Dekret Rilancio a ilegální migrace: novelizace italského práva v době pandemie koronaviru

Po dluhové a migrační krizi čelí Itálie nové výzvě v podobě globální pandemie koronaviru. Celosvětová epidemie v ní udeřila ničivou silou do takové míry, že Itálie konstantně obsazovala čelní příčku mezi zeměmi s nejvyšším počtem nakažených Covid-19. Na vrcholu první vlny pandemie v březnu 2020 zaznamenala Itálie až 6500 nových případů denně. 

Zdroj:  Wikipedia Commons 

Migranty v Itálii nechceme, ale jen než se nám budou hodit

Tato situace s sebou zákonitě přinesla řadu politických a právních změn. Jejich cílem byla pomoc zdevastované ekonomice a zajištění alespoň určité míry kontinuity ve všech oblastech, především však v jednom z italských klíčových odvětví, zemědělství. Tento sektor během měsíců izolace čelil nedostatku pracovní síly a hrozil jeho kolaps. Zemědělství je v Itálii závislé na zahraničních sezonních pracovnících, jejichž status je ve velké míře ilegální. Tito pracovníci často čelí nedůstojnému zacházení. Jsou najímáni nelegálně pomocí propracovaného systému caporalato. Proto se pandemie trochu překvapivě výrazně promítla i do problematiky ilegální migrace. Itálie nalezla východisko z obou problémů, kterými byly nedostatek pracovníků na jedné straně a nedůstojný způsob zacházení s nimi  (vzhledem k jejich častému ilegálnímu statusu) na straně druhé. To vše pomocí novelizace zákona decretem Rilancio (zákon č. 77/2020). Tento dekret nalezl jako jedno z možných řešení nedostatku pracovníků způsobeného COVIDEM 19 dočasnou legalizaci statusů clandestinů.

Clandestini a problematika caporalato

Otázka migrace se od 80. let stala jedním z nejdiskutovanějších problémů italské politiky. Kvůli své geopolitické poloze Itálie čelí dlouhodobě jak migraci legální, tak migraci ilegální, respektive neregulérní, označované v italském prostředí jako imigrace clandestini. Tento pojem užívaný jak politiky, médii, tak i většinovou italskou společností však není kodifikovaný a jeho působnost je tak dána především komentáři výkladových právníků italského práva. Pojem clandestini je zde užíván jak ve spojitosti s osobami, které porušily zákon o vstupu do země, tak i s těmi, kterým v zemi vypršelo právo pohybu a pobytu. Tyto osoby pak kvůli neregulérnímu statusu nemají mnoho možností obživy, a proto za tímto účelem využívají dobře fungující italské neformální undergroundové ekonomiky. Jedním z nejrozšířenějších odvětví, kterému se clandestini mohou věnovat jsou sezónní práce v zemědělství, a to díky propracovanému systému tzv. Caporalato.

Skutková podstata tohoto nelegálního systému spočívá v náboru pracovníků vedoucím gangu „kápem“, jehož úkolem je přivést rekrutované pracovníky na místo výkonu práce. Tito pracovníci jsou najímáni nelegálně, bez pracovní smlouvy, bez pracovního povolení nebo povolení k pobytu. Navíc pracovníci často čelí porušování lidských práv a důstojnosti, a to mnoha způsoby. Jedná se především o zneužívání, psychické a fyzické násilí, vydírání, práci na špinavých a nebezpečných pracovištích. Zvlášť ohroženou skupinou jsou potom Clandestini, kteří nejsou chráněni žádnou legislativou a neexistuje tak pro ně odvolací instance. Pracují často více než dvanáct hodin denně bez možnosti odpočinku a za svoji práci jsou odměněni minimální mzdou. Pro srovnání osoba, která pracuje s pracovním povolením si za sedmihodinovou směnu vydělá okolo 54 eur, clandestini za svoji téměř dvanáctihodinovou směnu o něco málo více než polovinu, pokud jim je vůbec mzda vyplacena.

Od dekretu Salvini po koronavirovou krizi

Už i předchozí koaliční vláda Giuseppa Conteho složená z Hnutí pěti hvězd a Ligy, která držela mandát pouze od května 2018 do září 2019, se zaměřovala na problematiku systému caporalato. Pravicově naladěná vláda v čele s vicepremiérem Mateem Salvinim a jeho spolustraníkem z Ligy ministrem zemědělství Gianem Marcem Centinaiem řešila ale spíše ekonomické aspekty tohoto nelegálního systému, než ochranu nelegálních migrantů najímaných na tyto práce. Podle odhadů totiž přichází italský rozpočet tímto způsobem až o 3,5 miliardy eur ročně.    

Kroky prováděné předchozí vládou v oblasti migrační politiky nicméně pak paradoxně systém caporalato spíše posilovaly, než potlačovaly. Dělo se tak kvůli jednomu dekretu, který Salvini stihl za svůj krátký mandát prosadit, tzv. Decreto Salvini (zákon č. 132/ 2018). Tento antiimigrační zákon totiž vyprázdnil italská imigrační centra prvního stupně (CARA, CPR), a protože clandestini ztratili útočiště poskytované státem, začali se soustřeďovat na příjmy z neformální ekonomiky. Tato situace je zahnala ještě hlouběji do systému caporalato proto, aby si alespoň částečně zajistili živobytí. Po rozpadu první Conteho koalice a s nástupem jeho o poznání levicovější druhé vlády přišel také jiný postoj k řešení problematiky caporalato. S nástupem nové ministryně zemědělství Teresy Bellanové (Italia Viva), která sleduje boj proti systému caporalato dlouhodobě jako svůj hlavní cíl se zdálo, že bude konečně navržena udržitelná strategie boje s tímto negativním fenoménem. Situace se však otočila s nástupem globální pandemie koronaviru, která donutila Bellanovou k rychlému řešení nedostatečného počtu sezonních pracovníků v zemědělství. Nezbylo jí tak mnoho prostoru pro přípravu propracovaného návrhu na potírání systému caporalato. Při přípravě zákona navíc musela vyjít vstříc svým koaličním partnerům z Hnutí pěti hvězd.

Dekret Rilancio: spása všech vykořisťovaných?

Odpovědí na nastalou krizovou situaci se stal kompromis ve formě dekretu Rilancio, který vstoupil v platnost 1. června 2020. Tento dekret, se zabývá rozmanitými otázkami od snížení plateb za služby, až po zvýšení příspěvku invalidním osobám. Jedním z jeho hlavních cílů je ale také legalizace statusů osob pracujících načerno v sektoru zemědělství, domácí péče, úklidu nebo na stavbách. Dekret tak chce řešit problém nedostatku zaměstnanců v době pandemie. Tento nový zákon měl kromě jiného legitimizovat pobyt až pro 200 tisíc osob pracujících v zemědělství, nicméně toto číslo naplněno nebylo a finální číslo se blížilo pouze hranici 30 tisíc žádostí. Jako způsob legalizace statusů osob, jejich pracovních povolení a zároveň povolení k pobytu byl zvolen v Itálii tolik oblíbený nástroj udělení amnestie. Nový dekret se ale týká pouze osob, které příslušnými povoleními disponovaly už před prosincem 2019 a tato povolení jim vypršela, nikoliv však nově příchozích, navíc možnost zažádat o toto povolení bylo pouze do 15. srpna. Zároveň je nutno zmínit, že tato povolení byla vydávána pouze na dobu určitou šesti měsíců a navíc je jejich vydání zpoplatněno částkou 500 euro. Nabízí se otázka, zda se tedy nejedná spíše o prostředek k naplnění prázdné státní pokladny?

Zajímavé jsou reakce a doporučení neziskových organizací v rámci veřejné debaty v Itálii:

  • Působnost dekretu by měla být rozšířena i o další odvětví, ne pouze o ta, která aktuálně čelí nedostatku pracovníků
  • Lhůta pro podávání žádostí o amnestii by měla být delší než 45 pracovních dnů. Od schválení zákona měly kvestury něco přes měsíc na obstarání agendy a přípravu aplikace novely do systému
  • Zpoplatnění částkou 500 eur za pracovní povolení a 130 eur za povolení k pobytu na dobu 6 měsíců by mělo být regulováno. Jedná se totiž o více než 2/3 měsíční mzdy pracovníka. Navíc je takovýto pracovník při existenci pracovní smlouvy rovněž povinen odvádět daň z příjmu
  • Dekret by měl řešit situaci po uplynutí doby na kterou je povolení vystaveno, clandestini se totiž po jeho vypršení opět ocitnou v ilegalitě
  • Decret Rilancio je jistě prvním krokem kupředu, ale italská vláda by měla hledat uniformní, systematizovaný a udržitelný prostředek v boji proti vykořisťování na trhu práce

O autorovi: 

Kateřina Hojgrová je interní doktorandka Univerzity Palackého v Olomouci. 





Nahoru