Czernin Security Forum 2021 is live

28. 7. 2016 Tento obsah není aktuální

De-Gülenifikace ohrozí ekonomiku i fungování státu

Bezprostředně po puči byly v Turecku zahájeny svým rozsahem bezprecedentní čistky napříč armádou, policí, byrokracií, soudnictvím i vzdělávacím systémem. Sféra byznysu má následovat a nejeví se, že by polevovalo odhodlání Erdoğanova režimu zbavit se možného disentu. Čistky se dotkly více než 60 tisíc lidí, na 13 tisíc jich bylo zatčeno, což jistě není konečné číslo. 


Istanbul - Modrá mešita. Licence: CC0 Public Domain

Turecký publicista Mustafa Akyol velice trefně nazval ve svém článku pro al-Monitor tyto snahy jako „de-Gülenifikaci“. Vypůjčil si přitom známý termín z doby americké invaze do Iráku v roce 2003, kdy byl přijat zákon o „de-Baasifikaci“, a sice o vyšachování lidí spojených se Saddámovým režimem ze státních struktur.

V případě Turecka si nelze dělat iluze, že by v osivech čistek skončili pouze lidé napojení či sympatizující s hnutím Fethullaha Gülena. Předchozí chování režimu prezidenta Erdoğana, který poslední roky do politického systému vkládal čím dál tím více autoritativních prvků, a jehož nechuť k politickému i názorovému disentu rostla, nám k tomu může být předzvěstí.

AKP a Gülenisté: Bývalí spojenci, současní nepřátelé

Gülenisté, kteří byli vládou velice rychle obviněni ze zosnování puče, jsou starším islamistickým hnutím. Ještě do konce roku 2013 byli paradoxně blízkým spojencem Erdoğana a jeho AKP (Strana spravedlnosti a rozvoje). Společnými silami se jich v letech 2002 až 2007 podařilo omezit vliv předchozích sekulárních nacionalistických proudů na politiku, ať už v armádě, soudní moci, státní byrokracii a nakonec i v byznysu. Příkladem toho jsou zinscenované monstrprocesy s armádní a dalšími představiteli Ergenekon a Balyoz.

Gülenisté na rozdíl od pro-islamistické politické tradice, ze které vychází AKP, vždy volili spíše nekonfrontační přístup a pozvolnou, ale soustředěnou infiltraci tureckých státních struktur, v čemž byli velice úspěšní. Nakonec částečně i tohoto důvodu byli pro AKP klíčovým spojencem, protože AKP neměla v těchto strukturách dostatek věrných kádrů.

Po rozložení předchozího nacionalistického sekulárního establishmentu však AKP a Gülenisté ztratili společného „nepřítele“ a jejich vztahy se začaly postupně zhoršovat. Na konci roku 2013 pro-Gülenistické struktury v policii a soudní moci zahájily ofenzívu a pokusily se sestřelit vládu AKP sérií korupčních skandálů, které se dotýkaly nejen členů kabinetu, ale i Erdoğana a jeho příbuzných.

Od té doby jsou Gülenisté nálepkováni jako „Teroristická organizace paralelní stát“ či „Fethulláhovská teroristická organizace“. Již tehdy začaly celkem pochopitelně postupné čistky státních struktur, vzdělávání i bezpečnostních složek od Gülenistů, kteří se stali protivníkem AKP a potenciální hrozbou pro její pozici. Pokus o puč, během kterého zřejmě skutečně tvořili páteř organizátorů lidé spojení či sympatizující s Gülenem, byl vítanou záminkou jak státní struktury (a nakonec i ekonomický sektor) v Turecku rozhodným způsobem „de-Gülenifikovat“.

Příslib stabilizace?

Potlačený pokus o puč můžeme těžko vykládat jako příslib stabilizace Turecka. Perioda nestability, kterou Turecko zažívá, není jenom důsledkem autoritativních tendencí režimu prezidenta Erdoğana a zvyšující se polarizace společnosti mezi jeho stoupenci z konzervativnějších kruhů a sekulárními nacionalisty či levicí. Ankara rovněž čelí bezpečnostním výzvám: povstání Kurdské strany pracujících (PKK) na jihovýchodě země, úspěchu odnože PKK v Sýrii, zhoršenou bezpečnostní situací v regionu v souvislosti s válkami v Sýrii a Iráku a v širším smyslu i zhoršeným vztahům mezi regionálními hráči (byť se poslední měsíce objevují snahy „rozmrazit“ vztahy s Izraelem, Ruskem a předzvěst oteplení vztahů lze čekat i s Egyptem).

Tyto trendy budou minimálně v dohledné době pokračovat. Erdoğan bude zřejmě ještě více usilovat o legální ukotvení prezidentského režimu v Turecku pod jeho vedením. Zatím nic nepoukazuje na to, že by se vláda obrátila od autoritativních tendencí. Polarizace společnosti bude tedy pokračovat. Rozsáhlý boj s Gülenisty si navíc jistě vyžádá svoji daň na efektivním fungování státních struktur, bezpečnostních složek, vzdělávací systému a i na ekonomické stabilitě.

O autorovi:

Tomáš Kaválek je doktorandem na Katedře politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Působí také jako analytik pro Blízký východ a severní Afriku v Asociaci pro mezinárodní otázky (AMO).

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru