Bojovníci bez hranic. Transnacionální odboj v Evropě 1936–1948

Kolektivní monografie Bojovníci bez hranic představuje společný výsledek dlouhodobého projektu, u jehož prvopočátku stály úvahy Roberta Gildey o roli, významu a samotných motivacích zahraničních bojovníků v rámci francouzského protinacistického odboje. Ve své publikaci Fighters in the Shadows. A New History of the French Resistance (2015) poukázal na to, že jejich přínos nebyl dostatečně doceněn, naopak byl marginalizován. Nehodil se totiž do oficiálního příběhu francouzského odboje jakožto jednoho z ústředních prvků francouzské identity, a zároveň i základního stavebního kamene pozdější národní mytologizace. Zkoumáním těchto okrajových skupin Gildea došel ke dvěma důležitým poznatkům týkajících se nemožnosti zařadit zahraniční odbojáře do již konstituovaných mýtů, jak toho národního, tak internacionálního. Gildea se proto rozhodl nově definovat pojmy transnacionalita a transnacionální odboj. Jak píše Zdenko Maršálek v doslovu k českému vydání, cesta k uchopení toho, co vlastně transnacionální odboj je, jak mu máme rozumět a definovat jej, nebyla snadná a probíhala postupnými krůčky na základě diskusí.

Samotná koncepce transnacionálního odboje je charakterizována čtyřmi důležitými prvky. Prvním z nich je masová emigrace a exil. Dle autorů knihy se: „…k transnacionálnímu odboji již před druhou světovou válkou připojovali s větší pravděpodobností lidé ‚v pohybu‘, nebo dokonce na útěku“ (s. 6). Tedy ti, kteří z ekonomických, politických, náboženských důvodů, či prostě proto, že byli perzekuováni, opustili své domovy, přičemž si ponechali své staré zavedené vazby. Z logických důvodů pak tito lidé nebyli ovlivňováni národními ideologiemi, ale naopak těmi internacionalistickými, především pak komunistickou a antifašistickou (což představuje druhý styčný prvek). Třetí a čtvrtý jsou spolu úzce provázány – do popředí se dostávají totalitní ideologie, vzrůstá moc populismu a rozpadá se evropský státní systém a hranice států, a to jak před začátkem druhé světové války, tak během ní.

I když je v knize reflektováno období počínající rokem 1936, dle autorů musíme hledat počátky transnacionálního odboje mnohem dříve. Ten se dostává do úzkého vzájemného kontaktu s odbojovými aktivitami, které měly mnoho podob: lokální, národní, mezinárodní, multinárodní, a právě transnacionální. Je pak definován pomocí trojice: trajektorie – setkávání – zkušenosti: „Transnacionální odboj charakterizovaly zvláště tři znaky. Zaprvé trajektorie odbojářů, které je dovedly k účasti na odboji mimo vlast. Dále tento odboj přinášel transnacionální setkávání – tedy střety i spolupráci lidí různých národností. A ve své nejrozvinutější podobě umožňoval sbírat zkušenosti z tohoto typu odboje, které v jistých směrech měnily myšlení, praktiky a identitu odbojářů“ (s. 19). Tato triáda „nadnárodnosti“ je v knize v jednotlivých kapitolách dále sledována na příkladech jedinců, přičemž se seznamujeme s jejich osudy komplexně – od počátku jejich životů, přes jejich odbojovou činnost, až po období po odboji. Životní příběhy jsou pečlivě vystavěny na základě pramenů osobní povahy, archivních pramenů a dokumentů různé zahraniční provenience.

Tato „nadnárodnost“ se projevuje i v samotné koncepci publikace. V prvním případě mám na mysli široký geografický horizont – odbojové vazby a jejich reprezentanti nás provázejí celou Evropou, ale i prostorem severní Afriky, dalšími částmi světa svázanými se „starým kontinentem“ prostřednictvím sítě koloniálních impérií, a rovněž i USA. Aspekt druhý pak představuje proces samotné tvorby knihy – kolektivně se na ní podílelo třiadvacet historiků a historiček (s nerovnoměrným přínosem), odlišných historických škol, ideových hledisek a pocházejících z prostředí rozmanitých národních narativů. V centru jejich pozornosti jsou pak rozličné momenty meziválečných dějin a dějin druhé světové války od Pyrenejského poloostrova, přes Francii, Benelux, prostor střední a východní Evropy, Balkán až po Blízký východ.

Monografie je tematicky rozčleněna do deseti kapitol. První dvě z nich se zabývají španělskou občanskou válkou a věnují se významu španělských republikánských bojovníků a příslušníků interbrigád v konstituční roli, jakou později sehráli v odboji během druhé světové války, přičemž se autoři zvláště zaměřují na Francii a Polsko. Třetí kapitola vyzdvihuje význam francouzského, italského a německého táborového systému, jakožto „tavicích kotlíků“ transnacionálního odboje, kde mezi vězni docházelo k jejich vzájemnému vzdělávání, vzniku nových vazeb solidarity a identity, a rovněž i k budování kontaktů s podzemními odbojovými sítěmi a mimo ně. Další kapitoly pak zkoumají roli transnacionálních bojovníků v pravidelných armádách, různé typy evakuačních sítí a jejich význam, rozličné podoby židovského odboje, vztah britského Oddělení pro zvláštní operace (Special Operations Executive) a transnacionální odboj, transnacionální partyzány na Balkáně a východní frontě. Předposlední kapitola „Transnacionální povstání: Varšava, Paříž, Slovensko“ se věnuje nadnárodním aspektům těchto povstání. Závěrečná kapitola „Poválečné životy a vzpomínky“ pak překračuje nastavený časový rámec let 1936–1948 a představuje pokus o bilanci vývoje chápání transnacionálních odbojových zkušeností a jejich vlivu na formování individuálních a skupinových pamětí, a to až téměř do současnosti.zhledem ke svému rozsahu nemohou být Bojovníci bez hranic vyčerpávajícím přehledem inovativního pohledu na odboj v letech 1936–1948, v němž jsou důkladně rozebírána všechna hlediska a specifika, a dle mého názoru, se vlastně o to ani nesnaží. Jejich nepochybný přínos je v rovině inspirativní – nutí nás přemýšlet o odboji v nových souvislostech, a ukazuje možnosti opuštění vymezených mantinelů národních narací. Jak dodávají editoři monografie v „Závěru“, jejich cílem bylo představit spíše jednotlivce a sítě, nikoliv „instituce, organizace, politické strany či národní státy“. Právě tato velká soustředěnost na individuální příběhy nemusí být pouze ku prospěchu věci, neboť může docházet ke ztrátě celkové koncepce. Patrné to je např. u popisů varšavského či pařížského povstání nebo u prvních dvou kapitol věnujících se španělské občanské válce, kdy čtenář, důkladně se neorientující v problematice guerra civil española, může snadno tápat a bezpochyby by uvítal širší rámec uchopení tohoto konfliktu. Stejně tak problematickým se může jevit i určité přeceňování významu transnacionálního odboje, především pak ve výrazně nacionálním varšavském povstání. Při následné práci s koncepcí transnacionálního odboje stojí před badateli další výzvy, z nichž první spatřuji v důslednějším propojení jednotlivých forem odboje od těch místních až po transnacionální, se snahou poukázat na jejich vzájemnou prostupnost a příčinnost; druhá pak spočívá v pokusu o zařazení „transnacionálních životů“ do světa „institucí, organizací, politických stran či národních států“.

V současné době ve světě vzrůstají vlny nacionalistických tendencí. „Nyní probíhá střet pamětí mezi nacionalistickým a esencialistickým narativem a konkurenčním transnacionálním, progresivním narativem, jenž umožňuje lidem mít několik identit a také je měnit. První narativ dominuje ve společnosti a politice, nicméně ve vědeckém světě má mnohem větší váhu transnacionální přístup“ (s. 353). A právě proto představují Bojovníci bez hranic moderní a cenný příspěvek k dějinám odboje za druhé světové války. To, zdali bude dominantnější politický či vědecký přístup a jestli se promění naše chápání odboje, které je stále zakořeněné spíše v národních naracích, a popř. dojde k jeho přehodnocení, ukáže teprve čas.

Robert Gildea – Ismee Tamesová (eds.): Bojovníci bez hranic. Transnacionální odboj v Evropě 1936–1948. Přeložil Ludvík Gréc. Praha: Academia, 2025, 448 stran, ISBN: 978-80-200-3559-2.

→ Jakub Strýček je doktorandem na Katedře bohemistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a v Ústavu historických věd Slezské univerzity v Opavě; věnuje se problematice šoa a reflexi holokaustu v literatuře.