Výzva republikánů? Demografie
Republikánská strana ve Spojených státech, zvaná taky GOP, Grand Old Party, má problém. Problém demografického charakteru.
Strana, která v prezidentských volbách kdysi slavila úspěchy (republikánští kandidáti na prezidenta z šesterých prezidentských voleb v letech 1968_1988 vyhráli pětkrát), je nyní dosti neúspěšná: za posledních dvacet let, tj. v letech 1992_2012, získal republikánský kandidát na prezidenta jen jednou více hlasů než jeho demokratický protikandidát, v roce 2004. Proč se tak stalo a jak k tomu došlo?
Mezi Rooseveltem a Reaganem
Současné ideové zakotvení Demokratické i Republikánské strany v USA sahá do dob Nového údělu prezidenta Franklina D. Roosevelta v třicátých letech 20. století. Tehdy se Demokratická strana stala levicovou stranou rozsáhlejší federální vlády a její odpovědnosti za blahobyt občanů. Republikáni zůstali pravicovou alternativou, požadující menší roli federální vlády v životě občanů. Demokraté se po roce 1932 stali stranou vůdčí jak na prezidentské, tak i na kongresové úrovni: jejich prezidentská hegemonie trvala až do roku 1968 (republikán zastával úřad prezidenta v letech 1932_1968 jen dvě prezidentská období z devíti) a hegemonie kongresová až do roku 1980 (kdy republikáni získali většinu v Senátu), respektive až do roku 1994, kdy republikáni získali poprvé od roku 1954 většinu v obou komorách Kongresu (demokraté měli většinu v obou komorách Kongresu kontinuálně od roku 1930 do roku 1980 s výjimkou dvou období 1946_1948 a 1952_1954).
Období 1932-1968 lze charakterizovat jako „věk Roosevelta“ _ demokratická koalice Nového údělu dominovala jak na prezidentské, tak na kongresové úrovni. A jediný republikánský prezident v tomto období, Eisenhower, dědictví Nového údělu respektoval.
Pokud jde o prezidentské volby, zlom představoval rok 1968. Americká levice se v druhé polovině šedesátých let 20. století radikalizovala v morálních otázkách a postavila se proti politice studené války _ zadržování sovětského imperialismu a mezinárodního komunismu. Demokratická strana tyto postoje reflektovala, opustila studenoválečnou politiku svých prezidentů Trumana, Kennedyho a Johnsona a v zahraniční a bezpečnostní politice byla mírnější. To mělo za následek, že výrazná část původní demokratické koalice Nového údělu, především bílí Jižané a Američané katolického vyznání či slovanského původu, kteří z ekonomických důvodů volili do Kongresu i nadále demokraty, začali v prezidentských volbách volit republikány, kteří představovali tvrdší antisovětskou linii. Prezidenti Nixon, Reagan a Bush starší byli schopni kromě tradičních republikánských voličů získat pro sebe i výše zmíněné skupiny demokratických voličů (jediný demokrat, který byl zvolen prezidentem mezi lety 1968_1988, byl v roce 1976 jižanský centrista Carter, před nímž ale stejně bílí jižanští a severní katoličtí demokratičtí voliči dali o čtyři roky později přednost Ronaldu Reaganovi).
Období let 1968_1980 bylo obdobím přechodným mezi „věkem Roosevelta“ a „věkem Reagana“, který začal v roce 1980 a trval až do roku 2008. V tomto přechodném období 1968_1980 měli demokraté převahu na kongresové úrovni a republikáni na prezidentské. Ta pokračovala i po Reaganově zvolení v roce 1980. Reagan představoval pro republikány stejně paradigmatického prezidenta jako kdysi Roosevelt pro demokraty: a reaganovským paradigmatem byl tvrdší postup proti nepřátelům v zahraničí, nižší daně a zastavení růstu role federální vlády v životě občanů. V roce 1984 byl Reagan opět zvolen a v roce 1988 vyhrál volby jeho viceprezident Bush (což bylo možné interpretovat jako třetí Reaganovo vítězství).
Skončením studené války v roce 1989 se demokratičtí prezidentští kandidáti opět stali „volitelnými“; z toho v devadesátých letech 20. století profitoval Bill Clinton. A demokrat Clinton se pohyboval v rámci reaganovského paradigmatu stejně jako kdysi republikán Eisenhower v paradigmatu rooseveltovském: jak Eisenhower akceptoval Nový úděl, tak Clinton akceptoval reaganovskou tezi, že „éra rozsáhlé /federální/ vlády skončila“. Napomohla tomu také skutečnost, že po roce 1994 měli v obou komorách Kongresu opět většinu republikáni.
V prezidentských volbách v roce 2000 zvítězil republikán George Bush mladší; získal sice většinu ve sboru volitelů, ale nikoli většinu voličů. Tu získal až o čtyři roky později, v roce 2004, hlavně díky vysoké volební účasti evangelikálů a morální hodnoty preferujících konzervativců obecně.
Bush mladší? Druhý nejlevicovější prezident v dějinách!
Bush mladší má v Evropě v důsledku války proti islamistickému terorismu reputaci radikálního pravičáka, což je však naprosto absurdní. Bush byl, pokud jde o nárůst federálních domácích výdajů, dokonce druhým nejlevicovějším prezidentem v dějinách USA (hned po Johnsonovi v druhé polovině šedesátých let 20. století, onoho pomyslného vrcholu „věku Roosevelta“). Výrazně rozšířil roli federální vlády ve školství, zdravotnictví, ale i ve finanční pomoci například subsaharské Africe.
Důsledkem jeho prezidentství _ jak v domácích výdajích, tak i výdajích na válku proti terorismu (či konkrétně její podoby, která nespočívala ani tak v ničení nepřátel, jako v pokusu o demokratizaci a budování společností Blízkého východu), byl výrazný deficit. Proto v kongresových volbách 2006 američtí nezávislí voliči hromadně přešli od republikánů k demokratům a poslali do Kongresu (po dvanácti letech) demokratickou většinu. A v roce 2008 zvolili prezidentem demokrata Obamu. Po volbách 2008 měli tady demokraté prezidenta i většinu v obou komorách Kongresu (poprvé od let 1992_1994).
Obama vnímal výsledek voleb 2008 jako konec „Reaganova věku“, jako jasný mandát posunout zemi doleva, k pečovatelskému státu západoevropského typu, a proto bez souhlasu jediného opozičního poslance prosadil nejtěsnější většinou svou reformu zdravotnictví, jež má učinit federální vládu odpovědnou za zdraví občanů. Jenže Američané jsou stále společností rozdělenou 50:50 a v té době byli ještě mírně středo-pravým národem (to se možná změnilo letos) a tak v letech 2009_2010 spontánně vzniklo hnutí Tea Party neboli hnutí nespokojených daňových poplatníků, jimž vadí přílišné výdaje federální vlády, a hlavně její gigantický deficit, kdy k dluhům ve výši sta milionů dolarů z doby George Bushe přidal Obama další stovky miliard dolarů. Tito rozzuření daňoví poplatníci měli a mají obavu, že dluhy budou muset zaplatit oni a jejich děti.
Hnutí Tea Party zastává přesvědčení, že daně se nemají zvyšovat, federální vláda se má zmenšit a dluhy se mají splatit nikoli zvyšováním daní, nýbrž škrtáním federálních výdajů. Díky Tea Party a nezávislým voličům, kteří se v roce 2010 (na rozdíl od let 2008 a 2006) opět přiklonili k republikánům, Republikánská strana v kongresových volbách (a ve volbách na úrovni parlamentů a guvernérů jednotlivých členských států Unie) výrazně uspěla: republikáni získali většinu ve Sněmovně reprezentantů a snížili demokratickou většinu v Senátu.
Ambicí republikánů bylo letos získat většinu v obou komorách Kongresu a zvolit vlastního prezidenta, tedy porazit Obamu, zrušit (či modifikovat) jeho reformu zdravotní péče, a tak nedopustit nástup žádného nového „Obamova věku“, který by definitivně ukončil „věk Reagana“ _ což je mimochodem Obamovou ambicí.
Letošní Obamovo zvolení tak znamená, že z prezidentských voleb v letech 1992_2012 získal republikán jen jednou více hlasů než demokrat (Bush mladší, 2004).
Co se děje? Klesá zastoupení bělošských voličů…
Republikánská strana je stranou bílého staršího věřícího muže. Má většinu mezi bělochy, mezi muži, mezi staršími lidmi, mezi věřícími, i mezi ženatými muži a vdanými ženami (na což se zapomíná). Demokratickou stranu naopak volí v disproporcionálním počtu barevné menšiny, černoši, Američané hispánského a asijského původu (kromě Američanů kubánských a vietnamských), mladí lidé, svobodní, sekularizovaní, ženy, především ty mladé, svobodné a bezdětné (hlavně svobodné, mladé a bezdětné!).
Ještě před deseti patnácti lety mohli republikáni tvrdit, že jejich voličská základna je dostačující: velká většina bělochů plus něco málo z menšin rovná se nadpoloviční většina. Demografický trend Ameriky je ale jasný: pokles procentuálního zastoupení bílé populace a vzestup latinskoamerické populace (a asijské). Pokud jde o barvu pleti, Amerika pomalu „hnědne“. Pokud se republikánům nepovede přetáhnout na svou stranu alespoň část nějaké menšiny (jako se kdysi prezidentům Nixonovi a Reaganovi povedlo na svou stanu přetáhnout kdysi demokratické bílé Jižany a Američany italského, irského a slovanského původu), budou demokraté z přirozených demografických důvodů na cestě k permanentní většině. Ano, z Demokratické strany se může z demografických důvodů stát permanentně většinová strana.
Tato nutnost republikánů pracovat s etnickými menšinami se týká především Američanů latinskoamerického původu. Zatímco George Bush mladší, který mluví španělsky (a jehož bratr Jeb má za manželku Latinoameričanku), získal hlasy 40 procent Američanů hispánského původu, Mitt Romney jich letos získal pouhých 27 procent. A to je rozdíl mezi vítězstvím a porážkou.
Lze sice argumentovat, že letos v republikánských primárkách nekandidovali ti potenciálně nejlepší kandidáti, jakými jsou Mitch Daniels, guvernér Indiany; Chris Christie, guvernér New Jersey, Jeb Bush, bývalý guvernér Floridy, Bobby Jindal, guvernér Louisiany, či senátor Marco Rubio z Floridy, který má tu výhodu, že sám je hispánského (kubánského) původu. V situaci, kdy „nejtěžší váhy“ Republikánské strany do primárek nevstoupily, získal nominaci necharismatický Mitt Romney, který sice vedl dobrou kampaň, ale nikoli oduševnělou.
Lze se domnívat, že charismatičtější republikán v roce 2016 uspěje lépe než letos Romney, ale pokud se republikánům nepodaří získat více hispánských voličů, mohou se s nadějemi na volební prezidentskou většinu rozloučit. Demografie je osudem: vzájemný procentuální poměr mezi bělochy a Latinoameričany se stále zmenšuje, a tudíž republikáni, mají-li mít naději na získání většiny voličů, potřebují bodovat mnohem více a lépe u Američanů hispánského (a částečně i asijského) původu. Že by totiž na svou stranu získali více černochů, je naprosto nereálné.
O autorovi:
Roman Joch je ředitelem Občanského institutu