13th International Symposium LIVE

30/07/2019

Trump a Bolsonaro, druhé dějství: dynastická zahraniční politika?

Brazilský prezident Jair Bolsonaro se nechal slyšet, že svého syna navrhne na post velvyslance ve Washingtonu poté co jeho kancléř a ministr zahraničí Ernesto Araújo odvolal velvyslance Sérgio Amarala. Eduardo Bolsonaro sdílí krajně pravicové postoje svého otce. To mu může v Senátu – který má schválit jeho jmenování – ublížit. Prezidentský syn v roli ambasadora by posílil ideologický krajně pravicový bolsonarismus. Současně by však ve světě posílil dojem závislosti Brazílie na Washingtonu. 

 

Dějiny brazilské zahraniční politiky se obvykle dělí do několika úseků. V nich převažuje příklon k USA. Takovéto vidění vztahů Brazílie a USA by však bylo příliš jednostranné. Někdy se označují za „asymetrické“ či jako „long road of unmet expectations“ (dlouhá cesta nenaplněných očekávání). Dnes se navíc stávají komplexnějšími: už je netvoří jen mezivládní agenda, ale také nejrůznější ekonomické zájmy i aktivity nevládních organizací. Někdy se proto hovoří o trojpodlažní agendě. Je možné, že by se dnes ve vztazích těchto dvou zemí rýsovala agenda čtvrtého podlaží – agenda rodinná?

Politika příklonu k USA začala s počátkem 20. století. Až na malé zaváhání ve 30. letech (inklinace k nacistickému Německu a konečný pragmatický příklon k USA) trvala až do konce 50. let. Na samotném počátku těchto vztahů byla nepsaná aliance, za Vargase (1930-1945) šlo „hledání statutu privilegovaného spojence“ a po válce se brazilský pragmatismus rozhodl pro rozvojovou zahraniční politiku. USA si již v 19. století vytvořily z Karibiku a Střední Ameriky svou bezpečnostní zónu a na explozích latinského nacionalismu neměly pražádný zájem. Navíc se obávaly, že by se latinskoamerický prostor mohl stát nástupištěm nacismu a později komunismu – odtud vzešla potřeba připoutat latinskoamerické státy v jeden jediný ovladatelný celek.

Po druhé světové válce přišlo rozčarování. Očekávání obdoby Marshallova plánu pro Latinskou Ameriku vyšlo naprázdno a Američané zase marně očekávali podporu Brazílie v Koreji a ve Vietnamu. V 60. letech se Brazílie poprvé pokusila o autonomii a Washington tehdy sledoval snahy Brazílie s velkou nevraživostí. Toto období ale trvalo jen do roku 1964. Nástup diktatury obnovil těsné přimknutí k USA. To však trvalo jen do roku 1977. Následovalo poměrně dlouhé období snah o autonomii (1977-1990), po kterém následovala politika pružnějších a kompromisnějších postojů. Od nástupu prezidenta Luly (leden 2003) se Brazílie snažila o jistou asertivitu tj. větší míru autonomie a multilateralismus.

 

Jair Bolsonaro: počátek dynastie?

S nástupem Jaira Bolsonara (leden 2019) však podle všeho začíná nová fáze. Již jeho volební kampaň dávala tušit další fázi přimknutí k USA. Výmluvné je v tomto smyslu jeho počínání v souvislosti s nedávno (březen) uvolněným místem brazilského velvyslance ve Washingtonu. Prezident definitivně potvrdil svůj záměr jmenovat svého druhorozeného syna novým velvyslancem. V takovém případě by se Eduardo (1) musel vzdát poslaneckého mandátu, (2) jeho jmenování by muselo být schváleno senátem. Toto prohlášení okamžitě vyvolalo znepokojení hned na několika místech: (1) u opozice a (2) tisku, které prezidenta obviňují z nepotismu a připomínají, že praxe umisťovat příbuzné na místa velvyslanců je vlastní autoritářským režimům, (3) v armádě a vojenském křídle prezidentova týmu, (4) v ministerstvu zahraničí a mezi kariérními diplomaty v USA i Brazílii.

 

Eduardo Bolsonaro: pro a proti

Eduardo je druhorozeným synem Jaira Bolsonara a v současnosti poslancem Poslanecké sněmovny (zvolen za stát São Paulo) brazilského kongresu. Eduardo 10. července oslavil 35. narozeniny (věk nezbytný k výkonu úřadu), mluví plynně anglicky, absolvoval studijní pobyt v USA, stačil se seznámit s prezidentem Trumpem a jeho rodinou. Má proamerické postoje svého otce a absolvoval řadu cest a jednání na mezinárodní úrovni. Eduardo se velmi dobře zná s „gururm“ svého otce Olavem de Carvalho. Tento donedávna neznámý filozof roku 2013 uhranul Bolsonarovi-otci, jenž na jeho doporučení jmenoval kancléřem-ministrem zahraničí Ernesta Araújo, 29letého diplomata prakticky bez zkušeností, katolického konzervativce a odpůrce zahraniční politiky předchozích vlád. Jeho přátelství s kancléřem Araújo nabylo takové intenzity, že se mu dnes na chodbách ministerstva zahraničí přezdívá „stínový kancléř“.

Eduardo není kariérní diplomat, ale jeho otec-prezident má své argumenty: (1) Eduardo má za sebou kariéru úspěšného poslance, (2) studijní pobyt v USA a politické výjezdy do cizích zemí, (3) má podporu ministra zahraničí (Ernesto Araújo), a bývalých amerických velvyslanců v Brazílii (Clifford Sobel, v letech 2006-2009), (4) je předsedou Komise pro zahraniční vztahy v dolní sněmovně kongresu, (5) na obvinění z nepotismu odpovídá, že v USA (na rozdíl od Evropy) neexistují předsudky vůči dynastiím (Adamsovi, Bushovi, Clintovi, Kennedyovi), (6) ve Washingtonu nebude reprezentovat Brazílii v Bílém domě, ale také jednat s Kongresem a konečně (7) těší se výjimečné důvěře svého otce-prezidenta.

Eduardo má jistě privilegovanou pozici, nicméně nemůže obejít obvyklý postup při jmenování velvyslanců. První krok (navržení prezidentem) a druhý krok (zaslání návrhu do Senátu) byly učiněny a další budou následovat: (3) zaslání návrhu Komisi zahraničních vztahů a národní obrany (CRE), která vypracuje ke jmenování zprávu, (4) o níž se pak bude hlasovat mezi senátory, kteří jsou členy CRE, (5) rozhodnutí CRE podléhá schválení či odmítnutí Senátu (prostá většina, hlasování tajné).

Stane-li se Eduardo velvyslancem, bude řídit tým 31 zaměstnanců, z nichž 23 tvoří kariérní diplomaté (10 brazilských konzulátů v USA podléhá Ministerstvu zahraničí podobně jako diplomatická mise při OSN). Jeho působení však bude mít širší dosah a toho se někteří obávají (newyorská diplomatická mise při OSN – která s velvyslanectvím obvykle soupeří, je Eduardovým možným jmenování rovněž znepokojena: osobní přítel Stevena Bennona by mohl nepříjemně zasahovat do lidsko-právní agendy, otázek životního prostředí, generové politiky či práv domorodých národů).

Jak Bolsonaro tak Araújo či Olavo de Carvalho jsou často označováni jako „kontroverzní“. Jsou stoupenci Brexitu, konspiračních teorií, evropské krajní pravice, kritici multilateralismu a organizací jako je OSN. Politici a zahraničně političtí experti sousedních zemí jsou na pochybách, zdali brát Bolsonara vážně. Prezidentská politika Brazílie se stala natolik nepředvídatelnou, že tu převažuje názor, že zahraniční politika Brazílie je výsledkem sporů a napětí v prezidentově týmu. Vyvolá Eduardovo jmenování další rozpory? Prozatím je zklamáno vojenské křídlo bolsonarismu: to na daný post navrhovalo sociologa Murila de Carvalho. Eduardo ve Washingtonu posílí ideologičtěji orientovaný bolsonarismus v režii Olava de Carvalho.

Eduardovo jmenování závisí na brazilském kongresu, ale také na amerických demokratech (to, že nelibě nesou krajně pravicového prezidenta Brazílie, nijak neskrývají) s nimž by jako velvyslanec musel jednat.

 

Olavo de Carvalho: guru antiglobalismu

Na Olava de Carvalho se Bolsonaro odvolával již během prezidentské kampaně. Označoval jej za svého guru. Ideologický bolsonarismus má vlastně původ v Olavově antiglobalismu, jehož rostoucí vliv dnes nervózně sleduje vojenské křídlo Bolsonarova týmu. Současně je to ale právě tato ideologie, která brazilského prezidenta spojuje s jeho hlavním inspirátorem a vzorem Donaldem Trumpem.

Za druhé světové války Brazílii trvalo přibližně 3 roky než se oficiálně rozešla s Německem a pragmaticky se připojila k USA. Oficiálně bylo hlavním důvodem opuštění neutrality potopení obchodních lodí německými ponorkami (1942), ale skutečnost byla pragmatičtější – Brazílie vždy odmítala cestu konfrontace a dávala přednost opatrné a pragmatické diplomacii. V tomto případě důležitější než otázky vojenské byly vyhlídky na ekonomické výhody ze strany USA.

Dnes je situace jiná: Bolsonaro a jeho tým opustili bloky, které Brazílie kdysi budovala – MERCOSUL, BRICS. Naopak se těsně se přimyká k USA. Sklízí za to kritiku od opozice, nejkonzervativnějších kruhů ministerstva zahraničí i akademiků (Institut mezinárodních vztahů v Brasília: IREL). Dokonce i v nejtvrdších dobách diktatury se Brazílie účastnila konferencí OSN nebo G77. Bolsonaro naproti tomu během volební kampaně zastával zrušení dohod se zeměmi jako je Kuba, Bolívie či Venezuela, stačil si pohněvat norského velvyslance, volal po vystoupení z MERCOSUL, pohněval si Čínu návštěvou Tchaj-wanu, rozhodl se pro přesun velvyslanectví do Jeruzaléma a na rozdíl od předchozích vlád odmítal přiznat dosud privilegované postavení některým africkým zemím.

 

Venezuela: na stejné vlnové délce?

Ještě před nástupem Bolsonara do prezidentského úřadu se Ernesto Araújo (ministr zahraničí) na svém blogu vyjadřoval v tom smyslu, že „globalismus je idea, která hlásá, že ekonomická globalizace je řízena kulturním marxismem“. Vyznával se tu z víry v konspirační teorie a tvrdil, že v současném světě existují marxistické skupiny, které se v snaží podkopávat základy západní křesťanské společnosti. To je diskurz nepodobný tomu, který měl ospravedlnit svržení João Goularta a vojenskou diktaturu (1964-1985).

Za Obamovy administrativy vládly v Latinské Americe levicové vlády, zatímco s nástupem Trumpa se k moci dostala pravice. Organizace, které se až do té doby pokoušely o integraci subkontinentu (UNASUR, CELAC) byly paralyzovány. Vnikla však Pacifická Aliance (Chile, Kolumbie, Mexiko, Peru), která měla podporu USA a navíc se orientovala proti Caracasu a Havaně. Současná venezuelská krize pozici USA dále posiluje: v srpnu 2017 vedlo setkání 12 vůdců latinskoamerických k tzv. Limské deklaraci. Ta Caracas obvinila z „narušení demokratického pořádku“ v regionu. USA nejsou oficiálně součástí skupiny, ale na každém jednání této skupiny mají vysoké diplomaty.

Když se Trump ujímal vlády Venezuelu prakticky nezmiňoval. Zdá se ale, že jeho postoj změnil senátor a někdejší rival z republikánských primárek, politik s kubánskými kořeny Marco Rubio. Ten údajně Trumpa přesvědčil, že případná změna režimu ve Venezuele mu přinese volební vítězství v klíčovém státě Florida a to druhý prezidentský mandát. Je Trumpova zvýšená angažovanost v regionu součástí volební kampaně? Má se stát Madurovo svržení zárukou Trumpova volebního vítězství ?

Když se Juan Guaidó prohlásil prezidentem par interim (leden 2019), Limská skupina (stranou stojí jen Mexiko a Uruguay) jej okamžitě uznala. Venezuelská otázka, která spojuje Trumpa s pravicovými vládami Latinské Ameriky má ale své slabé stránky. Trumpova (a Guaidóova) ochota či chuť nasadit k řešení ozbrojené síly naráží na odpor. Zatímco Limská skupina dává přednost jednání, Trump chce silové řešení.

Rozdíly mezi Trumpem a jeho latinskoamerickými partnery vzrůstají. Svou roli hraje Trumpův obtížně skrývaný rasismus i neochota do těchto zemí cestovat. Jeho okolí se snaží stírat třecí plochy: Michael Pence navštívil region pětkrát (Mexiko a Kolumbii navštívil jako šéf CIA) a do Brazílie cestuje Trumpův poradce pro národní bezpečnost John Bolton. Francouzské vydání Le Monde diplomatique o setkání Bolton-Bolsonaro hovoří jako o setkání „na stejné vlnové délce“, ale současně dodává, že „Trumpovo pohrdání Latinskou Amerikou komplikuje geopolitickou pozici konzervativních vůdců“, protože ti „se dokážou přihlásit jen k takovému vidění světa, které se zakládá na tom americkém k němuž – a v tom se shodují – mohou přispět (...) v očekávání, že z něj něco pro sebe získají.“ Olavo de Carvalho i prezident Bolsonaro se prohlašují za nositele autenticky pravicových hodnot své vlasti. Této tezi měla na váze dodat Bolsonarova agresivní, homofobní a populistická volební kampaň (paradoxně se odehrávala v čase 70. výročí přijetí Všeobecné deklarace lidských práv v OSN). Má být stále těsnější přimknutí k USA výrazem hodnot západního křesťanství? Jaké výsledky přinese americko-brazilský tandem? Můžeme čekat změnu v tradici vzájemných vztahů? Třetí dějství tohoto dramatu na sebe jistě nenechá dlouho čekat.

 

O autorovi

Aleš Vrbata, PhD., magisterská studia historie-filozofie (1991-1998, FF MU), doktorát z iberoamerikanistiky (2005-2010, FF UK), vysokoškolský učitel na Univerzitě Hradec Králové (2000-2010), post-doc v Brazílii (2015-2018). Od roku 2011 žije v Salvadoru, Bahia, Brazílie. Publikuje ve vystudovaných oborech v Evropě a Brazílii.

zdroj obrázku: wikimedia.commons

Expertise to impact

Subscribe