Announcing the Winter Semester program of the IIR Critical Studies Seminar

28/07/2011 This content is not up to date

Živelné pohromy a ekonomický růst

Rozmach komunikačních technologií a hromadných sdělovacích prostředků, rozvoj dopravy a vědecko-technický pokrok společně s touhou veřejnosti po senzačních a dramatických událostech ženou zpravodajské společnosti a zástupy novinářů z kontinentu na kontinent tak, jak na různých místech planety rozpoutává vis maior lokální přírodní katastrofy.

Tsunami u západních břehů Sumatry (2004), zemětřesení v Kašmíru (2005), hurikán Katrina v New Orleans (2005), extrémní sucha postihující hustě osídlené oblasti v Austrálii (2006), silné zemětřesení v čínském Sečuánsku (2008), rozsáhlé lesní požáry v okolí australského Melbourne (2009), zemětřesení v Chile (2010) a na Haiti (2010) a záplavy v Pákistánu (2010) i zemětřesení a vlna tsunami v Tóhoku v letošním roce poskytly reportérům celé týdny katastrofického zpravodajství doplněného osobními příběhy postižených rodin nebo majitelů firem. V návaznosti na vlnu zájmu médií přichází zpravidla vlna mezinárodní i vnitrostátní solidarity, zahraniční i domácí humanitární pomoc proudí do zpustošených oblastí a pomáhá vrátit život do postižených míst. Pojišťovny vyplácejí škody, vlády investují do obnovy infrastruktury, centrální banky povolují monetární šrouby.

Riziko škod roste rychleji než vývoj produkce

Navzdory dojmu, který může divák zpravodajských kanálů jejich sledováním získat, frekvence výskytu velkých přírodních katastrof se dlouhodobě nevyvíjí nepříznivě. Jejich počet v posledních čtyřiceti letech kolísá kolem deseti ročně. Za velkou přírodní katastrofu je považováno neštěstí, jehož příčinou je zemětřesení, záplavy nebo extrémní povětrnostní jevy a které vede k počtu obětí převyšujícímu 233 lidí na 1 milion obyvatel. Rovněž riziko, že by se člověk stal obětí tropické bouře, záplav nebo zemětřesení, je dnes podstatně nižší než před dvaceti lety. Dokonce i ve východní Asii, kde se počet osob žijících v rizikových oblastech dramaticky zvyšuje, je toto nebezpečí poloviční ve srovnání s rokem 1990. Naproti tomu hrozící ekonomické ztráty jsou ve stejném regionu za poslední čtyři dekády šestinásobné. V globálním měřítku roste riziko hospodářských škod způsobených extrémními meteorologickými jevy rychlejším tempem, než jakým se vyvíjí celosvětová produkce. Jinými slovy: rostoucí výkonnost světové ekonomiky na jednu stranu snižuje zranitelnost a úmrtnost v důsledku dramatických přírodních jevů, ale zároveň vede k vyšším hmotným škodám.

Extrémní a trvale se prohlubující příjmová nerovnost mezi jednotlivými regiony a ekonomikami světa ovšem sama o sobě naznačuje, že také důsledky přírodních pohrom budou v různých zemích odlišné. Okamžité dopady hurikánů, záplav nebo zemětřesení jsou přirozeně pustošivé, některé regiony se ale s nimi dokážou vyrovnat rychleji a snáze a jejich dlouhodobý vývoj není zásadně postižen. Jiné oblasti se s důsledky přírodních katastrof potýkají dlouhou řadu let. Klíčovou a rozhodující proměnnou přitom _ zdá se _ nepředstavuje míra a rozsah devastace fyzického kapitálu, ale kvalita místních institucí.
Typickým příkladem je zemětřesení na Haiti, v jedné z nejzuboženějších zemí světa, kde si v roce 2010 sedm stupňů Richterovy škály vyžádalo 250 000 obětí, zranilo 300 000 lidí a připravilo o střechu nad hlavou 1,5 milionu obyvatel. Celkové škody se odhadují na necelé 2 miliardy amerických dolarů (15 procent hrubého domácího produktu Haiti). Ani rok po zemětřesení ovšem nebyly v Port-au-Prince odklizeny trosky domů a nezačalo se s rekonstrukcí. Výkonnost haitské ekonomiky meziročně klesla o osm procent.

Indonéský ostrov Sumatra byl zasažen vlnou tsunami v roce 2004. Z 230 000 obětí této katastrofy jich 167 000 žilo v oblasti Aceh, která utrpěla celkové škody dosahující 4,5 miliardy amerických dolarů (55 procent hrubého domácího produktu provincie Aceh, méně než dvě procenta produktu Indonésie). Přes rozsáhlou zahraniční pomoc se obnova postiženého regionu opozdila o několik let a nejintenzivnější rekonstrukce probíhala až v letech 2006 a 2007. Ekonomický růst sultanátu Aceh se v té době vyšplhal přes sedm procent a došlo k výrazné změně struktury tvorby produktu této provincie: podíl služeb, hotelové služby, stavebnictví a zemědělství rostou na úrok těžebního a zpracovatelského průmyslu. V následujících letech ovšem ekonomický růst Acehu opět zpomaluje pod dvě procenta.

Hurikán Katrina způsobil v americké Louisianě v roce 2005 škody za více než 80 miliard amerických dolarů (40 procent hrubého státního produktu Louisiany, 0,65 procenta produktu USA) a o život připravil 1 836 lidí. Preventivní opatření byla podceněna, reakce americké administrativy byla pomalá, poddimenzovaná a špatně koordinovaná. V důsledku řádění hurikánu se z Louisiany odstěhovalo přes 220 000 lidí, její ekonomický růst zpomalil na polovinu. Samotnou metropoli, New Orleans, opustila více než polovina původních obyvatel.

Zemětřesení v Sečuánsku v Číně dosáhlo v roce 2008 osmi stupňů Richterovy škály, vyžádalo si 90 000 obětí, bezmála 400 000 zraněných a podle různých odhadů připravilo o přístřeší 5_11 milionů osob. Celkové škody se odhadují na 20 miliard amerických dolarů (8 procent hrubého domácího produktu provincie Sečuánsko, 4,5 procenta produktu Číny). Čínská vláda na rekonstrukci uvolnila bezmála 150 miliard amerických dolarů, které v provincii proinvestuje během tří let. Ekonomický růst čínské ekonomiky se díky tomuto fiskálnímu stimulu zvýšil o 0,3 procenta ročně.

Chilské zemětřesení o síle 8,8 stupně Richterovy škály v loňském roce způsobilo škody v celkovém objemu přesahujícím 80 miliard dolarů (1,5 procenta hrubého domácího produktu Chile) a o život připravilo na pět stovek osob. Zemětřesení bylo patnáctkrát silnější než otřesy v Sečuánsku a pětsetkrát silnější než na Haiti. Chilská vláda na financování škod vyčlenila balíček v hodnotě 8,5 miliardy amerických dolarů, financovaný z vládních dluhopisů, vyšších důlních poplatků a mimořádných výnosů z boomu mědi na světových trzích. Tempo ekonomického růstu země nebylo ničivým zemětřesením vůbec postiženo, chilský hrubý domácí produkt vzrostl v roce 2010 o 5,2 procenta a v prvním čtvrtletí letošního roku pokračovala expanze meziročním tempem 8 procent.

Potenciál kreativní destrukce

Příklady z celého světa na první pohled dokazují, že ekonomiky, které mají dobře fungující systém státní administrativy, stabilní politické klima, zdravé veřejné finance a také více zkušeností s přírodními katastrofami, dokážou ničivým následkům snáze čelit. Je třeba mít ale na paměti, že národní účetnictví není výkazem zisků a ztrát. Keynesovské, poptávkově orientované vnímání hospodářské politiky poněkud zkresluje skutečné ekonomické dopady přírodních katastrof, neboť neměří bohatství jako takové. Bohatstvím je souhrn budoucích příjmů plynoucích z majetku, nikoli výdaj na pořízení majetku. Proto vidíme v oblastech postižených živelními pohromami ekonomický růst, i když jejich obyvatelé byli záplavami, zemětřesením nebo tornádem uvrženi do absolutní chudoby. Prostředky, které byly použity na krytí škod, byly pouze realokovány z jiných oblastí a v této souvislosti nelze nevzpomenout na sto šedesát let staré Bastiatovo podobenství o rozbitém okně. Přesun prostředků mezi jednotlivými kapitolami státních rozpočtů nebo zvyšování fiskálních schodků samo o sobě nevytváří v ekonomice vyšší bohatství.

Výnosnost investic do obnovy infrastruktury a fyzického kapitálu bude ale v postižených lokalitách bezesporu značná a převedení těchto finančních toků na rekonstrukci představuje pravděpodobně jednu z nejefektivnějších možností jejich využití. Chile, Čína a Indonésie, ale také japonské Kóbe nebo kalifornský Charleston ukazují, že živelní pohromy mohou na strukturu lokální ekonomiky zapůsobit jako „zrychlené opotřebení“ a akcelerovat rozhodování o udržitelnosti některých závodů nebo celých odvětví. Například do Kóbe se po zemětřesení v roce 1995 už nerentabilní výroba gumové obuvi nevrátila. Ekonomika města Charleston v Kalifornii po devastujícím zásahu hurikánem Hugo v roce 1989 rostla tři následující roky rychlejším tempem, než bylo před zásahem tropickým cyklónem odhadováno. Na domácnosti má přírodní neštěstí tzv. „Jacuzzi efekt“. Je zkrátka snazší realizovat zásadní přestavby a rozsáhlé změny, principiální modernizace a klíčové systémové a technické inovace v situaci, kdy se infrastruktura a fyzický kapitál budují od základů nově.

Povodně, zemětřesení nebo hurikány v určitém ohledu a za některých okolností vykazují potenciál „kreativní destrukce“. Pokud po katastrofě následuje rychlá a efektivní pomoc, pokud se podaří udržet lidský kapitál v postižené lokalitě a doplnit jej investicemi do fyzického kapitálu, pak bývá obnova regionu zpravidla otázkou měsíců. Po zemětřesení v Northridge v jižní Kalifornii v roce 1994 se podařilo obnovit provoz na Interstate 10 _ nejfrekventovanější dálnici na světě _ během dvou měsíců (místo odhadovaných dvou let). Japonské Kóbe se vrátilo na pozici šestého největšího přístavu na světě během patnácti měsíců od otřesů o síle 7,2 stupně Richterovy škály.

Politické důsledky katastrof

Vedle ekonomických dopadů pak mají živelní katastrofy často také politickou dohru. Po devastujícím zemětřesení, které zasáhlo nikaragujskou metropoli Managua v roce 1972, a během prací na rekonstrukci se sociální poměry v zemi extrémně vyostřily a sedm let po neštěstí vedly ke svržení vládnoucí dynastie Somozových. Podobně přispělo zemětřesení v Íránu v roce 1978 ke zformování Chomejního revolučních gard a společenské napětí kulminovalo v islámské revoluci o rok později. Loňské povodně v Pákistánu vrátily vládu do rukou pákistánské armády a vedly k eskalaci napětí v Kašmíru. Na druhou stranu tsunami v Acehu ukončilo vleklé spory mezi centrální indonéskou vládou a místním separatistickým hnutím. Letošní devastující zemětřesení v Tóhoku a následující vlna tsunami podnítily okamžitou pomoc i od zemí, s nimiž má Japonsko dlouholeté mocenské nebo ideologické spory (Rusko, Čína).

Je zřejmé, že současná situace japonské ekonomiky se zásadně liší od poloviny devadesátých let, kdy došlo k devastaci přístavu Kóbe. Japonská zadluženost dosahuje bezmála dvojnásobku hrubého domácího produktu a růstový potenciál fiskálních i monetárních stimulů byl dávno vyčerpán bez větších reálných efektů. Přesto vláda i centrální banka uvolnily enormní částky na rekonstrukci oblasti Tóhoku a japonská ekonomika rozhodně splňuje všechny předpoklady pro úspěšnou obnovu zasažených lokalit.

Největším ekonomickým efektem přírodních katastrof zůstává redistribuce zdrojů, nikoli jejich vytváření. Živelní pohromy přesunují peněžní prostředky od daňových poplatníků ve prospěch stavebních dělníků, od pojišťovacích společností do rozpočtů domácností a od těch, kdo kdysi žili ve zničených městech, k těm, kteří je nahrazují. Je pozoruhodné, jak hladce a rychle k těmto redistribučním procesům ve vyspělých ekonomikách dochází, i to, jak snadno postižené lokality ožívají. To ovšem nijak nesnižuje hrůzu ani rozměr devastace způsobené přírodními katastrofami.

O autorovi:

Aleš Kocourek (1979) působí na Ekonomické fakultě Technické univerzity v Liberci a na Metropolitní univerzitě v Praze.

Expertise to impact

Subscribe