29/04/2011 This content is not up to date

WikiLeaks: krásný nový svět a žádní diplomati v něm

„V jednom musíme mít jasno. Zveřejnění [těchto depeší] není útokem jenom na Ameriku, ale na celé mezinárodní společenství a sabotáží mírových vztahů mezi státy,“ prohlásila v reakci na propuknutí Cablegate americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová. Podle jejího italského protějšku Franka Frattiniho byly WikiLeaks dokonce 11. zářím světové diplomacie.

Nejmenovaný francouzský diplomat citovaný v Le Monde si postěžoval, že „už nikdy nebudeme moci dělat diplomacii jako dřív“. A zatímco někteří komentátoři přivítali úniky diplomatických depeší jako „konečně nějakou realitu“ a předvídali revoluční demokratizační dopad na světovou politiku, jiní je zlehčovali („nic nového pod sluncem“) anebo varovali před novou světovou válkou, do které svět Julian Assange coby nový Gavrilo Princip zavleče, či alespoň před umocněním právě těch vlastností soudobých „neviditelných vlád“ _ uzavřenosti, neprůhlednosti a mandarínství _ které jejich původci tolik nemohou vystát (aniž by však způsobily jejich konečné zhroucení, které jim, údajně podobně jako někdejší evropští anarchisté a později teroristé, chtějí vyprovokováním přemrštěné reakce nenáviděného systému přivodit).

Důsledek informační revoluce

Při pokusu o střízlivé zhodnocení významu Cablegate obecně na mezinárodní politiku obecně a konkrétněji na budoucnost diplomacie jako instituce mezinárodní společnosti je na prvním místě třeba, jako východisko k jakémukoli dalšímu hodnocení, kontextualizovat fenomén Wikileaks v probíhající informační revoluci, jejíž není příčinou ani hybatelem, ale důsledkem. Problém kontroly v postmoderním světě způsobený mj. množstvím dat v digitálním vesmíru (podle studie citované nedávno v týdeníku Economist se do roku 2020 rozepne na 35 bilionů GB) a jejich snadnou skladovatelností a přenositelností je obecnějšího rázu a postihuje organizace od států po soukromé firmy.

Americký SIPRNET, z něhož WikiLeaks diplomatické depeše získaly, je jen jednou z reakcí státu, který chce v tomto novém prostředí dále naplňovat svou tradiční úlohu mimo kyberprostor _ reakcí, která ho ve výsledku činí zranitelnějším. Zvlášť pro autoritativní státy je souvisejícím rizikem snadná a nekontrolovatelná pořiditelnost a sdílení „zpráv“, které mohou výrazně ovlivňovat, zrychlovat a umocňovat společenské procesy podrývající zavedené praktiky vládnutí nebo ohrožovat samotné přežití režimů, tak jako tomu bylo při nedávných revolucích v arabském světě. (Role, kterou při nich sehrály WikiLeaks, byla, zejména ve srovnání s novými sociálními médii, omezena. Na druhou stranu, depeše z Tunisu popisující zhýralý život tamější elity a rozsáhlou korupci sice nesdělily po svém úniku tuniské společnosti věcně nic nového, ale přinejmenším ukázaly, že o neutěšeném stavu věcí někdo „venku“ ví a mravně ho odsuzuje.)

Obsahem čtvrt milionu depeší stažených z amerického armádního internetu SIPRNET jsou především postřehy, ale i dohady a drby zaznamenané americkými diplomaty po celém světě a zasílané do washingtonského ústředí (depeše vycházející ze State Department tvoří jen tři procenta celého balíku). Nenabízejí nic víc než pohled na mezinárodní politiku statisícem amerických očí, nikoliv autoritativní pravdu o jakési ucelené, alternativní, dosud účelově skrývané realitě. Nelze zcela souhlasit s rozšířeným názorem, že Cablegate nesdělila o mezinárodní politice „nic, co bychom již nevěděli,“ byť nového je v doposud zpracovaných materiálech skutečně poskrovnu. (Patří sem mj. zjištění týkající se české zahraniční politiky, ať už o české iniciativě vyslat v reakci na rozpoutání rusko-gruzínské války do oblasti misi NATO, nebo návrzích během českého předsednictví, aby Spojené státy dotlačily vzdorující členské státy k souhlasu s jednotnou pozicí EU o sankcích proti Íránu).

V řadě dalších případů depeše dodávají na jistotě dosavadním dohadům _ o amerických tajných protiteroristických operacích v jižním Jemenu a Pákistánu, korupci a vazbách Karzáího režimu na výrobu a obchod s narkotiky v Afghánistánu, o přehánění Saúdů o potvrzených zásobách ropy, o jejich napjatých vztazích s Pákistánem (dalším spojencem USA na Středním východě) a těžko skrývaném nepřátelství vůči Teheránu s jeho jaderným programem a ambicemi stát se regionální mocností, nebo o trvajícím rozmístění amerických taktických jaderných zbraní v Německu, Turecku, Belgii a Nizozemsku. Nic z toho však nemá revoluční potenciál zásadně proměnit modality současné mezinárodní politiky.

Zveřejněné depeše ani neodhalují, byť takový jistě byl patrně jeden z cílů WikiLeaks a i smutného hrdiny příběhu, armádního analytika Bradleyho Manninga, prohnilý systém spiknutí, manipulace a lži americké „neviditelné vlády“ (cynikové to vysvětlují nepřítomností přísně tajných či vůbec zpravodajských a vojenských materiálů). Pro americkou diplomacii bylo nepochybně trapné odhalení, že ministerstvo zahraničí úkolovalo své diplomaty en masse ke špionáži na půdě OSN, dočasně patrně trpí menší ochotou ostatních vést s ní důvěrné rozhovory a snad i zpřetrháním vazeb na důvěrné kontakty po světě. Trvalejší následky v podobě ztráty moci a legitimity Pojených států jsou však vzhledem k jejich současnému postavení velmi nepravděpodobné.

Diplomacie jako institucionalizované celosvětové spiknutí?

Co ale diplomacie jako taková? WikiLeaks se zdají považovat diplomacii za významnou instituci mezinárodní společnosti. Ne proto, že by tlumila následky mezinárodní anarchie a bránila ozbrojenému konfliktu v podmínkách elementární nedůvěry mezi státy, ale proto, že se svými praktikami zhusta mimo veřejný dohled je institucionálním výrazem celosvětového spiknutí. Zatímco podle zastánců statu quo narušení těchto praktik povede ke konfliktům a zhroucení celé instituce diplomacie by patrně přivodilo konflikt univerzální, v Assangově utopii není pro diplomaty místo.

Diplomacie jako nástroj státu prochází v důsledku procesů spojených s informační revolucí a obecněji globalizací (rozvojem transnárodních vztahů nebo networked governance, „vládnutí v sítích“ rozprostírajících se kolem tradičních diplomatických kanálů mezi ministerstvy zahraničí) krizí. Hlavním cílem diplomacie bylo tradičně vyjednávání mezi cizími (či odcizenými) lidskými společenstvími. Nyní však svůj monopol na zpřítomňování politického cizího ztrácí, ať už na úkor jiných státních, či nestátních aktérů. Tradiční diplomacie je institucí mezinárodní společnosti ustavené na organizujících (a vždy pouze ideálních) principech „vestfálského systému“, které poskytovala předvídatelnost a stabilitu, a krize tohoto systému je zároveň i krizí diplomacie.

Krize však není předzvěstí zániku. Pevně zakořeněné sdílené normy jazyka a jednání, isomorfismus materiálních institucí (zásadně nenarušené ani otřesy jako emancipací velkého množství politických společností v procesu dekolonizace) patrně vysvětlují skutečnost, že tak jako v minulosti se ani nyní instituce diplomacie nehroutí, ale spíše se přizpůsobuje svému prostředí. Specifickým a svého druhu krajním, ale právě proto dobře pozorovatelným příkladem je vznik „unijně orientovaného bilateralismu“, pro který jsou příznačné procesy multilateralizace a domestikace (otevírání nových tematických kapitol tradičně chápaných jako vnitřní záležitosti státu) mezi státy Evropské unie.

Možný dopad Cablegate je vhodné analyzovat právě na pozadí probíhající adaptace diplomacie. Instituce diplomacie je vystavěna na sociálních vztazích důvěry mezi cizími společenstvími, posilované prostřednictvím sdílených norem a praktik (spíše než aby byla institucionální odvozeninou a stavebním kamenem spiknutí mezi jejich elitami). Zveřejnění amerických diplomatických depeší v několika konkrétních případech těmito vztahy důvěry nepochybně otřáslo. Pokud je ale diplomacie schopna přizpůsobit se díky své institucionální odolnosti dalekosáhlejším, strukturálním změnám v mezinárodních vztazích, není důvod předpokládat, že jako celek neodolá jednorázovému otřesu tohoto typu.

Informační revoluce a fenomén WikiLeaks jako jeden z jejích projevů kladou řadu závažných otázek, z nichž patrně ta nejvýznamnější se váže ke vztahu nových možností komunikace, utváření a přístupu k alternativním strukturám vědění na jedné straně a lidské emancipace a politické svobody na straně druhé. Šíří se kyberprostorem skutečně „virus svobody“, nebo získají navrch represivní aparáty autoritativních států s rozmanitými prostředky kontroly (například novou virtuální velkou čínskou zdí) a guerillami hackerů a demagogů ve svých službách či nejrůznější novodobí sofisté umlčující na internetové agoře autentické hlasy svobody? Ve vztahu k budoucnosti diplomacie je bezprostředněji významnější otázka legitimity „neviditelných vlád“, zpochybňovaná dílčí ztrátou schopnosti prostředkování cizího.

Novodobí aktivisté či „partyzáni“ Assangeova typu je sami o sobě nerozbijí. Na druhé straně, pokud budou svými výpady po foucaultovsku „znesnadňovat dosud snadná gesta“ legitimizující praktiky těchto aparátů všudypřítomným odkazem na „národní zájmy“, potom bude mít jejich činnost z občanského hlediska své opodstatnění. Naplněním wilsonovského ideálu otevřenosti by diplomacie ztratila svůj smysl. Transparentnější mezinárodní politika může ale nakonec být nejúčinnější strategií vyšší institucionální resilience: snižující náklady na utajení a zároveň vstřebávající rostoucí veřejnou poptávku po otevřenosti.

O autorovi:

Ondřej Ditrych je výzkumným pracovníkem ÚMV, v současnosti působí na Stiftung Wissenschaft und Politik (SWP) v Berlíně.

Expertise to impact

Subscribe