Když viník hraje oběť: Strategická ukřivděnost a proměna politické odpovědnosti v demokraciích
Politik, který se po vypuknutí skandálu prohlásí za oběť spiknutí, honu na čarodějnice či zaujatých médií, patří k poznávacím znamením současné politiky. D. Trump z této strategie učinil základ své komunikace; v Evropě ji po svém rozehráli V. Orbán i R. Fico. Skrývá se za tím jen populistický manýrismus, nebo jde o hlubší proměnu toho, jak v demokraciích funguje politická odpovědnost? A jak tento západní trend funguje v kontextu japonské kultury omluv a rituálů? Stále častěji to totiž vypadá, že odpovědnost v demokraciích se mění v soutěž o to, kdo přesvědčivěji zahraje oběť.
Ukřivděnost jako politická zbraň
Status oběti historicky náležel slabým, nevinným a bezbranným. Jedná se o morální nárok, který musí někdo uznat. Být obětí tradičně znamenalo být v právu: kdo trpí nezaslouženě, získává soucit, a ten, kdo mu ubližuje, odsouzení. V současné politice se však tato kategorie stala nebývale pružnou: za oběť se stále častěji prohlašují i ti nejmocnější. Strategická ukřivděnost (z anglického strategic victimhood) označuje situaci, kdy politik obviněný z pochybení obrátí role a tvrdí, že skutečnou obětí je on sám. Taková rétorika překresluje morální mapu skandálu a odklání odpovědnost. Vina je překódována na újmu, ublíženost vytěsňuje racionalitu a útok na politika je interpretován jako útok na jeho příznivce. Právě proto je ukřivděnost tak přitažlivá: místo aby obviněný hájil svou nevinu před soudem faktů, hájí svůj status oběti před soudem citů – a tam rozhoduje nikoli důkaz, nýbrž to, komu publikum uvěří, že trpí víc.
Od obvinění k pronásledování
Tato strategie funguje prostřednictvím několika opakujících se mechanismů. Obviněný se nejprve z aktivního pachatele mění v pasivního poškozeného. Pozornost se pak přesouvá od podstaty obvinění k údajné zaujatosti kritiků. A konečně obvinění je vykresleno jako koordinované spiknutí „my versus oni“, čímž se obrana převrací v protiútok. Klíčovou podmínkou je publikum ochotné nárok na status oběti uznat – ať už z empatie, hněvu, nebo stranické loajality.
Učebnicovým příkladem je Donald Trump, který vyšetřování své kampaně opakovaně označoval za „hon na čarodějnice“ a pozdější obžaloby rámoval slovy, že nejdou po něm, nýbrž skrze něj po jeho voličích. Viktor Orbán proměnil domácí kritiku v příběh nebohého Maďarska obléhaného Bruselem a zahraničními „spekulanty“. V Itálii líčil Silvio Berlusconi své soudní kauzy jako pronásledování ze strany politicky zaujatých „rudých talárů“ a sám sebe jako oběť justice ovládané levicí. Slovenský premiér Robert Fico líčil trestní stíhání, které proti němu před návratem k moci rozjela speciální prokuratura, jako účelovou mstu zpolitizovaného úřadu. A Andrej Babiš vykresluje trestní stíhání v kauze Čapí hnízdo jako neférovou kampaň objednanou „polistopadovým kartelem“. Ve všech případech je logika táž: obviněný neodpovídá na podstatu výtek, nýbrž zpochybňuje legitimitu těch, kdo je vznášejí. Otázka viny se tak mění v příběh pronásledování.
Nejvýmluvněji to ukázal právě Fico po atentátu v květnu 2024. Místo aby útok zůstal tím, čím byl – pokusem o vraždu premiéra –, proměnil jej Fico v důkaz vlastní ukřivděnosti: střelce označil za „aktivistu opozice“ a za „posla politické nenávisti“ údajně rozpoutané protivládními médii a neziskovkami financovanými ze zahraničí. Mez, kterou strategie ukřivděnosti dokáže překročit, tu vystupuje s plnou silou: i ten, kdo se sám stal terčem násilí, může vinu obrátit proti svým kritikům – a učinit z napadení argument proti nim.
Proč emoce rozhodují
Strategie oběti je účinná proto, že obchází rozum a míří na cit. Politická odpovědnost ve své klasické podobě předpokládá racionální vážení důkazů: co se stalo, kdo nese vinu, jaký trest je přiměřený. Ukřivděnost ale nemusí vyvracet fakta, protože mění kritérium relevance: z otázky „je vinen?“ dělá otázku „bylo mu ublíženo?“. Jakmile začne politik rámovat obvinění jako „kampaň“, těžiště skandálu se posouvá od skutku k pocitu a odpovědnost se rozpouští v moři afektu.
Že nejde o pouhou intuici, naznačují i nedávné experimentální výzkumy politické komunikace. Bylo potvrzeno, že jakmile politik zasažený skandálem vystoupí v roli oběti, klesá u publika míra, v níž mu připisuje odpovědnost a vinu – a naopak roste dojem, že jde o člověka v jádru mravného. Ukřivděnost tak nepůsobí jako protidůkaz, nýbrž jako morální a emocionální filtr, jímž divák nahlíží na celý případ. To zároveň vysvětluje, proč bývá pro obviněného výhodnější hrát oběť než se omluvit: omluva může vinu stvrdit, zatímco nárok na status oběti ji rozmělňuje. Právě v této výhodě tkví jedno z tichých pokušení současné politiky.
Digitální média tento posun ještě více zesilují. V prostředí sociálních sítí, kde se pozornost měří emocemi a kde se afekt šíří rychleji než argument, má ukřivděný politik strukturální výhodu. Emoce jsou navíc obtížně vyvratitelné: faktické obvinění lze doložit či popřít, ale pocit křivdy se prokazovat nemusí – stačí, aby byl sdílen. Právě proto se afekt stal v současné politice rozhodující měnou – měkkou na pohled, tvrdou v účinku.
Kdy ukřivděnost funguje
Ne každý obviněný politik však může roli oběti věrohodně sehrát. Rozhodující není ani tolik kultura nebo charisma, jako spíš institucionální pozice. Ukřivděnost uspěje tam, kde má politik vlastní mocenskou základnu nezávislou na establishmentu: oddané hnutí, spřízněná média, mobilizovatelné voliče. Berlusconi se opíral o vlastní mediální impérium; Orbán o stranu s ústavní většinou a ovládnutý mediální prostor; Trump o hnutí MAGA a konzervativní mediální ekosystém; Fico o stranu SMER a přímou komunikaci přes sociální sítě. Tato autonomie dovoluje politikům obejít tradiční filtry odpovědnosti – stranickou kázeň, redakční kontrolu, soudní autoritu – a apelovat přímo na „naše lidi“.
Naproti tomu politik bez vlastního hnutí a spřízněných médií, odkázaný na koaliční kázeň a přízeň redakcí, si takový obrat zpravidla dovolit nemůže. Když středočeský exhejtman David Rath označil korupční kauzu, v níž byl zadržen, za účelově vykonstruované stíhání, chyběla mu jakákoli autonomní základna, která by jeho verzi unesla – a strategie selhala: skončil pravomocně odsouzen. Fico se naproti tomu mohl opřít o vlastní stranu, parlamentní většinu i loajální voliče – a jakmile se vrátil k moci, nechal zrušit týž úřad speciální prokuratury, který ho předtím stíhal. Tento kontrast ukazuje, že strategie ukřivděnosti nefunguje ve vzduchoprázdnu: nejúčinnější je tehdy, když má ukřivděný politik vybudovanou moc mimo zavedené instituce – a právě proto je tak úzce spjata se vzestupem personalizovaného populismu.
Výjimka, která prověřuje pravidlo: Japonsko
Že nejde o anomálii západního populismu, nýbrž o obecnější pokušení moci, ukazuje pohled do kultury zdánlivě nejméně příznivé pro strategickou ukřivděnost. Japonská veřejná kultura výmluvám nepřeje: svalování viny na druhé platí za nezralost a legitimita politika je spjata s konfuciánskými ideály cti a pokory – má být zdrženlivým služebníkem veřejnosti, nikoli ukřivděným stěžovatelem.
Skandál tu probíhá jako očistný rituál: provinilec se napřed kaje, pak se na čas stáhne, a po skončení „exilu“ se smí očištěn vrátit. Emoce přitom hrají roli opačnou než na Západě – nemají odpovědnost rozpouštět, nýbrž stvrzovat: hluboká úklona a slzy v očích znamenají víc než slova.
Strategická ukřivděnost ale celý rituál obrací: z poskvrněného viníka činí ukřivděného, zdrojem nákazy se místo jeho prohřešku stává údajné pronásledování a omluva už neslouží podrobení, nýbrž protiútoku. Tato inverze rituálu nenaruší jeho formu, jen převrátí jeho směr – a právě proto je tak svůdná: dovoluje viníkovi setrvat uvnitř kajícného rituálu, a přitom z něj vyjít jako poškozený.
Mistrně to zvládla tokijská guvernérka Juriko Koike: když roku 2024 čelila obvinění, že lhala o svém vysokoškolském diplomu, omluvila se sice za způsobený „rozruch“, obvinění však odmítla a vyjádřila „politování“ nad načasováním kauzy těsně před volbami. Sympatizující publikum si domyslelo, že se stala obětí politického komplotu, a Koike i díky tomu snadno obhájila svůj post. Naopak regionální zastupitel Rjútaró Nonomura se roku 2014 místo omluvy na tiskové konferenci psychicky zhroutil a nesouvisle naříkal – veřejnost ho nařkla, že „hraje oběť“, z tiskovky se stal internetový mem a Nonomura obratem rezignoval. Japonsko tak ukazuje, že tatáž strategie existuje i tam, kde ji kultura drží zkrátka: kde přežívají rituální brzdy, musí se i ten, kdo hraje oběť, nejprve sklonit – a pokud tak neučiní, ukřivděnost se obrátí proti němu.
Ukřivděnost ovšem nemusí být jen strategická. Někdy odhaluje skutečnou křivdu – a v Japonsku jsou to často nejpřesvědčivější případy. Když se např. v roce 2016 politička Renhó Murata stala terčem útoků kvůli svému dvojímu občanství, dokázala obvinění přerámovat jako projev xenofobie a sexismu. Taktně naznačila, že se stala obětí zavedeného mužského establishmentu – a publikum její čtení přijalo. Tady nebyla ukřivděnost výmluvou, nýbrž věrohodným čtením reálné nespravedlnosti – a právě proto uspěla.
Strategie oběti tedy do Japonska dorazila, ale ne beze změny: musí mít utlumenou, hybridní podobu, vyslovenou skrze omluvu, nikoli místo ní. Kdo by se hlasitě prohlásil za oběť bez náležité lítosti, potvrdil by se jako „nestoudný“ – v Japonsku zdrcující odsudek.
Soutěž o to, kdo trpí víc
Strategická ukřivděnost je dvojznačná. Může odhalovat skutečnou diskriminaci a nespravedlnost – ne každý, kdo se cítí pronásledován, se mýlí. Stejně tak ale může chránit moc, přesouvat vinu a manipulovat veřejností. Japonský příklad připomíná, že mezi obojím nerozhoduje ani tak upřímnost politika jako pevnost brzd, které společnost politice ublíženosti staví do cesty – rituálních, institucionálních i mediálních.
A právě tyto brzdy dnes slábnou. S klesající důvěrou v instituce, sílícím populismem a mediálním ekosystémem odměňujícím afekt se těžiště politické odpovědnosti posouvá od otázky „co se stalo?“ k otázce „kdo víc trpěl?“. Skandál se pak mění ve spektákl utrpení: kdo lépe ztvární vlastní újmu, ten snáze unikne otázce vlastní viny. Účinnou brzdou přitom nejsou apely na svědomí mocných, nýbrž odolné instituce, nezávislé soudnictví a seriózní média, která nestaví emoce nad rozum.
Strategie ukřivděnosti je proto důležitá nejen jako nástroj přežití jednotlivých skandálů, ale i jako příznak hlubší proměny demokratické politiky. Z mechanismu, jímž demokracie kontroluje mocné, se skandál mění v divadlo, v němž mocní žádají ochranu před kontrolou. A jakmile se viníkovi podaří zahrát oběť dostatečně přesvědčivě, odpovědnost se už nevyvozuje rozsudkem, rezignací ani omluvou – rozpouští se v potlesku vlastního publika.
→ Igor Pruša je japanolog a mediální teoretik, který získal doktorát na Tokijské univerzitě a v současnosti přednáší na Metropolitní univerzitě Praha; je autorem monografie Scandal in Japan (Routledge, 2024).