Dezinformace a hate speech: z hlediska filozofie, práva a bezpečnosti

Podkopávání důvěry v instituce, znejišťování sdílené představy o faktech a vytlačování celých skupin z veřejné debaty destabilizuje i tu nejzákladnější podmínku funkční demokracie – totiž schopnost rozlišovat mezi pravdou a lží, mezi legitimní kritikou a záměrnou manipulací. Právě v tomto kontextu vyvstává otázka, jež je v době této krize naléhavější než kdy dříve: co vlastně jsou dezinformace a hate speech, jak fungují a lze se jim vůbec bránit, aniž bychom přitom ohrozili hodnoty, které chráníme? Publikace tří českých autorů – filozofa Tomáše Koblížka, analytika Jakuba Kalenského a právničky Moniky Hanych – tuto výzvu přijímá a obohacuje českou odbornou literaturu o pohled, jenž v ní dosud scházel.

Autoři si v knize kladou ambiciózní cíl: podat průřezový a mezioborový výklad fenoménů, které bývají příliš často omezené buď na politicky zatíženou rétoriku, nebo na úzce odborné analytické kategorie nedostupné širší veřejnosti. Tato ambice je ve svém záměru chvályhodná. Při důkladném čtení však vyvstává otázka, nakolik se ji autorům skutečně daří naplnit. Publikace totiž trpí vnitřním napětím, jež sama nepřiznává. Tři kapitoly fungují jako relativně samostatné texty sdílející obálku a několik křížových odkazů, avšak postrádající skutečnou argumentační integraci. Mezioborový přístup tak zůstává spíše deklarací než výsledkem – tam, kde by různé perspektivy mohly vstupovat do produktivního dialogu, kapitoly spíše koexistují vedle sebe.

Uvedení čtenáře do problematiky zajišťuje stručná předmluva Jiřího Padevěta věnovaná úloze lži v moderních dějinách a úvod Tomáše Koblížka. Ten formuluje ústřední motivaci celého knižního projektu s odzbrojující přímočarostí: odmítnout zlehčování a bagatelizaci dopadů dezinformací a hate speech, která je sama o sobě strategickým nástrojem jejich šiřitelů.

První kapitola, jejímž autorem rovněž je Tomáš Koblížek, se věnuje filozofickým a kognitivním aspektům obou fenoménů. Jejím ústředním přínosem je důkladné pojmové vymezení. Jak autor přesvědčivě ukazuje, právě nemožnost dezinformace definovat nahrává těm, kdo je šíří: „jasná definice dezinformací je důležitá, neboť samo tvrzení, že dezinformace nelze definovat, nahrává dezinformačním kampaním – stejně jako by tvrzení, že nelze definovat korupci, nahrávalo lidem praktikujícím tento typ kriminality.“ Klíčovým rozlišením je pak oddělení dezinformací od misinformací: dezinformace jsou záměrnou manipulací, zatímco misinformace jsou nepravdy šířené neúmyslně.

Zvláštní pozornost věnuje Koblížek pestrosti nástrojů, kterých dezinformační kampaně využívají, a tím se dotýká jednoho z nejvýznamnějších teoretických přínosů celé kapitoly. Jak autor ukazuje, dezinformace neoperují jen se lží, ale také s manipulativními otázkami, pokřivenou argumentací, sugestivními metaforami nebo s tím, co americký filozof Harry Frankfurt nazval „žvástem“ – tedy výroky, jejichž autoři vůbec nedbají na to, zda říkají pravdu či nikoli. Z toho pak Koblížek vyvozuje důležitý metodologický závěr: pro vypořádávání se s dezinformacemi se nelze vždy omezit na ověřování faktů, protože nástroje dezinformací bývají mnohdy založené na pokřivené argumentaci nebo sugestivních otázkách či metaforách.

Právě v tomto bodě se však naplno projevuje již zmíněné napětí mezi kapitolami. Koblížek staví svou definici dezinformace na kritériu záměrnosti – bez záměru manipulovat nejde o dezinformaci, ale nanejvýše o misinformaci. Kalenský v následující kapitole toto kritérium částečně odkládá stranou s odůvodněním, že pro praktiky je záměrnost obtížně prokazatelná a pro „plodnou praktickou debatu“ není důležitá. Toto napětí je reálné a mohlo by být plodným zdrojem „mezikapitolového“ dialogu. Místo toho zůstává nevysloveno a čtenář je ponechán, aby si syntézu provedl sám. Určitou slabinou první kapitoly je místy hustá akademická argumentace, která může na čtenáře působit odtažitě. Textu by pomohlo, kdyby autor častěji sahal ke konkrétním ukázkám, jimiž kapitolu jinak úspěšně uvádí – příkladem je deepfake video s prezidentem Zelenským nebo falešný projev novinářky Deníku N – obě ilustrace čtenáře okamžitě zakotvují v konkrétní realitě.

Druhá kapitola Jakuba Kalenského představuje zřejmě nejoriginálnější příspěvek celé publikace. Autor předkládá čtenáři systematický analytický rámec ruské informační agrese. Jak autor upřesňuje, informační agrese je pro Rusy „zdánlivě nevojenskou cestou, jak dosahovat vojenských cílů, a přitom stále zůstávat pod prahem reakce Západu na vojenskou hrozbu“. Tento fakt je podle něj stále nepochopený nebo zcela přehlížený, což vysvětluje přetrvávající neschopnost demokratických zemí se s touto hrozbou náležitě vyrovnat. Přínosem je zejména Kalenského hierarchický popis ruského dezinformačního ekosystému, strukturovaného jako pyramida sahající od Kremlu a státní pseudomédia a vládou řízené „nevládní“ organizace přes sítě alternativních médií a politické aktéry ochotné šířit kremelské narativy, až po trolly na sociálních sítích. Zvlášť hodnotné jsou konkrétní a doložené příklady dezinformačních operací. Velkou předností je rovněž model čtyř linií obrany nabízející konzistentní a prakticky aplikovatelný rámec pro demokratické odpovídání na informační agresi.

Přesto právě tato kapitola může obdobně vyvolávat kritické otázky. Kalenský se programově omezuje na ruskou informační agresi, přičemž domácí dezinformační aktéři zůstávají na okraji jeho analýzy. Pro publikaci aspirující na příručku o dezinformacích jako fenoménu je to zásadní omezení: implicitně vzniká obraz, v němž dezinformace přicházejí zvnějšku od identifikovatelného nepřítele, zatímco otázka, zda i demokratické státy mohou záměrně šířit nepřesné a zavádějící informace, zůstává zcela stranou. Závěr kapitoly je přitom střízlivě pesimistický a obrazný: demokratické země se stále „utápějí v nekonečných debatách o tom, zda je přípustné budovu zapálenou žhářem hasit, zda smíme počet žhářských útoků dokumentovat a zda se žhářům smí říkat žháři“. Tato metafora získala nečekaně konkrétní rozměr v březnu 2026, kdy žhářský útok na pardubickou zbrojovku okamžitě vyvolal vlnu dezinformací o odpovědnosti za něj. Dezinformační narativy se začaly šířit dříve, než byla známa fakta, a česká veřejná debata tak opět názorně ukázala, jak rychle se informační prostor zaplní manipulativními výklady událostí.

Třetí kapitola Moniky Hanych přináší přehled právní úpravy hate speech a dezinformací v českém i evropském kontextu. Autorka vstupuje do tématu prostřednictvím konkrétního a otřásajícího případu – žhářského útoku neonacistů na romskou rodinu ve Vítkově v roce 2009. Tím nastavuje tón celé kapitoly: hate speech není abstraktní koncept, ale jev, jehož důsledky jsou živé a měřitelné. Hanych se nevyhýbá složitým otázkám: jak právo definuje hranici mezi přijatelnou kritikou a nenávistným projevem, co je to test proporcionality, jaká jsou specifika odpovědnosti platforem nebo jak se liší právní přístupy k dezinformacím v oblasti zdraví. Mimořádně cenná je zejména pasáž věnovaná stíhání nenávistných projevů v číslech, která ilustruje propast mezi rozsahem fenoménu a faktickým právním postihem.

Přes tyto přednosti je třeba upozornit na to, čeho se tato kapitola, a vlastně celá kniha, dotýká jen okrajově. Jak první, tak druhá kapitola přistupují k hate speech dominantně z perspektivy filozofie jazyka a právní teorie. Výzkum prováděný z pohledu samotných dotknutých skupin – jak hate speech prožívají Romové, LGBTI+ osoby nebo migranti – je přítomný jen v ilustrativních příkladech. To, jak hate speech tito lidé skutečně prožívají a jak ovlivňuje jejich ochotu zapojit se do veřejného života, zůstává neprozkoumáno.

Závěrečný text věnovaný umělé inteligenci plní funkci výhledu do budoucnosti a upozorňuje na klíčové riziko. Generativní modely AI mohou do sebe „nasát“ a dále šířit misinformace a stereotypy kolující v online prostředí, přičemž jejich systematická antropomorfizace tuto hrozbu prohlubuje. Škoda, že téma umělé inteligence nezískalo prostor již v samotných kapitolách knihy – jeho začlenění do analytického jádra by bylo s ohledem na aktuálnost a závažnost problematiky více než opodstatněné. Přes tyto výhrady zůstává publikace nesmírně cenným příspěvkem do české debaty o informační odolnosti. Tomu, kdo se s problematikou dezinformací a hate speech setkává poprvé, nabídne pevné pojmové a empirické zakotvení. Tomu, kdo ji sleduje dlouhodobě, přinese cenný zdroj – zejména v části Kalenského – a konkrétní analytické nástroje.

→ Kristián Földes je odborný asistent Institutu politologických studií FSV UK, věnuje se migraci, dezinformacím, propagandě a výzkumu sociálních sítí.