Volná pracovní pozice: Referent/ka projektového oddělení

6. 1. 2014 Tento obsah není aktuální

Merkelová forever? Velká koalice a česko-německé vztahy

Volby do Spolkového sněmu (22. září) potvrdily vysoký demokratický standard SRN, funkčnost její státní správy a vysokou volební angažovanost občanů (volební účast 71,5 %, nárůst o 0,8 % oproti 2009). Z hlediska postavení politických stran nedošlo k fragmentaci politické scény, naopak spíše k její konsolidaci, mění se ovšem vnitřní dynamika. Jednak potvrdily roli CDU/CSU jako “lidové strany” (41,5 %), která volebně zvítězila ve všech věkových, vzdělanostních a sociálních skupinách německé společnost s výjimkou nezaměstnaných, kde ji o dvě procenta předčila SPD.

Volby přinesly novou dynamiku do německé politické scény: SPD (25,7 %) se nachází v krizi, zejména pokud jde o přesvědčivé vedení. Strana dlouhodobě není schopna dosahovat takového výsledku, který by jí umožnil vytvářet levicové koalice spolu se Zelenými. SPD se proto otevírá směrem k Die Linke (8,6 %). Zelení (8,4 %) se naopak posunují do polohy liberální strany levého středu a přejímají tak částečně roli někdejší bašty liberalismu – FDP (4, 8 %). Nová koalice CDU a Zelených v Hesensku může představovat předobraz koaliční spolupráce CDU/CSU a Zelených na federální úrovni.

Celý stranický systém se nachází pod tlakem Alternative für Deutschland (4,7 %), která v době voleb vystupovala jako nenacionalistická a v zásadě proevropská strana (s výjimkou eura); strana bude jistě usilovat o vstup do Evropského parlamentu v květnu 2014.

V reakci na volby byl v americkém tisku zmíněn především osobní úspěch Angely Merkelové. Média konstatují fakt, že stávající kancléřka je jedinou současnou politickou osobností, která byla od finanční a hospodářské krize v roce 2008 dvakrát znovuzvolena. Dále se omezují na popis výsledků a konstatování neúspěchu FDP.S větším zájmem sledovaly německé volby státy, které jsou Německu geograficky blíže. Velká Británie vnímala výsledek volby především v jeho historickém kontextu. S dvakrát znovuzvolenou kancléřkou po hospodářské krizi Německo ostře kontrastuje se zbytkem Evropy. Důvěryhodnost německé kancléřky ji tak staví do role lídra Evropy. Ruská média naopak sledovala výsledek voleb v kontextu evropsko-ruského sbližování, kde jako nejpravděpodobnější výsledek vnímala vytvoření velké koalice. Spojení křesťanských a sociálních demokratů by bylo garancí pragmatické východní politiky a umožnilo navázání bližšího partnerství mezi Evropskou unií a Ruskem. Angelu Merkelovou vnímala jako klíčovou postavu v procesu sbližování Berlína a Moskvy. Podobný dojem volby zanechaly i ve Francii. Prezident Hollande vyjádřil očekávání, že dojde k utužování německo-francouzských vztahů a deklaroval připravenost společně s Německem čelit novým výzvám evropské integrace. Brusel se potom o německé volby zajímal v souvislosti budoucího utváření eurozóny i samotné Evropy. V českém tisku byl výsledek německých voleb sledován bez větších emocí. Média již den po zveřejnění výsledků odhadovala vytvoření velké koalice pod stávající kancléřkou jako nepravděpodobnější výsledek povolebních rozhovorů. Předpokládaná kontinuita ve vedení německé politiky nemohla být spojena s očekáváním nějakých zásadnějších změn. V hodnocení výsledků voleb se tak média omezila na konstatování volebního úspěchu Angely Merkelové a nedosažení pětiprocentní hranice liberály.

Všeobecně je výsledek voleb spojen především s pozitivními očekáváními ekonomického rázu. Předpokládá se, že německá poptávka zůstane přinejmenším na stejné úrovni jako tomu bylo za minulé vlády Angely Merkelové, což je pro exportně orientovanou českou ekonomiku dobré znamení.

Formování koalice

Do koaličních vyjednávání tak vstoupila Angela Merkelová jako suverénní vítěz voleb, navíc již třetích v řadě. To před ní dokázali pouze Konrad Adenauer a Helmut Kohl. CDU/CSU však zároveň přišla o preferovaného koaličního partnera, FDP, a zůstala jedinou parlamentní stranou vpravo od středu. Většinou hlasů ve Spolkovém sněmu nyní disponují zbylé tři levicové strany. Dlouhodobě spolupracující sociální demokraté a Zelení se však vládu s Die Linke, nejednotným seskupením východoněmeckých postkomunistů a západoněmeckých levicových radikálů, dle očekávání ani nepokusili sestavit – zejména s hledem na rozdíly v oblasti zahraniční politiky. SPD se sice na povolebním sjezdu vzhledem k omezeným koaličním možnostem otevřela budoucí spolupráci s Die Linke, čímž uklidnila vlastní levicové křídlo a částečně posílila i svoji stávající vyjednávací pozici vůči CDU/CSU. Koalice levicových stran ve Spolkovém sněmu však připadá v úvahu nejdříve po dalších spolkových volbách.

Veškeré námluvy tím pádem zůstaly v režii vítězných křesťanských demokratů. Ti si nejprve pozvali právě Zelené (jejich koalice by měla 374 poslanců z 630). Již v průběhu předběžných jednání se však ozývaly výhrady, především ze strany konzervativní bavorské CSU a radikálnějšího křídla Zelených. Ještě neozkoušený svazek založený na křehké programové shodě by navíc v obou komorách parlamentu čelil silné opozici; zkušenost z vytvoření první černo-zelené koalice na zemské úrovni v Hesensku (listopad 2013) ovšem perspektivně může přístup obou stran změnit.

Po černo-zeleném rozchodu tak zůstala ve hře pouze velká koalice. Na rozdíl od sousedního Rakouska byla přitom spoluvláda dvou největších rivalů v SRN dlouho chápána jako výjimečné východisko z krizové situace. První černo-rudý kabinet provedl zemi turbulentním obdobím konce šedesátých let a přispěl k modernizaci a stabilizaci státu, zároveň však odstartoval debatu o nutnosti silné parlamentní opozice. Proti tehdejší jediné opoziční straně, FDP, stála totiž desetinásobná vládní přesila. Druhá černo-rudá koalice, která vznikla až po čtyřicetileté pauze, se do historie zapsala úspěšným předsednictvím v EU (2007) a obnovou hospodářského růstu (mj. díky reformám předchozí vlády G. Schrödera); vnitropoliticky ovšem skončila debaklem SPD v následujících volbách, v nichž voliči (podobně jako letos) za dobrou správu země odměnili pouze stranu Angely Merkelové.

Koaličních vyjednávání mezi CDU/CSU a SPD (koalice bude mít 503 z 630 poslanců), která začala měsíc po volbách, se zúčastnilo až tři sta stranických politiků ve dvanácti pracovních skupinách a podskupinách. Největší mediální pozornost se ovšem soustřeďovala na setkání čelních představitelů, kteří dojednávali kompromisy v nejspornějších otázkách. Rozhodnutí nejprve potvrdila patnáctičlenná skupina lídrů stran, či jen trojice předsedů: Angela Merkelová, Horst Seehofer (CSU) a Sigmar Gabriel (SPD). Závěry následně formálně schvalovalo společné zasedání takřka osmdesáti zástupců všech tří stran.

Především sociální demokraté do měsíc trvajícího jednání a schvalování zapojili vysoký počet zemských představitelů, kteří u půlmilionové členské základny požívají vysoké autority. O osudu černo-rudé vlády totiž druhý prosincový týden mohl v referendu rozhodnout každý člen SPD, zejména proto, že se strana před volbami hlásila k rudo-zelené budoucnosti a vedení si chtělo nechat potvrdit legitimitu svého kurzu členskou základnou.

Přes prvotní komplikace (o právní konformitě referenda rozhodoval ústavní soud) se Sigmaru Gabrielovi a dalším představitelům podařilo v průběhu mimořádně živé vnitrostranické debaty velkou většinu sociálních demokratů pro vstup do vlády přesvědčit (76 % při účasti 78 % členů). Šlo o hlasování strategické: strana ve skutečnosti velkou koalici nechce, nicméně neúspěch jednání by měl pro SPD zničující dopady, protože většina obyvatel si velkou koalici přeje. Silný mandát sociálnědemokratických ministrů může podpořit pozici SPD při prosazování vlastního programu. Rozhodující bude ovšem schopné a přesvědčivé vedení – a právě zde byla SPD ve srovnání s CDU/CSU v posledních letech v obrovské nevýhodě: Angela Merkelová zosobňuje typ politika, který vyvolává v německé společnosti největší důvěru a sympatii a to napříč politickým spektrem. SPD vstupem do koalice přistupuje na nouzové řešení. Třetí velká koalice, druhá pod vedením Angely Merkelové, se definitivně ujala vlády 17. prosince poté co A. Merkelovou navrhl ke schválení Spolkovému sněmu Spolkový prezident Joachim Gauck. Kancléřka získala 462 hlasů, 23 poslanců velké koalice hlasovalo proti (s nimi samozřejmě celá opozice).

Hlavní témata jednání o koaliční smlouvě a jejich výsledek

Stejně jako v průběhu voleb představovaly hlavní téma koaličních rozhovorů sociálně-ekonomické otázky. CDU/CSU byly v pohodlné vyjednávací pozici, protože většina obyvatel vnímá jejich práci v této oblasti pozitivně. Téma bylo naopak prioritní pro SPD, která zde musela prosadit maximum ze svého programu, aby tak obhájila svou tezi, že velká koalice je (díky právě SPD) v zájmu obyčejných lidí.

Hlavním tématem předvolební kampaně SPD bylo zavedení plošné minimální mzdy. CDU ve složitých koaličních vyjednáváních sociálním demokratům, kteří za ni bojují spolu s odbory již dlouhá léta, strategicky ustoupila. Od roku 2015 tak bude uzákoněna minimální mzda ve výši 8,5 euro na hodinu i v Německu, které je jednou z posledních zemí v Evropě bez tohoto opatření. V dvouletém přechodném období budou ale na přání CDU platit ještě desítky kolektivních (v Německu tarifních) smluv s nižšími mzdami. Novinka se dotkne několika milionů zaměstnanců, protože sektor s nízkou mzdou je v Německu jeden z největších v Evropě, pracuje v něm přes 20 % zaměstnaných. Křesťanským demokratům se na druhou stranu podařilo prosadit nezvyšování daní. SPD zde ustoupila, předpokládá se ale, že v případě nedostatku financí pro sociální programy otázku znovu otevře.

Co se týká rodinné politiky, shodly se strany na další podpoře slučitelnosti rodinných a pracovních rolí, ve formě větší flexibility rodičovského příspěvku, práva na návrat z částečného do plného pracovního úvazku či finanční podpory spolkovým zemím pro jesle, školky a školy. Témata SPD jako zrušení společného zdanění manželů a dávky pro rodiče dětí do tří let nevyužívající jesle (Betreuungsgeld) či bezplatné jesle a školky se v koaliční smlouvě nakonec vůbec neobjevila.

V úsilí o zrovnoprávnění párů stejného pohlaví bude dle rozsudku ústavního soudu povolena sukcesivní adopce, tedy možnosti adopce dětí partnera. SPD se nepodařilo zlomit odpor křesťanských demokratů, především CSU, k homosexuálním sňatkům a plnému právu na adopci. Koaliční smlouva ale obsahuje obecnou formulaci o odstranění diskriminujících právních předpisů. Od roku 2016 bude zavedena třicetiprocentní kvóta pro zastoupení žen v dozorčích radách firem kótovaných na burze, prosazena byla tedy pouze křesťanskodemokratická varianta (SPD usilovala o kvótu a deset procent vyšší).

V oblasti důchodů prosadili křesťanští demokraté jejich zvýšení pro matky dětí narozených před rokem 1992. Díky SPD bude uzákoněna možnost odchodu do důchodu v 63 letech po 45 odpracovaných letech. Obě změny zatíží systém podle odhadů o 20 miliard euro.

Na poli zdravotnictví se koaliční strany dohodly na řadě konkrétních opatření. Kromě záruky termínu u specialistů se jedná především o změnu financování. Platby pojistného na zdravotní pojištění byly stanoveny na 14,6 %, zaměstnavatel bude odvádět nadále 7,3 % a nebude díky CDU a CSU zatížen vyššími odvody. Pokud budou chtít pojišťovny vybírat doplňkový příspěvek, bude na přání SPD nově závislý na výši platu pojištěnce (nikoli paušální).

Oproti dosavadní vládní politice má v klíčové ekonomické sféře nová koaliční linie blíže k aktivním investicím do rozvoje německého hospodářství a nejedná se tak (mimo výše pojednaných daní či sociálních transferů) o příliš výbušné téma koaličních jednání. I na evropské úrovni považuje CDU/CSU i SPD za vhodný postup kombinaci úsporných a prorůstových opatření. Za klíčový prvek německé ekonomiky je považován moderní exportní a konkurenceschopný průmysl s vysokou přidanou hodnotou, jehož budoucnost by měla být podpořena zvýšením investiční a inovační aktivity nad průměr zemí OECD. Klíčový význam je přikládán rozvoji digitální a dopravní infrastruktury, a to s významným podílem státních investic, stejně jako podpoře nových podnikatelských projektů.

Citelné rozšíření regulace a dohledu v zájmu stability finančních trhů a bankovního sektoru reprezentuje základní kámen koaličního přístupu v této oblasti. Koaliční strany se shodujína posílení role státu a jeho nástrojů, stejně jako na aktivním prosazování mezinárodních regulačních iniciativ; SPD prosadila také zavedení tzv. daně z finančních transakcí. Cílem je omezení spekulativních obchodů způsobujících nestabilitu, snížení daňových úniků a růst odpovědnosti na straně soukromých aktérů na finančních trzích a v bankovním sektoru.

Symbolické téma, s nímž se prosadila CSU (zavedení dálniční známky pro osobní vozy) se dočkalo formálního zakotvení, jeho realizace je ale více než nejistá.

V oblasti energetiky sleduje nová koalice cíle tzv. energetického trojúhelníku - šetrnost k životnímu prostředí, jistotu dodávek a nízké náklady - přičemž tyto cíle si mají být rovny. Stále trvá plán odstoupení od jaderné energie do roku 2023, nicméně je nutné udělat změny především v koncepci obnovitelných zdrojů. Jedním z hlavních úkolů je předložit na jaře roku 2014 novelu zákona o obnovitelných energiích (Erneubare-Energien-Gesetz, EEG), a to především z důvodu změny jejich financování. Je nutné omezit počet společností, které jsou vyjmuty z povinnosti odvádět příspěvky na obnovitelné zdroje, a snížit dotace na stavbu nových zařízení na získávání energie z obnovitelných zdrojů, neboť výdaje ze státního rozpočtu jsou vyšší, než se očekávalo. Státní podpora se navíc nelíbila ani Evropské komisi, protože podle ní narušuje hospodářskou soutěž na společném trhu. Pro zajištění stability dodávek energie je vzhledem k nestálosti obnovitelných zdrojů naprosto stěžejní řešit otázku ukládání energie a zlepšit propojení energetických sítí jak v Německu, tak na evropské úrovni. Jako pojistka mají nicméně i nadále sloužit také tradiční tepelné elektrárny, které je možné napojit na síť podle potřeby.

Ochrana životního prostředí zůstává motorem pro růst hospodářství a zaměstnanosti, jak zdůrazňuje CDU/CSU. Oproti tomu je pro SPD ochrana životního prostředí důležitá nejen z ekonomického hlediska. Současný program nové koaliční vlády se v oblasti životního prostředí drží spíše za hranicemi svých možností. Koaliční smlouva není z pohledu mnoha lidí dostačující k zajištění základních životních podmínek Němců. Vzhledem k tomu jak intenzivní kurz v oblasti obnovitelných zdrojů nasadila Angela Merkelová, jeví se současná smlouva kritikům z okruhu Zelených jako velké zklamání. Výstavba obnovitelných zdrojů má být výrazně zpomalena. Zároveň smlouva neobsahuje ani zákon a ochraně klimatu, ani zákaz pěstování geneticky upravených rostlin. Byl to právě zákon o ochraně klimatu, který se SPD snažila prosadit a který by závazně stanovoval cíle snižování hladiny CO2. Právě tento zákon se ale sociálním demokratům do koaliční smlouvě prosadit nepodařilo. Ve vládním programu černo-rudé koalice navíc také chybí jasná pravidla pro zemědělství a lesní hospodářství, jež by byla ohleduplnější vůči přírodě. Stejně tak neobsahuje ani opatření proti nadměrnému využívání půdy v SRN. Unie a SPD se nicméně na shodují na dodržení zákonem stanoveného podílu elektrického proudu z obnovitelných zdrojů (40-45 % v roce 2025 a 55-60 % v roce 2035).

