Kam sahá paměť současné Evropské unie

Text vyšel v tištěném čísle časopisu Mezinárodní politika 2/2025 - Paměť a její podoby v globálním světě

Monika Brusenbauch Meislová je docentkou na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií Masarykovy univerzity v Brně a jako hostující profesorka na Aston University v Birminghamu a Loughborough University v Londýně. Výzkumně se zaměřuje na britskou a evropskou politiku.

Zdeněk Sychra působí na Katedře politologie a mezinárodních vztahů Západočeské univerzity a zabývá se hlavně politikou EU se zaměřením na hospodářství a měnovou integraci.

Pavlína Janebová je analytička a ředitelka pro výzkum v Asociaci pro mezinárodní otázky. Odborně se zaměřuje na českou zahraniční a evropskou politiku a na spolupráci ve střední Evropě.

Václav Lebeda pracuje jako vedoucí tiskového oddělení Zastoupení Evropské komise v ČR.

1/3 – Co podle vás z původní myšlenky evropské integrace zůstává pro dnešní EU nejdůležitější?

Monika Brusenbauch Meislová: Každý to samozřejmě může vnímat jinak; osobně spatřuji skutečné srdce evropského projektu v tom, že se podařilo vytvořit společenství, ve kterém je válka mezi členskými státy nemyslitelná a spolupráce se stala více méně samozřejmostí. Mír a společná prosperita však nejsou jednorázové výsledky, jedná se o trvalé závazky. Jinými slovy – a jak ostatně ukazuje zkušenost s brexitem – evropská integrace není cíl, jehož dosáhneme, a máme jednou provždy vystaráno. Je to volba, kterou musíme jako společnost činit znovu a znovu. Zároveň je třeba si uvědomit, že význam „integrace“ se časem samozřejmě proměňuje. Nejde „jen“ o to, abychom neopakovali tragédie minulosti, ale rovněž o to, abychom dokázali čelit výzvám budoucnosti – ať už jde o nové bezpečnostní hrozby, klimatickou krizi, ochranu a odolnost demokracie nebo otázku digitální suverenity.

Zdeněk Sychra: Paradoxně je spousta cílů evropské integrace platných i v dnešní době. Ať už je to prevence války (nejen) skrze ekonomickou spolupráci, tak překonání nacionalismu, vzájemná solidarita nebo hospodářský růst skrze odstraňování bariér. Fakticky všechny tyto otázky v dnešní geopoliticky turbulentní a polarizované době znovu řešíme a nejsou samozřejmé. V tomto kontextu je obtížné vybrat nejdůležitější faktor. Pokud bych to měl udělat, tak zmíním jednu zásadní věc. Demokratická legitimita byla už v počátcích klíčová. Členské státy se dnes potýkají s problémy s dodržováním zásad právního státu u některých členských států, samotná EU s krizí legitimity, což je vidět na vzestupu populistických stran, často velmi kritických k dosavadnímu integračnímu procesu. Zatímco dříve EU mohla stavět především na výstupní legitimitě, dnes jsou i její výsledky a rozhodnutí v řadě oblastí podrobovány značné kritice. Unie jen velmi obtížně hledá cestu, jak ji získat zpět a ve spojení se sérií krizí posledních patnácti let to pro ni představuje zásadní výzvu.

Pavlína Janebová: Evropská integrace se po druhé světové válce rozvíjela s cílem udržet v Evropě mír. Tato myšlenka je dnes stále relevantní. Zatímco tehdy šlo o to, zabránit ozbrojenému konfliktu mezi jednotlivými evropskými státy, dnes jde o to, aby členské státy EU společně efektivně bránily Evropu proti vnějším hrozbám. V padesátých letech 20. století byl cestou k dosažení daného cíle rozvoj hospodářských vztahů, a i dnes spočívá role EU v regulaci obranného průmyslu, podpoře konkurenceschopnosti a inovací. To všechno je v současnosti nezbytnou druhou stanou mince k vojenské roli NATO, a nejen v tomto kontextu je jedním z nejdůležitějších principů evropské integrace jednotný trh. Aby však mohl jednotný trh naplno přispět v oblasti obranného průmyslu, je nutné překonat přetrvávající roztříštěnost národních pravidel a zakázek, duplicity ve vývoji a nedostatečnou koordinaci investic mezi členskými státy.

Václav Lebeda: Především vědomí, že spolupráce je silnější než izolace. „Otcové zakladatelé“ věřili, že hospodářské propojení a praktická spolupráce v Evropě odstraní prostor pro konflikty: Robert Schuman to shrnul do myšlenky solidarité de fait, tedy skutečné solidarity, která se rodí v každodenní praxi. Díky společenství uhlí a oceli se válka mezi odvěkými rivaly, Francií a Německem, stala nemyslitelná.

Tyto ideje nepatří do muzea, ale jsou naopak velmi aktuální: společný trh, volný pohyb a sdílené hodnoty umožňují Evropanům čelit klimatické změně, digitální transformaci či geopolitickým výzvám společně. Jak říká Ursula von der Leyenová, Evropa má být silou pro budoucnost. To vyžaduje konkrétní solidaritu mezi členskými státy a občany a odvahu přicházet s neotřelými nápady – jak to činili i otcové zakladatelé. Protože společně jsme silnější.

2/3 – Jak odlišná historická zkušenost členských států s poválečnou situací či s koncem studené války ovlivňuje dnešní rozhodování v EU?

Monika Brusenbauch Meislová: Evropská unie je vlastně společenství velmi odlišných historických zkušeností. Mnohé země si z války odnesly zkušenost traumatu, destrukce a touhy po smíření, jiné spíše zkušenost nesvobody a touhy po návratu k demokracii. Poválečný příběh některých zemí byl relativně stabilní a prosperující, zatímco u jiných byl poznamenán krizemi, autoritářskými režimy a složitým procesem transformace.

Tyto různé historické zkušenosti se samozřejmě promítají do současnosti. Každá země přistupuje k evropským otázkám prizmatem vlastní minulosti. Unie funguje jako prostor, kde se tyto různé paměti potkávají a střetávají. Paměť EU tedy není jednotná, je mnohovrstevnatá různorodá, rozporuplná a zároveň živá a dynamická. A právě v tom je její síla i slabost zároveň. Na jednu stranu to zpomaluje rozhodování, protože sladit tyto různé paměťové perspektivy není snadné, na druhou stranu je to právě tato různorodost, která může učinit EU odolnější.

Zdeněk Sychra: Jednoznačně. Vidíme to jednak na ruské agresi vůči Ukrajině, kdy jsou státy východní Evropy mnohem citlivější na obnovený ruský imperialismus. Vidíme to na izraelsko-palestinském konfliktu, kde jsou historické vztahy a zkušenosti zásadní v podpoře či kritice Izraele. Vidíme to na postoji k migraci, kde je Západ mnohem vstřícnější než komunistickou izolovaností ovlivněný Východ. Vidíme to na postoji vůči Americe, kde hrají euroatlantické vazby zejména pro východní křídlo EU důležitou roli a ovlivňují přístup těchto zemí k budování evropské obrany, i když nástup druhé Trumpovy administrativy hodně dosavadních konstant mění. Rozdílné historické zkušenosti také vysvětlují některá pnutí v EU. Východní a severské státy jsou opatrnější vůči dalšímu přenosu pravomocí, zatímco jádro (Francie, Německo, Benelux) a jih ho podporují. Rozhodování v EU je tak dodnes formováno historickou zkušeností. Tyto rozdíly jsou zdrojem napětí, složitých a někdy zdlouhavých kompromisů. Zároveň ale demonstrují, že EU je pluralitní a stále poměrně stabilní společenství.

Pavlína Janebová: Odlišná historická zkušenost členských států s poválečným vývojem se projevovala a nadále projevuje v hospodářských záležitostech přelévajících se i do ostatních politik. Státy, které po druhé světové válce zůstaly na sovětské straně železné opony, byly při svém vstupu do EU ve srovnání se zakládajícími členskými státy v mnohem horší ekonomické situaci. Vize vyrovnání se v hospodářské a životní úrovni Západu byla pro posttotalitní státy významným motivačním prvkem pro vstup do EU. U řady z nich se tato vize navzdory nepopiratelnému ekonomickému pokroku spojenému s členstvím zcela nenaplnila. To se pojí s přetrvávajícím pocitem perifernosti, nepříliš aktivním přístupem k tvorbě evropských politik a často i hlasitým vymezováním se vůči těmto politikám, pakliže jsou přijaty.

