29/01/2010

Permanentní válka? Drogy v zahraniční politice USA vůči Latinské Americe

Válka proti drogám se stala jedním z klíčových faktorů při vytváření zahraniční politiky Spojených států, zejména pak ve vztahu k vybraným státům Latinské Ameriky. Tento článek shrnuje, jak došlo ke vzniku této situace, jaké jsou její hlavní důsledky a jaký lze v této souvislosti očekávat další vývoj. Závěrečná interpretace pak nabízí především kritickou analýzusoučasného přístupu Spojených států.

Opiové války a prohibice

Boj proti zneužívání omamných látek nebyl až do 19. století předmětem systematického zájmu státních orgánů, neovlivňoval tedy ani mezinárodní vztahy. Poprvé došlo k výraznému propojení těchto jevů ve formě dvou tzv. opiových válek mezi Velkou Británií a Čínou (1839–1842, 1856–1860), kdy vítězná Velká Británie donutila poraženou Čínu tolerovat dovoz a užívání opia z Britské Indie. Z dnešního pohledu jde o poměrně paradoxní konflikty, neboť vojenskou mocí byly zlomeny snahy čínské vlády zamezit užívání této nebezpečné drogy. Spolu s rozšířením užívání opia i v samotné Velké Británii a USA začaly být zřejmé negativní sociální dopady jeho užívání, ve Spojených státech se proti obchodu s opiem vytvořil široký odpor. Předsudky vůči čínským imigrantům v tomto postoji hrály důležitou roli, stejně jako pozdější propojování marihuany především s přistěhovalci z Mexika. Výsledkem politického tlaku na restriktivní přístup bylo, že už v roce 1909 Spojené státy svolávají mezinárodní konferenci, v jejímž důsledku dochází v roce 1912 k podpisu Mezinárodní opiové konvence. Hlavním cílem tohoto dokumentu bylo zavést přísné kontrolní mechanismy pro výrobu a obchod s opiem. Nepřímým důsledkem se však stalo vytvoření rozsáhlého černého trhu s touto komoditou. Z hlediska konceptuálních souvislostí boje proti drogám a zahraniční politiky je důležité zmínit i éru prohibice v USA (1919–1933), kdy byl alkohol úřední mocí de facto prohlášen za nebezpečnou drogu. Sice došlo k masivnímu nasazení pořádkových sil uvnitř Spojených států na vynucování prohibičních zákonů, ale tento přístup se nepřenesl na mezinárodní úroveň. I přesto, že se z Kanady, Kuby i Mexika pašovalo obrovské množství alkoholu, nepoužily Spojené státy obchodní sankce ani jiné prostředky, kterými by i okolní státy donutily také zavést prohibici, případně alespoň aktivně bojovat proti ilegálnímu obchodu. Ani skončení prohibice vládu Spojených států nepřimělo změnit svůj restriktivní postoj k problematice narkotik, naopak USA aktivně působily na mezinárodním poli směrem k podepsání dalších úmluv, které by zakotvovaly povinnost signatářských států bojovat proti výrobě a obchodu s drogami. Důležitým krokem v tomto směru bylo zejména podepsání Jednotné úmluvy o omamných látkách na půdě OSN v roce 1961, která poprvé obsahovala i mezinárodní závazek kriminalizace pěstování marihuany.

Vyhlášení války proti drogám

V průběhu 60. let dochází v rámci kulturního vzdoru vůči převažujícím konzervativním sociálním normám k dramatickému nárůstu užívání drog. Ze strany uživatelů sílí hlasy po dekriminalizaci, souběžně se ale ozývají i hlasy po daleko tvrdším přístupu ze strany státu. Vítězství Richarda Nixona v prezidentských volbách v roce 1968 se stává z tohoto hlediska přelomovým, neboť právě on vyhlásí dodnes trvající „válku proti drogám“ za jednu z priorit své administrativy. Drogy pak označí za veřejného nepřítele číslo jedna. V zahraniční politice se tento přístup začne projevovat zvyšováním nátlaku na okolní země, aby vystupňovaly své snahy o vymýcení pěstování drog. Konkrétním příkladem byla operace Intercept z roku 1969, v jejímž rámci začala být intenzivně prohledávána každá osoba a každé vozidlo přijíždějící z Mexika. Tím se fakticky zablokoval pro Mexiko důležitý přeshraniční obchodní styk. Operace měla být odvolána poté, co mexická vláda učiní kroky ke zlepšení vzájemné spolupráce ve „válce proti drogám“. Tento nátlakový přístup Mexiko i další země odsoudily jako nepřípustné vydírání. Operace Intercept byla tedy přerušena, nicméně Nixonova administrativa vyslala jasný signál, jak daleko je ochotna při prosazování své verze protidrogové politiky zajít.

Postoj zemí produkujících drogy

I přes svou účast na mezinárodních protidrogových konvencích, nepovažovaly vlády v Mexiku ani dalších státech Latinské Ameriky aktivní boj proti pěstování či pašování drog za svoji hlavní prioritu, zvláště v situaci omezených rozpočtových prostředků. Za hlavní problém považovaly především poptávku po drogách uvnitř Spojených států a na jeho vyřešení měla podle nich vláda ve Washingtonu zaměřit svou pozornost. Protože však nechtěly zbytečně riskovat hněv a sankce Spojených států, přistoupily vlády v Latinské Americe k určitým opatřením na omezení pěstování (v Mexiku například operace Condor). S odkazem na zachování suverenity však rezolutně odmítaly přímé zapojení či dohled USA. V 80. letech dochází ve Spojených státech k výraznému rozšíření cracku jako levnější formy kokainu, což vede jednak ke zvýšení zisků překupníků, tak i k vyhrocení války proti drogám za vlády vysoce konzervativního Ronalda Reagana. V rámci boje proti komunismu však CIA paradoxně zároveň spolupracuje s překupníky, kteří financují hnutí contras v Nikaragui. Do boje proti drogám na mezinárodní úrovni vstoupil i americký Kongres, když v roce 1986 zavedl každoroční proces certifikace zemí podle jejich spolupráce s USA v boji proti drogám. Pokud daná země certifikaci nezískala, nemohly jí být poskytnuty žádné půjčky ani dotace. Američtí zástupci navíc měli za povinnost blokovat poskytování půjček i v rámci mezinárodních finančních institucí. Z hlediska latinskoamerických zemí představoval proces certifikace potvrzení pokryteckého a povýšeneckého přístupu USA k řešení drogového problému. Ony samy totiž neměly možnost hodnotit snahy Spojených států snižovat poptávku po drogách, natož pak kvůli tomu hrozit sankcemi. Členové Kongresu navíc využívali proces certifikace pro vlastní zviditelnění čehož dosahovali především dramatickým očerňováním zdrojových a tranzitních zemí, aniž by brali ohledy na širší zájmy Spojených států v oblasti. Hrozba decertifikace však byla natolik reálná, že se vlády potenciálně postižených zemí intenzivně snažily vytvářet dojem úspěšného postupu v boji proti drogám. Nebylo tedy neobvyklé, že například v Mexiku byly nejhledanější překupníci slavně zadrženi místní policií těsně před hlasováním v Kongresu.

Protidrogová politika po skončení studené války

Po skončení studené války získala v Latinské Americe válka proti drogám vyšší prioritu. Po dobu jejího trvání totiž bylo zdaleka nejdůležitější, aby se nějaká zeměnedostala do sovětské sféry vlivu. Pokud byla vláda obecně nakloněna Washingtonu, nebyl tlak na důraznou protidrogovou politiku tak výrazný (obdobně to bylo i s důrazem na dodržování lidských práv). V devadesátých letech ale přicházelo zmírnění amerických požadavků v úvahu pouze v případě jasných ekonomických zájmů – například při přijímání dohody NAFTA byla problematika protidrogové spolupráce s Mexikem ze strany USA zatlačena do pozadí. Nejvýraznější dopadměla válka proti drogám na zahraniční politiku Spojených států vůči Kolumbii, ze které pochází většina kokainu pro americký trh. Kolumbijský prezident Andrés Pastrana (v úřadu 1998–2002) chápal souvislost obchodu s narkotiky s celkově neutěšenou socioekonomickou situací v zemi. Chtěl proto využít ochoty Spojených států řešit drogový problém k prosazení jakéhosiMarshallova plánu pro Kolumbii, jehož podstatou by byla ekonomická a rozvojová pomoc. V průběhu vyjednávání s USA však převážil důraz na vojenské aspekty pomoci a nutnost především agresivně zakročit vůči pěstitelům a překupníkům. Tyto aspekty byly ještě posíleny nástupem konzervativních prezidentů v obou státech, Álvara Uribeho a George W. Bushe. Výsledkem je, že Kolumbie dnes patří mezi největší příjemce vojenské pomoci, Spojené státy od počátku programu utratily v Kolumbii cca 6 miliard dolarů. V rámci tzv. Plánu Kolumbie dochází také k nepopulárnímu práškování velkých území, které zasahuje jak pěstitele koky, tak kvůli velkému rozptylu i pole s dalšími plodinami. Kolumbijská vláda se v důsledku programu stala závislou na finanční i vojenské podpoře Washingtonu. To se projevuje i na mezinárodní scéně, kde Kolumbie podporovala většinu iniciativ USA, včetně například invaze do Iráku v roce 2003, která byla v ostatních zemích Latinské Ameriky spíše kritizována. Násilí spojené s obchodem s drogami se v posledních letech přeneslo i do Mexika, kde zejména vláda prezidenta Felipe Calderóna, zvoleného v roce 2006, prosazuje v boji proti překupníkům agresivní militaristickou taktiku za podpory Spojených států. Spolupráce mezi oběma zeměmi byla formalizována v roce 2008 podepsáním tzv. Iniciativy z Méridy, která spočívá ve vojenské pomoci Mexiku určené specificky na boj proti drogám v celkové výši přesahující miliardu dolarů. Zejména v Kolumbii a Mexiku se tedy Spojeným státům podařilo prosadit svouverzi protidrogové politiky, jež klade důraz především na silové řešení problému. Důsledky tohoto přístupu jsou však bohužel velmi problematické. V obou zemích se sice podařilo oslabit největší kartely, které hrozily proniknout i do nejvyšší politiky, nicméně za situace stabilní poptávky v USA došlo pouze k rozdrobení obchodu s drogami do menších organizací. V Mexiku tak alarmujícím způsobem stoupla míra násilí, kdy spolu nově vznikající skupiny soupeří o vliv, navíc v prostředí silného tlaku státu, který situaci dále destabilizuje. Výsledkem je, že za tři roky Calderónovy administrativy bylo podleodhadů v Mexiku zastřeleno v přímé souvislosti s obchodem s drogami přes patnáct tisíc lidí.

Důsledky přístupu USA

Ještě znepokojivější je samotné přiznání autorů americké represivní strategie, že válku proti drogám nelze sice nikdy úplně vyhrát, ale je třeba ji přesto nepřetržitě agresivně vést. Tento postoj je obzvlášť cynický s ohledem na to, že se Spojeným státům úspěšně daří tuto válku exportovat mimo své hranice. Extrémní chudoba a velké sociální nerovnosti v Mexiku i v Kolumbii totiž znamenají, že pašerácké organizace do svých řad snadno získávají nové rekruty. V místní populární kultuře jsou navíc pašeráci často opěvováni jako hrdinní zbojníci, kteří bojují proti zkorumpované policii a pokryteckým Američanům (osobní zkušenosti George W. Bushe i Baracka Obamy s kokainem tento postoj dokreslují). Z hlediska dopadů na zahraniční politiku je důležité zmínit též tzv. balónkový efekt. Ten spočívá v tom, že důraz na protidrogové operace v jednom místě se neprojeví celkovým omezením produkce, ale přenesením do jiných oblastí (stejně jako stisknutím balónku na jednom místě dojde k jeho vypoulení jinde). V případě zostřených operací v Kolumbii tedy dochází k přesunu pěstování koky do Ekvádoru, Venezuely, Peru či Bolívie. V těchto zemích je pozice Spojených států daleko slabší a prosazování americké militarizované strategie nereálné. Současný ekvádorský prezident Rafael Correa navíc v roce 2008 vypověděl Spojeným státům pronájem letecké základny Manta, která byla využívána právě jako základna k protidrogovým operacím. V reakci na to přišla Kolumbie s nabídkou rozšířené spolupráce včetně širšího využívání základen. Rozdílné přístupy vlád k válce proti drogám podporované Spojenými státy proto vytvářejí zvýšené napětí v celé Jižní Americe. Tento vývoj určitě nepomáhá důrazu na lidská práva, která jsou v průběhu války proti drogám porušována často a výrazně například při výsleších zadržených. Negativně ovlivněn je i demokratický proces – v nejbližší době by se mělo v Kolumbii konat referendum, které umožní Álvarovi Uribemu změnit ústavu tak, abymohl kandidovat potřetí. Ve vyhrocené atmosféře permanentní války podporované Spojenými státy se mu to zřejmě podaří.

Expertise to impact

Subscribe