového vůdce je pozvánkou pro tyranii a nelidskost; že americká zahraniční politika musí být řízena zásadami stejně jako prozíravostí, i když historicky není nic neprozíravého na tom postavit se jasně na stranu mravnosti a demokracie.“

Analogie mezi probíhajícím konfliktem v Sýrii a válkou v BiH vedou zastánce zahraniční intervence ke hledání analogického řešení. Dle některých odborníků by tehdejší americký postup ztělesněný vyjednavačem Richardem Holbrookem a daytonskou dohodou znepřátelených stran, které předcházela aktivní vojenská podpora bosensko-chorvatské armády, mohl posloužit jako návod jak postupovat vůči současnému konfliktu v Sýrii.

Blízkovýchodní šachovnice

Aktivní účast Západu, respektive Spojených států, v syrském konfliktu lze tedy ospravedlnit jak politickými zájmy, tak morálními zásadami: kromě její ostudné nemravnosti povede naše nečinnost v případě vítězství Assadova režimu k posílení íránského a ruského vlivu v Sýrii a v případě, že zvítězí povstalci, v jejichž řadách stále narůstá vliv Fronty an-Nusrá, se Sýrie může stát útočištěm al-Káidy, jakým byl svého času Afghánistán.

Podíváme-li se ale na syrskou válku blíže, nalézáme mezi ní a válkou v BiH podstatné rozdíly. Zatímco konflikt v BiH byl do značné míry geograficky i politicky ohraničen prostorem bývalé Jugoslávské federace, strany bojující v Sýrii mají mnohem silnější zahraniční vazby. Podle chorvatské politoložky Gorany Grgic, jež se v rámci doktorandského programu na univerzitě v Sydney zabývá komparací syrské a bosenské války, by západní vojenská podpora syrských povstalců s největší pravděpodobností vyvolala odpor patronů Assadova režimu. Na rozdíl od války v Bosně, ve které bojující strany náležely ke stejnému geopolitickému bloku, v syrském případě by byla západní intervence o poznání riskantnější. „Účast třetích stran v Sýrii odráží regionální sunnitsko-šíitské schizma a rivalitu mezi blízkovýchodními mocnostmi, jako jsou Írán a Saúdská Arábie. Otevřená podpora syrské vlády ze strany Ruska přenáší tuto rivalitu na úroveň světových velmocí.“

Rovnováha sil

Zastánci intervence v Sýrii dále opomíjejí skutečnost, že zdaru daytonské konference předcházelo vyrovnání sil bojujících stran úspěšným postupem chorvatsko-bosenské armády, který zmenšil oblast kontrolovanou Srby ze 70 na 45 % území BiH. Jak podotýkají politologové a komentátoři The National Interest Edward Joseph a Elizabeth O’Baggy: „Bylo to posílení chorvatských a bosenských sil ze strany Washingtonu společně s leteckými údery NATO a svírajícími sankcemi, co přivedlo pokorné Srby k jednacímu stolu.“

Pro úspěšné diplomatické řešení syrského konfliktu tedy chybí základní předpoklad: rovnováha sil na zemi. K dosažení „daytonského“ výsledku bude diplomacie potřebovat změnu na bitevním poli, zdůrazňují Joseph a O’Baggy. Ve srovnání s válkou v BiH je opozice velmi rozdrobená, což zvyšuje pravděpodobnost, že mnohé bojující jednotky by nerespektovaly případnou dohodu svých vůdců.

Komentátor The American Conservative Micah Zenko souhlasí s nezbytností rovnováhy sil před diplomatickým řešením konfliktu a tedy s tím, že ukončení syrské války dohodou znesvářených stran je dosud v nedohlednu. Zastánci intervence se podle něj snaží udržet představu, že bosenskou válku ukončily pouze vzdušné údery vojsk NATO. „Je třeba, aby si tito syrští jestřábi uvědomili, že opozice v syrské válce zatím není schopna ničeho takového, jako byla bosensko-chorvatská ofenziva. Uznáním jejího významu by se srovnání bosenské a syrské války stalo nesmyslné. Bosna je však stále vzývaným příkladem ‚správné‘ intervence z 90. let, o níž si její zastánci myslí, že může být opakována kdekoliv. Je pro ně užitečné udržovat fikci, že bosenská válka byla ukončena pouze vzdušnými útoky, aby mohli požadovat vojenskou intervenci s vyloučením nasazení pozemních jednotek.“

Použitím „bosenského postupu“ v současné Sýrii by se Spojené státy podle Zenka dopustily stejné chyby jako před deseti lety, kdy se pokusily násilně demokratizovat diktaturu v Iráku s argumentem, že „v Japonsku a Německu jsme to přece již dělali“. Tak jako se Husajnův Irák lišil od Hitlerova Německa, současná válka v Sýrii se liší od bosenské války v první polovině 90. let.

Málo vyčerpání a nedostatečné rozdělení

Joseph a O’Baggy upozorňují na další dva faktory, jež byly klíčové pro ukončení války v Bosně a které v Sýrii chybí: pocit vyčerpání a rozšířené etnické rozdělení. „Přestože obyvatelé měst, o která se těžce bojuje, jako například Aleppo, mohou být hluboce vyčerpáni, ani po dvou letech války není mezi přívrženci opozice ani vlády patrné kritické množství válkou unavených občanů, kteří by byli ochotni hodit rukavice do ringu. Syrská populace je více než pětkrát větší než bosenská, což – přes veškerou hrůznost jejich utrpení – snižuje relativní dopad srovnatelného počtu obětí a vysídlených.“

Etnicko-sektářské čistky byly v Sýrii ve srovnání s BiH zatím mnohem méně systematickým a významným rysem konfliktu, neboť měly jiný a méně závažný důvod: spíše než vyčistit převážně alavitská území od sunnitských obyvatel se režim snaží využít náboženská štěpení a příslušníky jednotlivých konfesí proti sobě poštvat, aby si zajistil domácí podporu a vnější legitimitu coby ochránce náboženských menšin. Etnické čistky byly nejen nástrojem ale také cílem stran bojujících v BiH, kdežto v Sýrii zatím představují pouze způsob jak získat podporu.

Oběti globalizace

V debatě o zahraniční vojenské intervenci v Sýrii nelze určit převažující ideová východiska jejích zastánců a odpůrců. Ať již použijeme srovnání syrské a bosenské války jako argument pro či proti zásahu v Sýrii, v obou případech v prvé řadě nastavujeme zrcadlo změnám, jimiž prošla struktura světového politického systému v posledních dvou dekádách. Jak podotýká liberální politolog Michael Ignatieff: „Když před necelými dvaceti lety probíhala bosenská intervence, světový geopolitický řád vypadal docela jinak. Ruský stát byl na pokraji kolapsu, Číňané si opatrně prošlapávali cestu na mezinárodní scénu a ani jedni nebránili intervenci do Bosny. Dnešní syrská krize odhaluje rysy zcela odlišného světa: rozděleného mezi vzájemně spřátelené autoritářské kapitalistické oligarchie, které se společně postavily jakékoliv formě mezinárodní intervence do suverénních států, a ustrašené zadlužené demokracie, jež postrádají vůli či schopnost utvářet podobu dokonce i tak strategického regionu, jakým je Blízký východ.“

O autorovi:

Jan Duda, absolvent politických teorií a současných dějin na FF UK v Praze

Zdroje:

http://articles.washingtonpost.com/2013-08-01/opinions/40956352_1_bosnia-and-herzegovina-zlatko-lagumdzija-srebrenica
http://rendezvous.blogs.nytimes.com/2013/02/25/how-syria-is-becoming-bosnia/?_r=0
http://www.newrepublic.com/article/112605/syria-bosnia-and-old-mistakes#
http://www.lowyinterpreter.org/post/2013/06/25/Why-Syria-is-not-like-Bosnia.aspx
http://nationalinterest.org/commentary/syrian-peace-the-bosnia-precedent-8499
http://www.theamericanconservative.com/larison/why-it-matters-that-syria-isnt-bosnia/
http://www.bostonreview.net/world/bosnia-and-syria-intervention-then-and-now

Expertise to impact

Subscribe