Announcing the Winter Semester program of the IIR Critical Studies Seminar

1. 2. 2011 Tento obsah není aktuální

Měnový a finanční nepořádek, ohrožená globalizace a co s tím vším má Čimerika

Světové hospodářství čelí v současné době možnému riziku měnových a obchodních válek a napětí. Jejich příčinou jsou přetrvávající globální nerovnováhy, jinými slovy existence toho, čemu britský finanční historik Neil Fergusson ve své knize Vzestup peněz říká Čimerika (Chimerica).

Znamená to na jedné straně vysokou zadluženost často spojenou se slabým hospodářským růstem ve vyspělé části světa, především v USA (západní Čimeričané). Na straně druhé jsou to vysoké obchodní přebytky v Číně (východní Čimerika) a v dalších rychle rostoucích zemích s podhodnocenými měnami. To, co z těchto dvou táborů vytváří Čimeriku, je skutečnost, že obrovskou část dluhu západních Čimeričanú vlastní ti východní.

Zadlužení západní Čimeričané musejí více šetřit, což podvazuje domácí poptávku, takže sázka na export představuje logický krok jejich ekonomické strategie. Z tohoto důvodu se uchylují k různým podobám kompetitivních devalvací, jako například měnovému uvolňování, kvantitativnímu uvolňování nebo k přímým intervencím na měnových trzích. To podporuje jejich konkurenceschopnost a zároveň snižuje hodnotu dluhů, což se pochopitelně nelíbí jejich věřitelům, tedy především (i když ne jenom) východním Čimeričanům. Ti si navíc chtějí svoji exportní výkonnost udržet a brání se tlakům na zvyšování domácí poptávky. Vedle toho se ale chtějí také chránit před hrozbou finančních a měnových spekulací (carry trade, viz níže) a vyhnout se kondicionalitám světového hlídače MMF.

Politika ekonomické bezpečnosti založena na exportním růstu však do značné míry přispívá k udržováni Čimeriky při životě. Mezinárodní ekonomika je totiž hrou s nulovým součtem: zboží a kapitál, které jedni dovážejí, musí zase druzí dovážet.

Ochrana před měnovými spekulacemi

Carry trade je výnosný způsob obchodování, kdy si investoři půjčují peníze v zemích s nízkými úrokovými sazbami, které půjčují rychle rostoucím zemím s vysokými úrokovými sazbami. Zpravidla se jedná o krátkodobé úvěry a investice v zahraničních měnách, které jsou vysoce rizikové, protože pokud dojde k panice na finančních trzích, tak se investoři rychle stáhnou a úvěrové kanály vyschnou. Radikální pokles přílivu kapitálu vede i k poklesu hodnoty domácích měn a k nárůstu hodnoty dluhů v zemích s oslabující měnou, které vedou k potížím s jejich splácením.

Jedno z poučení asijské finanční krize z let 1997 a 1998, které si vlády postižených zemí vzaly, bylo vytvoření obrovských rezerv (především v dolarech), které je měly ochránit před opakováním podobných katastrofických událostí. I když se následně ukázalo, že tato strategie ne zcela funguje, protože i když se vlády většinou snažily chovat disciplinovaně a vyhýbaly se rizikovým zahraničním úvěrům, soukromý sektor již tak opatrný nebyl, takže se mnohé země ocitly znovu v potížích. Přesto je hromadění a následný vývoz kapitálu pro mnohé země stále důležitou formou ochrany před finančními spekulacemi a následnými finančními krizemi.

Dalším důležitým důvodem, proč rychle rostoucí země udržují velké finanční rezervy, je špatná zkušenost z ozdravného procesu, který by jim hrozil, kdyby se byly nuceny znovu obrátit na Mezinárodní měnový fond. Tyto země se obávají ztráty hospodářské svrchovanosti, tvrdých rozpočtových škrtů a strukturálních reforem jdoucích nad rámec měnové a fiskální politiky.

Jak vybalancovat ekonomické nerovnováhy

Do debaty jak vybalancovat ekonomické nerovnováhy vstoupil nedávno i šéf MMF Robert Zoellick. V médiích se hodně diskutovalo o jeho nápadu o modifikovaném zlatém standardu nebo vytvoření světové měnové soustavy, zahrnující dolar, euro, jen, libru a juan. Proč je debata o alternativě k dolaru jako rezervní měně tak důležitá? Alternativní měnový systém by mohl totiž přispět k odstranění závislosti stability mezinárodního měnového systému na monetární politice jediné země, a sice Spojených států.

První, kdo na problémovost dolaru jako rezervní měny upozornil, byl Robert Triffin v šedesátých letech 20. stolení, tedy v čase standardu zlato-dolar. Takzvané Triffinovo dilema tvrdí, že v systému, ve kterém dolar slouží jako centrální měna, muže dojít k nárůstu likvidity jedině tehdy, když Spojené státy poskytnou světu více dolaru nárůstem deficitu platební bilance. Čím víc se tak ale děje, tím víc upadá důvěra v konvertibilitu dolaru za zlato.

V současné době plovoucích kurzu představuje toto Triffinovo dilema problém z jiného důvodu. Centrální banka USA (FED) má totiž ze zákona sledovat cenovou stabilitu, růst ekonomiky a zaměstnanosti ve Spojených státech. Pokud by vedle toho hleděla ještě na stabilitu mezinárodního měnového systému, tak by překračovala svůj mandát. Z jejího pohledu je tedy zcela logické, že v současné situaci pumpuje do ekonomiky stovky miliard dolarů ve snaze snížit kurz dolaru a podpořit vývoz. Číňanům a dalším věřitelům pochopitelně takový postup vadí, protože ve svých rezervách drží obrovské zásoby dolarů, jejichž hodnota se těmito operacemi snižuje.

Finanční krize posledních let potvrdily zranitelnost současného mezinárodního měnového systému a reforma je nyní ještě naléhavější a možná také pravděpodobnější než v minulosti. A je na co navazovat. Keynes přišel se svým návrhem na zavedení alternativní globální rezervní měny zvané bancor již těsně po skončení druhé světové války. Jeho plán spočíval ve zřízení mezinárodní clearingové unie, která by spravovala účty centrálních bank členských zemí. Systém byl zajímavý mimo jiné i tím, že v sobě obsahoval mechanismus jak čelit globálním nerovnováhám. V případě salda měly být uplatňovány sankční poplatky a postihován měl být jak věřitel, tak dlužník. V případě, že by dluh převyšoval stanovenou mez, tak by byl dlužník nucen tuto nerovnováhu řešit, např. devalvací své měny. Věřitelské země by zase byly zavázány poskytovat do systému úvěr automaticky do výše svého přebytku.

Keynesův návrh není ovšem jediný. Načrtneme alespoň dvě další možné alternativy k současnému světovému měnovému systému. První, méně radikální, je návrh Johna Williama z Petersonova institutu pro mezinárodní ekonomiku. Ten doporučuje zachovat centrální roli dolaru a zároveň navýšit úroveň Zvláštních práv čerpání (Special drawing rights, zúčtovací jednotka MMF), což by zajistilo rezervní akumulační cíle všech zemi. Odstranila by se tak potřeba Spojených států udržovat deficit, nezbytný pro nárůst likvidity. Toto řešení by bylo provázeno vytvořením speciálního účtu, který by umožnil odstranění nadbytečných dolarů, aniž by došlo k tlakům na měnově trhy.

Radikálnější je návrh UNCTAD, který má blízko i výše zmíněnému návrhu R. Zoellicka. Ten počítá s existenci vedoucích měn (planet), což by odpovídalo současnému multipolárnímu ekonomickému systému. Planety by byly propojeny symetricky řízeným plovoucím systémem a zároveň by na ně byly navázány měnově systémy satelitů neboli regionálních bloků.

Vraťme se ale ještě ke Keynesovu bancoru. Ten sice po druhé světově válce v Bretton Woods zaujal, ale s dolarem to prohrál především proto, že Spojené státy byly tehdy největším věřitelem a dominantní mocností. Ať se nám to líbí nebo ne, měnový systém vždy souvisel s geopolitikou. A je tomu tak i dnes, kdy změnu měnového systému požaduje guvernér Čínské centrální banky Zhou Xiaochuan a další představitelé národních bank zemí BRIC tedy Brazílie, Rusko a Indie. Čína a další nově rozvíjející se země tak demonstrují svůj globální mocenský nárok, který by bylo dobré spojit i s větší odpovědností pod multilaterální kontrolou.

Nastiňme na závěr možné nástroje a mechanismy, které by mohly pomoci čelit riziku měnových a obchodních válek. Zmínili jsme již, že americká federální banka svou měnovou politikou ohrožuje stabilitu mezinárodního systému, ale že zároveň není v jejím mandátu na tuto stabilitu dohlížet. Otázka pak je, v čím mandátu by dohled nad strukturálními nerovnováhami, které jsou zdrojem nestability, měl být. Jsou za tímhle účelem postačující koordinace na úrovni G20, nebo má být tato funkce v mandátu MMF, OSN anebo se máme snažit o vytvoření úplně nové instituce?

Přebytkovým zemím je potřeba zajistit ochranu před šoky, které by mohly ohrozit stabilitu jejich ekonomik a měn. Tedy, aby tyto země nebyly v případě nesnází odkázány především jen sami na sebe a tudíž nebyly nuceny hromadit tolik rezerv. Za tímto účelem je nutné posílit zdroje Mezinárodního měnoveho fondu, z hlediska jejich kvantity ale i kvality (viz níže). Následně by pak bylo potřebně zřídit systém, který by případné přetrvávající nadstandardně veliké obchodní přebytky penalizoval.

Důležitá je také debata o tom, která instituce by vlastně měla plnit funkci světového věřitele poslední instance. Zmiňme, že jeho hlavním posláním je zajistit, aby státy s jinak zdravými ekonomickými fundamenty, nebyly nuceny devalvovat z důvodů nedostatku likvidity. Problém je, že v současnosti není možné považovat MMF za skutečnou světovou centrální banku, jak připomíná i profesor z MIT Charles Kindleberger ve své knize Mánie, panika a pády: historie finančních krizí. Důvodem je, že po druhé světové válce nezvítězil Keynesův návrh, ale plán amerického ministra financí (White plan). Následkem toho je dnes kapitál MMF tvořený depozity členských států, a nemá tedy svoje vlastní peníze.

Co se MMF dále týče, je žádoucí omezit kondicionalitu v těch oblastech, které jdou za rámec měnové a fiskální politiky. Je taky potřeba zajistit větší zastoupení chudých a rychle rostoucích zemí v rámci MMF. V neposlední řadě je taky potřeba otevřít diskusi co všechno má a co nemá byt v mandátu Fondu. Na palčivost tohoto problému ukazuje nejenom otázka věřitele poslední instance ale i situace kolem Irska z listopadu minulého roku. Tehdy si Irsko muselo půjčit nejenom od Evropské unie ale také od MMF, aby mohlo sanovat svoje banky. Tím ale došlo k vytvoření kontroverzního precedentu. MMF totiž zasáhl, zdá se, že poprvé ve své historii, aniž by daná země čelila měnové nestabilitě.

A konečně, je potřeba vytvořit novou světovou měnovou soustavu, která by zajistila odklon od dolaru jako dominantní rezervní a transakční měny. Která ze všech výše nastíněných variant by byla nejvhodnější, ponechávají autoři článku jako otevřený problém.

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru