Nabízíme nově dvě pracovní pozice - referent/ka a vedoucí konferenčního úseku!

3. 5. 2013 Tento obsah není aktuální

Má každý právo obohacovat uran?

J. Scott Peterson, přední americký expert na jadernou energetiku, hovoří o výzvách non-proliferace, o důležitosti mezinárodní spolupráce a post-fukušimském jaderném populismu.

Jak vnímáte probíhající debaty o jaderném odzbrojování a nukleární bezpečnosti?

Je pozitivní, že se tato témata čím dál více objevují v běžné politické agendě a médiích. Postupně se navíc zapojuje i soukromý sektor. Například na Mezinárodní summit o non-proliferaci, který se uskutečnil v roce 2010 ve Washingtonu, prezident Obama pozval nejen hlavy států 25 zemí, ale rovněž zástupce nejdůležitějších komerčních subjektů. Lídři pak společně hledali řešení rostoucí hrozby jaderného ozbrojování na jedné straně, a bezpečnosti existujících jaderných zařízení na straně druhé. Klíčovým úkolem zůstává vyvinout mechanismy, které zajistí, že jádro bude využíváno výlučně na mírové účely.

Jakou mají tato opatření podobu? Mohl byste jmenovat konkrétní politické kroky?

S doktorem Stevenem Chu, šéfem energetického odboru ve vládě Spojených států, jsme identifikovali zásadní oblasti, v nichž je třeba zlepšit spolupráci. Zaprvé, globální bezpečnost jaderného materiálu by se výrazně zvýšila používáním málo obohaceného uranu namísto vysoko obohaceného ve výzkumných jaderných reaktorech. Zadruhé, zastaralé mechanismy pro kontrolu vývozu jaderného materiálu potřebují projít hlubokou revizí. Začátkem této revize jsou bilaterální smlouvy vývozců s dovážejícími zeměmi, které musí přijmout část odpovědnosti nejen za nakládání s materiálem, ale rovněž za jeho transport. Spojené státy, které dnes stojí v čele sekuritizačních iniciativ, mají takovou bilaterální dohodu s 23 státy, s EURATOM i s IAEA (Mezinárodní agentura pro atomovou energii, pozn. aut.).

V rámci těchto dohod jsou importéři povinni implementovat bezpečnostní opatření a spolupracovat s IAES. Bilaterální charakter navíc umožňuje reflektovat specifika dané země. Spojené arabské emiráty se tak například zavázaly k úplnému zanechání přepracování uranu výměnou za hlubší spolupráci. Právě tento individuální win-win přístup je jednou z cest do budoucna.

Jak se v oblasti bezpečnosti jaderného materiálu mění role Mezinárodní agentury pro atomovou energii, zůstává klíčovým aktérem?

IAEA zůstává hlavním určovatelem mezinárodních standardů a hráčem číslo jedna. Všechny státy jsou povinny pohybovat se v hranicích vymezených Agenturou a implementovat jí požadovaná opatření. Země navíc musí zpřístupnit svá strategická nukleární zařízení inspektorům Agentury. Žádný jiný subjekt na světě podobnými pravomocemi nedisponuje a proto role IAEA v otázce non-proliferace a jaderné bezpečnosti zůstává životně důležitá.

Ne vždy jsou ovšem státy ochotny otevřít svá zařízení a plně spolupracovat s Agenturou. Jak lze v takovém případě přinutit stát k dodržování svých mezinárodních povinností?

Nejdůležitější zůstává, ačkoliv se to někomu nemusí líbit, vyčerpat všechny dostupné diplomatické prostředky. Teprve poté by měly přijít na řadu represivní ekonomická a politická opatření, jako například sankce vůči Íránu nebo Severní Koreji. Ovšem pokud již Mezinárodní společenství přistoupí k těmto donucovacím opatřením, musí být maximálně jednotné a stát tvrdě za přijatými opatřeními. Jedině tak lze dosáhnout efektivity. Carnegie Endowment for Peace v roce 2001 zveřejnil principy bezpečného jaderného obchodu, které by se měly stát jakýmisi směrnicemi do budoucna. Ovšem nehledě na kvalitu přijímaných preventivních a donucovacích opatření, pokud státy nejednají jednotně a koordinovaně, praktický dopad je vždy omezený.

Mnoho států si stěžuje na dvojí standardy a nevyvážené přístupy ze strany Západu k různým jaderným programům. Jaká je skutečnost?

Je třeba si uvědomit, že každý stát na světě má suverénní právo obohacovat svůj uran. Rozdíl mezi státy je v ochotě akceptovat, že jaderný program je natolik citlivou otázkou, v níž je jistá míra spolupráce s mezinárodním společenstvím zkrátka nezbytná. Pokud je země ochotna omezit svůj program v zájmu kolektivní bezpečnosti výměnou za mezinárodní podporu a spolupráci, integrovat takový stát do světové jaderné rodiny je relativně snadné. Na druhé straně, jsou tací, kteří se nechtějí za žádnou cenu vzdát ani části svého práva na obohacování. Vzhledem k mezinárodnímu přesahu národních jaderných programů pak musí Mezinárodní společenství přistoupit k opatřením směrem k zajištění vlastní bezpečnosti. Nerespektuje-li někdo navíc opatření IAEA, represálie jsou nevyhnutelné. Taková je skutečnost za tzv. dvojími standardy.

Je správné přistoupit k sankcím a nutit stát ke spolupráci s mezinárodním společenstvím i v případě, že postižený stát opakovaně deklaruje, že jeho program je výlučně pro mírové účely?

Systém mezinárodních brzd a vyvažování hraje kruciální roli i v případě, že systém je deklarován pro mírové účely. Bez možnosti to skutečně ověřit – prostřednictvím inspekcí a spolupráce – je riziko případného odchýlení se od mírové linie neúnosně vysoké.

Nebylo by ale pozitivní motivování „tvrdohlavých států“ dlouhodobě efektivnější než jejich trestání?

„Tvrdohlavé státy“, jsou-li racionálními aktéry, při svém rozhodování vždy porovnávají náklady a zisky. Motivační opatření musejí být velmi komplexní a různorodá, aby přesvědčily některé státy, že spolupráce je pro ně dlouhodobě výhodnější. Vezměte si příklad Bank na uranové palivo, mechanismu navrhovaného širokou skupinou států. V rámci navrhovaného systému by státy s rozvinutým jaderným programem měly poskytnout materiál a služby do jakéhosi společného fondu, přístupného pro ostatní země. Ačkoliv návrh je zajímavý, vlády závislé na takové palivové bance se ale nevyhnutelně musí ptát, co se stane s jejich jadernými programy, do nichž napumpovali spoustu peněz svých voličů, v případě že poskytovatelé najednou nebudou moci, nebo chtít, palivo poskytovat.

Jak těžké je pro obhájce jaderné energetiky vypořádat se s post-fukushimskou vlnou protijaderného populismu a hledat argumenty na obhajobu jádra?

Situace se v jednotlivých zemích značně liší v závislosti na politické situaci a společenském rozpoložení. Třeba japonská vláda byla pochopitelně donucena veřejným tlakem k uzavření všech svých reaktorů. Jakmile ovšem bezprostřední vlna odporu polevila, objevuje se znovu více prostoru pro racionální argumenty. Situace v japonském energetickém sektoru je taková, že činnost jedné elektrárny by měla být obnovena již příští rok, další mohou následovat. Dalším příkladem extrémní reakce na havárii ve Fukushimě je Německo. To není překvapivé. Německá jaderná politika vždy přelétá tam a zpět podle toho, co se děje ve světě. Podíváme-li se ale na svět jako celek, situace je méně dramatická. Během roku po havárii se doslova každá země zamyslela nad bezpečností a budoucností svých jaderných elektráren. Byla tak posílena preventivní opatření v případě přírodních katastrof, rozpracovány krizové scénáře. To lze označit za pozitivní dopad fukušimské tragédie.

Jak je možné, že společnost i politici předpovídali budoucnost jaderné energetiky daleko černěji po havárii ve Fukušimě, nežli po výbuchu Černobylu v roce 1986? Byly podle Vás události okolo Fukušimy zbytečně nafouknuté, nebo byla reakce adekvátní?

Po výbuchu Černobylu bylo pro západní země snadnější podívat se na celou událost a říci, že zastaralý systém používaný v Černobylu by na Západě nikdy nebyl uveden do provozu. Západním vládám tak stačilo přesvědčit veřejnost, že díky nesrovnatelné technologii a přísnějšímu dohledu by se v jejich zemi nic podobného stát nemohlo. Fukušima je ale jiná. Tragédie se odehrála v jedné z technicky nejrozvinutějších zemí světa, pověstné svou precizností. Třeba ve Spojených státech je v provozu 31 reaktorů téměř identických s těmi ve Fukušimě. K reakci pochopitelně přispělo i mediální prostředí, zcela neporovnatelné s tím na konci 80. let. Televize a sociální média žijí z podobných událostí. Rozsáhlá vizualizace katastrofických záběrů high-tech jaderné elektrárny, tak přinesla logické následky: opatrnost, obavy a skepsi.

