Czernin Security Forum 2021 is live

27. 10. 2011 Tento obsah není aktuální

Africká demokracie á la Uganda

Již 25 let se vedení východoafrické Ugandy nemění. Ve volbách opakovaně vítězí hlavní Hnutí národního odporu (NRM) prezidenta Yoweri Kaguta Museveniho. Ten i v letošních únorových prezidentských volbách vyhrál s drtivým náskokem nad ostatními kandidáty opozice. I přes nepopiratelný rozvoj perly Afriky, jak ji nazval Winston Churchill, obyvatelé současné Ugandy bojují nejen se všudypřítomnou korupcí a marasmem státní moci, ale také s rostoucími cenami pohonných hmot a potravin. V souvislosti s masovými protesty v severní Africe, které stály na začátku konce dlouholetých autoritativních režimů, vyvstává otázka, zdali je možnost obdobného scénáře možná také pro státy subsaharské Afriky.

V lednu roku 1986 se po dlouhých letech politické nestability a bojů v buši dostala k moci Armáda národního odporu (NRA) vedená Yoweri Musevenim, která se následně transformovala na politickou stranu NRM. Ke stejnému datu začíná prezidentská kariéra Museveniho, jenž po slavnostní přísaze sliboval tisícům stoupenců návrat k demokracii, stabilitě a prosperitě: „…Uganďané mají právo na demokratickou vládu. To není laskavost od žádného režimu. Suverénním lidem musí být veřejnost, ne vláda.“ Jedna z myšlenek uvedená v jeho memoárech ve světle současných událostí v Ugandě trefně vykresluje tragičnost touhy po moci. Problémem zemí subsaharské Afriky je podle samotného Museveniho neschopnost afrických lídrů vzdát se včas moci. Sami Uganďané tento fakt glosují vtipem, že setkání Museveniho z roku 1986 se současným Musevenim by nutně skončilo nešťastně. První volby, které potvrdily jeho silný mandát, se konaly až v roce 1996 za účasti více než 70 procent voličů. Museveni tehdy získal přes 75 procent hlasů. Podle vlastních slov poslední kandidaturou měl být rok 2001, kdy opět zvítězil.

Silný protikandidát

Tento rok však také znamenal objevení významného opozičního politika, který dosud jako jediný ohrozil suverenitu Museveniho volební mašinerie a postupného utužování státní moci. Kizza Besigye byl v období bojů v buši Museveniho blízkým přítelem a osobním lékařem. Patnáct let po dobytí Kampaly musel po prohraných volbách právě před Musevenim utéct do Spojených států z obavy o svůj vlastní život. V roce 2006 však opět kandidoval za stranu Fórum pro demokratickou změnu (FDC), ale již před samotným hlasováním byl obviněn ze sexuálního obtěžování a zrady a zatčen, což bylo stoupenci brali jako pokus o diskreditaci opozice. Kvůli své třetí kandidatuře musel Museveni změnit ústavu, neboť dosavadní znění dovolovalo pouze dvě volební období. Následná výhra byla nejtěsnější v moderní historii Ugandy. Museveni získal 59 procent oproti 37 procentům pro Besigyeho.

Opozice opět označila volby za zfalšované a zmanipulované a stejně jako v roce 2001 neuspěla u Nejvyššího soudu s požadavkem o jejich anulování. Zatím poslední prezidentské volby v únoru tohoto roku se odehrávaly podle přesně stejného scénáře. Nepříliš překvapivě zvítězil Museveni, který se tak stal jedním z nejdéle vládnoucích afrických vůdců. Besigye obsadil se značným rozdílem druhé místo. Opozice volební výsledek neuznala kvůli porušování svobod voličů. Následné nepokoje byly potlačeny a staronový matador Museveni se ujal v pořadí již čtvrtého volebního období.