Václav Lebeda: Vzhledem k povaze otázky nechávám bez komentáře.

3/3 – Jaký význam má dnes odkaz „Evropa jako mírový projekt“?

Monika Brusenbauch Meislová: Spatřuji v tom jistý paradox – odkaz „Evropy jako mírového projektu“ je na jednu stranu tak silný, že se stal skoro samozřejmostí, a na druhou stranu se ukazuje, že nikdy nebyl aktuálnější než dnes. Donedávna se zdálo, že mír v Evropě je něco daného, skoro neviditelného. Jenže s válkou na Ukrajině, rozpoutanou ruským agresorem, jsme si bolestně uvědomili, že mír není jednou provždy garantován. Je křehký a musí být neustále chráněn. Je to nikdy nekončící práce. Navíc evropská integrace dnes není „jen“ mírový projekt v tom smyslu, že brání válce mezi svými členy – což se zatím podařilo. Je to i projekt, který mír definuje šířeji: jako společnou odolnost proti vnějším hrozbám, jako schopnost stát při sobě, když se otřásají pravidla mezinárodního pořádku.

Zdeněk Sychra: Ještě před pár lety se to mohlo zdát jako zbytečně opakované klišé a já bych s tím možná i souhlasil. Bezpečnost a obrana ale dnes získala novou dimenzi. Takže mnohem přesnější je říct, že se význam evropské integrace jako mírového projektu proměnil. Jeho podoba je ambivalentní. Na jedné straně EU skutečně vytvořila prostor, v němž se ozbrojený konflikt mezi členskými státy stal prakticky nemyslitelným. Také ruská agrese proti Ukrajině ukázala, že EU umí vystupovat jako stabilizační aktér. Na druhé straně se ukazuje, že mírový étos není vnímán jednotně. Zejména v Polsku a pobaltských státech má skutečně existenční rozměr, zatímco v západní Evropě byl dlouho spíše symbolickou připomínkou usmíření po druhé světové válce. Proto lze říci, že EU mír spíše usnadňuje a rámuje, než že by byla jeho jednoznačným garantem. Pro třetí státy má EU jako mírový projekt často ještě silnější význam než pro vlastní členy – jako příklad stability a inspirace při řešení konfliktů.

Pavlína Janebová: „Evropa jako mírový projekt“ je stále platné heslo, v dnešním multipolarizujícím se světě se ale mění jeho pojetí. Evropa si dnes uvědomuje, že svůj mír a prosperitu ubrání pouze tak, že bude budovat vlastní odolnost vůči vnějším hrozbám – konkurenceschopnou ekonomiku, fungující obranný průmysl a oboustranně výhodná a stabilní partnerství se třetími zeměmi. Součástí je i strategické přemýšlení o rozšiřování a sousedské politice. V neposlední řadě je zásadní potřeba soudržnosti uvnitř Unie – ať už jde o ekonomiky a dodržování principů právního státu, nebo o společnosti v rámci jednotlivých členských států.

Václav Lebeda: Naprosto zásadní. Udržení míru je základem DNA evropského projektu. Je zároveň největším úspěchem, kterého se podařilo od konce druhé světové války na evropském území dosáhnout.

Mír však není samozřejmostí, jak to tragicky potvrzuje válka v Ukrajině. Mírový projekt proto není nostalgií, ale úkolem pro dnešek: zajistit, aby Evropa byla pro své občany bezpečným domovem i pevností hodnot. Proto mluvíme o míru nejen jako o nepřítomnosti války, ale také jako o prostoru, kde vládne právo, kde demokracie chrání slabší a kde ekonomická spolupráce činí konflikt zbytečným. Dnes to znamená investovat do obrany, energetické bezpečnosti i do solidarity se státy, které sdílejí naše hodnoty. Odkaz mírového projektu žije v každém kroku, kdy Unie stojí při sobě – od společné reakce na pandemii po podporu Ukrajiny. A je o to silnější, čím blíže jsme konfliktu, který jsme si nevybrali.