Nabízíme nově dvě pracovní pozice - referent/ka a vedoucí konferenčního úseku!

29. 1. 2012 Tento obsah není aktuální

Kdo je kdo v G20?

Skupina dvaceti ministrů financí a guvernérů centrálních bank různých zemí, a k tomu jedné z Evropské unie, se od jednoho ze svých prvních významných setkání  v roce 2008  (a až do roku 2011) scházela dvakrát do roka. Byla to příležitost, aby se ctihodní pánové, čas od času také s nějakou dámou, nechali vyfotografovat a zanechali nám svědectví, kdo všechno se jel podívat do Washingtonu, Londýna, Pittsburghu, Toronta, Cannes, a jednou dokonce i do korejského Soulu. V mexickém Los Cabos by se měli setkat letos. Už výběr míst setkávání ukazuje, že nejraději sice cestovali do severoamerických a evropských měst, ale že je stav věcí nutí navštívit i místa v jihovýchodní a východní Asii a že se budou muset podívat i do Latinské Ameriky.

Ačkoli se na skupinových fotografiích všichni tváří vševládně a během obvykle jednodenních jednání se ubezpečují, že jsou reprezentanty nejsilnějších světových ekonomik s více než 80 procenty HDP, se stejnými procenty objemu světového obchodu, že přispívají podobnými procenty k světovému růstu, a že jsou tedy nejmocnějšími průmyslovými nebo nejrychleji rostoucími ekonomikami, zdá se, že stoupání na špičky a předvádění nejzdravějšího finančního zdraví je v poslední době méně okázalé.

Ukazuje se totiž, že nestačí být za nejbohatšího a nejsilnějšího považován, že nelze zvát do tohoto exkluzivního klubu kohokoli, komu jen důvěřujeme, ale také ty, kterých se méně dotýká nervozita na finančních trzích. Kdo tedy je kdo v tomto společenství samo-vyvolených a za členy vybraných nejméně průhledným způsobem z neprůhledných? V září 2009 se uvažovalo o tom, že by se G20 měla změnit na G8 a ze sdružení největších světových ekonomik se měl stát spolek nejbohatších zemí. Ale jak zjistit, kdo je nejbohatší nebo největší, když je možné stát se během několika dnů, a kliknutí, když ne nejmenším a nejchudším, tak alespoň méně významným a nehodným pozornosti?

A tak při hodnocení výsledků předposledního summitu v Soulu (2009), kterému dominoval dialog amerického a čínského prezidenta, a německá kancléřka se ho mohla zúčastnit jen proto, že stála neochvějně na pozicích ČLR, napadlo jednoho komentátora (Jana Robejška), zda by se z názvu tak ambiciózního spolku neměla ubrat nula a na jednání by létali pouze mluvčí vlád a finanční domů z USA a ČLR.

Prehistorie G20 a tohoto zvláštního typu sdružování začíná v roce 1999, kdy se v Kolíně nad Rýnem sešli zástupci sedmi nejpyšnějších zemí a jejich spolek se do podzimu téhož roku rozšířil na 15 nebo 16. V roce 2006 se Francie zasloužila o přizvání Španělska a Nizozemska, a tak se na mapě světové politiky objevila G20, jejímž cílem mělo být budování a udržování trvalého růstu prosperity. Také se zde začalo mluvit o reformách světového finančnictví a finančních trhů, ale už tehdy si každý pod těmito pojmy představoval něco jiného.

Když o dva roky později vyzval americký prezident George W. Bush ke spolupráci, aby bylo možné vyvarovat se ekonomické krize, o které se v Evropské unii mluvilo obezřetně a v České republice byla prohlášena za neexistující, některými obdivovateli globalizace dokonce za nemožnou, přece jenom se zdálo, že G20 má dost energie, aby obavám jednoho z nejvýznamnějších světových politiků, který může mít k dispozici dobré informace, věnovala pozornost. To už G20 předsedal brazilský ministr financí Guido Mantega, který navrhl jako jednu z forem řešení nová pravidla soutěže na finančních trzích, čistou energii, ekonomický rozboj a nové fiskální prvky rozvoje a růstu. Přes Bushovo varování se už od počátku světové deprese ukazovalo, že G20, respektive ministři financí a guvernéři nejvýznamnějších světových bank, na ni nejsou buď připraveni, anebo počítají s řízeným pádem národních ekonomik ve prospěch největších bankovních domů. Proto se znovu začala hledat odpověď na otázku, co to vlastně G20 je a kdo v ní a proč zasedá.

Na začátku roku 2011 upozornila Asijská banka pro rozvoj (Asian Development Bank), že Indie a ČLR budou mít větší význam v řízení světového finančnictví a rozvoje národních ekonomik a jejich globálního rámce, a proto by G20 měla zřídit stálý sekretariát (Korejská republika navrhovala cyber secretariat), pro intenzivnější komunikaci mezi členy, o kterých ale nevíme, zda intenzivněji komunikovat vlastně chtějí.

Mezi současné kritiky G20 se dnes řadí nejen političtí komentátoři. Ti jen popularizovali bonmot amerického prezidenta Baracka Obamy, že problémem G20 je, že každý člen by chtěl, aby celá organizace byla co nejmenší, ale aby on, i kdyby byl ten nejmenší, o svou spoluúčast nepřišel. Norský ministr zahraničních věcí Jonas Gahr Støre, prý řekl, že G20 je největší zpozdilostí (setback) od konce druhé světové války a upozornil na to, že Norské království a jeho finanční instituce jsou sice největším přispěvatelem do rozvojových programů Světové banky, ale protože Norsko není členskou zemí EU, nemá na fóru G20, neboli self-appointment group žádné zastoupení. Navíc, podle jeho názoru, G20 zpochybňuje existenci organizací, které vznikly v důsledku druhé světové války, jako jsou OSN, Světová banka a MMF. Přirovnal proto arbitrární rozhodování G20 k Vídeňskému kongresu (1815) pro snahu usurpovat finanční a ekonomickou moc.

Dnes se s nejzajímavějšími názory na existenci, složení a legitimitu G20 můžeme setkat v těch zemích, které jsou významnou součástí světové ekonomiky a členskými zeměmi OSN, ale mohou, nebo dokonce musejí se diskusí o světových financích účastnit jen nepřímo. Jsou mezi nimi některé země jihovýchodní Asie, kterou na G20 symbolicky reprezentuje Indonésie a její čínské bankovní domy, a to na úkor Singapuru nebo Vietnamské demokratické republiky, tedy zemí, které jsou hrdé na svůj ekonomický růst a neváhají upozorňovat, že kompetence G20 a schopnosti zkoumat podíl některých asijských zemí na světové ekonomice, jsou značně omezené.

Chtěli jsme v tomto čísle Mezinárodní politiky přinést několik různých názorů na to, kdo je kdo v G20, nebo kdo by jím měl být, ale také položit si otázku, k čemu a komu vlastně toto sdružení slouží. A proč právě někteří o toto členství tolik usilují, když v okamžiku naplnění svých tužeb jeho činnost začnou považovat jen za exkluzivní společenskou událost. Nebo alespoň ukázat na to, že finanční trhy a ekonomický rozvoj podléhají jiným pravidlům a zákonitostem než přání i těch největších siláků v G20, ve které, zdá se, bude domýšlivá leč rozhádaná Evropa stále méně hodná pozornosti.

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru