Announcing the Winter Semester program of the IIR Critical Studies Seminar

20/01/2013

Středomoří: vysoká hra o plyn

V poslední dekádě došlo ve východním Středomoří k velkým objevům ložisek zemního plynu. Stále větší energetická spotřeba zemí v regionu kam patří Turecko, Kypr, Izrael, nebo Libanon, přináší široké nejen ekonomické, ale i politické implikace. Vzhledem k dlouho trvajícímu politickému napětí ve východním Středomoří a sporům ohledně vymezení námořních hranic, znamenají objevy rovněž značná potenciální bezpečnostní rizika.

Obrovské nálezy zemního plynu

Na plynovém poli Mari-B u izraelských břehů, probíhá těžba již od roku 2004. V roce 2009 konsorcium několika amerických a izraelských energetických firem, v čele s gigantem Noble Energy, objevily pole Tamar (zhruba 50 mil od Izraele) s odhadovanými 235 miliardami kubických metrů zásob zemního plynu. Tento objev strh lavinu dalších výzkumů mořského dna v regionu a v roce 2010 bylo nalezeno dalších 453 miliard kubických metrů zásob zemního plynu. Podle odhadů amerických geologů, se v komplexu objevených plynových ložisek ukrývá až 3,5 trilionů kubických metrů plynu.  Pro demonstraci velikosti objevu – roční spotřeba Izraele tvoří pouhých 920 milionů kubíků zemního plynu.

Klíčovým faktem je, že většina objevených ložisek se nachází v izraelské exkluzivní ekonomické zóně (EEZ). Podle Konvence OSN o mořském právu (UNCLOS), má pobřežní stát suverénní právo na výzkum a těžbu v této oblasti. Povaha objevů ve východním Středomoří napíná ustanovení UNCLOS na maximum, ne-li přes něj. Ložiska plynu jsou totiž rozprostřena nerovnoměrně a na několika místech zasahují hluboko do sporných hranic zapojených států. To je případ především Izraelsko – libanonské hranice a hranice mezi Kyprem a Tureckem.

K často protichůdným ekonomickým a politickým zájmům Izraele, Libanonu, Turecka, Řecka a Kypru, se přidávají individuální cíle EU a Spojených států amerických. Situace ohledně středomořských objevů zemního plynu tak obsahuje mnoho proměnných, na které je třeba se zaměřit. V regionu se rozehrála hra o vysoké sázky. Samotný plyn přitom je spíše jen katalyzátorem pro to, o co se skutečně hraje; formování regionálního statusu jednotlivých zemí, hledání nových rolí v místním mocenském uspořádání a limitů vlivu jednotlivých aktérů. Tato vysoká hra dokonce sahá díky zapojení EU a USA za hranice východního Středomoří.

Pozice Izraele

Izrael byl sám schopen vyprodukovat významnější množství energie pouze v dekádě následující Šestiletou válku v roce 1967, kdy kontroloval ropná pole na Sinajském poloostrově. Po odstoupení Sinaje získal záruky energetických dodávek od Egypta (s nímž dokonce společně vybudoval potrubí na základě paktu z roku 2004) a Spojených států. Od té doby je tak země závislá na importu energií, který pokrývá 86% roční spotřeby. Trend by se měl změnit v roce 2016, na který je naplánováno zahájení těžby na největším poli Leviathan. Tato produkce, spolu se spuštěním pole Tamar v roce 2013, výrazně zvýší izraelskou energetickou bezpečnost.

Výnosy z těžby zemního plynu jsou odhadovány na 140 miliard $ již v roce 2014. Izraelská vláda si dokonce přístup k těmto příjmům zajistila zákonem, který ji garantuje 52% - 62% podíl v plynových a ropných polích nacházejících se v exkluzivní ekonomické zóně země. O významu nově objeveného plynu pro Izrael tedy nemůže být sporu. Strategická výzva se ovšem týká případného exportu.

Klíčovým úkolem je nalézt správný poměr mezi množstvím vyvezeného plynu a plynu dodaného na domácí trh. K vyřešení této otázky izraelská vláda sestavila tzv. Zemachovu mezirezortní komisi. Ta po několikaměsíčním zkoumání dospěla k závěru, že exportováno by mělo být maximálně 50% izraelské produkce. Zpráva dodává, že není důležité, kam bude plyn vyvezen, protože příliv kapitálu a know-how bude pro Izrael vždy výhodný. Nicméně, přes závěry Zemachovy komise je třeba si uvědomit, že možnosti exportu vytěženého plynu jsou pro Izrael z technologických i ekonomických důvodů značně omezené.

Transport pomocí konvenčního potrubí znamená spolupráci, nebo alespoň souhlas, států, přes jejichž území plynovod vede. Vzhledem ke geografické a politické realitě, v které se Izrael nachází, se jedná o zásadní překážku. Z egyptského el-Arish sice již vede potrubí do izraelského Askleonu, ovšem dodávky plynu proudící směrem z Egypta byly přerušeny po pádu prezidenta Mubaraka a definitivně zrušeny v roce 2012. Během posledních čtyř let fungování plynovodu došlo k hned patnácti výpadkům způsobeným nejrůznějšími útoky na zařízení. Možnost otočení proudu plynu z Izraele do Egypta tak není vzhledem ke zranitelnosti plynovodu a politické nejistotě v Egyptě, příliš lákavou možností.

Budování zcela nového potrubí je ještě komplikovanější. Plynovod do Evropy by s nejvyšší pravděpodobností vedl přes Řecko, které ale nemá dostatek finančních prostředků na spolufinancování nákladné výstavby. Vést potrubí přes turecké území je nemyslitelné vzhledem k turecké tvrdé kritice dohody, kterou v roce 2012 Izrael uzavřel s Kyprem. Dohoda garantuje spolupráci obou zemí na výzkumu a těžbě ve východním Středomoří a je následována dokonce dohodou o spolupráci v oblasti bezpečnosti.

Plynovod na atraktivní trhy ve východní Asii by musel vést přes znepřátelenou Saudskou Arábii, Sýrii, nebo Irák. Izrael tak fakticky nemá reálnou možnost, kudy potrubí dále do Asie vést. (Pokud by přece jen vzniklo, cena na jeho ochranu by byla astronomická a dlouhodobě neudržitelná).

Druhou možností, která by přinesla relativní nezávislost na třetích stranách, je exportovat izraelský plyn jeho zkapalněním a transportem po moři pomocí tankerů. Cesty přes Středomoří do Evropy, nebo přes Akabský záliv, Rudé moře, a Adenský průliv na výnosné trhy ve východní Asii, jsou představitelné. Vybudování zařízení na zkapalnění plynu ovšem stojí miliardy dolarů. Kypr navíc již dokončuje vlastní podobné zařízení a je nepravděpodobné, zda by dvě továrny na zkapalnění plynu na relativně malém území byly profitabilní.  Zařízení, stojící v moři, je navíc extrémně náchylné k teroristickým nebo vojenským útokům.

Politické perspektivy

Politicky je Izrael klíčovým aktérem při těžbě středomořského plynu. S Libanonem, se kterým je Izrael formálně ve válce, vede země spor o námořní hranice ve výměře 330 mil čtverečných. Díky zásahu diplomatů USA a OSN pravděpodobně dojde k uzavření prozatímní dohody. Zatímco Palestinci na Západním břehu Jordánu berou elektrickou energii z Izraele a na rozvoji plynu by tak pravděpodobně spolupracovali, pásmo Gazy bude komplikovanější. Palestinská autorita si totiž nárokuje část pole Mari-B pro sebe. Pokud nedojde k dohodě a těžba se bude rozvíjet, napětí mezi Izraelci a Palestinci v pásmu Gazy se může ještě zvýšit.

Z důvodů energetické bezpečnosti a ekonomické výhodnosti má izraelská vláda eminentní zájem na rychlém rozvoji těžby plynu ve východním Středomoří. To pravděpodobně povede k rozvoji kapacit na námořní a energetickou obranu. Takové investice mohou do regionu přinést větší stabilitu nebo naopak spustit vlnu dalšího ozbrojování v nestálém východním Středomoří.

Nespokojené Turecko a odhodlaný Kypr

Naleziště Aphrodite, které obsahuje značné množství plynu, se nachází ve vodách u ostrova Kypr. Zatímco Mezinárodní společenství připisuje tyto vody do vlastnictví Kyperské republice, Turecko si část ložisek nárokuje vzhledem k existenci tureckého Severního Kypru.

Od turecké invaze v roce 1974, je ostrov rozdělen na dvě části; mezinárodně uznávanou Kyperskou republiku, která je členem EU, a Tureckou republiku severního Kypru (TRNC), uznávanou pouze Tureckem. Turecko se obává, že v důsledku Izraelsko-kyperské dohody o vymezení námořních hranic a rozdělení příjmů z plynu, se TRNC dostane ze hry. Ačkoliv výše zmíněná dohoda explicitně říká, že neohrožuje územní integritu Turecka, tamní premiér Erdogan prohlásil, že Turecko je garantem existence TRNC a rezervuje si právo monitorovat mezinárodní vody ve východním Středomoří. Turecko si tak rozhodně nepřeje zůstat stranou velké hry o plyn.

Kypr generuje 99% své energetické spotřeby z ropy a většina plynu by tak šla na export do Rumunska, Chorvatska nebo Itálie. Kyperská vláda prohlásila, že je ochotna se o případné příjmy dělit s obyvateli severní části ostrova. Ovšem pouze za předpokladu, že z peněz nebude mít žádný užitek 30 000 tureckých vojáků, kteří jsou zde trvale umístěni. Kyperská vláda tak de facto podmínila sdílení příjmů odchodem tureckých jednotek.

Důvody tureckého odporu

Turecká opozice kyperským aktivitám má hlubší a komplexnější příčiny než jen evidentní teritoriální rozepře ohledně Severního Kypru. Od roku 2000 spotřeba elektrické energie v Turecku vzrostla o 90% a zpomalila teprve v roce 2012. Turecko je navíc téměř výlučně závislé na dovozu klíčových komodit plynu a ropy. Lákadlo možného snížení této závislosti (v případě plynu především na Rusku), je hlavním důvodem proč Turecko trápí pokračující objevy plynu ve východním Středomoří, ležícího mimo tureckou exkluzivní ekonomickou zónu. Co se týče energetického sektoru, turecké ambice jsou navíc vysoké.

Turecko se nachází v geografické blízkosti 70% objevených zásob ropy a zemního plynu. Dlouhodobým strategickým cílem vlády tak je učinit ze země energetický koridor do Evropy (směr východ – západ) a do zemí jižně od tureckých hranic (směr sever – jih). Ačkoliv země hraje čím dál důležitější roli při transportu ropy a plynu z Ruska, Kaspického moře a Blízkého východu, být producentem těchto komodit je kvalitativně zcela odlišné. Přístup k rozsáhlým plynovým nalezištím ve východním Středomoří by tak nevyhnutelně oslabil tureckou energetickou závislost a zároveň stimuloval ambice vlády vybudovat rozsáhlou přenosnou a exportní kapacitu.

Na sjezdu vládnoucí strany Práva a rozvoje v září 2012 turecký premiér a předseda partaje prohlásil, že Turecko by v následujících letech mělo patřit mezi deset nejsilnějších ekonomik světa. Má-li Turecko být skutečným globálním hráčem, musí být schopno prosazovat své zájmy ve vlastním regionu. Rozpory ohledně těžby zemního plynu tak mají pro Turecko značný symbolický význam. Pokud by totiž země nedokázala zabránit těžbě nedaleko vlastních hranic, kterou veřejně odmítá, její schopnost prosazovat své zájmy na světové úrovni by byla zpochybněna. Na druhé straně, Turecko, člen NATO s druhou největší stálou armádou v Alianci, touží zůstat odpovědným partnerem a disciplinovaným členem mezinárodního společenství a musí se tak vyhnout jakékoliv unáhlené akci.

O středomořský plyn se zajímá i Evropská unie

Vzhledem k vysoké energetické závislosti EU (více než 50% energetické spotřeby je zajištěno importem) mají nálezy plynu ve Středomoří zásadní význam a široké implikace pro Unii jako celek i individuálně pro některé státy.
Po objevu plynových ložisek proto Unie označila východní Středomoří za klíčový region pro rozvoj plynové infrastruktury do roku 2020. Toto označení zahrnuje snahu o posílení turecké role koridoru (ve snaze diverzifikace na Rusku) a rovněž tlak na nárůst regionální produkce určené pro export. Efektivní těžba nalezeného plynu by výrazně přispěla ke zlepšení energetické bezpečnosti EU.

Přestože má Unie jasnou energetickou strategii, je dlouhodobě neschopna ji uceleněji implementovat v praxi a prosazování evropských zájmů tak zůstává především na členských státech. Itálie, Bulhrasko a zejména Řecko tak budou klíčovými evropskými aktéry ve hře o středomořský plyn. Nejdůležitější proměnnou ovšem zůstává Turecko, které kontroluje pozemní přepravní cesty z východního Středomoří do zmíněných států. Řecko – turecké vztahy přitom zůstávají napjaté (Turecko například nedávno prohlásilo, že začne-li Řecko s těžbou v Egejském moři, bude takovou akci považovat za vyhlášení války). Obejití Turecka transportem plynu z Izraele přes Kypr a Řecko by zase zhoršilo Izraelsko – turecké vztahy a neprospělo ambicím EU maximálně prohloubit energetickou spolupráci s Tureckem. Pokud tedy nezíská Unie Turecko na svou stranu, nebude schopna plně profitovat z objevů plynu ve východním Středomoří.

Spojené státy americké nezůstávají stranou

Od prvních objevů plynu jsou Spojené státy svými politickými i ekonomickými zájmy svázány s otázkou jeho těžby a souvisejícím politickým vývojem. Americký zájem o udržení stability ve východním Středomoří je umocněn zdejší politickou realitou; zájmy blízkého spojence Izraele se střetávají se zájmy členů pro USA důležitých organizací EU (Kypr) a NATO (Turecko). Americké těžařské společnosti navíc hrají od počátku dominantní úlohu v rozvoji regionálních nalezišť. Noble Energy ovládá 47% pole Mari-B a má významný podíl i v polích Tamar, Leviathan, a dokonce v Kyperském Bloku 12. Ekonomická dimenze tak tlačí Spojené státy k hledání takové diplomacie, která udrží stabilitu a umožní těžbu v co možná největší míře.

Podle americké diplomacie by ekonomické zájmy měly podnítit usmíření. Zásadní výzvou ale zůstává nastavení správné rovnováhy mezi někdy protichůdnými zájmy důležitých amerických spojenců v regionu.

Strategické výzvy

Ve východním Středomoří je pro Spojené státy primární minimalizovat ruské zapojení do těžby tamního plynu. Dvě největší ruské energetické firmy, Gazprom a Novatek, přitom již podali několik nabídek na objevy a těžbu regionálního plynu. Pokud by uspěli, zvýšil by se podíl regionální produkce plynu kontrolované Ruskem. Takový vývoj je přímo v rozporu s americkými zájmy v regionu. Z toho důvodu USA jen opatrně podporují tvořící se partnerství mezi Izraelem, Kyprem a Řeckem, které je nevyhnutelně implicitně zaštítěno právě Ruskem. Na druhé straně Spojené státy poskytly plné bezpečnostní záruky svým spojencům a Izraeli dokonce přislíbily technologickou pomoc. Tímto krokem si chtějí zajistit, že těžba plynu Izraelem poroste a ekonomické zájmy dojdou naplnění. Těžba navíc zásadně zvýší energetickou bezpečnost Izraele, což je dlouhodobým politickým zájmem Spojených států.

Naproti tomu si Spojené státy nemohou dovolit popudit Turecko, klíčového spojence v NATO a důležitou spojku s nestabilní Severní Afrikou a Blízkým východem. USA tak nebudou tlačit Turecko, aby se vzdalo svých prohlašovaných nároků, a dokonce podporují jistou míru sdílení příjmů z těžby mezi Kypr a Tureckou republiku severního Kypru. Pragmatický přístup USA tak vede supervelmoc k podpoře vytvoření dočasného modelu sdílení příjmů a těžby v omezeném rozsahu podle prozatímních dohod a směrnic.

Dva možné scénáře vývoje

Nestabilita severní Afriky a Blízkého východu, podtržená Arabským jarem a následným vývojem, vede k překreslení mapy vlivu v regionu. Egypt hledá svou novou roli na politické šachovnici, Írán se ocitá v rostoucí izolaci. Turecko se naproti tomu těší nebývalé míře stability a je těžko představitelné, že by dopustilo, aby plyn tento stav změnil. Izrael, další klíčový hráč, je podporován Spojenými státy a vojensky dostatečně silný k tomu, aby si zajistil možnost těžit alespoň ve vlastní EEZ, nehledě na libanonský odpor. Při úvaze všech relevantních skutečností se tedy nabízí dvě vzájemně konfliktní možná východiska.

Scénář 1: Pojďme těžit a domluvme se později

Vznik jakéhosi prozatímního ujednání o podobě těžby a průzkumu je silně podporován Spojenými státy. V případě takového vývoje by Izrael a Kypr udržovaly těžbu pouze v jasně vymezených vodách a drželi se dále od námořních hranic Libanonu a TRNC.

Turecko by s takovým vývojem zřejmě souhlasilo, pokud by rozporné vody skutečně zůstaly netknuty a Severní Kypr by zároveň dostával dostatečný podíl z příjmů z těžby. Turecko by navíc mohlo profitovat z dalšího využívání tamních přístavů a průplavů, což by přineslo významné finanční příjmy a dále posílilo status Turecka jako energetického koridoru.

Prozatímní ujednání – faktické odložení řešení problematických otázek na později – by jen přidalo k množství sporů v regionu, které čekají na vyřešení a neprospělo tak k celkové, dlouhodobé stabilitě východního Středomoří. Dříve či později navíc budou producenti plynu – Izrael a Kypr – potřebovat rozšířit těžbu do sporných vod. Trumfové karty ale již vzhledem k vytvořenému návyku na stabilní příjem plynu a financí nebudou v jejich rukou.

Nejdřív se dohodněme, pak začne těžba

Druhý, méně pravděpodobný scénář nastane, pokud se Turecko rozhodne tvrdě setrvat na své pozici „žádná těžba“, dokud nebudou veškeré spory ohledně námořních hranic vyřešeny. Historická zkušenost s rychlostí řešení regionálních konfliktů a nutná komplexnost potenciálního ujednání o námořních hranicích (vyřešení válečného stavu mezi Izraelem a Libanonem, nebo desítky let trvajícího sporu ohledně Severního Kypru), dosažení takové dohody je nepravděpodobně. Turecké „veto“ by tak ve výsledku znamenalo nemožnost rozvoje rozsáhlejší těžby.
Pokud by se Turecko k takovému postupu rozhodlo, napětí v regionu by prudce vzrostlo. Izrael by bezpochyby pokračoval v omezené těžbě na územích, o jejichž vlastnictví nemůže být sporu, ovšem omezené možnosti exportu a spolupráce s Kyprem by jeho možnosti značně limitovaly. Vzhledem k dosaženému progresu v rozvoji těžby středozemního plynu by Turecko mohlo dosáhnout většího zastavení pouze hrozbou vojenské intervence.

Sázky pro Turecko ovšem nejsou natolik vysoké, aby se odhodlalo k větší vojenské misi proti členu EU, Kypru, nebo vojensky silnému Izraeli. Na druhé straně, pokud Turecko oficiálně prohlásí, že je ochotno použít vojenské síly v případě, že Kypr začne s těžbou ve vodách, jež Turecko připisuje severní části ostrova, kyperská vláda by, vzhledem k 30 000 tureckým vojákům usídleným na severu relativně malého ostrova, deklaraci mohla jen stěží nerespektovat.

Jaký dopad na stabilitu a vztahy východního Středomoří budou mít velké objevy zemního plynu a rozvoj jeho těžby ve světle ostatního dění v regionu ukáží následující měsíce a roky. Jisté je, že je rozehrána vysoká hra s mnoha hráči a velkými sázkami a její výsledek bude pro budoucnost regionu zásadní.

Expertise to impact

Subscribe