Laboratoř světové politiky: když se konflikt stane hrou

Analýza

Deskové hry dnes představují celosvětový fenomén a sdružují velmi početnou komunitu lidí bez rozdílů. Celá řada her dnes vychází z reálných situací, jako jsou konflikty, klimatické změny, pandemie či dopady kolonialismu. Stejně tak existuje pestrá paleta herních principů, na kterých se dají takové situace modelovat. Mohou deskové hry sloužit jako ilustrace světových událostí? Text čtenáře zavede do historie i současnosti světa deskových her. Zaměří se na tituly související se světovými konflikty a mezinárodními vztahy a pokusí se je porovnat se základními premisami teorií mezinárodních vztahů.

V posledních dvou desetiletích zažívají deskové hry výrazný rozmach – každý rok je na trh uvedeno kolem 3500 nových titulů. Hry přitom stále častěji čerpají z reálného světa: věnují se ekonomice, politice, ekologii, kolonialismu i historickým a současným konfliktům. Vedle titulů o světových válkách tak existují hry zachycující studenou válku, dekolonizaci, soupeření velmocí nebo konkrétní regionální konflikty. Desková hra se tím stává nejen prostředkem zábavy, ale také specifickým způsobem vyprávění o světě – a někdy i jeho zjednodušeným modelem. Hry jako Rozbřesk nebo Kyoto pokrývají environmentální politiku či přímo klimatická vyjednávání na mezinárodní úrovni. Téma globální pandemie a šíření chorob je zpracované ve hře Pandemic. Duchové ostrova mají výrazně antikoloniální podtón, kdy v roli přírodních živlů bojujete proti kolonizátorům. A Pax Emancipation se zabývá problematikou konce otroctví, přičemž kolem jejího vydání se vedla rozsáhlá debata, zda by se takové téma mělo vůbec gamifikovat. Vzhledem k omezenému rozsahu se v článku zaměřím na takové hry, na jejichž příkladu se mezinárodní politika vyobrazuje nejlépe, a to na hry s válečnou tematikou či tematikou vztahů mezi státy.

Pohled do minulosti válečných her

Přestože situační hry založené na konfliktu vznikaly už od 6. století a jejich dochovanou podobou jsou např. šachy, za pramatku dnešních válečných her lze považovat až hru Kriegsspiel, která se objevuje v Prusku ve dvacátých letech 19. století. Autorem byl baron von Reisswitz a jednalo se o hru s topografickou mapou (pro účely jednotlivých partií se mohla měnit) a poměrně detailními pravidly, jež měla simulovat boj na bojišti. Mechanismy hry se pokoušely věrně postihnout skutečný konflikt, včetně nedostatku informací či vyhodnocování bojů za pomoci tabulek a kostek, což mělo odrážet nepředvídatelnost vývoje bojů. Při hře tak byla využívána i teorie pravděpodobnosti. Významnou roli ve hře hrál i rozhodčí, který jako jediný měl všechny informace a vyhodnocoval rozkazy, jež dostával od hráčů. Náčelník pruského generálního štábu Karl von Müffling hru shledal jako velmi užitečný nástroj pro trénování válečných strategií. Sám ji označil za „školu války“ a nedlouho poté pruský král nařídil, aby v každé posádce byl alespoň jeden kus Kriegsspielu.

Diplomacie na herní desce

V padesátých letech 20. století vychází krátce po sobě dvě hry, které jsou již zajímavé i z hlediska mezinárodních vztahů. První z nich s názvem Diplomacie jsem si měl možnost zahrát již v polovině devadesátých let jako podomácky vyrobenou variantu. Hra se odehrává v Evropě na začátku 20. století, přičemž o nadvládu v ní soupeří sedm mocností té doby – Velká Británie, Francie, Rusko, Německo, Rakousko-Uhersko, Itálie a Turecko. Za pomoci pozemních a námořních jednotek se snaží zabrat jednotlivé části mapy, především pak zásobovací centra, která pomáhají budovat nové jednotky. Jádrem hry je, jak již název napovídá, diplomacie. Jedinou možností proražení linie protivníka je mnohdy vyjednávání a spolupráce s jinou mocností. Mezi jednotlivými koly tak probíhají diplomatické diskuse, přelévají se aliance, a jednotliví hráči vyvažují situaci na herní ploše.

Každá partie by mohla sloužit jako určitá laboratoř realistického paradigmatu. Zcela v souladu s ním jsou základními aktéry státy, absentuje nadřazená struktura typu OSN, moc státu se odvíjí od ovládaných zásobovacích center a velikosti vyživované armády. Jakékoli aliance a dohody jsou dočasné – rychle se mění v případě změny rozložení sil na hrací desce – včerejší spojenec se tak může stát dnešním nepřítelem. Ve hře je přítomné bezpečnostní dilema – každý stát sousedí s několika jinými a zbrojení některého ze sousedů vyvolává okamžitou protiakci a v konečném důsledku závody ve zbrojení. Ve hře chybí prvky náhody, ekonomiky či morálky, zůstává jen čistá strukturální logika mezinárodní politiky.

