Komu patří kroj? Lidová kultura jako znak sounáležitosti i jinakosti
Lidový kroj lze vnímat jako neutrální symbol venkovské minulosti. Je to barevná připomínka časů, kdy byl život jednodušší a sounáležitost samozřejmá. Kroj a lidové tradice jsou ale dnes silně nabitým znakem, po kterém sahají mnohé komunity, aktivisté i politici z různých stran. Je to však novodobá záležitost? Otázka, kdo smí lidovou kulturu reprezentovat a k jakým účelům, tak není jen rétorická, ale odráží to, jak si společnost vytváří, přivlastňuje a přepisuje vlastní tradice i minulost.
Když v roce 2023 nastoupila na Slovensku k moci koalice stran, jejichž politické názory a priority je možno zařadit napravo od středu, začali se její představitelé objevovat na veřejnosti v lidových krojích nebo v jejich napodobeninách. Navázali tak na Petera Pellegriniho, který se už v roli předsedy vlády do kroje na veřejných akcích oblékal poměrně často, a ani jako prezident, kterým byl zvolen v roce 2024, od této aktivity neupustil. Podobná vystoupení dosud vyvolávají různé emoce – od vyjádření souhlasu a hrdosti po kritické odmítnutí spojené s pískotem. Této reakce se nedávno dostalo i představitelům české vlády při jejich projevech na strážnickém festivalu, ať už byli v kroji, nebo v civilu. Strážnice je v mnohém zosobněním toho, jak se folklorní tradice proměňují společně s dobou. I proto se letošní politické vystoupení stalo tak explozivním.
Snaha o spojení současných vládních stran s lidovou kulturou vychází z jejího historického chápání, jako konzervativní a tradicionalistické hodnoty. Souvisí také s vnímáním národní kultury jako kultury lidu. Není to spojení vymyšlené, je vystavené na skutečnostech a událostech, které jsou zakódované v tom, jak dnes na lidovou kulturu pohlížíme. Už v 19. století se kultura venkova považovala za studnici či repozitář čistě národních hodnot a vlastností, jež se mezi vesnickým lidem uchovaly i přes tzv. vysokou kulturu měst. Ta byla v mnohých případech historicky německá. Toto vnímání lidovosti prošlo ve 20. století radikálními proměnami; industrializace a modernizace společnosti i krajiny způsobily, že lidová kultura v původním slova smyslu spojená s předindustriální společností vymizela. I tak je ale možné říct, že v určitých formách folklor jako vyjádření specifické kultury přežíval, měnil se a vyvíjel.
Jak na lidovou kulturu, umění a tradice dnes nazíráme, je opravdu rozdílné, rozmanité, možná mnohem více než kdy dřív. Pro někoho je lidovost znakem tradice, hrdosti a napojení se na konkrétní identitu. Pro jiné je to zajímavý, historizující úkaz spjatý s venkovským prostředím a jeho skanzenifikací. Nemalá část veřejnosti také na dnešní lidové projevy pohlíží skepticky jako na kýčovité a komercionalizované. Zároveň se ale lidové řemeslo či umění stává prostředkem aktivismu, vyjádřením politického názoru i nástrojem propagandy. Když se někdo oblékne do kroje, není to nevinná aktivita, ale vyjádření afiliace. Jak poznamenávají mnozí, kroj není divadelní kostým.
Otázka, co je lidové umění, komu patří a kdo s ním nakládá, se vztahuje k samotnému významu tohoto fenoménu. Jeho původ lze hledat v kultuře a umění lidu a chápání tohoto pojmu jako synonyma pro národ vede až do 18. století k německému filozofovi Johannu Gottfriedu Herderovi. V minulosti bylo „lidové“ často zaměňováno za „národní“, a to jak v hudbě, tanci, mluveném a psaném slově, tak i ve vizuálním projevu. V této oblasti se asi nejběžněji lidovost spojuje s pestrobarevnými kroji, různými slavnostmi, navázanými na křesťanství (posvícení, na Moravě hody; masopust), venkovské tradice a důležité sezónní mezníky týkající se úrody a sklizně. Tyto projevy známe např. z pláten Joži Uprky, ale dnes i z ulic moravských vesnic či dokonce větších obcí. V srpnu 2026 např. proběhly v Brně první celoměstské hody, které do centra města přivedly krojované skupiny z dnešních městských částí ve snaze napojit se na místní tradice a společnou identitu.
Vyjádření své identity a pospolitosti pomocí folklorních tradic, tanců a krojů je také výrazným prvkem pro různé typy krajanských společenství, které nemusí nutně žít v prostředí venkova, s nímž jsou tyto projevy nejvíce spojovány. Příkladem mohou třeba být spolky rodáků v metropoli (např. Hanáci v Praze), především však krajanské komunity v zahraničí, pocházející z různých částí Čech, Moravy i Slovenska. V USA se jejich tradice udržely v komunitách např. v Texasu, Nebrasce nebo v Iowě po celé 20. století. Dodnes se zde pořádají krojované zábavy nebo folklorní festivaly, na kterých se objevují účastnice a účastníci v krojích po svých předcích. Ve Velké Británii se stále častěji reprezentace komunit objevuje na veřejných akcích v oděvech s lidovými prvky a stále více komunitních organizací a škol zavádí do svých aktivit lidové tance. Jednotlivce a rodiny pocházející z nejrůznějších částí České republiky a Slovenska tak v zahraničí propojuje představa společné lidovosti. Tu kolikrát objevují až v novém domově, kde jsou národnostní menšinou.
Právě krajanské komunity nabízí hned několik odpovědí na otázku, proč lidová kultura přežívá, proč se vrací a jak ji vnímáme. Obléknout se ve slavnostních chvílích do oděvu, který je zásadně odlišný od zbytku společnosti, vyžaduje dávku sebevědomí a vůle vyjádřit svoji jinakost. Na druhou stranu se tímto aktem vyjadřuje pospolitost s určitou skupinou lidí, kteří něco sdílejí. Mohou sice pocházet z různých sociálních, ekonomických a kulturních prostředí, v kroji ale dojdou pomyslného propojení mezi sebou a napojení na sdílené tradice, které si do nového prostředí přinesli.
Je ale asi na místě připomenout, že jak tyto tradice, tak propojení jsou idealizovaná a uměle vytvořená. Myslím tím hlavně fakt, že tradice se vytváří kontinuálně, formují se a upravují v návaznosti na politickou, sociální či ekonomickou situaci, ve které figurují. Například mnohé hodové tradice, které nám mohou připadat staleté, jsou mnohem mladšího data. V pálavské oblasti jižní Moravy, kde do konce 2. světové války žila převážně německá populace, německé krojované hody a lidové tradice vymizely s nuceným vysídlením těchto obyvatel. Nově příchozí si tak museli budovat tradice nové a propojit je s tím, co si přinášeli ze svých původních domovů. K tomu místní organizace čelily různým snahám o ideologizaci vesnice a její kultury státními a stranickými orgány. Některé tradice přežily, jiné se zásadně proměnily. Klasickým příkladem jsou třeba májové slavnosti, které přestaly být oslavou jarní obnovy přírody a plodnosti a zredukovaly se na Svátek práce slavený prvního máje. Ideologické zaštítění a dozor nad lidovými projevy a jejich nucený odklon od křesťanského charakteru tak za státního socialismu převážně vedl k vyprázdnění a zániku mnohých zvyků. Synonymem tohoto posunu se v určitém smyslu stal i Strážnický festival, jenž byl dlouho terčem propagandy a odrazem chápání lidovosti jako symbolu socialistické jednoty.
Když se po roce 1989 začaly mnohé tradice obnovovat, došlo i k jejich znovuvytváření a inovaci. Dnes skoro každá vesnice na jižní Moravě pořádá krojované hody, šije vlastní kroje a nacvičuje Moravskou besedu. Vrátíme-li se do Brna a na jeho první Brněnské hody, je nutné brát je také jako novodobou záležitost, která tradici spíše buduje pro budoucnost, než aby na ní stavěla. Brněnských hodů se účastnili zástupci dnešních městských částí, kde se novodobá lidovost uchytila. A bývalé vesnice, které se v minulosti připojily k Brnu, na tuto tradici navázaly. Projekt Brněnské hody zahrnuje i obnovu brněnských krojů, které podle organizátorů reflektují historii a tradice místa a zároveň přináší vzpomínky na minulé generace. Opět zde ale vyvstává otázka, jak se tyto tradice formovaly, kým a pro koho. Čí historii si pak připomínáme? Jako v pálavské oblasti, ani v tomto případě nejsou připomínky historického německého obyvatelstva běžné. A ačkoliv se vnímání německého a samozřejmě i židovského dědictví jako nedílné součásti historické paměti značně proměnilo, stále je problematické uznat toto někdejší obyvatelstvo jako lid, který by měl také svoje tradice, projevy či kroje.
Když se totiž na jarním setkání Meeting Brno 2026 objevili zástupci a potomci německých obyvatel v krojích, byli mnohými pasováni za nebezpečné nacionalisty. U nich tak oblékání do kroje nebylo interpretováno jako projev sounáležitosti a pospolitosti. Bylo spojeno s jinakostí, nepříjemnou minulostí a s traumatizujícími skutečnostmi, které dnes sice už umíme „vysvětlit“, ale stále jsme se s nimi nevyrovnali. Protesty proti sjezdu Sudetoněmeckého krajanského sdružení (zastupujícího po válce odsunuté Němce), který byl součástí festivalu Meeting Brno, zmiňovaly nejen zločiny nacistů, ale odvolávaly se i na české vlastenectví a slovanství protestujícími vnímané jako ohrožené německou přítomností.
Kdo se tedy může obléci do kroje a co to znamená, když k tomu dojde? Díky asociacím s konceptem „lidu“, ať už ho vnímáme etnicky, historicky, sociologicky či jinak, jsou lidovost, folklor a lidové umění skvělými prostředky pro vyjádření názoru. Nedůvěra a strach z německých návštěvníků v jejich lidových krojích jsou vyvolány asociacemi s nacistickým režimem, který tradice a lidovost aktivně podporoval. Za 2. světové války se však podobně kompromitovali nejen představitelé protektorátní vlády, ale i mnohé regionální organizace. Na Slovácku např. spolky jako Národopisná Morava otevřeně vítaly nástup nacismu a podporovaly Německou říši, pořádaly výstavy, průvody a zájezdy na říšské demonstrace i setkání s říšskými politiky, a to ve slováckých krojích. Navíc se ve válečném období příslušnost k slovácké lidovosti stala záminkou pro vyčleňování těch, kteří nebyli dostatečně slovanští či slováčtí. Národní hrdost byla uražena, když si místní kroj oblékl někdo židovského nebo romského původu, i když už v příslušné vesnici žil delší dobu. Toto intenzivní nacionalistické (a nacistické) pojímání lidové kultury naštěstí nemělo dlouhého trvání, a tak z historické paměti snadněji vymizelo.
Zůstává ale skutečnost, že oblékání se do krojů a udržování lidových tradic je vyjádřením pospolitosti a výjimečnosti se všemi svými klady a zápory. Kdo se obleče do kroje, kdo vzývá lidovou kulturu, ten může vyjadřovat jak sounáležitost, tak i jinakost. Lidová kultura je snadno vidět i slyšet, a proto debata o tom, komu patří, kdo si ji přivlastňuje a proč, je dnes stále živá. Tradice, hlavně ty spjaté s lidem a lidovostí, totiž nejsou jen historickou záležitostí. Neustále se ve společnosti proměňují a formují pro její budoucnost. I proto snaha politiků v jakékoliv době přivlastnit si nejen lidovost, ale i „lid“ v různých situacích vyvolává tak silné emoce a bouřlivé debaty.
→ Marta Filipová je docentkou umění Semináře dějin umění Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, zabývá se výstavnictvím a reprezentací Československa v zahraničí, uměleckými projevy menšinových skupin a široce pojatým pojmem lidové tvorby.
[Tento text vznikl v rámci projektu „Z venkova do světa. Lidové umění a kultura jako aktéři modernity, 1918–1945,“ který v letech 2024–2026 podpořila Grantová agentura České republiky (24-10997S)]