Volební pozorovatelská mise Evropské Unie (EU EOM) v Ugandě označila letošní volby za úspěšné i přes výhrady hlavně administrativního a logistického rázu. Ve 112 volebních okrscích operovalo 120 zahraničních pozorovatelů, kteří tak obsáhli všechny volební obvody rovnoměrně v městských i venkovských částech a byli přítomni hlasování v celkem 593 volebních místnostech.Otázka je, nakolik se jedná o relevantní data z celkového počtu téměř 24 000 volebních místností. Kritika pozorovatelské mise EU se týkala hlavně práce a samotného fungování volební komise, která je kontrolována Museveniho administrativou a jejíž transparentnost je tak od základu zpochybněna. Víra ugandských obyvatel v nestrannost a spolehlivost této komise je minimální s všeobecným povědomím o klientelismu napříč všemi úřady a institucemi v zemi (jednu z ministerských funkcí například zastává Museveniho žena Jannet).

O to pozoruhodněji působí tvrzení o čistotě Museveniho, jenž má podle obyvatel dobré úmysly, je ale obklopen lidmi, kteří s ním manipulují a snaží se ho izolovat od reálných problémů. Mezi dalšími výtkami potom byla manipulace s hlasovacími lístky, které byly často předem vyplněny právě ve prospěch Museveniho, nákladná předvolební kampaň NRM financovaná z veřejných prostředků (odhaduje se až 350 milionů dolarů) či například drtivá podpora NRM státem vlastněných médií. To, o čem se již zpráva EU hodnotící letošní volby nezmiňuje, je psychologický tlak na samotné voliče. Již ve dnech předcházejících volbám byly na všech důležitých místech rozmístěny vojenské hlídky a jak ve městech, tak i na vesnicích patrolovala auta s ozbrojenými milicemi. Oficiálně kvůli zajištění bezpečnosti, reálně však vzbuzující strach a jasně deklarující moc vládnoucích elit.

Staronově zvolený prezident Museveni se rozhodně nemůže srovnávat se svými předchůdci Idi Aminem a Miltonem Obotem, kteří během dlouhých let tyranie a vojenské diktatury uvrhli svou zemi do chudoby, diplomatické izolace a hospodářské recese. Museveniho pragmatický a technokratický přístup otevřel zemi evropským a severoamerickým investorům, zaměřil se na turistický průmysl, tolik důležitý v hospodářství většiny rozvojových zemí, a především nedal důvod k velkým kmenovým nepokojům či jiným snahám o destabilizaci. Naopak se snažil vtáhnout Ugandu do rozhodovacích procesů nejen v regionu východní Afriky tak, aby získal větší politický vliv a podporu ostatních afrických lídrů. Právě jeho rozhodnutí podpořit Kigameho tutsijskou armádyu sehrálo důležitou roli při skončení rwandské genocidy. V současnosti patří mezi mediálně známé případy ovlivňování mezinárodní politiky ugandský vojenský kontingent 5000 mužů sloužících na mírové misi v Somálsku či nabídka azylu pro libyjského dnes již bývalého diktátora Kaddáfího.

Opožděné dopady krize

S rostoucí státní mocí a autoritativními rysy Museveniho vlády se nabízí otázka, zda se v zemích subsaharské Afriky rýsuje možnost obdobného vývoje, jehož jsme toho byli svědky během arabského jara v severní Africe a na Blízkém východě. Existuje množství rozdílů stejně jako paralel mezi situací států na sever a na jih od Sahary. Hnací silou protestů v severoafrických státech byla mladá vzdělaná vrstva obyvatel, která tváří v tvář rostoucí nezaměstnanosti, cenám potravin a fosilních paliv a zvyšujícím se životním nákladům prolomila bariéru strachu proti vládnoucím režimům a stála tak na počátku jejich konce.

Země Maghrebu obecně mají nejvyšší ukazatele rozvoje z celé Afriky, velké zásoby fosilních paliv a v neposlední řadě geostrategicky významnou polohu v rámci mezinárodních vztahů. To jsou hlavní rozdíly, jež determinují možnost obdobného scénáře vývoje také v subsaharské Africe. Uganda, podobně jako ostatní státy na kontinentě, zažívá dopady světové finanční krize se zpožděním. V loňském roce se zde ceny nafty dostaly místy až k trojnásobku předchozí úrovně a výrazně stoupla také cena základních potravin. Situace mezi prostými obyvateli, kteří by se inspirovali nedávnými masovými protesty napříč islámskými státy, však zdaleka neodpovídá možnosti takového radikálního kroku proti vlastní vládě.

Jedním z důvodů je nehomogennost afrických států, které byly uměle narýsovány západními koloniálními mocnostmi a které přešly po období dekolonizace do podoby současných nezávislých zemí. Dnešní stav drtivé většiny hranic afrických států nerespektuje jeho etnické rozložení. Příslušnost ke kmeni je zde mnohem silnější než v případě severní Afriky. Dlouhodobé africké režimy tohoto faktu zručně využívají ve svůj vlastní prospěch a navádějí jednotlivé skupiny proti soběnavzájem, aby si zajistily co největší podíl moci. Ve výsledku je potom celková politická opozice roztříštěná a nejednotná, což se ukázalo i v Ugandě. Na jaře tohoto roku po prezidentských volbách Kizza Besigye zorganizoval walk to work demonstraci jako reakci na zvyšující se ceny nafty a potravin. Společně s dalšími dvěma představiteli opozičních stran byl zadržen policií a uvězněn. Původně nenásilný protest se během několika dní rozrostl do potyček s policií a armádou a ztratil tak širší podporu obyvatel. Museveni se rád staví do role sjednotitele ugandského lidu a jakékoliv opoziční protesty označuje za pokus o destabilizaci vnitropolitické situace. Afričanům obecně, Uganďany nevyjímaje, imponuje také síla jednotlivců vést pevnou a rozhodnou rukou. Vycházejí tak z tradičního kmenového pojetí společnosti, kde vůdce byl silný a dominantní a dokázal prosadit svou vůli i za cenu tvrdých opatření.

Dalším z důvodů je vzdělání a přístup k informacím, které se ukazují jako hlavní předpoklady pro nastartování rozvoje a prosazování lidských práv. Vzdělanost obyvatel států subsaharské Afriky je v tomto ukazateli zdaleka nejhorší ze všech ostatních rozvojových regionů světa. I přes celkové zlepšení v přístupu ke vzdělání a zvyšování gramotnosti jsou v tomto ohledu opět dominantní země Maghrebu. Čím nižší vzdělání, tím častěji se projevuje sklon předávat odpovědnost na řídící instituce a vládní úřady.

Změny až po roce 2016?

Komunikace přes sociální sítě facebooku či twitteru, jako tomu bylo v případě Tuniska a Egypta, hrály hlavní roli při formování a průběhu protestů v těchto zemích. Naproti tomu státy subsaharské Afriky zdaleka nedisponují takovouto komunikační infrastrukturou. I přesto je zde znát vliv globalizace a pronikání informačních médií. V Ugandě je dnes už zcela běžné disponovat mobilním telefonem. Ten je ale často brán spíše jako výraz určitého společenského postavení než jako možnost formování občanské společnosti.

V nejbližším vývoji proto nelze čekat obdobný scénář masových revolt, jako tomu bylo v letošním roce v zemích arabského jara. Nicméně ty mohou sloužit jako příklad síly dlouhodobě podceňované a utlačované společnosti, která se odhodlala ke změnám. Museveniho administrativa při letošních volbách a následných demonstracích opět ukázala paranoidní chování, že vyjadřovat svobodnou vůli nebude stát tolerovat. S rostoucí vzdělaností, informovaností a silnější občanskou společností mohou další prezidentské volby v Ugandě v roce 2016 vypadat již zcela jinak. V opačném případě bude pravděpodobnost scénáře masových revolt daleko vyšší. Prozatím však zůstávají Uganďané v otázce změny vedení vlastní země skeptičtí a sami to komentují slovy: „Jsme zbabělci. A zbabělci žijí déle!“

O autorovi:

Ondřej Suchánek je doktorandem Mezinárodních rozvojových studií na Univerzitě Palackého v Olomouci. Z Ugandy má pracovní zkušenost.
osuchanek@centrum.cz

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru