Kateřina Králová: Vyrovnání se s minulostí není jednou provždy hotové

Text vyšel v tištěném čísle časopisu Mezinárodní politika 2/2025 - Paměť a její podoby v globálním světě

Letos vám vyšla kniha Homecoming. Holocaust Survivors and Greece, 1941–46, která vznikla na základě nespočtu rozhovorů s pamětníky a archivního materiálu. Co pro vás znamená osobně a jakou má úlohu pro dnešní vnímaní holokaustu?

Téma knihy jsem měla v hlavě už v době, kdy jsem dokončovala svou první knihu Nesplacená minulost – Řecko-německé vztahy ve stínu nacismu (vyšla v roce 2012, pozn. red.). Tehdy jsem pracovala hlavně s archivním materiálem německého ministerstva zahraničí, kterého bylo ale takové množství, že abych udržela příběh kompaktní, začala jsem myslet na další knihu.

Musím podotknout, že pro historiky a historičky je vždy důležitá pozicionalita. Měli bychom si uvědomovat, proč dané téma chceme zpracovat a proč jej zpracováváme právě v dané době. A v roce 2015, kdy Řecko už dlouhodobě sužovala dluhová krize a velmi se řešily německé reparace, vedle toho propukla migrační krize, jsem měla jasno, jakou cestou se vydat. Viděla jsem zřetelnou paralelu mezi útěkem před válkou, překonáváním nejrůznějších překážek na útěku nebo během návratu tehdy a v současnosti. Začala jsem sledovat židovské komunity po celém Řecku a jejich osudy během i po válce až do okamžiku, kdy v souvislosti s občanskou válkou (1946–1949, pozn. red.) se řada přeživších holokaust rozhodla odejít z Řecka.

Během výzkumu jste vedla rozhovor s pamětníky, kteří si nepochybně prošli traumatem. Co je podle vás při vedení takových rozhovorů nejtěžší a v čem je specifické?

Popravdě, těch rozhovorů s pamětníky nebylo mnoho, což je dáno dobou, kdy jsem na výzkumu pracovala. Jsem ráda, že jsem některé rozhovory natáčela už v roce 2004, kdy jsem připravovala první knihu. Většinou se jednalo o ty, kteří se během války ukrývali nebo bojovali v rámci odboje. Prostřednictvím své babičky, jež holokaust přežila, jsem se učila naslouchat a rozumět nevyřčeným slovům, tichu, což byla velmi užitečná průprava pro práci s osobními příběhy přeživších.

Vycházela jsem tedy hlavně z rozhovorů nahraných kolegy a kolegyně přede mnou. S takovým materiálem se pracuje také jinak a složitě, protože každý tazatel či tazatelka se k příběhu staví z vlastní pozice, mnohdy velmi odlišné od té, kterou jsem zkoumala. Spíše než na schopnost přežít a touhu po domově bývá důraz kladen na utrpení. Rozhovory jsou v nejrůznějších jazycích, často tak vzniká jazyková bariéra. Pracovala jsem s výpověďmi v různých jazycích, protože jsem srovnávala, jak se liší příběhy židů, kteří se vrátili do Řecka, a těch, jejichž příběhy byly nahrávány mimo Řecko. Ta bariéra se dá dnes překonat za pomoci umělé inteligence, ale při mé práci to ještě úplně nešlo.

Jaký je pohled na domovinu u těch, kteří se rozhodli zůstat mimo Řecko?

Určitě nejsem první, kdo to říká, např. Hannah Pollin-Galay zkoumala, na základě osobních výpovědí židů z Litvy, jak silně je ekologie vyprávění ovlivněná prostředím, kde žijeme. Formuje nás jazyk, ale i to, jak dobře jej ovládáme a jaké příběhy v něm vyprávíme. V mé práci se u těch přeživších, kteří zůstali, hodně projevila loajalita k Řecku, k vlastní židovské komunitě, i role tazatele, který může být součástí komunity.

Letos v červenci jste v rámci Asociace pro paměťová studia organizovala mezinárodní konferenci, která se zaměřovala na otázky související s krizemi a jak se s nimi vyrovnávat. Jaké klíčové poznatky konference přinesla?

Konference ukázala, jak široká a interdisciplinární je paměťová krajina v Česku i globálně. Podařilo se propojit akademiky z celé řady zemí – přijelo přes 1200 účastníků ze sedmdesáti tří zemí, přičemž významná část z nich byla ze střední Evropy. Velmi přínosné bylo, že se zapojili i neakademičtí aktéři, takže vznikl dialog přesahující univerzitní prostředí. A také mě potěšilo, že se podařilo propojit konferenci s institucemi mimo univerzitní zdi – od Kampusu Hybernská přes Muzeum literatury až po kino Ponrepo. To byla velká radost pro celý organizační tým.

Z odborného hlediska jasně vykrystalizovaly tři pilíře, kam se paměťová studia ubírají. Zaprvé, člověk zůstává bytostí ukotvenou ve společenství a paměť se neustále vytváří ve vztazích mezi lidmi. Zadruhé, žijeme v přírodním prostředí, jež má také svou paměť, v krajině jsou zapsány přírodní katastrofy i války. A zatřetí, musíme brát v úvahu digitální prostředí utvářející a přetvářející naše vzpomínky.

Důležitým tématem byla i otázka redefinice pojmů, např. genocidy – nejen v právním smyslu, ale i v tom, jak si genocidy pamatujeme, které připomínáme a které vytěsňujeme, a jaké „paměťové války“ se kolem těchto pojmů vedou.

Do jaké míry může politika paměti ovlivnit interpretaci mezinárodních norem, např. v otázce lidských práv a ochrany menšin?

Politika paměti je pro nás předmětem zkoumání, nikoli naší metodou. Snažíme se ji rigorózně analyzovat. Politika paměti výrazně ovlivňuje rámce, v nichž menšiny a lidská práva chápeme. Často bývá instrumentalizována, a to nejen politiky a stranami, ale i muzei či veřejnými a soukromými institucemi a aktéry, kteří je využívají k legitimizaci své pozice, např. jako „nálepku“, jež je má zařadit mezi osvícené či progresivní liberály. Příkladem je i paměť holokaustu, jehož uznání se – jak řekl Tony Judt a mnozí jiní – stalo vstupenkou de facto do Evropy a nutnou součástí evropského narativu.

Na druhé straně inkluzivní historická paměť může přispět k větší empatii a solidaritě. Když se podíváme na rodinné či komunitní příběhy, otevírá se nám obraz mnohajazyčného a různorodého prostředí. To nás učí vnímat druhé jako součást nás samotných.

Je podle vás možné najít příklad státu, kterému se podařilo vyrovnat se se svou minulostí a tzv. otočit list? Máme se od koho učit?

Historik má vždy omezenou možnost hodnotit současnost, protože nemá k dispozici prameny. Když se ale podíváme zpět, vidíme různé cesty. V poválečné Jugoslávii vznikl narativ „bratrství a jednoty“, který měl překlenout hluboké etnické a historické rozpolcení. Mlčení o minulosti přineslo dočasnou stabilitu, nikoli však skutečné smíření, což se naplno projevilo ve válkách devadesátých let minulého století.

Německo nabízí opačný příklad. Západní část Německa se během studené války musela vyrovnávat s rolí pachatelů, což je proces, který trvá mezigeneračně. Je mimořádně těžké vyrovnat se s vědomím, že pachatelé byli naši rodiče nebo prarodiče. Proces vyrovnání začal v akademické komunitě i ve společnosti rezonovat v šedesátých až osmdesátých letech, kdy se otevřela širší společenská debata. Přesto ani zde není proces uzavřený: současná radikalizace části společnosti ukazuje, že i hluboce zakořeněný konsenzus může být zpochybněn.

Podobné napětí najdeme i jinde – ve Spojených státech, ve Francii po alžírské válce nebo v českém vztahu k Sovětskému svazu a Rusku. Všude platí, že vyrovnání s minulostí není jednou provždy hotové, protože historické narativy mohou být kdykoli znovu mobilizovány.

Paměťová studia jakožto obor jsou velmi interdisciplinární. Jak mohou různé přístupy k interpretaci paměti – třeba vizuální nebo orální – pomoci lépe pochopit historii?

Když mluvíme o interdisciplinaritě, je důležité uvědomit si, že existuje mnoho forem paměti. Od neuropsychologické – tedy to, jak si lidé skutečně pamatují, jak se paměť ztrácí, třeba při Alzheimerově chorobě nebo demenci, po mechanickou a digitální paměť našich počítačů a mobilních telefonů. Každé digitální zařízení, které používáme, má svou „paměť“ – a nabízí se otázka, co vlastně znamená taková paměť a jak se liší od té lidské. Je fascinující sledovat, co si „pamatují“ stroje a jak s takovou nehumánní pamětí můžeme pracovat. Existuje mimo lidské vědomí, ale může být dále sdílena, interpretována nebo zneužita podobnými způsoby, jaké známe z tradičního pojetí výkladu dějin.

Paměťová studia jsou přirozeně interdisciplinární – propojují humanitní, sociální i technologické obory. Právě díky tomu vznikají mezioborové týmy, které dokážou zkoumané téma uchopit z různých stran. Myslím, že právě v tom spočívá síla interdisciplinarity paměťových studií. Nesnažíme se umět vše, ale sdílet metody a pohledy obohacující porozumění paměti v nejširším slova smyslu.

Jak se podle vás proměnil způsob zachycování vzpomínek s rozvojem technologií? Ovlivňují např. sociální média to, jak se kolektivní paměť mění?

Není nic objevného říct, že v oblasti digitalizace doba rapidně pokročila. Ještě v devadesátých letech jsme si např. jako historikové nedovedli představit, že díky internetu a digitalizaci jednou budeme moct archivní materiály studovat prakticky odkudkoli.

Role sociálních sítí je dnes co do utváření a přetváření paměťových kultur klíčová. Otázkou ale je, jak jej používat, a zda dokážeme kriticky rozlišovat obsah, který nám generují. Technologie však pokročily daleko za sociální sítě a musíme se vyrovnávat i s všudypřítomností umělé inteligence. Existují výzkumy, které zjišťují, jakou paměť toto virtuální prostředí utváří. Například AI generované fotografie přeživších, uměle vytvořené rozhovory apod.

Na druhou stranu je ale třeba brát sociální sítě jako prostředek komunikace mladých. Příběh Anne Frank je toho důkazem (eva.stories). Nejen že generačně promlouvá k dnešním mladým, ale byl i zpracován formou instagramových příběhů, kde si Anne se svou virtuální kamarádkou předávají své životní zkušenosti třeba přes Snapchat. Přestože byl projekt chválen i výrazně kritizován pro trivializaci tématu, získal až 1,8 milionu sledujících. Vlastně lze na sítě rovněž nahlížet jako na novodobý osobní archiv, byť možná s omezenou životností.

Máte za sebou vydání knihy, která vznikala řadu let, vedle toho jste se věnovala další publikační činnosti a pořádání velké mezinárodní konference. Přemýšlíte už o nějakém novém projektu?

Po vydání knihy člověk obvykle potřebuje nějaký čas na to, aby ji uvedl do světa – čeká mě propagace, přednášky, diskuse – a to vše se sešlo s 80. výročím konce druhé světové války. Takže těch aktivit je teď opravdu hodně.

Z běžících projektů zmíním knihu vydanou u Purdue University Press, do níž jsem přispěla spolu s berlínským kolegou kapitolou o Řecku a sexualizovaném násilí na přeživších holokaust. Sama bych se k tak citlivému tématu nejspíš neodhodlala, ale díky naší spolupráci vznikl opravdu smysluplný a silný text.

Dále dokončujeme projekt EU COST Action, Pomalá paměť, jehož součástí je virtuální výstava, policy briefy a kolektivní monografie. A podařilo se mi získat cenu Humboldt Alumni Award na vytvoření mezinárodní sítě pro paměťová studia, do které se mimo Univerzity Karlovy zapojí osm paměťových center z celé Evropy.

Kromě toho začínáme nový česko-polský výzkumný projekt o migračních narativech v postsekulárních společnostech – konkrétně v Polsku, Řecku a Srbsku –, který povede Univerzita Karlova společně s Varšavskou univerzitou. Příležitostí je hodně, ale tím nejdůležitějším „projektem“ pro mě zůstává rodina a rodinná pohoda.

→ Kateřina Králová je profesorkou soudobých dějin a vedoucí Výzkumného centra paměťových studií Univerzity Karlovy a dočasně působí v Etnologickém ústavu Akademie věd ČR, ve svém výzkumu se zaměřuje na druhou světovou válku, řeckou občanskou válku a migraci spojenou s válečnými konflikty.