Britské členství v EU: postoje, budoucnost a alternativy

Přestože Británie není považována za silného zastánce evropské integrace a zůstává také stranou řady elementů hlubší integrace, její význam pro unii nelze považovat za okrajový. Velká Británie je po Německu a Francii třetí největší ekonomikou unie. Silná vazba Spojeného království na Spojené státy působí v unii coby antiserum proti přílišnému rozvolnění transatlantických vazeb.

Británii navíc nelze ztotožňovat jen s euroskepsí. V otázce fungování evropského vnitřního trhu byla Británie vždy spíše premiantem, který svým přispěním často zastiňoval ostatní členy unie, včetně „tahounů“ integrace Německa a Francie. Snad nejvýrazněji pak Británie nabourala francouzsko-německou dominanci v unii v oblasti jazykové. Angličtina coby pracovní jazyk orgánů unie zastínila další dva pracovní jazyky němčinu a francouzštinu. Není příliš pravděpodobné, že by si angličtina tuto svou pozici udržela i bez britského členství v EU.

Odmítání hlubší integrace

Představitelé Spojeného království vždy zásadně odporovali federalizačním tendencím v evropském integračním projektu. Ostatně již samotné spojování slova „federace“ s evropskou integrací je pro většinu představitelů britské politické scény zcela nepřijatelné. Zejména z důvodů odporu britského premiéra Johna Majora se na jednáních v Maastrichtu nikdy do znění preambule zakládacích smluv unie nedostal cíl směřovat k federálnímu uspořádání Evropy a namísto toho se dodnes užívá jeho opis v podobě „proces vytváření stále užšího svazku mezi národy Evropy“. I toto neutralizovanější slovní spojení však zůstává trnem v oku eurospeptickým proudům na britské politické scéně a požadavek na jeho zrušení bývá v popředí jejich návrhů na novou podobu evropského projektu.

Spojené království též vždy důrazně usilovalo o zachování svých kompetencí v takových oblastech jako měna, kontrola hranic, či v problematice dopadů listiny základních práv EU na jeho území. To se odráží i v řadě výjimek platných pro Spojené království (Británie není součástí eurozóny ani Schengenského prostoru).

Británie coby stoupenec vnitřního trhu

V oblasti fungování vnitřního trhu unie ovšem Spojené království naopak vždy patřilo spíše k premiantům Evropské integrace. Lze připomenout, že to bylo britské předsednictví za vlády Margaret Thatcherové v roce 1984 a v letech 1985 až 1989 i role britského eurokomisaře lorda Cockfielda, co výrazně přispělo k nastartování prací vedoucích následně ke kvalitativní změně ve fungování evropského společného trhu. Mezi výrazné počiny lze zmínit i otevření pracovního trhu v roce 2004, kdy Británie za vlády Tonyho Blaira byla spolu se Švédskem a Irskem jedinými zeměmi ze starých členských států unie (tzv. E15), které k tomuto odvážnému kroku přistoupily.

Tím, že v roce 2007 a 2014 již Británie takovouto odvahu nenašla, se jen zařadila do evropského mainstreamu ostatních západních zemí. Rovněž tak v implementaci směrnic Evropské unie v oblasti vnitřního trhu patří Británie mezi svědomitější státy. Například důležitou směrnici pro volný pohyb služeb (směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/123/ES ze dne 12. prosince 2006 o službách na vnitřním trhu) Velká Británie implementovala bez výraznějších problémů a v následných hodnotících zprávách Evropské komise v této oblasti patří mezi premianty. Naproti tomu Německo, Rakousko a Řecko splnily alespoň základní požadavky směrnice až dva a půl roku po skončení lhůty k jejímu provedení.

Chce Británie skutečně vystoupit?

Britské politické spektrum lze ve vztahu k otázce britského členství v unii schematicky popsat následovně. Liberální demokraté v čele s vicepremiérem Nickem Cleggem (bývalým britským europoslancem v letech 1999 až 2004) jsou výraznými zastánci zapojení Británie do evropské integrace. Opoziční labouristé s předsedou Edwardem Milibandem jsou v zásadě stoupenci stávajícího stavu a s výjimkou menšinové stranické frakce nepodporují referendum o této otázce. Konzervativní strana ústy premiéra Davida Camerona oznámila konání referenda o britském členství v unii a to za předpokladu, že toriové vyhrají příští parlamentní volby (stávající koaliční uspořádání s liberálními demokraty takové referendum fakticky vylučuje). Referendu by se však dle Cameronova projevu v televizi Bloomberg v lednu 2013 mělo konat až poté, co Velká Británie vyjedná v rámci unie nové podmínky svého členství a mělo by tak být obdobou referenda z roku 1975, které se za vlády labouristického premiéra Harolda Wilsona rovněž konalo k tehdy nově vyjednaným podmínkám britského členství.

Hlavní proud konzervativní strany tak usiluje o to změnit unii jako takovou, nebo alespoň dále rozvolnit podmínky britského členství v unii tak, aby se na ostrovy vrátily zpět některé důležité kompetence. I v konzervativní straně se však objevují stranické frakce, které volají po radikálnějším postupu. Po referendu o bezprostředním vystoupení z unie v současné době volá radikální strana Nigela Farage UKIP, která v Británii sice vyhrála květnové volby do Evropského parlamentu, ale jinak je stále považována za stranu stojící mimo politický establishment.

Zajímavé nové impulsy do problematiky vystoupení Británie z EU může vnést případné odtržení Skotska od zbytku Spojeného království. Skotsko je dlouhodobě mnohem příznivěji nakloněné evropské integraci než zbytek země. V případě odtržení Skotska tak budou ve zbývající části Spojeného království euroskeptické hlasy ještě dominantnější než dosud. Na druhou stranu, dle převažujícího výkladu, bude Skotsko po svém případném odtržení muset znovu projít standardním procesem přijetí do EU a bude tedy ke vstupu potřebovat i souhlas všech členských států EU, včetně zbytku Spojeného království. Pro zbytek Spojeného království by tak bylo mnohem výhodnější zachovat si členství v EU alespoň po dobu „rozvodového“ řízení se Skotskem. Zároveň, pokud by se Skotsko v referendu jen těsně vyslovilo pro své setrvání ve Spojeném království, lze očekávat, že případné vystoupení Británie z EU by mohlo pomyslný jazýček na vahách definitivně vychýlit směrem k odtržení Skotska.

Alternativy ke členství v EU

Vzhledem k propojení ekonomiky Velké Británie s trhy zemí EU bude v případě britského vystoupení z unie rozhodující, jaký se Británii podaří vyjednat režim přístupu na vnitřní trh EU. Možnost z unie vystoupit byla vždy v doktríně Evropského práva uznávána. Přesná pravidla procesu vystoupení však do zakládajících smluv unie vložila až Lisabonská smlouva. Dle těchto ustanovení (článek 50 smlouvy o EU) má vystupující stát sjednat s unií smlouvu o podmínkách svého vystoupení. Tato smlouva pak má přihlédnout i k budoucím vztahům vystupujícího státu s unií. Otázka přístupu britských občanů a firem na vnitřní trh EU by tak měla být v podstatě rozřešena již v procesu vystoupení Británie z EU. Existují přitom v zásadě dva scénáře a to scénář Norský a scénář Švýcarský.

Norsko (stejně jako Lichtenštejnsko a Island) má plný přístup na vnitřní trh EU vzhledem ke svému členství v Evropském hospodářském prostoru (EHP). Na rozdíl od členských států EU má zachovány plné kompetence v takových oblastech jako je rybolov, zemědělství či regionální rozvoj. Díky členství v EHP mají jeho občané a firmy stejná práva při pohybu osob, zboží, kapitálu a služeb v rámci vnitřního trhu EU jako kdyby byly z členského státu EU. Za to ovšem platí Norsko tím, že je zavázáno ve svém právním řádu implementovat veškerou legislativu EU týkající se vnitřního trhu, a to aniž by ji v procesu jejího přijetí mohlo coby nečlen EU jakkoliv ovlivnit. Pokud by Británie zvolila po svém případném vystoupení z EU tento scénář, vrátily by se jí některé důležité kompetence zpět.

V oblasti regulace vnitřního trhu, která je v současné EU velice široká a zahrnuje i takové oblasti jako je hospodářská soutěž či harmonizace v oblasti zaměstnávání, by však byla nucena akceptovat vše na čem se EU dohodne, a to již bez jejího podílu na rozhodování. Británie vahou svých hlasů v Evropském parlamentu a svým potenciálem pro vytváření aliancí s dalšími členskými státy v Radě byla dosud schopná blokovat řadu pro ni obtížně přijatelných opatření, jako například hlubší harmonizační snahy v oblasti regulace pracovní doby. Je přitom pravděpodobné, že bez Velké Británie by EU řadu těchto Brity dlouhodobě odmítaných opatření přijala a to se závazností i pro Británii coby případného člena EHP.

Oproti tomu Švýcarsko není členem EHP. S EU jej váže řada bilaterálních úmluv, včetně zóny volného obchodu pro zboží (nikoliv pro služby). Kromě toho je Švýcarsko členem Shengenského prostoru, což však v případě Velké Británie nepřipadá v úvahu, protože jeho součástí není ani za stávajícího stavu. Švýcarsko v zásadě má volnost výběru co z legislativy EU dobrovolně přijme nebo k čemu se zaváže v rámci bilaterálních úmluv. V praxi však v zájmu zvyšování kompatibility s EU často legislativu EU dobrovolně sleduje. Velká Británie by tak v rámci Švýcarského scénáře mohla začít omezovat například příchod pracovníků ze zemí EU na svůj pracovní trh a nebyla by ani nucena implementovat legislativu EU.

Možnost vstupu na trhy EU by pak byla výsledkem jednání s EU a toho, jaké dohody by EU s Británií byla ochotna uzavřít a za jakých podmínek. Lze si však těžko představit, že by na britská omezení, například v přístupu na pracovní trh, EU nezareagovala obdobně. Míra vzdalování se Británie od EU by přitom byla jistě bedlivě sledována zejména ze strany nadnárodních společností sídlících ve Velké Británii. V případě překroční únosné míry například v důsledku omezení pro přeshraniční přesuny výrobků v průběhu jejich výrobního cyklu či omezeními pro rotování specialistů v rámci poboček nadnárodních koncernů, by přirozenou reakcí nadnárodních společností mohlo být, že umístí celou svou výrobní kapacitu na větší trh, tedy do EU. Británie by se však tyto přesuny mohla snažit kompenzovat větší otevřeností vůči zbytku světa.

Je přitom paradoxem, že Británie otevřela otázku svého vystoupení z EU v době, kdy EU již má úspěšně za sebou řadu jednání o zónách volného obchodu s anglicky mluvícími zeměmi (JAR, velmi blízko dokončení je též jednání s Kanadou či Singapurem) či tato jednání právě probíhají (USA či Indie). Po dokončení těchto jednání členství v EU již nebude pro Británii v oblasti obchodu s těmito zeměmi představovat žádné výrazné omezení, i když samotná Británie by v některých oblastech byla ochotna zajít s liberalizací obchodu ještě dále, než EU jako celek. Příkladem může být audiovizuální sektor, který byl vyňatý na popud Francie z jednání o transatlantickém partnerství mezi EU a USA.