September issue of the Czech Journal of International Relations is out!

9. 8. 2013 Tento obsah není aktuální

„Duch Berlína“ v kontextu jaderné politiky USA

Je to již více než čtyři roky od chvíle, kdy americký prezident Barack Obama přednesl na pražském Hradčanském náměstí projev, ve kterém zdůraznil nutnost zabránit dalšímu šíření jaderných zbraní a explicitně podpořil myšlenku úplného jaderného odzbrojení. Tato dvě úzce propojená témata následně zaujala významné postavení v zahraniční politice Spojených států. To se odrazilo v celé řadě kroků Obamovy vlády na mezinárodní úrovni, včetně podpisu nové bilaterální smlouvy „New START“ s Ruskem omezující strategické arzenály obou velmocí.

Z taktických důvodů se před podzimními prezidentskými volbami snažila Obamova administrativa svůj postup v jaderných otázkách spíše tlumit. O to více byly odbornou veřejností očekávány další aktivity znovuzvoleného prezidenta v této oblasti a již několik měsíců po jeho inauguraci se spekulovalo o plánu navázat v některém z proslovů na „pražskou agendu“.

K tomu skutečně došlo při Obamově červnové návštěvě Německa, kde v projevu u Braniborské brány v Berlíně opětovně vyjádřil nutnost dosáhnout v dlouhodobém horizontu světa bez jaderných zbraní. Zmínil při tom své dosavadní úspěchy při redukci počtu jaderných zbraní, snížení jejich role v rámci americké bezpečnostní strategie a posílení snah o zastavení jejich dalšího šíření. Je nesporné, že v těchto oblastech k určitým nezanedbatelným pokrokům během Obamova prvního volebního období došlo, ačkoliv v kontextu původních očekávání a deklarovaných ambiciózních plánů jsou dosavadní výsledky spíše rozpačité.

Pro účely tohoto článku je však spíše zajímavé to, co bylo v daném projevu zmíněno mezi prioritami jaderné politiky pro zbylý čas Baracka Obamy v úřadu prezidenta Spojených států. Konkrétní cíle, které budou na následujících řádcích kriticky reflektovány mimo jiné i v kontextu hlavních strategických dokumentů Obamovy administrativy, je možné rozdělit do tří kategorií:

I. Snížit počet rozmístěných jaderných zbraní se strategickým dosahem až o jednu třetinu. Záměr je přitom domluvit se na společném postupu s Ruskem s cílem ukončit na obou stranách „studenoválečný přístup“ k jaderné problematice.
II. Pokusit se ve shodě se spojenci v NATO o významné snížení amerických a ruských taktických zbraní v Evropě.
III. Pokračovat v opatřeních, jejichž hlavním cílem je zabránit dalšímu šíření jaderných zbraní mezi státní a nestátní aktéry. Mezi konkrétní kroky patří vytvoření nového mezinárodního rámce pro mírové využití jaderné energie, zabránění dalším proliferačním aktivitám Íránu a Severní Koreje, uspořádání další konference o globálním zabezpečení jaderných materiálů v roce 2016, získání podpory na domácí scéně pro ratifikaci smlouvy o úplném zákazu jaderných testů a zahájení vyjednávání úmluvy, která ukončí jakoukoliv další produkci štěpných materiálů pro jaderné zbraně.


Jakou roli hraje "duch Berlína" zkoumá v článku pro Mezinárodní politiku Michal Smetana. Fotka přibližuje amerického prezidenta Baracka Obamu a jeho tehdejšího ruského protějška Dmitrije Medveděva při podpisu odzbrojovací smlouvy v Praze. (foto: Wikimedia Commons)

Strategický arzenál

Navrhovaná třetinová redukce je vztažena k horní hranici vyjednané v rámci smlouvy New START s Moskvou, která nakazuje smluvním stranám snížit během sedmi let počet rozmístěných strategických jaderných hlavic na 1550 kusů. Jednalo by se tedy o dosažení čísla v rozmezí 1000—1100 zbraní. Bylo by však chybou domnívat se, že by se tímto postupem dosáhlo třetinové redukce jaderného arzenálu Spojených států, jak zcela zavádějícím způsobem uváděla řada tuzemských i zahraničních médií. Jak dosavadní bilaterální smlouvy s Ruskou federací včetně New START, tak předkládaný návrh v berlínském projevu se zabývají pouze počtem tzv. rozmístěných (deployed) strategických sil, které představují jaderné hlavice a bomby přiřazené k jednotlivým strategickým nosičům (balistickým raketám a strategickým bombardérům) a připravené k bezprostřednímu použití.

Kromě nich však americký jaderný arzenál obsahuje až několik tisíc dalších strategických jaderných zbraní v záloze, které není možné po technické stránce použít okamžitě, a slouží tak především jako určitá pojistka pro případ technických problémů s rozmístěnými zbraněmi či náhlé změny v mezinárodněbezpečnostním prostředí, která by vyžadovala dodatečné přidání jaderných hlavic na existující nosiče. Na rozdíl od rozmístěných jaderných zbraní není tato část jaderného arzenálu dosud kvantitativně omezena žádnou formou bilaterálních či multilaterálních závazků. Celkový počet plně funkčních hlavic a bomb v americkém jaderném arzenálu je tak nyní odhadován na přibližně 4650. Ačkoliv Obamova administrativa v minulém volebním období opakovaně zmínila záměr pokusit se uzavřít dohodu zahrnující redukci celkových jaderných arzenálů, v berlínském projevu ani v posledních strategických dokumentech na dané téma se již tento plán neobjevuje.

Vzhledem k Obamově ambiciózní odzbrojovací agendě je navrhovaný rozsah 1000—1100 pro rozmístěné jaderné zbraně možné vnímat jako relativně umírněnou střední cestu. Ještě v loňském roce byla v rámci administrativy debatována možnost snížení až na 500 rozmístěných zbraní. Ve shodě s hojně diskutovaným návrhem vypracovaným mimo jiné i bývalým velitelem STRATCOM (United States Strategic Command) generálem Catwrightem a současným ministrem obrany Hagelem by se tak jednalo o kompletní přeorientování americké jaderné strategie na „minimální odstrašování“ (minimal deterrence), což představuje zachování pouze toho nejnižšího množství zbraní, které umožní za jakýchkoliv okolností opětovat jaderný útok nepřítele (k této strategii přistoupila například Čína). Pro tuto variantu se podle některých zdrojů vyslovili například viceprezident Biden či zástupci ministerstva zahraničí; nakonec však převážil názor sboru náčelníků štábů a dalších zástupců armády požadující skromnější redukce a zachování schopnosti flexibilnějšího použití jaderných zbraní proti velkému počtu vojenských cílů na straně protivníka.

Daný návrh na další omezení rozmístěné části strategického arzenálu je obsažen i v nové instrukci prezidenta pro použití jaderných zbraní, která je součástí zdlouhavého byrokratického procesu, na jehož konci dojde k úpravě plánu pro vedení strategických operací v době války (dříve známý jako SIOP, nyní OPLAN s číslem 8010-12). Otázkou ovšem zůstává, jakým způsobem zde bude dosaženo součinnosti s Moskvou. Ačkoliv někteří členové Obamovy administrativy v minulosti naznačili, že se nabízí i možnost jednostranných kroků v oblasti dalšího omezení strategických zbraní, jedná se v tomto případě o velmi nepravděpodobnou variantu, kterou v posledních měsících jednoznačně odmítl americký ministr obrany. Na více implicitní úrovni je v rozporu i s principy obsaženými ve většině strategických dokumentů Obamovy vlády. I v berlínském projevu byl zmíněn záměr společného postupu s Ruskem; pohled na americkou domácí politickou scénu však ukazuje, že pro získání dvoutřetinové většiny v americkém senátu, která je potřeba pro ratifikaci nové smlouvy s Moskvou či právně závazného dodatku k New START, by administrativa musela získat alespoň částečnou podporu republikánské opozice. Ta však nyní téměř jednohlasně další omezování amerického jaderného arzenálu striktně odmítá. Jako pravděpodobná varianta se tak jeví vyjednání neformální dohody mezi oběma zeměmi, na základě které dojde k recipročním redukcím v rámci již ratifikované smlouvy.

K takovému postupu existuje i určitý precedent – v první polovině 90. let bylo v důsledku obdobně koncipovaných „prezidentských jaderných iniciativ“ vyřazeno z aktivního provozu tisíce jaderných zbraní. Prvotní reakce Moskvy na Obamův berlínský návrh jsou však v každém případě zatím poměrně chladné. V kontextu dalších jednání o omezování strategických arzenálů ruská strana dlouhodobě opakuje, že nepřikročí ke krokům nad rámec New START bez vyřešení svých obav týkajících se americké protiraketové obrany. Redukce pak navíc podmiňuje zapojením ostatních států disponujících jadernými zbraněmi. Zářijové setkání prezidentů obou velmocí, které se mimo jiné mělo zabývat právě otázkou kontroly jaderných zbraní, bylo v souvislosti s udělením dočasného azylu Edwardu Snowdenovi tento měsíc zrušeno americkou stranou.

Taktické jaderné zbraně v Evropě

Dalším záměrem vyjádřeným v berlínském projevu je pokusit se ve spolupráci se spojenci v Severoatlantické alianci o významné snížení amerických a ruských taktických jaderných zbraní v Evropě. Jedná se o druh jaderných zbraní, které mají obecně nižší výbušnou sílu a nejsou dopravovány k cíli pomocí strategických nosičů. Z toho vyplývá i jejich kratší dosah a předpokládaná použitelnost pouze v teritoriálně omezené oblasti. Počet těchto zbraní doposud žádná smlouva mezi Washingtonem a Moskvou neupravovala; ačkoliv jejich stažení bylo na straně Spojených států mnohokrát diskutováno, dodnes se nachází přibližně 200 amerických taktických jaderných zbraní na základnách v Belgii, Německu, Itálii, Nizozemí a Turecku.

Klíčovým slovním spojením v daném návrhu je: ve spolupráci se spojenci v NATO. Z čistě vojenského pohledu nemají taktické jaderné zbraně v Evropě větší význam, dle dostupných informací nejsou ani součástí žádných válečných plánů a jejich odstrašovací funkce je snadno nahraditelná americkým strategickým arzenálem (tak jak je tomu například v oblasti východní Asie, odkud již byly veškeré americké jaderné zbraně odstraněny). Jejich rozmístění na základnách evropských spojenců je již nyní obhajováno téměř exkluzivně (geo)politickými argumenty v kontextu soudržnosti Aliance. Slouží tak jako určitý symbol amerického závazku bránit Evropu všemi dostupnými prostředky; „ujištění“ (assurance) amerických spojenců o vůli Spojených států bránit je proti potenciálním nepřátelům bývá pravidelně vyzdvihováno jako jeden z hlavních strategických úkolů pro americký jaderný arzenál. I Obamova administrativa tak spojuje otázku dalšího stahování amerických taktických jaderných zbraní z Evropy s rozhodnutím Severoatlantické aliance. Výsledkem jednání o Strategickém konceptu NATO a loňské Deterrence and Defence Posture Review bylo jasné odmítnutí jednostranných redukcí a alespoň prozatím zachování současného stavu; význam těchto zbraní je pak tradičně zdůrazňován především „novými“ členy NATO ve střední a východní Evropě.

Dá se předpokládat, že nalezení kompromisní shody v této otázce s Ruskem i v rámci Aliance bude během na dlouhou trať a ani výše zmíněná nová instrukce prezidenta pro použití jaderných zbraní s těmito redukcemi nepočítá. Současně s tím přistupují Spojené státy k nákladné modernizaci, včetně vylepšení taktické varianty jaderné bomby B-61 a jejího plánovaného umístění na „neviditelné“ letouny F-35. Spolu s plány na komplexní modernizaci všech tří částí „jaderné triády“ – strategických bombardérů, mezikontinentálních balistických střel odpalovaných ze země a z ponorek – se jedná o nejrozsáhlejší program na kvalitativní vylepšení amerického jaderného arzenálu od vlády Ronalda Reagana, což do značné míry problematizuje Obamův slib snížit roli jaderných zbraní v bezpečnostní strategii Spojených států.

Nešíření jaderných zbraní

Šíření jaderných zbraní mezi státní (Severní Korea, Írán,…) a nestátní aktéry (především teroristické skupiny) tradičně zahrnují všechny postudenoválečné administrativy mezi hlavní bezpečnostní hrozby. V Obamově berlínském projevu zaznělo několik plánovaných protiopatření. Pro zasvěceného pozorovatele Obamovy jaderné politiky nebude žádné z nich novinkou – všechna se již objevila buď v jeho předchozím pražském projevu, nebo v dokumentu Nuclear Posture Review z roku 2010.

Velkým tématem je již od 90. let ratifikace smlouvy o úplném zákazu jaderných testů (Comprehensive Nuclear-Test-Ban Treaty; CTBT). Po dlouhém vyjednávání byla tato smlouva podepsána prezidentem Clintonem v roce 1996 a měla vejít v platnost ve chvíli, kdy ji ratifikuje 44 států disponujících v té době jadernými reaktory. V říjnu 1999 však americký senát ovládaný republikány odmítl CTBT ratifikovat kvůli obavám o negativní dopad na americké jaderné odstrašování a údajně nedostatečným verifikačním mechanismům. Spojené státy již po více než dvacet let neprovedly jediný jaderný test a stále tak dodržují své vlastní moratorium; daná smlouva však do dnešního dne nemá právní závaznost pro žádného z jejích signatářů a mnohé státy (mimo jiné například Čína) odmítají přistoupit k ratifikaci, dokud tak neučiní právě americký senát. To se za současné vnitropolitické konstelace zdá být nadále velmi nepravděpodobné. I někteří demokratičtí senátoři dnes připouštějí, že získání podpory pro CTBT bude dlouhodobou záležitostí a přinejmenším do příštího roku by z taktických důvodů ani nemělo být tématem pro jednání v Kongresu.

Další zmíněná mezinárodní smlouva se zabývá zákazem výroby štěpných materiálů pro vojenské účely (Fissile Material Cut-off Treaty). Ačkoliv by našla na domácí půdě výrazně větší podporu, její schválení v rámci ženevské Konference o odzbrojení však zůstává více než padesát let od prvního navržení stále zablokováno především kvůli opozici ze strany Pákistánu. Ani letos to nevypadá, že by se mezinárodní společenství bylo schopno z této slepé uličky dostat. Potenciálně je tak na místě hledání alternativního způsobu vyjednávání dané smlouvy. Zapojení Islámábádu je přitom klíčové – stěží se dá předpokládat, že by se bez jeho účasti do systému zapojila Indie, a potažmo pak Čína a další státy disponující jaderným arzenálem.

V posledních letech je možné pozitivně hodnotit přínos Obamovy administrativy v otázce zabezpečení existujících zásob štěpných materiálů, prováděné především s ohledem na jejich možné zneužití teroristickými skupinami. V rámci této iniciativy byly odvezeny zbývající zásoby vysoce obohaceného uranu (mimo jiné i z České republiky). V dubnu 2010 hostily Spojené státy úspěšný Summit o jaderné bezpečnosti, kterého se zúčastnily více než čtyři desítky států. Druhé podobné setkání v Soulu o dva roky později však již postrádalo obdobný náboj a ambiciózní agendu do budoucna – fakticky se jednalo nakonec o pouhé hodnocení dosavadních úspěchů jednotlivých států. Zůstává otázkou, zda se v obdobném duchu ponesou i následující summity v Nizozemí (2014) a Spojených státech (2016).

Obama ve svém projevu rovněž zopakoval myšlenku vytvoření nového mezinárodní rámce pro mírové využití jaderné energie, který momentálně vychází především z ujednání Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (Nuclear Non-Proliferation Treaty; NPT) z roku 1968. Jako jednu z možností již v minulosti Obama zmiňoval rozšíření systému palivových bank, které by přímo poskytovaly zájemcům obohacené jaderné palivo do elektráren. I zde je hlavním motivem obava z dalšího šíření jaderných zbraní mezi státy, která vychází z toho, že infrastruktura a postupy potřebné pro obohacování uranu za účelem získávání elektrické energie z jaderných reakcí mohou potenciálně sloužit i pro zpracování štěpných materiálů pro vojenské účely. V tomto kontextu bývá nejčastěji zmiňován právě Írán, jehož aktivity týkající se potenciálního vývoje vlastních jaderných zbraní dosud diplomacie ani ekonomické sankce nebyly schopny uspokojivě vyřešit. Obamou zmiňovaná Severní Korea, která režim NPT opustila před deseti lety, již skromným jaderným arzenálem disponuje, jakkoliv má doposud velmi omezené technické prostředky jeho bojového použití. Snaha zvrátit tento trend a přesvědčit Pchjongjang k jadernému odzbrojení bez použití vojenské síly je bezesporu jedním z cílu Obamovy vlády, avšak šance na výraznější pokrok během zbylého volebního období je ještě výrazně menší než nalezení shody s Teheránem.

Závěr

Souhrnné hodnocení cílů obsažených v Obamově berlínském projevu nemůže vyznít jinak než rozpačitě. Pro jeho konzervativní odpůrce se jedná o další důkaz toho, že prezident hazarduje s národní bezpečností, když ve značně volatilním mezinárodním prostředí cíleně snižuje schopnost Spojených států efektivně odstrašovat své protivníky. Velkého potlesku se však nedočká ani ze strany liberálních zastánců kontroly zbrojení a jaderného odzbrojení – v kontextu ambiciózní odzbrojovací agendy, která zazněla během jeho prvního volebního období, se jedná o poměrně skromné plány, které jsou navíc vyváženy masivními investicemi do modernizace strategického arzenálu a jaderné infrastruktury. Je navíc zřejmé, že ani v této podobě nemá do konce Obamova působení v úřadu prezidenta Spojených států většina formulovaných cílů velkou šanci na úspěch – k celé řadě z nich se staví silně negativně jak republikánská opozice, jejíž hlasy jsou potřeba k ratifikaci jakékoliv mezinárodní smlouvy, tak potenciální zahraniční partneři (ať už Ruská federace či Pákistán), jejichž součinnost je pro úspěšnou realizaci daných plánů klíčová. Bylo by překvapením, pokud by se skutečně Obamově administrativě podařilo do konce volebního období najít cestu, jak splnit alespoň větší část hlavních cílů vymezených v berlínském projevu. Zásadnější změny jaderné politiky Spojených států však spíše čekají na jeho budoucí nástupce v úřadu.

O autorovi:

PhDr. Michal Smetana, vystudoval magisterský obor bezpečnostní studia na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, kde v současné době pokračuje v doktorském studijním programu mezinárodních vztahů. Ve výzkumné činnosti se zaměřuje zejména na problematiku jaderných zbraní, odstrašování, protiraketové obrany, šíření ZHN a na další témata blízká strategickým studiím.

Použité zdroje a dokumety

Cartwright, J. et al. (2012). Global Zero U.S. Nuclear Policy Commission Report: Modernizing U.S. Nuclear Strategy, Force Structure and Posture. Global Zero. http://www.globalzero.org/files/gz_us_nuclear_policy_commission_report.pdf
NATO (2010). Strategic Concept For the Defence and Security of The Members of the North Atlantic Treaty Organisation. http://www.nato.int/lisbon2010/strategic-concept-2010-eng.pdf.
NATO (2010). Lisbon Summit Declaration. http://www.nato.int/cps/en/natolive/official_texts_68828.htm?mode=pressrelease.
NATO (2012). Deterrence and Defence Posture Review. http://www.nato.int/cps/en/natolive/official_texts_87597.htm?mode=pressrelease.
Durkalec, J. (2012). NATO Defence and Deterrence Posture: Central and Eastern European Perspectives. Warszaw: Polski Instytut Spraw Międzynarodowych. http://www.pism.pl/files/?id_plik=10448
Kristensen, H. M. (2013) Status of World Nuclear Forces, 07/2013. Federation of American Scientists. http://www.fas.org/programs/ssp/nukes/nuclearweapons/nukestatus.html
Kristensen, H. M. (2007). US Strategic War Planning After 9/11. Nonproliferation Review, 14(2), 373-390.
Kristensen, H. M. (2013). New Nuclear Weapons Employment Guidance Puts Obama’s Fingerprint on Nuclear Weapons Policy and Strategy. Federation of American Scientists. http://blogs.fas.org/security/2013/06/nukeguidance/
Kristensen, H. M., Norris, R. S., & Oelrich, I. (2009). From Counterforce to Minimal Deterrence: A New Nuclear Policy on the Path Toward Eliminating Nuclear Weapons. Washington D.C. & New York: Federation of American Scientists & Natural Resources Defense Council.
McDonough, D. S. (2006). Nuclear Superiority: The „New Triad‟ and the Evolution of Nuclear Strategy. London: International Institute for Strategic Studies.
Nichols, T., Stuart, D., & McCausland, J. D. (eds.) (2012). Tactical Nuclear Weapons and NATO. Carlisle: Strategic Studies Institute.
Norris, R. S., & Kristensen, H. M. (2011). US tactical nuclear weapons in Europe, 2011. Bulletin of the Atomic Scientists, 67(1), 64-73.
Obama, B. (2009). Remarks by President Barack Obama, Hradcany Square, Prague, Czech Republic. Washington, D.C.: The White House - Office of the Press Secretary. http://www.whitehouse.gov/the_press_office/Remarks-By-President-Barack-Obama-In-Prague-As-Delivered.
Obama, Barack (2010). Statement by President Barack Obama on the Release of Nuclear Posture Review. Washington D.C.: The White House, Office of the Press Secretary. http://www.whitehouse.gov/the-press-office/statement-president-barack-obama-release-nuclear-posture-review.
Obama, B. (2013). Remarks by President Obama at the Brandenburg Gate, Berlin, Germany. Washington D.C.: The White House - Office of the Press Secretary. http://www.whitehouse.gov/the-press-office/2013/06/19/remarks-president-obama-brandenburg-gate-berlin-germany.
Smetana, M. (2011). Role jaderných zbraní v bezpečnostní strategii Spojených států ve 21. století: komparace dokumentů Nuclear Posture Review z let 2001 a 2010. (Rigorózní práce), Praha: Univerzita Karlova.
Smetana, M. (2013). Role jaderných zbraní v bezpečnostní strategii Spojených států ve 21. století. Mezinárodní vztahy, 49(1), 27-49.
Smetana, M. (2013). The Development of U.S. Nuclear Force and Infrastructure in the 21st Century: Trends and Implications. Paper presented at the Center for Strategic and International Studies PONI Spring Conference 2013, AFB Hill, Utah, United States. https://csis.org/images/stories/poni/130514_The_Development_of_US_Nuclear_Force_and_Infrastructure_Smetana.pdf
Smith, R. J. (2013). Obama Administration Embraces Major New Nuclear Weapons Cut. The Center for Public Integrity. http://www.publicintegrity.org/2013/02/08/12156/obama-administration-embraces-major-new-nuclear-weapons-cut.
Somerville, A., Kearns, I., & Chalmers, M. (2012). Poland, NATO and Non-Strategic Nuclear Weapons in Europe. London: Royal United Services Institute for Defence and Security Studies.
The White House - Office of the Press Secretary (2013). Fact Sheet: Nuclear Weapons Employment Strategy of the United States. http://www.whitehouse.gov/the-press-office/2013/06/19/fact-sheet-nuclear-weapons-employment-strategy-united-states.
U.S. Department of Defense (2010). Increasing Transparency in the U.S. Nuclear Weapons Stockpile. http://www.defense.gov/npr/docs/10-05-03_fact_sheet_us_nuclear_transparency__final_w_date.pdf
U.S. Department of Defense (2010). Nuclear Posture Review Report. http://www.defense.gov/npr/docs/2010%20nuclear%20posture%20review%20report.pdf.
U.S. Department of Defense (2010). Quadrennial Defense Review Report. http://www.defense.gov/qdr/images/QDR_as_of_12Feb10_1000.pdf.
U.S. Department of Defense (2012). Report on the Strategic Nuclear Forces of the Russian Federation Pursuant to Section 1240 of the National Defense Authorization Act for Fiscal Year 2012 (U). http://www.fas.org/programs/ssp/nukes/nuclearweapons/DOD2012_RussianNukes.pdf.
U.S. Department of Defense (2012). Sustaining US Global Leadership: Priorities for 21st Century Defense. http://www.defense.gov/news/Defense_Strategic_Guidance.pdf.
U.S. Department of Defense (2013). Report on Nuclear Employment Strategy of the United States Specified in Section 491 of 10 U.S.C. (2013). http://www.defense.gov/pubs/ReporttoCongressonUSNuclearEmploymentStrategy_Section491.pdf.
U.S. Department of State (2010): Treaty Between the United States of America and the Russian Federation on Measures for the further Reduction and Limitation of Strategic Offensive Arms. http://www.state.gov/documents/organization/140035.pdf.
U.S. Senate - Commitee of Armed Forces (2013). Transcript of a Confirmation Hearing on the Expected Nomination of Honorable Charles T. Hagel to be Secretary of Defense, Thursday January 31, 2013. http://www.armed-services.senate.gov/Transcripts/2013/01%20January/13-01%20-%201-31-13.pdf.

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru