Analytici o situaci v Turecku

Vydrží turecký premiér Erdogan u moci? Zasáhne turecká armáda? Na otázky Mezinárodní politiky odpovídali Vít Beneš (Ústav mezinárodních vztahů), Emil Souleimanov (Fakulta sociálních věd UK), Lenka Filípková (Asociace pro mezinárodní otázky) a Lucie Tunkrová (Fatih University). Uvnitř článku se podívějte na video analytika ÚMV Marka Čejky.

Premiér Erdogan vládne v Turecku 10 let. Současné protesty jsou největší od začátku jeho vlády. Dá se nějak charakterizovat jaké skupiny se proti němu spojily?

Vít Beneš: Pokud vycházím z dostupných informací, tak jádro protestů tvoří sekulární, liberální a mladá populace městských aglomerací. Je to směsice nejrůznějších politických a sociálních skupin, počínaje pacifistickými environmentalisty a konče militantními fotbalovými fanoušky. Tyto skupiny jsou v Turecku jednoznačně v menšině a jejich názory a postoje (environmentalisté, gay hnutí) příliš nerezonují ve většinové, konzervativně orientované části turecké společnosti. Erdogan si toho samozřejmě byl vědom, proto se rozhodl označit protestující za marginální teroristy. Myslím si, že pro protestující bylo klíčové, že se k nim přidaly i tradiční opoziční hnutí, tedy odborové svazy a "institucionalizovaná" opozice v podobě (levicové) Republikánské lidové strany CHP.

Emil Souleimanov: Charakteristické - a bezprecedentní pro novější dějiny Turecka - pro současné protesty je právě skutečnost, že se proti Erdoganově vládě spojily nejširší skupiny, které spolu tradičně neladí: pravice, levice, od anarchistů po ultrapravičáky, ale i, což je neméně podstatné, spíše apoliticky zaměření Turci aj. S výjimkou spíše nábožensky orientovaných občanů, i když i jejich řady v poslední době se zdají být méně stmelené než obvykle.

Lenka Filípková: Jedná se především o mladé a vzdělané lidi ze střední třídy, takový mix sekularistů, kemalistů, nacionalistů, socialistů, Kurdů a alevitů. Většina z těchto lidí se do této doby nijak politicky neangažovala. Symbolický pohár ale přetekl, lidé už mají dost Erdoganova společenského diktátu, jeho snahy přetvořit tureckou společnost podle představ Erdogana a jeho strany a strachu veřejně nebo i do telefonu kritizovat premiéra a jeho spojence.

Lucie Tunkrová: Proti výstavbě obchodního centra se postavili environmentalisté a lidé nespokojeni s projektem přestavby centra města. Objevily se četné informace napovídající o mozné korupci ale hlavně nepotismu v procesu obnovení centra. Po zásahu policie se přidali všichni ti, kdo s tak násilným krokem nesouhlasili. Skupiny není mozné přesně identifikovat. Nepojí je program ale cíl. U mnohých to neni ani protest proti vládě ale proti policii. Pro jiné to je jasné stanovisko proti vládě a premiérovi. Stojí vedle sebe nacionalisté i Kurdové ale i lidé, kteří s politikou nechtějí mít nic společného. Jedná se o lidové hnutí ne o politickou organizovanou angažovanost. Opozice zůstala rozpolcená a bez vůdce. To stejné platí i o celém hnutí které dodnes vyšlo bez vůdčí osoby. V takto vysoce polarizované společnosti lze říci, že se jedná o předpokládaný jev.

Pokud jde o odkaz Kemala Atatürka, pozorovatele zvenčí hned napadne, jak se na věc dívá armáda. Několikrát zasáhla do turecké politiky a jednou odstavila od moci i Erdogana. Jakou roli mohou vojáci hrát v současné politické krizi?

Vít Beneš: Za prvé, v současné době je potřeba vnímat armádu jako politického hráče. Nemyslím si, že by armáda jednala zcela autonomně a svéhlavě je zřejmé, že armáda sleduje nálady a proudy v turecké společnosti, hlídá si svůj obraz u veřejnosti. Podobně jako to dělala egyptská armáda během tamní revoluce. Pokud má armáda zájem na oslabení Erdogana, tou nejlepší strategií je (v současné chvíli) vyčkávat a sledovat jeho sebepoškozující se strategii. Erdogan jednoznačně ztrácí mezinárodní kredit, ale domnívám se že ho bude ztrácet i doma. V minulosti Erdogan dokázal kreativně využívat tureckého nacionalismu, který je v Turecku silný, k posílení své pozice. Viz aféra kolem izraelského přepadení lodi Mavi Marmara, kterou dokázal úspěšně prodat jako otázku ublížené národní cti. Alespoň na rétorické rovině deklaroval svoji loajalitu vůči odkazu Atatürka. Ale dnes? Na rozdíl od některých umírněnějších politiků AKP, jeho rétorika je jednoznačně polarizující, vyzývá své stoupence k protidemonstracím, rozděluje turecký národ. To je něco, co jde proti duchu tureckého nacionalismu, jeho politika jde oproti myšlence "mír doma, mír ve světě". Vzhledem k zakořeněnosti nacionalismu v turecké společnosti, Erdoganova konfrontační politika je v dlouhodobé perspektivě strategickou chybou.

Ale abych se vrátil k otázce role armády. Z pohledu armády je nejlepší strategií vyčkávat. Pokud Erdogan požádá armádu o zásah, armáda buď nehne prstem nebo vyjede do ulic aniž by proti demonstrantům zasáhla. Pokud by se Erdogan snažil situaci dál vyhrotit, například tím, že by své příznivce vyzval k násilné konfrontaci s demonstranty, pak by se armáda pravděpodobně sama rozhodla vyjet do ulic i bez Erdoganova rozkazu. V každém případě, pokud by se armáda dostala do ulic (ať již na žádost Erdogana nebo ze své vlastní vůle) domnívám se, že by se chovala stejně jako egyptská armáda během tamní revoluce: nezasáhla by proti demonstrantům s odkazem na to, že hájí jednotu tureckého národa a že odmítá přispívat k jeho rozdělování. Podle mě by nedošlo ani k otevřenému (vojenskému) střetu mezi armádou a Erdoganem. Armáda by zůstala nečinně stát, pouze by deklarovala loajalitu tureckému národu jako celku a obvinila by Erdogana z jeho rozdělování. V tu chvíli se z Erdogana stává politická mrtvola.

Emil Souleimanov: Jejich pozice jsou v Turecku posledních let po řadě událostí (referendum z roku 2010) a kauz (zejména Ergenekonu) významně oslabeny - Turecká armáda, zejména pokud se týče roli vyšší generality ve společenském a politickém životě - je nyní oslabena jako nikdy v dějinách Republiky. Obecně se však má za to, že armáda, resp. její role, patří mezi největší neznámé současné krize: domnívám se, že pokud se situace v zemi bude zhoršovat, nelze vyloučit zásah přinejmenším části vyššího důstojnického sboru do událostí.

Lenka Filípková: Je jen málo pravděpodobné, že by se nyní do věcí vložila armáda. Její role za poslední léta hodně oslabila. Erdoganovi se podařilo zbavit se svých nejhlasitějších kritiků a oponentů v armádě pomocí politických procesů. Tyto procesy byly namířené zejména proti dříve tak mocné vojensko-byrokratické elitě, dnes jsou ve vězení stovky bývalých a současných vojáků, akademiků, businessmanů a novinářů.

Lucie Tunkrová: Armada se nezapojí. Jeji role se v posledních letech změnila a armada se díky vládě a EU dostala na post, který ji náleží, tedy nezasahovat do vnitřního dění. V opačném případe by došlo jen k vyhrocení situace a možnosti občanské valky, protože policie byla vybudovaná i jako protiváha dříve všemocné armády.

Vím, že předpovědi jsou vždy problematické, zvláště po událostech Arabského jara. Na druhou stranu, za jak pravděpodobné považujete, že dojde k pádu premiéra. Erdogan zatím rozhodně nepůsobí dojmem člověka, který chce odejít do ústraní. Jaké faktory hrají v jeho prospěch?

 Vít Beneš: Prvním faktorem, který hraje v Erdoganův prospěch, je dobrá ekonomická situace v Turecku. Erdoganově vládě se podařilo nastartovat ekonomiku a vyhnout se ekonomické krizi. Podporu veřejnosti si "vykoupil" i investicemi do infrastruktury. V pozadí ekonomických úspěchů Erdoganovy vlády stojí i jeho pragmatismus v ekonomických otázkách a podpora ze strany zahraničních investorů a domácích podnikatelů. Přestože v politických a náboženských otázkách se výrazně projevuje islamistická orientace AKP, v hospodářské politice se AKP v zásadě neliší od mainstreamových liberálně-konzervativních pravicových stran ve zbytku Evropy: zahraniční investice, privatizace, podpora podnikatelského sektoru, to vše okořeněno klientelismem a korupcí. Podobně jako u nás. Druhým faktorem je loajalita jeho strany. Loajalita AKP jako strany a loajalita jednotlivých politiků z AKP je v tuto chvíli rozhodující.

Co může přispět k pádu Erdogana? Erdogan byl doposud miláčkem zahraničních investorů a podnikatelského sektoru v Turecku. Ovšem investoři a podnikatelé potřebují hlavně vstřícné investiční prostředí, domácí stabilitu a Turky v nákupních centrech a ne na ulicích s transparenty. Domnívám se, že Erdoganovy hysterické útoky na "spekulanty na burze", jeho konfrontační postoj vůči zahraničí, jeho eskalace celého konfliktu - to vše jsou věci, které mohou podkopat důvěryhodnost Erdogana v očích jeho dosavadních spojenců (zahraničních investorů a domácího podnikatelského sektoru). Co se týče loajality jeho strany, trochu mě překvapila nejednotnost reakcí jednotlivých politiků AKP na celou situaci. Zatímco Erdogan zaujal jednoznačně konfrontační postoj, prezident Gül a místopředseda vlády Arınç byli smířlivější. Buď byli s Erdoganem předem dohodnuti na tom, že si rozdělí role hodného a zlého policajta (což je podle mě nepravděpodobné), nebo se ukazují vnitřní spory v AKP. Je možné, že si Gül a Arınçpřipravují půdu pro konfrontaci s Erdoganem v předvečer první přímé volby prezidenta, která Turecko čeká příští rok.

Emil Souleimanov: Nejspíše k pádu vlády nedojde, aspoň ne za daných okolností. I když Erdogan je mnoha Turky (zejména vzdělanější a sekulární střední třídou, která se hlásí k Atatürkově odkazu) nenáviděn, a jeho problematické chování v současné krizi k řadám jeho odpůrců přidalo i mnohé doposud spíše apolitické Turky, podle nejnovějších průzkumů veřejného mínění je stále ještě považován za vůbec neoblíbenějšího politika. Podle toho, co se nyní v zemi děje, si myslím, že se vláda pokusí s demonstranty taktizovat, aby se jejich přítomnosti v centru města, potažmo politického aktivismu, zbavila či zredukovala do snesitelné míry. Pokud se to Erdoganovi nepodaří, přes veškerou svoji rétoriku se pokusí jít s demonstranty na to, čemu se říká face-saving compromise - poslední zprávy z Turecka, ve kterých se hovoří o možnosti uspořádat istanbulské referendum o budoucnosti Gezi parku, tomu nasvědčují.

Lenka Filípková: V Erdoganův prospěch hraje především fakt, že jeho strana zvítězila v posledních parlamentních volbách v roce 2011 se ziskem neuvěřitelných téměř 50 %. Stojí za ním silná a sebevědomá konzervativní třída, které 11 let trvající vláda AKP zajistila postavení a ekonomickou prosperitu. Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že Erdoganovy autoritářské sklony se nelíbí části příznivců AKP a ani jeho strana není tak jednotná, jak se může stát. Přestože má ve straně stále velký vliv on a jeho lidé, je možné, že se ho například prezident Abdullah Gül pokusí obejít, aby situaci uklidnil. Erdogan není schopen kompromisů a například jeho dobrovolné odstoupení je něco nepředstavitelného. Pokud se krize dále vyhrotí, jeho spolustraníci budou muset nějak zasáhnout.

Lucie Tunkrová: Premiérovi hraje do not několik významných faktorů. Opozice je roztříštěná, žije v minulosti, chybí ji vůdčí osobnosti a je rozhádaná. Média jsou pod silným vlivem obchodních kruhů napojených na vládní projekty. Po zatýkání řady předních osobností v rámci kauzy Ergenekon a jiných se lidé boji zvednout hlas. Promítá se zde i minulost země. Premier je spojován s ekonomickým růstem a lidé se domnívají, ze jim zajistí pracovní místa. Praktikující muslimové v něm vidí zastání po letech tvrdé diskriminace ze strany kemalistické elity. Vzdělávací systém vede k adoraci lídrů, nedůvěře ke světu a omezuje kritické myšlení a kulturu dialogu. Silná ruka v domácí i zahraniční politice mnoha lidem silně imponuje zejména v situaci, kdy se cítí odstrčeni Evropou a USA pohltila vlna islamofobie. Tradiční orientace na západ tím byla oslabena a lidem se zamlouvá rétorika regionální velmoci. Nejsilnější z těchto karet jsou dle mého nazoru dvě, ekonomika a podpora praktikujících Muslimů. Ekonomika jasné vede, Turci hlasují především peněženkou, jak lze u výsostně spotřebitelsky orientované ekonomiky očekávat.

Topics and regions