Zatímco Diplomacie klade důraz na mezinárodní vyjednávání, v případě hry Risk! jde přímo o velmocenské soupeření s cílem globální hegemonie. Hrací deskou je mapa světa, přičemž hráči od začátku kontrolují některá území a další se snaží dobýt. Hra několika mechanismy podporuje útočné pojetí. Hráč může získávat bonusové zdroje za kontrolu celých kontinentů a zároveň za nové území získá bonus v podobě posily. Ve své podstatě koncept hry odpovídá ofenzivnímu neorealismu, jehož hlavním reprezentantem je John Mearsheimer. Hráči se stávají maximalizátory moci a usilují o pozici hegemona. Jediným způsobem, jak si být jistý svou bezpečností, je z hlediska vojenských kapacit předběhnout všechny svoje spoluhráče.

Obě z představených her jsou poměrně jednoduché s nemnoha pravidly. Řada pozdějších her je daleko složitější a začátkem devadesátých let přichází jeden z největších kolosů mezi deskovými hrami, který inspiroval i velmi úspěšnou stejnojmennou počítačovou hru – Europa Universalis. Ta simuluje vztahy mezi evropskými státy v letech 1492 až 1792 a je extrémně komplexní. Věnuje se i ekonomickému vývoji, náboženským faktorům či dynastiím a sňatkové politice. Odehrání celé hry v plném režimu trvá nižší stovky hodin a nelze se při tom obejít bez stolu, na kterém může hra zůstat rozložená. Naštěstí o třicet let později vyšla nová zjednodušená desková verze, která byla pod názvem Europa Universalis: Cena moci a úspěchu vydána letos i česky. I ta není nejkratší, ale hráčům by osm hodin mělo stačit.

Bipolární soupeření

Studenoválečný konflikt byl předlohou pro celou řadu her. Některé, jako legendární Kremlin z roku 1986, se soustředí čistě na povahu nemilosrdné sovětské politiky v rámci politbyra, vlivu a likvidace soupeřů. Ta nejlepší simulace studené války ale přišla až v roce 2005 v podobě hry Twilight Struggle (česky vyšla jako Studená válka). Tato hra dokonale reflektuje bipolární charakter soupeření mezi supervelmocemi a odpovídá tomu i počet hráčů – lze ji hrát jen ve dvou.

Ve hře Studená válka se jeden z hráčů ujme vedení Spojených států a druhý Sovětského svazu. Na mapě světa se pak snaží získat vliv na jednotlivé státy po celé planetě. Na rozdíl od předchozích jmenovaných her, které mají do značné míry abstraktní charakter, zde hraje historie zásadní roli. Vše je totiž řízeno kartami odvolávajícími se na jednotlivé události z období studené války, jako je založení NATO, kubánská raketová krize či válka ve Vietnamu. Také na tuto hru lze velmi úspěšně aplikovat realistické paradigma, v tomto případě třeba pojetí bipolarity jako čistokrevného systému s nulovým součtem – tak, jak ji chápe např. Kenneth Waltz. Jakýkoliv zisk jednoho totiž ve hře pochopitelně automaticky znamená ztrátu druhého. Nadto hra pracuje např. i s jaderným odstrašením a mohla by skončit jadernou válkou. Hráči tak mají svázané ruce, aby soupeře nedonutili zmáčknout jaderné tlačítko.

Kdo vyhrává? Aktéři, zájmy a legitimita

Doposud byla řeč o hrách spojených s konflikty a vztahy, ve kterých je hlavním aktérem stát. Osobně za jeden z nejzajímavějších počinů v deskových hrách popisujících konflikt ale považuji sérii COIN (zkratka od Counter-Insurgency). Her v této sérii vyšla už celá řada a soustřeďují se na asymetrickou válku, vnitřní konflikty, povstalectví či terorismus. Hry pokrývají např. kolumbijský vnitřní konflikt, kubánskou revoluci, válku ve Vietnamu či v Afghánistánu nebo boj státu s guerillami v různých latinskoamerických státech. Chystá se ale např. díl, který bude věnován bojům v Somálsku a pirátství.

Typickým rysem her této série je, že hráči v ní hrají za různé státní a nestátní aktéry, kteří mají nadto asymetrické cíle, a každý z hráčů může vyhrát za splnění různých podmínek. Často představuje jednoho z aktérů stát, v němž se konflikt odehrává, dalšího pak externí aktér (nezřídka Spojené státy) a další různé formy vnitřních nestátních aktérů. Pokud bychom jako příklad použili hru Andean Abyss odehrávající se v Kolumbii, hráči mohou hrát za kolumbijský stát, USA, guerillové uskupení FARC nebo paramilitární jednotky AUC. Ve hře A Distant Plain o válce v Afghánistánu můžete hrát za centrální vládu, Spojené státy, Tálibán či kmenové vůdce.

Na příkladu Afghánistánu lze ukázat, jak každá ze stran v konfliktu sleduje vlastní zájmy a cíle. Do jisté míry by pak mohlo být na aktéry nahlíženo prizmatem konstruktivistické školy, skrze kategorie, jako jsou identita, legitimita, popř. vnímání lokálních populací. Spojené státy se snaží získat podporu místních, jejich akce však zároveň vyvolávají odpor a zvyšují míru vnímání jako okupační mocnosti. Navíc se ze země snaží odejít. Kleptokratická afghánská vláda je ve hře vnímána nikoliv jako stát, který pomáhá občanům, ale jako struktura, jejímž cílem je odklonit zahraniční pomoc směrem ke spřáteleným kmenům. Cílem Tálibánu je poštvávat lid proti zahraniční okupaci a vládě a budovat tak vlastní podporu a aktivní opozici. Hráč hrající za místní vůdce pak ze všeho nejvíce touží po slabém státu, jenž mu umožní kontrolu nad jednotlivými oblastmi za účelem pěstování máku a produkce opia.

Hra do značné míry simuluje selhání tvrdé válečné síly, jehož jsme byli svědky v reálu. Bezpečnostní složky sice mohou vyhrát bitvu nasazením velkého množství jednotek, ztrácí pak ale lidovou podporu a legitimitu. S podobnou konstruktivistickou logikou k jednotlivým konfliktům přistupují prakticky všechny hry série COIN.

Mezi hrami pracujícími s mezinárodní tematikou, kde hrají roli karty s historickými událostmi, má nově svého zástupce i česká škola deskoherního designu. Autor Petr Mojžíš totiž nedávno vydal hru Zrady zvon: Mnichovská krize 1938. Hra je pro dva hráče, přičemž jeden reprezentuje postoj „Bránit se“, druhý pak postoj „Postoupit území“. Oba hráči se snaží ovlivnit armádu, politickou reprezentaci či zahraniční mocnosti. Roli ale hrají i českoslovenští Němci. Cíl hráče, který zastává bránící pozici, je pak jednoznačný – změnit historii a zabránit přijetí potupné dohody.

Příklady her neinspirovaných historií

Zatím jsme se zde věnovali hrám, které mají reálnou historickou podstatu, ať historickou či geografickou. V konečném důsledku se ale při hraní her s prvky mezinárodních vztahů rozhodně netřeba omezovat jen na ně. Ukázkovým příkladem může být např. legendární sci-fi hra Twilight Imperium. Ta v zásadě pracuje s anarchií nejen na planetární, ale i na vesmírné úrovni. Simuluje totiž konflikt až šesti vesmírných ras mezi sebou (v rozšíření až osmi). Nedostatek zdrojů vede k imanentnímu konfliktu a utváření aliancí a dohod, které ale nikdo nemůže vynutit. Zbrojení vašeho vesmírného souseda pak k bezpečnostnímu dilematu a tím k dalšímu zbrojení…

Příznivci populární Hry o trůny si pak mohou vyzkoušet souboj mezi jednotlivými rody Westerosu. Každý se postaví do čela jednoho z nich a snaží se zabrat co nejvíce území. Hra je postavena na základních mechanismech Diplomacie a vyžaduje tak poměrně hodně vyjednávání, sám v ní hráč nic nezmůže a bez spojenců mu hrozí i eliminace.

Závěrem

Z uplynulých řádků je patrné, že deskové hry mají s mezinárodní politikou mnoho společného. A to jsme se dostali jen k vybraným ikonickým hrám, mechanismy vyjednávání, hry s nenulovým součtem, hry na kuře a mnoho dalších konceptů známých z mezinárodních vztahů najdete v nejedné deskové hře. Stejně tak jako téma moci, které je centrální pro realistickou školu.

Tímto textem jsme tak určitě propojení mezi hrami a mezinárodní politikou zdaleka nevyčerpali, není na to dostatek prostoru. Různá menší vydavatelství často pokrývají méně známé konflikty, jako je angolská občanská válka ve hře Angola, velkou hru mocností o Afghánistán v 19. století ve hře Pax Pamir či třeba povstání Jevgenije Prigožina proti Putinovi v málo známé hře Prigozhinʼs March of Justice, určené pro solitérní hráče. Z bohaté nabídky témat, mechanismů a hloubky zpracování si tak dnes vybere úplně každý. A lze očekávat, že reálné události ve světové politice dále budou předlohou pro nové deskové hry.

→ Martin Hrabálek působí jako odborný asistent na Mendelově univerzitě a Masarykově univerzitě v Brně, zabývá se tématy Latinské Ameriky, rolí Evropy ve světě či migrací; je CEO společnosti REXhry a prezidentem největšího českého festivalu deskových her Brnohraní.