Výzva pro uchazeče o stáž (Research Assistants): výběrové řízení pro období říjen 2021 - leden 2022 je otevřeno.

15. 11. 2013 Tento obsah není aktuální

Čínský film „Back to 1942“

V prosinci 2012 jsem měl možnost navštívit Peking, hlavní město Čínské lidové republiky. Během mrazivého týdne stráveného v tomto velkoměstě jsem prošel hlavní památky, nicméně jsem se chtěl dostat více pod pokličku tamního života a proto jsem navštívil pekingské kino. Zrovna promítali válečný film o japonsko-čínské válce z období druhé světové války a já si chtěl koupit lístek, čemuž se prodavačka nevěřícně divila. Ve velkém sálu k mému překvapení sedělo pouze dvanáct lidí.

Režisér čínských velkofilmů

Ačkoliv "Back to 1942" (čínsky "Yi jiu si er", česky zatím název nemá, proto používám anglický název) dostal dvě ceny na Mezinárodním filmovém festivalu v Římě a podle CCTV (China Central Television) měl být vysílán v 8000 kinech po celé Číně, místní obyvatelé nemají o tento snímek velký zájem. Tvůrce filmu Feng Xiaogang patří mezi nejpopulárnější čínské režiséry současnosti. Z jeho tvorby můžeme jmenovat například "Assembly" (česky Hrdinové války) z roku 2007 a "Aftershock" (česky Krutá volba) z roku 2010. Prvně jmenovaný snímek zachycuje období konce čtyřicátých let, kdy v Číně probíhala občanská válka a vojáci Čínské lidové armády během ní hrdinně umírali. Druhý film je o zemětřesení ze sedmdesátých let. Nešťastná matka se musí rozhodnout, zda nechá z trosek vyprostit dceru nebo syna. Krom toho si Feng také zahrál v silně propagandistickém filmu "Jian guo da ye" (česky Založení republiky), který byl promítán u příležitosti 60. výročí založení ČLR. Fengova tvorba je silně dotována čínskou vládou a inspirována Hollywoodskými trháky, zejména válečnými filmy Stevena Spielberga (Zachraňte vojína Ryana, Bratrstvo Neohrožených). Režisér u válečného tématu zůstal i nyní a recenzovaným filmem nás přivádí do zimy 1942, kdy v provincii Henan vypukl v důsledku velkého sucha hladomor.

Japonské jednotky postupně obsadily provincii Henan mezi prosincem 1937 a květnem 1938. V další fázi japonsko-čínské války, takřka až do jara 1944, se bitevní linie změnily jen mírně. Během této tzv. pasivní války se Kuomintang a komunisté nikdy nesjednotily proti agresorovi a obě ze stran se připravovaly k otevřenému střetu poté, co Japonci opustí čínské území. Čankajšek tvrdil, že "Japonci jsou sice nemocí kůže, ale komunisté jsou nemocí srdce". Vnitročínské spory a japonské bombardování způsobily nefunkčnost přídělového systému a zásobování v postižených oblastech. Morálka byrokracie i armádních důstojníků poklesla. Stále častěji se objevovaly problémy spojené s frakcionářstvím a korupcí.

Back to 1942

Žádný stručný historický vývoj nám začátek filmu ale nedává a vypravěč nás rovnou přivádí do zimy 1942, vesnice Laozhuang. Pokud měli čínští tvůrci ambice oslovit zahraniční publikum (což pravděpodobně ano, když uváděli snímek na festivalu v Římě a místy se v něm hovoří jen anglicky), zasluhovalo by alespoň pohledem na mapu znázornit oblast, o které film pojednává. Neasijský divák je nejspíš již od počátku značně znejistěn. Hlavní dějová linie pojednává o osudu 30 milionů uprchlíků, kteří musí opustit Henan a více než stodenní anabází se pokouší dostat až do sousedního Shaanxi. Tato část filmu je vázána především na postavu pána Fana a jeho rodinu. Ten po úvodním vyrabování vesnice ztrácí značnou část svého majetku a postupem děje za různých okolností mu odumírají příslušníci rodiny, až nakonec zůstane úplně sám. Film se pokouší hladomor vylíčit co možná nejvíce realisticky, až naturalisticky.

Divákovi jsou nabídnuty záběry na zbídačené tváře, potrhané šaty. Mezi uprchlíky dochází k pokusům o prodej dětí za jídlo a léky, nabídnutí pomoci za příslib smazání dřívějších dluhů, ryk žen za ztrátou manželů, ale i směny sušenek za sexuální styk. Film chce ukázat, kam až je lidský tvor ochotný dojít při nutnosti uspokojit své základní biologické potřeby. Po porodu chce matka své novorozeně zabít, protože díky hladu stejně nemá mléko. Na toto reaguje malá dívka, která obětuje svou kočku a říká, že chce taky kus. Stejná dívka později prosí otce, aby jí prodal. Tato část také ukazuje paradoxy, když uprchlíci nejsou vpuštěni do města a později ani do sousední provincie, neboť tam o další uprchlíky již nemají zájem.

Okolo hladomoru se ve filmu točí i další příběhy. Postava Li Peiji, guvernéra provincie Henan, je zde vyobrazena jako nešťastná figurka. Postarší příslušník Kuomintangu sice soucítí s trpícím lidem, ale díky zásahům armády i vlastní nedůraznosti není schopen zajistit příděly. Při osobní schůzce s Chiangem není vůbec schopen vysvětlit jaká je situace a co se vlastně děje. Později když má dojít k přerozdělení zásob, při jednání pod jeho vedením dojde k velké hádce rady, během níž dorazí telegram s obsahem, že armáda nakonec vyměnila zásoby za 2 zajatce. Kromě japonských agresorů je to právě armáda, která je zde vyobrazena jako nejhorší. Záběry nám ukazují korupci a velitel jasně říká, že "mrtvý uprchlík nám nemůže prohrát válku, zato hladovějící voják má jinou hodnotu". Vrchol nastává během scény, kdy se ustupující armáda promíchá s uprchlíky. Obě dvě skupiny se dostanou pod palbu japonských letounů a po náletu začnou vojáci brát uprchlíkům jejich zbývající majetek, peníze a jídlo.

Milosrdný pohled na Čankajška

Samotná postava Čankajšeka není zde vyobrazena zcela negativně, jak bychom od filmu z produkce Čínské lidové republiky předpokládali. Vyskytují se sice dehonestující scény, ve kterých posílá telegram o stáhnutí vojska z Henanu a přenechání ho Japoncům, či nařízení k okamžitému zastavení novin, ale Generalissimo zde působí jako pracovně vytížený člověk, kterého neustále trápí zahraniční situace a který chybuje zejména díky nekompetentnosti svých podřízených. Téměř dojemně může působit scéna, kdy se zdrcený Čankajšek nachází v kostele a modlí se po sdělení, že se počet obětí v Henanu vyšplhal na 3 miliony.

Všechny dějové linie do sebe postupně zaplétá Theodore White, americký reportér Time Magazine. Pro tuto roli byl vybrán Adrien Brody, který je znám především z filmu Pianista. Tento tah se režisérovi určitě povedl, neboť Brody je schopen výjimečně zahrát válkou zdevastovanou postavu a recenzovaný film není výjimkou. Oproti jiným filmům má zde poměrně malou stopáž. Theodore White se beznadějně snaží pomoci postižené oblasti na americkém velvyslanectví, ale zde mu odpovídají, že problém hladomoru je přirozený v okupovaných zónách a ať se raději vyhne potížím, neboť toto je "čínská válka".

Dostává se do kláštera, ve kterém mu původem neasijský otec Megan během rozhovoru sděluje, že buď ho čeká Pulitzerova cena, nebo japonské zajetí. White v dalších scénách horlivě fotografuje psy, kteří žerou mrtvá lidská těla a naříká u toho "Jesus Christ". Po peripetiích se mu nakonec podaří promluvit si s Soong May-ling a ta mu zprostředkovává audienci u manžela, samotného Generalissima. Neinformovaný Čankajšek se jen nevěřícně dívá na otřesné fotografie a poté ihned nařizuje vyslání zásob. Ty ale nakonec na cílové místo nedorazí, díky vnitřním chybám v systému. V závěrečných titulcích je zmiňováno udělení Pulitzerovy ceny pro Theodora Whitea. Ten ale ocenění nedostal za válečné reportáže, nýbrž za studii "The Making of the President" (1960), která se věnovala prezidentské kampani ve Spojených státech.

Vylíčení Japonců jako ďáblů

Klíčový pro celý náboj filmu má rovina věnující se katolické církvi. Otec Sim, který je čínského původu, putuje s ostatními uprchlíky od počátku jejich dlouhé cesty až do hlavní scény celého filmu. Po tři čtvrtě hodině od začátku projekce se divák může dočkat zhruba desetiminutové scény, ve které japonské letouny bombardují čínské vojáky i civilisty. Po prvním náletu, kdy dochází k obrovskému zmatku, krvavým jatkám (záběry na amputované končetiny, otevřené rány) a okrádání, se Sim pokouší zastavit masivní krvácení z těla malé holčičky. To se mu přes značnou námahu nepodaří a dívka přestává žít. Pokládá Bibli na její ránu uprostřed těla, když nad jeho hlavou přelítávají další japonské bombardéry a shazují nálož přímo na něho. Kněz rezignovaně přihlíží, když ho na poslední chvíli skokem zahraňuje jiný muž. Po odletu letadel vzduchem létají stránky ze Svaté knihy. V následující scéně Sim přichází za Meganem do kláštera a ptá se ho "pokud Bůh ví co se děje, proč nic nevykoná?" Megan mu odpovídá: "Tohle není dílo Boha, ale Ďábla". Zde dochází k přímému ztotožnění Ďábel = Japonci.

Ve filmu se objevuje i japonský generál Okamura Yasuji, který se nechvalně proslavil taktikou "Three All" (kill all, burn all, destroy all). Ve filmu svým podřízeným vzkazuje, že čínská vláda je neschopná a pokud dáme uprchlíkům jídlo, budou spolupracovat. Vojáci se sice diví, že by měli mít vůbec něco dočinění s Číňany, ale nakonec akceptují. Další scénou se přesouváme do zajateckého tábora, kde japonský voják chce vyměnit kus jídla za hračku uprchlíkovy dcery. Číňan však raději volí hrdinnou smrt, než aby se nepříteli podřídil.

Film "Back to 1942" je zásadní v tom, že se nám čínská kinematografie nesnaží předkládat snahu komunistických oddílů v průběhu druhé japonsko-čínské války, ani vyzdvihovat postavu Mao-Ce-Tunga. Nemá se jednat o vnitřní propagandu, upevňování legitimity komunistické vlády, ale o vnější propagandu. Současné mezinárodní vztahy Čínské lidové republiky a Japonska jsou na nejhorším bodu od roku 1945. Důvodem sporu jsou ostrovy Senkaku/Diaoyu v prefektuře Okinawa, konkrétně naleziště ropy kolem nich. Toto malé souostroví bylo v květnu 1972 navráceno Japonsku, ale jak Čínská lidová republika, tak ani Čínská republika (Tchaj-wan) toto neakceptovaly. Z tohoto důvodu se ve snímku přímo nedehonestuje Čankajšek.

"Back to 1942" nemá za cíl oslovit domácí publikum, ale zahraniční, za účelem navození globálního antijaponského smýšlení. Pouze to by dokázalo ospravedlnit případný ozbrojený konflikt se Zemí vycházejícího slunce. Film se má promítat v USA, Kanadě, Novém Zélandu, Hong Kongu, Singapuru a pravděpodobně budou následovat i další země. Právě vyobrazení Japonců jako bezcharakterních zabijáků bezbranných lidí, dětí a věřících by mohlo mít v religiózně tradičních zemích velký vliv.

Český divák

Co se týče samotného formátu filmu, epickému příběhu by slušelo méně dialogů a naopak více rozvolněných scén s výraznou hudbou v pozadí. Celková stopáž o délce 145 minut se místy může zdát zdlouhavá. Hlavně divákovi, který nemá o čínských dějinách více než široký rozhled. Film nabízí poměrně jednoduchý kontrast, když uprchlíky obklopuje pouze syrová zima a hlad a naopak velení sídlí v teplém prostředí a disponuje přebytky. Nicméně milovníci otevřených scén jistě najdou potěšení. Díky bezednému rozpočtu se Fengovi podařilo natočit několik opravdu vydařených davových scén, které mohou evokovat film Vojna a mír, nebo Vávrovu Husitskou trilogii.

Pokud se snímek "Back to 1942" dostane do českých kin, pravděpodobně se trhákem nestane. Český divák, dostatečně neznalý asijského prostředí, bude mít celou dobu sledování problém s určením, co mu vlastně chtějí tvůrci sdělit. I díky výrazně ateistické společnosti nebude mít zájemce o film takovou "touhu" identifikovat se s utrpením kněze jako se dá předpokládat u publik jiných národů. Naopak konzumenti preferující pastvu pro oči s válečnou vřavou a utrpením, bez nutnosti kritického myšlení, budou spokojeni.

Závěrem musím konstatovat, že čínská kinematografie se tímto snímkem posunula o značný kus dopředu. I přes některé nedostatky již nejde o čirou propagandu, na kterou jsme mohli být až doposud zvyklí. Pokud se filmovým tvůrcům v budoucnu podaří najímat populární zahraniční hvězdy a pokud se jim podaří připravit takové osy příběhů, které budou i mimo jejich zemi dostatečně čitelné, bude jejich postupný kulturní imperialismus nabírat na obrátkách. Myslím, že se máme na co těšit. Anebo bát?

O autorovi:

Břetislav Panák, stážista na Ústavu mezinárodních vztahů. Student 1. ročníku NMgr. Historie FF a 1. ročníku NMgr. Mediální studia FSV

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru