Bojovnice proti autoritářství, nositelky modernizace či krizové manažerky: jsou ženské lídryně novým fenoménem v politice postsovětských zemí?

Článek vyšel v tištěném čísle Mezinárodní politiky 2/2022.

„Nedělní zvolení Maii Sandu první moldavskou prezidentkou je ukázkou trendu, který se šíří i mimo tuto bývalou sovětskou republiku, vklíněnou mezi Rumunsko a Ukrajinu. V Bělorusku, Polsku a dalších zemích bývalého komunistického bloku stojí v čele snah o politickou změnu v autoritářských, neliberálních a špatně spravovaných státech opoziční vůdkyně a aktivistky,“ napsal Tony Baerber po vítězství M. Sandu v roce 2020 v komentáři pro Financial Times. Příklady takových političek ostatně známe také ze střední Evropy, kde se prezidentkou Slovenska stala environmentální právnička Zuzana Čaputová, pro níž ostatně platí také další pasáž komentáře: „To nahrává ženám, jejichž politický profil je neposkvrněný, protože v mnoha případech se jejich kariéra rozvíjela mimo převážně mužské politické strany, obchodní a náboženské instituce v regionu.“ Baerberův citát zhuštěně ukazuje převládající dojmy o ženách ve veřejných rolích ve východní Evropě a tento text si klade za cíl zanalyzovat, nakolik takto vyjádřené představy odpovídají realitě.

Moldavská a gruzínská prezidentka

V tomto kontextu je zajímavý pohled na dvě postsovětské země – konkrétně Moldavsko a Gruzii. V obou zemích je hlavou státu žena – v Moldavsku od roku 2020 Maia Sandu a v Gruzii od roku 2018 Salome Zurabišvili. Ačkoli Zurabišvili nepochází z opozičního prostředí, stejně jako Sandu rozvíjela svou kariéru mimo domácí politické prostředí – narozena ve Francii byla desítky let francouzskou diplomatkou. Své zkušenosti pak přišla zúročila do gruzínské politiky. 

Obě země mají navíc v některých ohledech podobný osud. Moldavsko i Gruzie jsou postsovětské země, jejichž tranzice je stále vnímána jako nedokončená. Organizace Freedom House označuje obě země jako „částečně svobodné“. V obou zemích pak od rozpadu Sovětského svazu hrála klíčovou roli otázka západní či východní orientace, ještě více vyostřená působením Ruska na jejich území a vznikem separatistických republik orientovaných na Rusko. Srovnávat obě země a jejich lídryně se proto nabízí. Zapadají tedy skutečně Sandu i Zurabišvili do výše načrtnutého schématu demokratizace a modernizace? A jaké jsou okolnosti jejich nástupu k moci?

Mateřská figura 

Sandu a Zurabišvili jsou zajímavé tím, jak se vymykají z tradičního modelu politických lídryň vstupujících do politického prostoru v postsovětských zemích. Ten popisují a rozvíjejí Victoria Schmidt a Irina Solomatina v knize Ženský aktivismus v Bělorusku z roku 2015. S výjimkou Litvy se ženy prezidentkami v postsovětském prostoru nestávaly po vyhraných volbách, ale v důsledku politické krize. Příkladem je Roza Otunbajeva, která byla rok prezidentkou Kyrgyzstánu, nebo gruzínská politička Nino Burdžanadze, která dvakrát po omezenou dobu vykonávala pravomoci prezidenta.

Samotná účast v prezidentských volbách, a ještě k tomu s reálnou šancí na úspěch, nebyla ještě v době napsání knihy běžná. Případný vstup do politiky navíc ženy v regionu často rámovaly jako výjimečnou pomoc, kdy „pouze moudrá žena, schopná mírového řešení problémů, může zemi vyvést z krize“. Krizový stav jako důvod vstupu do politiky pak také naznačuje, že se politička po vyřešení či odeznění krize z politiky stáhne a nebude tak příliš dlouho narušovat mužský status quo. Kromě toho je také typické zdůrazňování mateřské zkušenosti, z níž pramení smysl pro jednotu a stabilitu. S tím souviselo i to, že pokud se ženy ve svých politických promluvách věnovaly sociálním problémům, bylo to z hlediska péče, a nikoli aktivismu.

Mobilizace diaspory v Moldavsku

Sandu stanula v čele Moldavska, které je jednou z nejchudších zemí Evropy a je spojováno velkou emigrací mladých lidí do zemí s větší perspektivou. Organizace Freedom House upozorňuje, že se tu sice konají pravidelně svobodné volby a občané mají zaručenu řadu práv, kvalita demokracie v zemi je ale silně poznamenaná korupcí a propojením politiků s konkrétními ekonomickými zájmy. Právě modernizace a boj s korupcí patřila mezi klíčová témata, se kterými politička získala funkci prezidentky.

Sandu se narodila v roce 1972. Mezi léty 2010 a 2012 pracovala ve Světové bance. Později byla ministryní vzdělání. V roce 2015 založila vlastní politický subjekt – Stranu akce a solidarity (PAS). V roce 2016 se pak ucházela o post prezidentky, v druhém kole však prohrála s kandidátem socialistické strany Igorem Dodonem. Moldavská politika byla tradičně zvnějšku vnímána jako konflikt mezi prozápadními a proruskými silami. V zemi dlouho vládla komunistická strana, jež se později přejmenovala na socialistickou. Toto vnímání se postupem času ukázalo jako příliš zkreslené a zjednodušující. Západ totiž ve své podpoře vsadil na Vladimira Plahotniuca, který se ukázal jako zkorumpovaný a autoritářský politik. To potvrdil vývoj po volbách v roce 2019, kdy se Plahotniuc odmítal vzdát moci. Strana M. Sandu se tehdy spojila s proruskými socialisty, utvořily spolu krátce trvající vládu, jíž se od Plahotniuca podařilo převzít moc. 

Tomu pak odpovídala také volební strategie, kterou si Sandu zvolila při své druhé kandidatuře na prezidentku v roce 2020. Sandu se vyhýbala rétorice, jež by voliče polarizovala na ose východ–západ, popř. by odrazovala rusky mluvící Moldavany. Naopak zdůrazňovala sociální témata, boj s korupcí a zvyšování životní úrovně. Volby měly také genderový aspekt – Sandu musela čelit sexistickým narážkám na to, že ve svých 48 letech nebyla vdaná a neměla rodinu. „Misogynní a sexistické komentáře patří k hlavním výzvám, kterým musela čelit od svých soupeřů zejména ve dvou prezidentských kampaních v letech 2016 a 2020,“ řekla časopisu Forbes Cristina Gherasimov z think tanku German Council on Foreign Relations, jež se později stala poradkyní moldavské prezidentky.

Fakt, že se žena pokouší stát hlavou státu, vyvolal pohoršení u části jejích politických oponentů už při neúspěšné kandidatuře v roce 2016. Během své kampaně o čtyři roky později volala po větším zapojení žen do politiky a veřejného života. Zúčastnila se pochodu feministek na Mezinárodní den žen, za což si také vysloužila kritiku od svého oponenta I. Dodona. 

Klíčovou roli pak při zvolení Sandu sehrála rozsáhlá diaspora. Podle odhadů 20–30 % Moldavanů žije v zahraničí. Celých 93 % těchto hlasů se podařilo získat právě pro ni. Pomohla jí zřejmě i neochota voličů žijících v zahraničí dopustit další funkční období jejího protikandidáta Dodona. Nicméně Sandu opravdu nastoupila k moci v době krize – země se nacházela po složitém předání moci z rukou oligarchy V. Plahotniuca a uprostřed pandemie koronaviru, která společnost silně zatížila.

Zajímavé je srovnání Sandu s modelem tradiční postsovětské lídryně zmíněné výše. Z modelu, který přinesly Schmidt a Solomatina, se Sandu vymyká v několika ohledech.  Nesnažila se sama sebe vykreslit jako matku národa s mateřskou zkušeností, ostatně musela sama v tomto směru čelit sexistickým narážkám. Zároveň však nevystupovala jako přechodná správkyně, naopak se její straně o rok později podařilo zvítězit i v parlamentních volbách a získat nadpoloviční většinu hlasů. Strana PAS tak obsadila nejen post prezidentský, ale i premiérský, přičemž obě funkce zastávají ženy. To ukazuje ambici zemi proměňovat a politicky řídit. Je důležité také zmínit, že moldavský parlament v roce 2016 přijal zákon, který pro ženy zavádí kvótu 40% zastoupení ve vládě a na stranických kandidátkách. Výrazně tím tak stoupl počet žen v parlamentu, což dnes představuje 40,6 %, a to Moldavsko řadí před řadu západních zemí. Přesto země zůstává silně patriarchální společností s jednou z nejvyšších měr násilí na ženách v Evropě. Méně než polovina žen v zemi pracuje, což ještě posílila pandemie koronaviru, která postihla řadu menších firem zaměstnávajících ženy.

Gruzínské volební nesrovnalosti

Gruzie je stejně jako Moldavsko považovaná za zemi v tranzici. Také zde se konají pravidelné volby, politická situace se nicméně v posledních letech zhoršuje. Pod vedením strany Gruzínský sen miliardáře Bidziny Ivanišviliho v zemi oslabovaly instituce i právní stát. Poslední volby pak provázela řada problémů včetně zastrašování, zneužívání státních zdrojů a manipulování podmínek voleb. „Nedávné prezidentské volby v Gruzii přinesly dva důležité úspěchy. Přestože se jedná o stále ještě nezralou demokracii, v zemi proběhlo druhé kolo voleb a poprvé byla zvolena prezidentkou žena. Gruzie se tak stala prvním státem s ženou v roli prezidenta ve všech zemích bývalého Sovětského svazu, vyjma těch pobaltských. Tím však dobré zprávy končí,“ shrnul ve své analýze pro ECFR Tornike Šarašenidze.

Ženou, kterou si Gruzínci v roce 2018 poprvé zvolili za hlavu státu, je Salome Zurabišvili. Narodila se v roce 1952 v Paříži a pochází z rodiny gruzínských emigrantů. Mezi lety 1974 a 2004 sloužila ve francouzském diplomatickém sboru na různých ambasádách po celém světě. V roce 2004 získala gruzínské občanství a působila jako ministryně zahraničních věcí Gruzie. Do funkce ji jmenoval prezident Michail Saakašvili. Na postu ministryně byla hlavním vyjednavačem při dojednávání smlouvy o stažení ruských jednotek ze země. V roce 2006 založila stranu Gruzínská cesta, kterou vedla do roku 2010. Zurabišvili se pak v roce 2018 stala kandidátkou vládní strany Gruzínský sen, přičemž nebylo vůbec jisté, že kandidátkou skutečně bude. Proti ní mluvil fakt, že si není příliš jistá v gruzínské konverzaci a také její kontroverzní postoje k válce s Ruskem, kdy přikládala velkou část viny za spuštění konfliktu právě Gruzii.

Nakonec se Zurabišvili podařilo ve volbách ve druhém kole uspět. Reakce analytiků na její zvolení ale byla o poznání chladnější než v případě Sandu. Podobně jako Sandu se Zurabišvili z modelu klasické postsovětské lídryně vymyká tím, že byla zvolena v přímé volbě. S omezenou znalostí gruzínského jazyka a kontroverzními názory se navíc jen těžko mohla stylizovat do jakési matky národa. Její zvolení ale provázely nesrovnalosti – vláda nařídila druhé kolo voleb ve středu, čímž ztížila volbu pro Gruzínce, kteří žijí v hlavním městě, ale mají trvalý pobyt na venkově. Vláda také 600 tisícům lidem odepsala půjčky. EU označila tento krok za úplatek. Zároveň nástup Zurabišvili neprovázelo výrazné zlepšení podmínek participace žen. Gruzie výrazně zaostává za Moldavskem – s 19 % je zastoupení žen v gruzínském parlamentu méně než poloviční.

Postsovětský kontrast

Sandu i Zurabišvili v lecčems vybočují z modelu tradičních postsovětských lídryň, který načrtávají Schmidt a Solomatina. Zurabišvili však trpí handicapem, že je vnímána jako spíše pasivnější postava ve vleku strany Gruzínský sen. Těžko pak lze její vítězství vnímat jako součást na začátku zmiňovaného modernizačního a demokratizačního trendu, když klíčovou složkou jejího úspěchu byla podpora vládnoucí strany. Ta je přitom už roky kritizována za autoritářské tendence a oslabování právního státu. Prezidentka Sandu naopak po nástupu do funkce dokázala dovést svou stranu i k vítězství v parlamentních volbách. V Moldavsku tak ženy zastávají dvě nejdůležitější výkonné funkce a zároveň mají díky kvótám podstatné zastoupení v parlamentu. Je třeba také zdůraznit, že nástup Sandu a její strany dává naději pro další rozvoj, zatímco zvolení Zurabišvili mělo za účel spíše „záplatovat“ chřadnoucí demokratický systém.

Kirill Ščeblykin je novinář. Působí jako editor na stanici Český rozhlas Plus.