O státech a nestátech

Podíváme-li se na dějiny dvacátého století, vidíme, že nové státy vznikaly v několika vlnách, v 60. letech se dekolonizovala Afrika, v 90. letech vznikaly nové národní státy ve východní a jihovýchodní Evropě a od té doby je, zdá se, zase klid. Je to příslovečný klid před bouří?

Myslím si, že nikoli, protože už není region, v němž by nové státy mohly vznikat. V 50. letech se to týkalo asijských států, v 70. a 80. malých států Oceánie a Karibiku, což se odehrávalo skutečně ve formě vln. Nesmíme zapomenout na rozpad komunistických federací v 90. letech. Dnes už ale nic takového nehrozí, protože i když stále ještě existuje řada federativních států, kde by se jednotlivé entity mohly chtít oddělit, tak jedná se o funkční federace, jako jsou Spojené státy, Brazílie nebo Indie. Pokud by někde mohlo něco podobného nastat, bude to probíhat spíš selektivně v různých částech světa. Svou roli budou hrát pozůstatky koloniální struktury, případně k tomu dojde ve zhroucených státech typu Somálska.

Našlápnuto k úplné nezávislosti mají určitě Grónsko a Faerské ostrovy. Jejich vazba na Dánsko už dávno nemá koloniální povahu. Dánsko obě území finančně podporuje a je jenom otázkou času, kdy dojde k omezení transferů a obě teritoria se budou muset obejít bez nich. Grónsko k tomu začíná směřovat, protože se postupně ukazuje jeho nesmírné bohatství na nerostné suroviny. Podobným případem je Nová Kaledonie, kde se již od osmdesátých let jedná a stále to pokračuje. Nová Kaledonie má specifický status a není zařazena mezi žádná další francouzská zámořská teritoria a v celé záležitosti se připravuje referendum. Zmínit je třeba i Bougainville v Papui-Nové Guineji, dlouhodobě se jedná o statutu ostrůvků Tokelau a je docela možné, že celý proces _ i za asistence OSN _ dospěje do nějakého konce plné nezávislosti, ovšem jejich zahraniční zastoupení bude na základě svobodného rozhodnutí předáno Novému Zélandu. K nezávislosti směřuje určitě Palestina, a to i na základě velkého tlaku mezinárodního společenství, možná i Saharská-arabská demokratická republika. Otazníky visí nad Abcházií, Jižní Osetií a Podněstřím, jejichž budoucnost bude záviset i na dalším vývoji v Rusku.

Když to shrnu: existuje perspektiva, že několik států v dohledné době deseti až patnácti let může získat nezávislost, ale žádný masový proces to nebude. Budou to spíše území, kde se rozhodne po dohodě se stávajícím vlastníkem (u závislých území) nebo po dohodě s existujícím státem. Zejména u ostrovních států může dojít k dalšímu štěpení _ viz příklad, jak se od Guadeloupe odtrhly ostrovy Svatý Bartoloměj a Svatý Martin a vytvořily separátní jednotky, jež zůstávají ve svazku s Francií.

Dá se konstatovat přímá souvislost mezi ekonomickou/sociální situací nějakého dosud nesuverénního etnika a jeho úsilím po vlastním státu?

Určitá souvislost existuje, je ale otázkou, zda bude působit v pozitivním slova smyslu a určité regiony se budou cítit dostatečně bohaté, aby se vydaly na cestu nezávislosti. Týká se to například ostrova Bougainville v Papui Nové Guineji, který usiluje už nějakou dekádu o nezávislost, přičemž celý proces měl vrcholit loni referendem, které se ale neuskutečnilo. Na druhou stranu jsme se stali svědky vzniku nezávislého Jižního Súdánu, který se cítil být mnoho let odstrčen a jako periferní oblast už tak chudého Súdánu. Takže ekonomická a sociální situace hrají roli, ale nikoli podstatnou. Daleko důležitější jsou asi faktory týkající se etnicity, odlišného náboženství nebo pocitu odstavení na vedlejší kolej _ což bylo motivem i v případě Kosova.

Existují nějaké osvědčené scénáře, jejichž postupné naplňování nakonec vede k vzniku nezávislého státu?

Není možné stanovit pár bodů s tím, že budou-li splněny, povede to automaticky k vzniku nového státu. I pro státy nedávno vzniklé nebo ustavené, například Jižní Osetii, Abcházii, Podněstří atd. platí, že vznikají ad hoc, v regionech se silně oslabenou státní mocí, nebo kde místní obyvatelstvo využilo určitého napětí nahromaděného v minulých obdobích. S využitím určité podpory ze strany sousedů nebo mocností dotáhly své požadavky až do situace, že například Kosovo bylo uznáno hlavními velmocemi _ například Spojenými státy americkými, Francií, Velkou Británií a ten trend pak přetrvává. Kosovo bylo dodnes uznáno asi 91 státy, což ještě pořád není nadpoloviční většina členských států OSN. Ovšem na základě mimořádně silné diplomatické ofenzivy minimálně dvanáct až patnáct dalších zemí Kosovo podpořilo tím, že uvažují jeho uznání. V případě Abcházie nebo Jižní Osetie vidíme, že podpora a uznání ze strany Ruska podobnou reakci nevyvolalo. Pokud vím, tak Jižní Osetii a Abcházii uznalo pět států _ jako Nikaragua, Nauru, Vanuatu, jež své rozhodnutí později zase odvolalo. Takže nějaké platné pravidlo se odhadnout nedá _ ani s ohledem na vznik nebo vyhlášení nezávislosti a následné mezinárodní uznání.

Jak vnímáte jako geograf roli mezinárodního práva a jeho pravidel, pokud jde o konstituování nových států? Nedá se dnes s plným využitím různých kliček a nejasností vytvořit nový nezávislý stát prakticky kdekoli a kdykoli?

Já to tak nevidím. Mezinárodní právo, jako každé jiné právo, je velice ohebné a dá se z něho vždycky vytáhnout, co bude jedna strana prezentovat jako skutečné právo na získání státnosti. Jiní právníci zase zdůrazní něco jiného, co je utvrdí v přesvědčení, že nárok na nezávislost neexistuje. To platí, když se podíváme podrobně na rozbor vztahů k Náhornímu Karabachu a o co se opírá arménská strana, o co zase ázerbájdžánská a navzájem si to vyvracejí. Vše lze samozřejmě použít, ale podstatnou otázkou zůstává schopnost států vstupovat do mezinárodních vztahů a ta je v současném právním systému velmi omezena, protože fakticky všechny suverénní státy světa jsou dnes členy OSN _ jediný Vatikán má specifické přidružené členství. Získat mezinárodní uznání napříč spektrem různorodých států je velice obtížné. Velice důležitá je dohoda se stávajícím státem uvolňujícím určitý region ze své jurisdikce, jako to bylo v případě Etiopie, která se dohodla s eritrejskými povstalci na oddělení Eritreje, i když jejich vztahy potom nebyly nejlepší. Mezinárodní společenství přijalo i rozpad Sovětského svazu a vznik nezávislých států nebo rozdělení Československa. V případě Jugoslávie už ale nastaly problémy, protože vznikla celá řada separátních jednotek, jež se odtrhly od federálních subjektů, které v rámci Jugoslávie existovaly. Podívejme se na Palestinu, která se dlouhodobě snaží získat nezávislost, a také na problémy s tím související. Komu patří území, jež si Palestina dnes nárokuje? Kdo má nárok na jeho správu? Právní argumentace se může zpětně táhnout až do dob meziválečné Společnosti národů, která svěřila mandát nad Palestinou Velké Británii, jež ho pak nedodržela a převedla na OSN. Světová organizace zase udělala jiné kroky atd. Po pravdě řečeno: chybí-li dobrá vůle ze strany skutečně už uznaných suverénních států uznat novou entitu, tak ji neuznají.

V řadě částí světa probíhají s různými úspěchy integrační projekty s cílem překonat tradiční dělení na národní státy. Jakou tomu dáváte perspektivu? Nevrátí se nakonec všechno zpátky do zdánlivě „klidných vod“ národních států, jež budou mít plnou kontrolu nad svou suverenitou a budou ji také plně vykonávat?

Integrační procesy byly skutečně nastartovány s cílem vytvořit nadstátní struktury, které budou vstupovat do mezinárodních vztahů za své členské státy. U současné Evropské unie vidíme, jak obtížné boje se svádějí o to, zda má integrační trend dál pokračovat až do konečného přetvoření mezistátního integračního seskupení do podoby nějaké federace, nebo jestli uchovat privilegium jednotlivých států. Integračních uskupení dnes existuje na celém světě asi sedm desítek, přičemž některá mají regionální charakter, ale některá představují volné integrace transkontinentálního typu, jako je APEC _ mezi Asií, Oceánií a Amerikou, resp. státy přiléhajícími na těchto kontinentech k Pacifiku. Integrační uskupení se liší i svými cíli. Některá usilují o vytvoření zóny volného obchodu, jiná _ jako Evropská unie nebo státy ASEAN _ mají větší ambice, a sice postupovat v integraci dál až po měnovou unii, která přímo volá po tom, aby se transformovala do podoby politické unie a završila celý proces. Všimněme si, že všude tam, kde se jedná o slaběji ekonomicky rozvinuté regiony, mají nestabilizované státy problémy v politických strukturách, dochází často k překrývání jednotlivých integračních seskupení a některé státy jsou členy dvou, tří, čtyř i pěti různých integrací, takže se jedná o proces hledání optimálních struktur. Nejvíce podobných překrývání najdeme v Africe, zejména v centrální a východní části, a potom ve Střední Asii, přičemž zde vidíme, že se to začíná transformovat do podoby, kterou určují velmoci, jako Rusko nebo Čína. V Africe podobná velmoc chybí. Osobně si myslím, že proces směřuje k tomu, že vzniknou určité nadnárodní, nadstátní struktury, ale zda budou schopny v nějaké dohledné době _ v horizontu deseti nebo dvaceti let _ nahradit státní struktury, vidím pesimisticky a čas k tomu ještě nenazrál.

Jak se proměnily v průběhu let atributy suverenity států?

Žádný další nepřibyl. Čtyři atributy dané Montevidejskou úmluvou z třicátých let, tzn. stálé osídlení, jasně vymezené území, vláda a schopnost vstupovat do vztahu s jinými státy, stále platí, i když tu máme výjimku ve formě Suverénního řádu Maltézských rytířů, jemuž chybí jak obyvatelstvo (resp. má pouze členy), tak území, ale přesto mu zůstala schopnost vstupovat do mezinárodních vztahů. Máme ale i jiné útvary jako Saharskou arabskou demokratickou republiku uznanou prakticky všemi africkými státy a řadou dalších jako státní útvar, který ale postrádá kontrolu nad svým územím. Popravdě řečeno, existují desítky států, které _ pokud by se rozhodla nějaká velmoc je obsadit _ nemají nejmenší šanci tomu zabránit. Týká se to malých států v Karibiku nebo Tichomoří, jež nedisponují žádnou armádou a ničím podobným a existují pouze z dobré vůle a díky tomu, že velmoci respektují jejich status. V tom spočívá zvláštnost moderní doby, že existuje světová organizace garantující svou Chartou a svými regulemi nezávislost stávajících struktur. V devadesátých letech, po rozpadu bipolárního uspořádání světa, pak dokázala i zasáhnout v Kuvajtu, který byl násilně obsazen Irákem, a obnovit jeho suverenitu. Otázka existence či neexistence států je závislá na chování velmocí, na průběhu a nevratnosti demokratizačního procesu, ale stejně tak i vlivu přírodních katastrof.

Dnes žijeme v období, kdy má drtivá většina států zájem na zachování statu quo, který je ale z hlediska historického vývoje něčím, co se příčí přirozenému vývoji, protože existují stovky a tisíce státních útvarů, které v průběhu existence lidstva vznikly a zanikly, kdy silnější pohlcovaly slabší a neustále se zvětšovaly, až dosáhly úrovně, kdy už přestaly být efektivní a rozpadly se. Příkladem může být Čína. To je stát, jehož vládnoucí garnitura drží pevně politickou moc, protože z historie ví, že v okamžiku, kdy došlo k jejím oslabení, čínský stát se i na několik desítek let rozpadl, aby se časem znovu objevila nějaká vnitřní síla, jež dokázala všechna dřívější území znovu sjednotit. Takže fáze integrační se v nepravidelných vlnách střídají s fázemi desintegračními. Tomu se dá zabránit vznikem světového společenství, jež přijetím určitých pravidel zajistí, aby po dobu několika desítek let nenastal světový konflikt, i když desítkám lokálních konfliktů, v kterých je vždycky zaděláno na požadavek, aby vznikl nějaký nový státní útvar, zabránit nedokáže.

Co dnes váží víc - pokud je stát uznán širokým mezinárodním společenstvím (např. OSN) nebo pouze některými vlivnými mocnostmi?

Uznání širokým světovým společenstvím je alfa a omega dalšího politického bytí příslušné entity de facto existujícího státu. Podpora ze strany určité mocnosti, a může se jednat o regionální mocnost, jakou je Turecko v případě Severního Kypru, je zase nesmírně důležitá z hlediska ekonomické existence. Když nějakému státu chybí mezinárodněprávní subjektivita, proniká se mu obtížně do ekonomického světa, i když se to může povést, jak ukazuje příklad Tchaj-wanu. Pro běžné fungování státu je důležité, má-li podporu nějaké velmoci. Hůře jsou na tom státy, které takovou podporu nemají. Příkladem může být Somaliland. Vznikl na troskách Somálska, státu totálně zhrouceného před dvěma desítkami let, a přesto není světové společenství schopno reflektovat skutečnost, že Somaliland (bývalé britské Somálsko) funguje jako nezávislá entita, že je to stát respektující určité prvky demokracie, který vstoupil do ekonomických svazků s mnoha státy. Ani Africká unie zatím nedokázala Somaliland uznat, přestože Somálsko beztak neexistuje. Na druhou stranu uznala ale Saharskou arabskou demokratickou republiku, čímž popudila Maroko, které odmítlo do Africké unie vstoupit, a naopak ostentativně usiluje o členství v Evropské unii. Ve skutečnosti nemá Saharská arabská demokratická republiku ani kontrolu nad svým územím. Takže ze strany společenství států se můžeme setkat se značně diferenciovaným přístupem a můžeme se samozřejmě domnívat, proč tomu tak je. Může to souviset s obavou, že zbytek Somálska tím zabředne hlouběji do občanské války. Nebo že vznikne na troskách Somálska dalších několik států _ už byl například proklamován Puntland a Jubaland. Do hry vstupují Etiopie a Eritrea se svými zájmy, pak arabské země, takže to je velice složité. Jinými slovy: podpora ze strany světového společenství je pro stát důležitá proto, že je schopen vstupovat do svazku se všemi ostatními státy světa.

Existují vedle Somálska i další státy, které se de facto rozpadly?

Hovoří se také o Čadu, kde platí, že kontrola jeho vlády nad většinou území je oslabena. Otázkou je, jak pohlížet na Demokratickou republiku Kongo, která je také hodně zkoušenou zemí už od doby dekolonizace v šedesátých letech, čelila snahám o odtržení určitých částí, jako Jižní Kasai nebo Katanga, případně dalších regionů. Dalším příkladem může být Nigérie, jež sice jako stát funguje, ale i ona prošla v šedesátých letech separatistickými pokusy, jak ukazuje známá Biafra. Pokud se daří vládě, často tvrdou rukou, udržet moc nad svými občany, státy fungují, i když za cenu pošlapávání lidských práv. V okamžiku oslabení ústřední moci ale vzplane konflikt _ jako v případě někdejší Jugoslávie nebo Sovětského svazu. Nebezpečí hrozí především v Africe, protože udržet zde stabilitu je velmi obtížné.

Mezi státy současného světa mají často specifické postavení různé malé státy, jež těží z pověsti „daňových rájů“...

Řada z nich je zcela nezávislých, jako Belize, Vanuatu nebo Lichtenštejnsko. Ale daňovým rájem je i Kypr nebo Lucembursko, tzn. členské země Evropské unie. Vedle toho existuje řada území, která jsou někým spravována _ Britské Panenské ostrovy, Bermudy. Tato území žijí ze svých specifických daňových a finančních systémů. Navíc _ kdyby měly velmoci eminentní zájem, aby tyto státy přestaly fungovat a lákat jejich občany a firmy, našly by dost ekonomických a politických pák, jak toho dosáhnout. Ve skutečnosti vyhovuje jejich existence téměř všem. Se získáním nezávislosti to ovšem nemá příliš mnoho společného, protože řada daňových rájů má status závislých území, i když dnes je jejich závislost v podstatě fiktivní (Bermudy, Kajmanské ostrovy); žijí si po svém, získávají ještě nějaké dotace, nicméně jejich obyvatelé nemají zájem o nezávislost, ztrátu občanství. Například na Bermudách se v minulosti konala řada referend o nezávislosti, pro niž se ale trvale vyjadřují méně než dvě procenta obyvatel.

Vláda tichomořské republiky Kiribati nedávno schválila návrh nakoupit 2400 hektarů pozemků na území Fidži, jež by se v budoucnu mohly stát domovem pro více než 103 tisíce Kiribaťanů, pokud jejich vlastní země v důsledku klimatických změn zanikne. Je vlastně možné, aby stát takto zanikl a celý se „přestěhoval“ jinam?

Asi to možné je, ale nevybavuji si podobné případy z minulosti. Vláda Nauru například svého času jednala o koupi pozemků, případně ostrůvků, od Austrálie, ale nebylo to dotaženo do konce. Nauru nehrozí, že by ostrov zmizel pod zvýšenou hladinou moře, ale zase je zdevastovaný těžbou fosfátů, po níž zůstala holá skála. Kdysi bohatý stát chřadne a obyvatelstvo neví kudy kam. Zvyšováním hladiny oceánů se víc straší, než jaká je skutečnost. Postupuje to velmi pomalu a příroda si umí poradit. Teoreticky je možné nějaký stát „přestěhovat“ a je to věc dohody se státem vlastnícím území, které si někdo odkoupí, osobně si ale nemyslím, že by státy typu Kiribati v dohledné době zanikly.

Rozhovor s...

Vladimír Baar je geografem a působí jaké profesor na Přírodovědecké fakultě Ostravské univerzity.