Problematika jaderného dopadu je jednou z nejčastěji zmiňovaných v souvislosti s produkcí jaderné energie. Především v debatách široké veřejnosti je tomuto problému věnována zdaleka největší pozornost, otázka jaderného odpadu se tak nevyhnutelně stává otázkou politickou. Myslíte si, že je možná mezinárodní spolupráce v oblasti jaderného odpadu? Je možné v této otázce překonat rozdílné politické směřování států?

Největší světový producent jaderné energie, Spojené státy, budou s největší pravděpodobností vždy ukládat jaderný odpad pouze na území svého státu. Neznamená to ovšem, že by regionální úložiště nemohla fungovat pro jiné státy. Zvláště, pokud tyto státy mají funkční spolupráci v řadě jiných oblastí, jako například země Evropské unie.
Důvodem, proč je otázka ukládání jaderného odpadu natolik citlivá, jsou spíše politického a technického, než strategického charakteru. V současnosti neexistuje velký světový producent jaderné energie, který by disponoval územím dostatečně vzdáleným od obytné plochy. Bezpečně uložený jaderný odpad ale ve skutečnosti neohrožuje obyvatelstvo, spíše může sloužit jako ideální prostředek pro manipulaci veřejného mínění před volbami.

Politická rozhodnutí jsou často ovlivněny spíše veřejným míněním a zájmem o znovuzvolení, než voličsky neatraktivními, dlouhodobými strategickými zájmy. Je toto i případ jaderné energie? Mělo veřejné mínění hrát roli v rozhodování o jaderné energetice?

Ačkoliv jaderná energie opravdu patří k dlouhodobým strategickým otázkám státu, politická citlivost znemožňuje vyřazení veřejnosti z tohoto rozhodování. Veřejnost nemusí, ani nemůže, mít veškeré informace. Navíc o tyto znalosti ani nestojí. Lidem ve většině případů stačí pocit, že je s nimi věc konzultována a nejsou z rozhodování vynecháni. Skvělým příkladem toho že veřejné mínění je nedílnou součástí poltického rozhodování v energetických otázkách jsou Japonsko a Německo a tamní reakce na fukušimské události.

Existují příklady několika států ze stejného regionu či dokonce sousedících států, které mají zcela opačný přístup k jaderné energii. Například Česká republika a Polsko; dva sousedící státy s politickou kulturou, avšak zcela rozdílným postojem k jádru. Co tedy vlastně stojí za rozhodnutími v oblasti jádra? Je to ekonomická situace či spíše zakořeněná mentalita daného národa?

Každý stát má jiné výchozí postavení. Operuje v rozdílných přírodních podmínkách a disponuje jinými zdroji. Není proto možné diktovat státům jako je Polsko naprosté vyloučení uhlí z energetického mixu, či Francii s minimálními přírodními zdroji nařídit zastavení jaderných elektráren. Česká republika má mnohem diverzifikovanější energetický mix než zmíněné Polsko. Zároveň zde má jaderná energie poměrně dlouhou tradici. Může tak ve srovnání s Polskem rozšiřovat svůj jaderný sektor s daleko menším úsilím.

Druhým aspektem je bezpečnost. Energetická politika je strategickou záležitostí a má své neoddělitelné místo v bezpečnostních otázkách státu. Dostatek uhlí Polsku na jedné straně zajišťuje energii a na druhé větší energetickou svobodu, neboť není tolik závislé na plynu, které by pravděpodobně muselo čerpat z Ruska.

EU dlouhodobě tlačí na omezování spotřeby neekologického uhlí. Ropa je cenově nepředvídatelná a využití obnovitelných zdrojů je spíše komplementární. Je tedy jaderná energie zdrojem budoucnosti?

Vzhledem k vývojovým trendům je třeba produkovat elektrickou energii ve velkém objemu, prakticky 24 hodin denně, za nízkou cenu a bez vypouštění emisí skleníkových plynů. Jaderná energie je takovému stavu nejblíže. Cena je prakticky stejná již mnoho let. Kromě ceny je ale v poslední době největším přínosem čistota tohoto zdroje, na kterou jsou kladeny stále větší nároky. Energeticky náročný růst zemí jako je Čína nebo Brazílie tlak na ekologičnost ještě zvyšuje a vytváří nové nároky.

Například v Indii, kde je stále 400 milionů obyvatel bez přístupu k energii, by produkce za příštích 20 let musela vzrůst 45 krát, aby dosáhla západního standardu. Při neekologické těžbě a využití uhlí, jaké existují v Indii, tato země každoročně zatíží ovzduší neuvěřitelným množstvím emisí.

Jaderná energetika má ovšem i svoji stinnou stránku. Případný teroristický útok by měl nesrovnatelně horší následky než v případě útoku na jiný zdroj. Nepřevažuje toto bezpečnostní riziko nad energetickou užitečností?

Je pravda, že bezpečnost určité energie již není jen otázkou konkrétního zdroje, ale také vnějších hrozeb. Dopady teroristického útoku na jadernou elektrárnu by byly pravděpodobně fatální. V takovém případě by se z tohoto nejšetrnějšího zdroje pro životní prostředí stala smrtelná zbraň.

Jak se na takové případy lze připravit? Pracuje se i s netradičními scénáři poté, co letecké útoky 11. září upozornily na nové možnosti napadení velkého množství lidí?

Při obranně jaderných elektráren je nutné rozlišit fyzickou bezpečnost budov a kybernetickou bezpečnost zařízení. Fyzická ochrana je velice robustní, vnější pláště chladících věží se nově staví tak, aby odolaly i nárazu letadla. Po 11. září byly do 64 jaderných zařízení investovány 2 miliardy dolarů na posílení bezpečnostních opatření. Třeba jaderné elektrárny Spojených států navíc dnes spíše připomínají vězení. Rozdíl je pouze v tom, že je mnohem těžší se dostat dovnitř, než ven.

Kybernetická bezpečnost se dnes dostává do popředí zájmu nejen v oblasti jádra. (Spojené státy nedávno zařadili kybernetickou bezpečnost na první místo ve svém žebříčku ohrožení národní bezpečnosti. Kybernetická bezpečnost tak nahradila terorismus, pozn. autorů). Každá elektrárna má striktní protokoly na to, kdo a s jakým vybavením se může dostat dovnitř zařízení. Úložné disky, notebooky a další procházejí velmi důkladnou vstupní kontrolou a internetové připojení v zařízeních neexistuje vůbec.

Je možné, aby tak vysoká úroveň zabezpečení byla nastavena i v jiných státech, například v Číně, Indii nebo v plánované běloruské jaderné elektrárně?

Spojené státy a další vyspělé země veškeré své bezpečnostní poznatky a informace sdílejí s ostatními státy. Zkušenosti z jiných zemí jsou tím nejlepším varováním i prevencí. Kromě šíření poznatků fungují i mezinárodní regulace, které slouží stejnému účelu.

Vypadá to, jako by jaderná energetika dokázala nemožné a propojovala státy bez ohledu na jejich vnitřní politické rozdíly a zájmy.

V jaderném průmyslu obecně existuje všeobecná shoda, že pokud jeden stát bude mít problémy, pak se to projeví i v ostatních. Po nehodě ve Fukušimě pomohlo toto společné sdílení zkušeností zabezpečit jaderné elektrárny v dalších zemích. Jen málo států do té doby předpokládalo, že by elektrárny mohly být ohroženy přírodními katastrofami. Otázkou je, zda se pod hlavičkou komerčního využití v některých státech neskrývá nemírové použití jádra. I v takových případech je však spolupráce států pozitivním faktorem. Čím více státy sdílejí informace, tím větší je pravděpodobnost, že tato činnost bude odhalena a bude jí možné předejít.

Rozhovor s...

J.Scott Peterson je viceprezidentem pro Nuclear Energy Institute. Dříve působil jako ředitel komunikace s médii společnosti American Nuclear Energy a řídil projekty zaměřené na podporu změny federální energetické legislativy. Vystudoval program Technologie reaktorů pro řízení technické infrastruktury na Massachusets Institute of Technology ve Spojených Státech a žurnalistiku. Jeho články byly publikovány v The New York Times, The Washington Post, USA Today, The Huffington a mnoha dalších. J. Scott Peterson také o tématu jaderné energie hovořil v televizních pořadech CNN, ABC News, CNBC, CSPAN’s Washington Journal, FOX News, National Public Radio and World Business Review.

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru