Mise UNIFIL: Udržování míru tam, kde mír neexistuje

Miloš Zeman při svém říjnovém setkání s izraelským prezidentem Reuvenem Rivlinem vyslovil přání, aby se čeští vojáci mimo svého působení na Golanských výšinách a na Sinaji zapojili také do třetí mírové mise působící v sousedství Izraele. Konkrétně by se mělo jednat o Prozatímní jednotky OSN v Libanonu (UNIFIL) rozmístěné v jižním Libanonu. Jak vlastně funguje mezinárodní mise v zemi, která je tvrdě zasažena uprchlickou krizí kvůli bezprostřednímu sousedství s válkou rozvrácenou Sýrií?


Italský příslušník mise UNIFIL dohlíží na dodržování Modré zóny na hranici Libanonu s Izraelem. Foto: United Nations Photo. Licence: CC BY-NC-ND 2.0

UNIFIL prošel od svého vyslání do země na konci 70. let zásadním vývojem odrážejícím jak komplikovanou bezpečnostní situaci na Blízkém východě, tak i zvláštnosti libanonské politiky a společnosti. Byť se zatím ostatní politici na vyslání českých vojáků do Libanonu netváří příliš pozitivně, je dobré si připomenout, co je vlastně největší mise OSN na udržování míru na Blízkém východě zač a kde by se případně naši vojáci mohli ocitnout. Jak tedy funguje mírová mise OSN v oblasti, kde ani náznakem neprobíhá mezi hlavními aktéry konfliktu mírový proces?

Modré přilby ve víru občanské války

Jednotky UNIFIL byly na jihu Libanonu poprvé rozmístěny na jaře roku 1978 jako reakce na izraelskou invazi do země. Slovy jejich mandátu za účelem dohlížení na stažení izraelských jednotek, obnovení míru a bezpečnosti a pomoci libanonské vládě v obnovení její autority nad oblastí. Posledně zmíněný úkol rozhodně není náhodný. Od začátku 70. let se totiž jihu Libanonu začalo kvůli přítomnosti palestinských bojovníků a volnosti jednání, kterou zde měli, přezdívat Fatahland.

Po vypuknutí libanonské občanské války v roce 1975 a rozpadu státních institucí se palestinské bojůvky staly jednou z nejvýznamnějších ozbrojených sil v zemi. To spolu s několika útoky vedenými na izraelské území z Libanonu dovedlo Izraelce na začátku března 1978 k invazi a obsazení pár desítek kilometrů širokého pohraničního pásma.

Libanon proti tomuto kroku ostře protestoval a Rada bezpečnosti OSN vyzvala ve své rezoluci číslo 425 ze 17. března 1978 izraelskou armádu ke stažení. RB OSN zároveň rozhodla v pásmu jižně od řeky Lítání a severně od izraelských hranic rozmístit mezinárodní síly s výše zmíněným mandátem. Jejich situace byla ovšem extrémně komplikovaná, neboť i když armáda židovského státu z Libanonu na začátku léta 1978 odešla, v několikakilometrovém příhraničním pásmu začala operovat izraelská klientská milice, později nazvaná Jiholibanonská armáda (SLA). Její bojovníci se v následujících letech střetávali jak s Palestinci a levicovými libanonskými milicemi, tak i s členy UNIFIL.

Do této extrémně chaotické situace přišla v roce 1982 druhá izraelská invaze, následný odchod palestinských bojovníků a posílení izraelské kontroly nad jihem Libanonu. UNIFIL se tak ocitl z části za izraelskými liniemi a z části na území, kde začaly od poloviny osmdesátých let probíhat boje mezi jednotkami izraelské armády, SLA a šíitskými milicemi Amal a Hizballáh. Role mise se tak spíše než na dohlížení nad dodržováním rezolucí RB OSN volajících po stažení izraelských sil a obnovení míru omezila na humanitární pomoc místním civilistům, komplikovaná vyjednávání s různými ozbrojenými frakcemi a podávání zpráv o situaci.

Právě značně nadstandardní vztahy s místními obyvateli a schopnost působit s omezenými prostředky v konfliktním prostředí bývají považovány za jeden z nemnoha úspěchů, kterých UNIFIL dokázal dosáhnout. Oba tyto faktory jsou v případě UNIFILu úzce propojené. Právě díky vřelému přijetí místními komunitami mohlo dojít ke stavu, kdy například šíitští bojovníci Amalu chránili v jimi ovládaných vesnicích modré přilby před útoky proizraelských milicí, nebo kdy místní vesničané varovali jednotky UNIFILu před možným nebezpečím. V neposlední řadě to také misi pomohlo překonat nástup radikálního Hizballáhu, který po několika konfliktech uznal na konci 80. let roli mise v zemi a našel s ní po dalších 20 let určitý způsob koexistence.

Komplikovanou situaci ve které UNIFIL působil příliš nezměnil ani konec libanonské občanské války v roce 1990. Ten ovšem přinesl pod syrskou patronací uznání Hizballáhu jako součásti národního libanonského boje proti izraelské okupaci jihu země a tedy do jisté míry jeho legitimizaci. Hizballáh se tak stal hlavním aktérem, který začal v jižním Libanonu vést s Izraelci ozbrojený boj.

Izrael odpověděl během 90. let mimo řady menších akcí také prostřednictvím dvou velkých operací – Zodpovědnost a Hrozny hněvu. Během druhé z nich v dubnu 1996 zemřelo při izraelském ostřelování základny UNIFILu u města Kanná přes 100 libanonských civilistů, kteří zde hledali úkryt.

Nicméně právě v tomto období byla role UNIFIL klíčová v tom, že zástupci mise pomohli dojednat „pravidla hry“ vzájemných střetů mezi Izraelci a Hizballáhem, které umožnily zmenšit počty civilních obětí na obou stranách. Po konečném izraelském stažení ze země v květnu 2000 Hizballáh zaplnil uvolněný prostor v pohraničním území a s poukazem na to, že Izrael stále okupuje část libanonského území, vyhlásil pokračování ozbrojeného boje.

Následující roky se však navzdory tomu nesly na hranici ve znamení napjatého klidu, kdy byl počet členů UNIFIL omezen na zhruba dvě tisícovky a uvažovalo se i o ukončení mise.

Letní válka a vznik UNIFIL II

Křehká situace na libanonsko-izraelské hranici eskalovala v kontextu politických změn uvnitř Libanonu do otevřeného konfliktu v červenci roku 2006. Následující „letní válka“ mezi Izraelem a Hizballáhem, vyvolaná přeshraničním nájezdem bojovníků šíitského hnutí a únosem dvou izraelských vojáků na jedné straně a snahou Izraele o konečné vyřízení si účtů s šíitskými radikály v Libanonu na druhé straně, trvala celkem 34 dní a přinesla intenzivní bombardování jihu Libanonu a dalších šíity obývaných území.

V odvetě Hizballáh zahájil odpalování raket na severní Izrael a guerillové útoky na izraelské vojáky, kteří překročili libanonskou hranici. Jednotky UNIFIL, jejichž počet byl po konci izraelské okupace omezen na pouhých 2 000 členů, byly mezitím chyceny v pasti mezi oběma soupeři a podobně jako v minulých konfliktech nebyly schopné na probíhající boje reagovat jinak než limitovanou pomocí civilistům a podporou humanitárních organizací.

Válka byla ukončena diplomatickými jednáními vedeným především mezi Izraelem, Spojenými státy, Francií, Velkou Británií a Libanonem, v jejichž centru bylo především řešení otázky Hizballáhem vlastněných zbraní. Především Spojené státy se snažily vyslat do Libanonu nové mezinárodní jednotky, jejichž mandát by byl rozšířen o schopnost „vynucování míru“ (peace-enforcement) zakotvenou v kapitole VII Charty OSN a modelovanou podle standardu operací NATO.

Hlavním cílem takto pojaté mise pak měl být i zásah proti Hizballáhu a jeho neutralizování. Libanon, v jehož vládě zasedali i ministři šíitského hnutí, ovšem takovéto řešení konfliktu odmítl a na summitu v Římě na začátku srpna nabídli jeho zástupci vlastní mírový plán, pro který získali podporu dalších muslimských zemí. V jeho rámci měl UNIFIL pouze asistovat libanonské armádě při jejím návratu na jih země a obnovení její autority nad oblastí.

Výsledná rezoluce RB OSN 1701, přijatá 12. srpna 2006, je do jisté míry kompromisem mezi oběma těmito stanovisky. Takzvaný UNIFIL II tak měl být rozšířen až na 15 000 členů a zároveň vybaven ve stylu „robustních“ misí na udržování míru, jež disponují bojovými jednotkami a schopností prosadit svůj mandát silou i přes místní odpor. Jeho úkolem tak mimo předchozího mandátu měla nově také být asistence při zabraňování pašování zbraní do Libanonu a podpora libanonské armády při její snaze o odstranění státem nekontrolovaných zbraní z jižních oblastí země.

Aby mise dostála izraelským požadavkům, tak se jí měly účastnit nejenom tradiční přispěvatelé do mírových misí OSN z asijských či afrických zemí, ale také zkušené jednotky z Evropy s těžkou bojovou technikou. Na druhou stranu ale měl UNIFIL II jednat, co se týče aktivit zaměřených proti nestátním ozbrojeným skupinám, především ve spolupráci s libanonskými ozbrojenými složkami a na základě jejich požadavků. Tím byla libanonské vládě poskytnuta nad misí větší kontrola a UNIFILu větší legitimita v očích Libanonců. Výsledný mandát ovšem otevíral prostor pro různé výklady, což se především v měsících následujících po rozmístění první vlny mezinárodních jednotek na podzim 2006 ukázalo jako problematické.

Evropské jednotky pocházející z armád NATO, tedy především Francouzi, Španělé a do jisté míry i Italové, očekávaly po svých předchozích zkušenostech v Afghánistánu (nepříliš oprávněně) příchod do bojové zóny a podle toho se také chovaly. Na druhé straně, se část místních, především šíitských, obyvatel podporujících Hizballáh dívala na nově příchozí členy UNIFIL ve světle předchozích diskuzí jako na okupanty, jenž přišli dokonat to, co v dřívějším konfliktu nezvládli Izraelci. Španělé a Francouzi tento dojem ještě mnohým potvrdili svým nevybíravým využíváním obrněných vozidel a asertivním pojetím naplňování mandátu mise, kdy jejich jednotky samy aktivně pátraly po ukrytých zbraních Hizballáhu.

Napjatá atmosféra s sebou přinesla řadu menších konfliktů mezi členy mise a civilisty, provázených například házením kamenů na patrolující mezinárodní jednotky či zabraňováním jejich vstupu do určitých lokalit. Tenze vyvrcholily v jarních měsících roku 2007, kdy si velení UNIFIL uvědomilo nutnost změny přístupu a začalo klást větší akcent na spolupráci s civilisty a investice do místních komunit.

Posledním hřebíčkem do rakve aktivistického přístupu k naplňování mandátu mise pak byl dodnes plně nevyjasněný bombový útok z června 2007 na hlídku UNIFIL, který si vyžádal životy čtyř španělských modrých přileb. Po tomto incidentu UNIFIL výrazně omezil své aktivity přímo namířené proti nestátním ozbrojeným skupinám (tedy Hizballáhu) a zaměřil se na jiné způsoby naplňování svého mandátu

Současné fungování mise

Jak tedy UNIFIL se svými zhruba 9 000 vojáky, doplněnými o 1 000 členů civilní části mise a 1 000 členů její námořní části ve své prekérní pozici přispívá k stabilizaci situace v jižním Libanonu a na de facto hranici s Izraelem? Tedy mezi státy, z nichž jeden neuznává formálně existenci toho druhého a jejichž hranice není stále přesně vytyčena?

UNIFIL paradoxně nemá plnou důvěru ani jedné z klíčových stran konfliktu na jihu Libanonu. Pro Izraelce mise v podstatě kolaboruje s Hizballáhem tím, že se jej nesnaží aktivně potírat a spolupracuje s jeho starosty, či dalšími oficiálně zvolenými členy státní správy. Pro Hizballáh naopak představuje UNIFIL když ne již okupanta, tak potenciálního izraelského špiona, neboť jsou v ní zástupci zemí, jež mají s Izraelci velmi dobré vztahy.

Cyničtější komentátoři situace pak připomínají, že relativní klid, který na hranici od války v roce 2006 vládne, je více důsledkem vzájemného odstrašení Izraele a Hizballáhu, než činnosti UNIFIL. Přesto obě strany roli mírové mise do jisté míry uznávají – pro Izraelce znamená, že Hizballáh nemůže operovat s takovou otevřeností jako dříve a i mnoha členům šíitskému hnutí vyhovuje určitá míra stability, kterou UNIFIL pomohl na jihu země vybudovat a která se odrazila i v místním ekonomickém rozvoji.

Právě pomoc při rekonstrukci regionu zničeného Letní válkou i předchozími konflikty je jednou z aktivit, která je místními obyvateli na UNIFILu nejvíce oceňována. Právě řada rekonstrukčních, rozvojových a komunitních projektů také modrým přilbám pomáhá získávat jejich sympatie, bez kterých by mise (jak se ukázalo právě v měsících následujících po jejím novém rozmístění) nedokázala v oblasti působit.

I přes poměrně dobré dobré vztahy s většinou místních komunit ale někteří kritici z řada veteránů poukazují na to, že sounáležitost, která charakterizovala původní UNIFIL, se z mise s jejím rozšířením, profesionalizací a kontroverzemi okolo mandátu vytratila.

Aktivity UNIFILu pro udržování míru jdou nicméně dále za hlídkování v jižním Libanonu a kontrolování, zda se někde nepřipravují rakety k odpalu na Izrael. Mise například také zprostředkovává pravidelná setkání mezi zástupci izraelské a libanonské armády, která jsou v podstatě jediným komunikačním kanálem mezi oběma těmito aktéry a v případě menších incidentů pomáhají deeskalovat situaci. To samé se dá říci i o vyměřování a vytyčování Modré linie, která označuje hranici, za kterou se má stáhnout izraelská armáda a kterou by neměli z druhé strany překračovat Libanonci.

UNIFIL je tak i po svém rozšíření podobně jako na konci 70. let zatažený do konfliktu, na jehož vyřešení nemá dost prostředků, schopností ani mandátu. Je nicméně schopný alespoň částečně zmenšit jeho dopady a pokusit se omezit eskalaci drobných incidentů, které by bez přítomnosti modrých přileb mohly přinést nový konflikt.

Zároveň představuje zajímavý příklad politického a sociálního udržování míru, kdy ve své každodenní praxi spoléhá více na „měkké“ prostředky a rozvoj vztahů s místními obyvateli než na sílu svých zbraní. Zásadní otázkou samozřejmě zůstává, jestli je to pro mírovou misi s ročním rozpočtem dosahujícím 509 554 400 amerických dolarů a více než 11 000 členy dostatečné.

O autorovi:

Mgr. Jan Daniel je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů a interním doktorandem na Institutu politologických studií FSV UK. Zabývá se mimo jiné teorií globálního bezpečnostního vládnutí a zajišťování bezpečnosti na národní a lokální úrovni.

Zdroje a literatura

  • Göksel, T. (2007): „'Mr. UNIFIL' Reflects on a Quarter Century of Peacekeeping in South Lebanon .“ Journal of Palestinian Studies, 36 (3), 50 – 77.
  • Hamizrachi, B. (1988): The Emergence of the South Lebanon Security Belt: Major Saad Haddad and the Ties with Israel, 1975-1978. New York: Praeger.
  • Makdisi, K. (2011): Constructing Security Council Resolution 1701 for Lebanon in the Shadow of the “War on Terror.” International Peacekeeping, 18 (1), 4–20.
  • Makdisi, K. et al. (2009): UNIFIL II: Emerging and Evolving European Engagement in Lebanon and the Middle East, Online: http://www.euromesco.net/images/paper76eng.pdf (cit. 12.11.2015)
  • Ruffa, C. (2014): “What Peacekeepers Think and Do: An Exploratory Study of French, Ghanaian, Italian, and South Korean Armies in the United Nations Interim Force in Lebanon.” Armed Forces & Society, 40 (2), 199–225.