29/05/2012 This content is not up to date

Udržitelná města - města pro všechny

V roce 2011 média informovala, že počet obyvatel Země dosáhl sedmi miliard. Zpráva se stala symbolem populační exploze naší planety i impulsem pro zesílení debaty o jejích dopadech na udržitelný rozvoj. Mezi globální výzvy, kterým dlouhodobě čelíme, patří i bezprecedentní nárůst městské populace. V roce 1900 tvořili obyvatelé měst pouze 13 procent světové populace.

Většina z nich žila ve městech rozvinutých zemí. V roce 1950 se jednalo o 29 procent lidí žijících ve městech. Dnes jsou si podle oficiálních odhadů OSN městská a venkovská populace rovny. Regionální rozložení se také změnilo. V roce 2003 bylo na světě devatenáct velkoměst, ve kterých počet obyvatel přesáhl deset milionů (UN-Habitat, 2003). Více než polovinu těchto aglomerací najdeme právě v rozvíjejících se nebo rozvojových zemích.

Vzhledem k eskalujícímu populačnímu růstu ve světě je proto třeba urbanizaci věnovat zvýšenou pozornost. Obecným předpokladem zůstává, že v roce 2030 bude téměř pět miliard lidí žít ve městech (UN-Habitat, 2010). Poprvé v historii tak počet městských obyvatel převáží nad počtem jejich protějšků na venkově. Ačkoli je urbanizace předmětem studií zaměřených na ekonomický a sociální rozvoj více než půl století, účinný lék, jak efektivně reagovat a předcházet jejím negativním dopadům na životní prostředí a kvalitu života, stále hledáme.

Urbanizaci si často spojujeme s mnohamilionovými megalopolemi v rozvíjejících se zemích Latinské Ameriky, Asie či Afriky. V roce 1995 žilo v metropolích čítajících více než pět milionů obyvatel pouze 15 procent světové populace, přičemž 64 procenta městských obyvatel žilo v centrech s méně než jedním miliónem obyvatel (UN-Habitat, 2003; Rakodi, LLoyd-Jones, 2002). Podle Světové banky v období 1970 až 1990 tvořila světová velkoměsta největší podíl přírůstku městské populace, nejrychleji však rostla právě malá a střední města (World Bank, 2000). V případě řady megalopolí dochází dnes naopak ke stagnaci populačního růstu, ačkoli sociální, environmentální i fiskální zátěže přetrvávají nebo se prohlubují, a očekává se, že v následujících dekádách budou malá a střední města hlavními ohnisky urbanizace a zvyšujícího se počtu obyvatel. Tato městská centra budou čelit novým výzvám spojeným s rozvojem infrastruktury, investic, změnou sídelní struktury a kvality života.

Chudoba: mnohostranná deprivace

Většinou jsou města pokládána za těžiště ekonomického rozvoje. Vztah mezi ekonomickým růstem, industrializací a urbanizací není přesto natolik přímočarý, jak se tradičně předpokládalo. Podíváme-li se na proces urbanizace v Evropě v době průmyslové revoluce, není možné si nevšimnout mnoha podobností s dnešním stavem. Přesto, na počátku 21. století nelze považovat za jediné příčiny rostoucí urbanizace naší planety pouze rozvoj průmyslu a ekonomický růst. Zkušenost z Evropy, Latinské Ameriky a některých asijských zemí dokládá přímou úměru mezi růstem příjmů a urbanizací. Na druhou stranu, současná situace na africkém kontinentu tento předpoklad zpochybňuje. Afrika dnes představuje kontinent s nejprudší urbanizací, přesto pouze 9 procent práceschopného obyvatelstva je zaměstnáno v průmyslu (Rakodi, LLoyd-Jones, 2002). Podle UN-Habitat bude navíc v roce 2030 žít v afrických městech 700 milionů obyvatel (2010). Významná část z nich bude patřit k těm žijícím v chudobě.

Nelze opomenout skutečnost, že příjmová nerovnost ve městech se prohlubuje více než na venkově. Pro ilustraci, Giniho koeficient v řadě zemí dokládá disproporci mezi distribucí příjmů ve městech oproti venkovským oblastem (Rakodi, LLoyd-Jones, 2002). Bylo by však krátkozraké zaměřit pozornost pouze na městskou chudobu jako nedostatek finančních prostředků. Ve snaze o nalezení řešení současné situace musíme porozumět širším souvislostem, věnovat pozornost procesům globalizace, demografických změnám, zamýšlet se nad kořeny růstu měst v historii jednotlivých států, věnovat pozornost národním, a především mezinárodním trendům rozvoje atp. Příčiny městské chudoby (nebo urbanizace chudoby) je nutno vidět komplexně a neomezovat se jen na nerovnoměrnou distribuci ekonomického rozvoje či selhání trhu práce.

Porozumění městské chudobě vychází z širšího pojetí chudoby, které zahrnuje i další formy deprivace než jen absenci příjmu (Aldrich, Sandhu, 1995; Racodi, Lloyd-Jones, 2002; Satterthwaite, 1997; Wratten, 1995 a další). Multidisciplinární pojetí chudoby odráží řadu faktorů, které se podílejí na prohlubování nebo řešení komplikované životní situace (nejen) městských chudých. Do definice je nutné zahrnout přístup k veřejným službám a infrastruktuře, půdě a důstojnému bydlení, základním lidským i občanským právům, legislativě, informacím, sociálním kontaktům nebo zajištění lidské a environmentální bezpečnosti. Současné přístupy v rozvoji se snaží pojmout tyto faktory jako soubor vzájemně provázaných příčin a důsledků chudoby. Touto optikou představuje boj s městskou chudobou a snaha o udržitelný rozvoj měst obrovskou výzvu pro mezinárodní společenství, národní vlády, úředníky městské správy, akademiky, nezávislé profesionály, pracovníky nevládních organizací i samotné občany měst.

Neformální sektor: příčina i důsledek

Jedním z rozhodujících faktorů, který ovlivňuje počet chudých, sociálně vyloučených nebo jinak deprivovaných obyvatel ve městech v rozvíjejících se a rozvojových zemích, je omezený přístup na pracovní trh a k legálnímu bydlení. V anglosaské literatuře se setkáme s označením fenoménu slovem informality. Odborná literatura i praxe opakovaně ukazují, že jednou z největších překážek pro boj s městskou chudobou je vyloučení ohrožených skupin obyvatel z možnosti získat zaměstnání vázané pracovní smlouvou, která zaručuje stabilní příjem a práva i povinnosti s tím spojené (např. zdanění). Místo toho jsou chudí muži i ženy ve městech nuceni pracovat v prostředí šedé ekonomiky či tzv. neformální sektoru.

V mnoha městech se jedná o více než 60 procent populace zaměstnané v neformálním sektoru (UN-Habitat, 2003). Problémem pak není samotná absence příjmu či mzdy, ale jejich nejistota, nedostatečná záruka pro další den či týden, a především chybějící odpovídající pracovní podmínky spojené s porušování lidských práv. To negativně postihuje právě ženy (případně děti), které většinou vykonávají méně kvalifikovanou práci, za nižší mzdu, nebo si přivydělávají prodejem v místě svého bydliště (aby mohly hlídat své děti či se starat o domácnost). Nesmíme zároveň zapomínat, že města, především v rozvojových zemích, jsou na neformálním sektoru závislá. Jedná se totiž zejména o práci, která efektivně supluje nedostatečné, ale poptávané služby o práci v dopravě osob a nákladní přepravě, prodeji, výrobě apod.

Podobně klíčovou roli hraje i neformální bydlení (informal housing), které představuje prakticky jedinou variantu pro chudé obyvatele měst, kteří si nemohou dovolit platit pravidelný nájem, daně, elektřinu, vodu a další služby. Tito lidé končí v lepším případě v nuzných příbytcích postavených svépomocí, v horším případě přímo na ulici. Kromě pravidelného příjmu, legální adresy a infrastruktury postrádají dostatečné hygienické zázemí, zdravotní péči, kvalitní vzdělání pro své děti nebo právní ochranu v případě násilného vysídlení a vykořisťování. Nedílnou součástí jejich každodenní reality je kriminalita nebo nelegální činnost jako forma zisku a vysoký stupeň znečištění.

Osídlení městské chudoby musí splňovat dvě základní podmínky: přístup k vodě a zdroji obživy (Berner, 2001). Nejčastěji je najdeme podél řek a povrchových vodních zdrojů, u továren, skládek, podél železnic, silnic, pod viadukty. Místní obyvatelé čelí výraznému znečištění ovzduší, jsou ohroženi kontaminovanou vodou, záplavami v období dešťů a dalšími zdravotními a environmentálními riziky. V nigerijském hlavním městě Lagosu žije podle odhadů jedenáct milionů lidí, více než osm milionů z nich nemá přístup k vodovodu. Nové Dillí v Indii obývá více než patnáct milionů lidí a více než polovina z nich postrádá sanitární zařízení ve svých domovech. V brazilském São Paulu přes patnáct milionů z celkového počtu dvaceti miliónů obyvatel nemá přístup ke zdroji nezávadné vody (UN-Habitat: 2003). Výčet by mohl pokračovat dál a prohlubovat tak skepsi, která pramení z alarmující situace chudých lidí ve městech po celém světě. Klíčové je proto nepodléhat katastrofickým scénářům a prosazovat dlouhodobá a udržitelná řešení.

Udržitelné město: město pro všechny

V prvé řadě je nutné si připustit, že naše modrá planeta se stává planetou měst. Koncept udržitelného rozvoje hraje v dalším vývoji zásadní roli. Vyhnout se urbanizaci jako takové je, až na několik výjimek, utopie. Otázkou zůstává, jak se vypořádat s jejími současnými i budoucími dopady, jak předejít drastickým scénářům předpovídajícím, že stále větší počet městských obyvatel bude žít v chudobě a města v rozvojových zemích se stanou místem beznaděje, bídy a znečištění.
Pokud se planeta měst nemá stát pro řadu svých obyvatel noční můrou, je zapotřebí učinit z konceptu udržitelných měst realitu. Město s odpovědnou a transparentní samosprávou, dostatkem investic a možností ekonomického růstu, město s důrazem na zdravé životní podmínky a vytvářející příjemné prostředí pro všechny své obyvatele bez rozdílu, umožňující žít kvalitní život s dostatečnou nabídkou pracovních i volnočasových příležitostí to je cesta k udržitelnému městu. Předpokladem je, že všichni jeho obyvatelé mají přístup k základním veřejným službám, infrastruktuře a adekvátnímu bydlení a existuje zde fungující systém veřejné dopravy stejně jako mechanismy pro udržování životního prostředí. Jedním z předpokladů je proto umožnit znevýhodněným a chudým obyvatelům měst být jejich plnohodnotnými občany _ bydlet v důstojných podmínkách na zákonné adrese, zajistit jim stabilnější formu příjmu.

Jedná se o cestu na dlouhou trať s nezastupitelnou rolí vlády a městské samosprávy, které musejí nejdříve připustit, že neformální osídlení a šedá ekonomika jsou racionální životní strategií městských chudých. Ti reagují na současnou situaci v dané zemi a městě, na nedostatek udržitelných alternativ pro levné bydlení a obživu. Snaha o zmírnění či odstranění městské chudoby tak představuje jeden z klíčů k udržitelným městům, kde všichni jeho obyvatelé mohou žít důstojný a kvalitní život.

O autorce:

Lenka Sobotová působí na Katedře rozvojových studií, PřF UP v Olomouci.
mail@lenkasobotova.com

Expertise to impact

Subscribe