V oblasti vzdělání a výzkumu lze za klíčová témata vyjednávání označit reformu BAFöG (Bundesausbildungsförderungsgesetz), výstavbu celodenních škol a otázku rozdělení financování mezi spolek a spolkové země. Ani jedno z nich se ovšem nedočkalo jednoznačného řešení. Přestože se vyjednávací týmy shodly na znatelném navýšení BAFöG a rozšíření možných příjemců podpory, v koaliční smlouvě o tom není žádná zmínka. Důvodem jsou pravděpodobně rozpory ohledně způsobu financování. V současné době dostává BAFöG téměř 30% studentů a to v průměru 448 euro měsíčně, přičemž polovina je většinou formou půjčky a polovina jako příspěvek. 65% platí stát a 35% spolková země. Na jednu stranu se SPD nepodařilo prosadit, aby předpokládané navýšené náklady platil pouze spolek. Na druhou tyto náklady nechtějí platit ani spolkové země. Také zmiňovaná výstavba celodenních škol, za kterou se zasazovala zejména SPD, v koaliční smlouvě chybí. Nutno podotknout, že se toto téma objevilo i v předvolební kampani CDU. I v tomto případě lze hlavní příčinu neúspěchu hledat v nevyjasněném způsobu financování.

Narážíme tím na problém, kdy spolek nesmí dle Základního zákona SRN dlouhodobě investovat do vzdělání na zemské úrovni, což obě strany vnímají jako problém. Potřebná změna Základního zákona ale rovněž nebyla vyjednána. V koaliční smlouvě však bylo například stanoveno, že spolek bude financovat navýšené náklady pro mimouniverzitní výzkumná zařízená, čímž získají spolkové země větší prostor pro podporu vysokých škol. Odhlédneme-li od toho, že některá témata zůstávají nevyřešena, lze vnímat jako přinejmenším dobrý signál to, že na vzdělání a výzkum dá spolek v příštím volebním období o 9 miliard eur více. To je více než třetina z celkového navýšení rozpočtu.

SPD za podmínku podpisu dohody poněkud překvapivě označila (vedle minimální mzdy) i zavedení dvojího občanství: v Německu narozené děti imigrantů se nebudou muset v dospělosti jako dosud rozhodovat mezi občanstvím německým a občanstvím země svých rodičů. Zájem o tuto agendu potvrdila strana i tím, že na post

Evropská politika

S ohledem na panující krizi a roli Německa v Evropě patřila evropská politika k jednomu z důležitých témat při vyjednávání o budoucí koalici. Jak SPD, tak CDU již ve svých volebních programech konstatovaly potřebu evropské soudržnosti, spolupráce a samozřejmě i nalezení řešení přetrvávající krize. Zdůrazněna byla snaha o posílení institucionální základny EU a o posílení role Evropského parlamentu.

Vyjednávání nové koalice s sebou však přineslo řadu rozporů. Ty se objevovaly např. v případě řešení krize eurozóny. Všechny strany odmítají zavedení eurobondů (společných evropských dluhopisů). Rozdílné názory panovaly v případě fondu na umořování dluhu (návrh SPD), jenž měl za cíl snížit stále rostoucí zadlužení evropských zemí. Opatření narazilo na odmítnutí ze strany CDU a CSU.

Německá koncepce řešení problémů eurozóny tak nadále spočívá především v prosazování rozpočtové disciplíny a zvyšování konkurenceschopnosti národních ekonomik. Zmiňuje se nezbytná úprava smluv o EHMU – jde ovšem o velmi rizikový krok a to i v německém prostředí (viz blokační role Spolkového ústavního soudu).

Koaliční smlouva pod tlakem SPD zahrnula závazek podporovat v rámci EU investice do hospodářského růstu, zaměstnanosti a boji proti nezaměstnanosti mladistvých.

Jednoznačnou prioritu představuje dokončení bankovní unie. SRN se bude zasazovat za odpovědnost bank a jejich klientů; finanční vstup národních států má přijít až v poslední řadě a bude se započítávat do kritéria zadlužení podle Paktu stability a růstu (3%). Mechanismus vypořádání krachu bank musí dostatečně chránit rozpočtovou suverenitu národních států; další vývoj potvrdil, že koalice trvá na pozici, že by tento mechanismus neměla řídit Evropská komise ani Evropská centrální banka, ale mezivládní orgán (board of national resolution authorities) v němž bude Německo díky své váze moci lépe prosazovat svůj zájem. CDU prosadila proti SPD možnost přímé rekapitalizace bank, ovšem pouze jako „ultima ratio“.

Přes panující rozpory dokázaly jednající strany nalézt i v evropské politice kompromis. Určitý neklid však vyvolával razantnější přístup CSU. Ta se již během jednání o koaliční smlouvě vyslovila mj. pro dočasný odchod těch zemí z eurozóny, které nebudou schopny v dohledné době splnit maastrichtská kritéria. Kromě toho bavorská CSU odmítla větší rozšiřování kompetencí ve prospěch EU, v čemž spatřovala jen vytváření centralizované Evropy.

Jednající strany se však nakonec shodly na potřebě překonat sílící euroskepticismus, což se v koaliční smlouvě projevilo konstatováním nutnosti zachovat kulturní a komunální specifika členských států, či v otázce podpory zavedení evropské daně z finančních transakcí. Jednající strany rovněž neodmítly další záchranné úvěry či technickou pomoc pro zadlužené státy Evropy.

Nová vláda zaujímá opatrnější přístup k rozšiřování EU na západním Balkáně. Upozorňuje především na nutnost pečlivého dohledu nad plněním přístupových kritérií. V otázce Turecka a EU prosadili sociální demokraté otevřenou formulaci ohledně perspektivy členství.

Vnitřní bezpečnost, zahraniční a bezpečnostní politika

Bezpečnostní politika patřila k méně kontroverzním tématům povolebního vyjednávání. V oblasti vnitřní bezpečnosti chtějí obě strany hledat poučení z procesu s extremistickou skupinou NSU (Nationalsozialistischer Untergrund). Konkrétně se chtějí zaměřit na efektivnější práci bezpečnostních úřadů a posílení kontroly tajných služeb. Obě strany se shodují také na nutnosti digitální bezpečnosti a vytvoření zákona pro bezpečnost v informačních technologiích. Zasazují se také o vytvoření evropské strategie kybernetické bezpečnosti (Cybersicherheitsstrategie). Jako poučení ze sledovací aféry NSA má být posílena obrana před špionáží. Kritickým bodem koaličního vyjednávání v oblasti vnitřní bezpečnosti byla otázka uchovávání údajů. Zatímco strany křesťanské unie trvaly z bezpečnostních důvodů na shromažďování dat, SPD se zasazovala o reformu evropské směrnice, která nařizuje uchovávání po dobu šesti měsíců. Nakonec bylo rozhodnuto o přijetí evropské směrnice, cílem koalice je ale snížit dobu uchování ze šesti na tři měsíce.

SPD se podařilo v koaliční smlouvě posílit instrumenty kooperativní diplomacie a politiky předcházení konfliktů, kontroly zbrojení a odzbrojení (včetně jaderného). Mezi koaličními partnery panuje převážně shoda jak na reformě Bundeswehru, tak i na jeho nasazení v zahraničí. SPD ovšem odmítla omezení role Spolkového sněmu při vysílání jednotek do zahraničních misí. O možnostech urychlit a zpružnit tento proces se povedou další jednání; závisí na něm mj. akceschopnost SRN jako partnera v rámci vznikajících forem vojenské spolupráce v EU i NATO (pooling and sharing, systém European battle groups atd.).

Kritickou otázkou bezpečnostní politiky je rovněž export zbraní. Ty v současné praxi směřují ve velkém množství i do zemí jako je například Saúdská Arábie. SPD se zasazovala o větší transparentnost a omezení exportu, dosažený kompromis je jen částečný. Spolkový sněm má být o vývozech informován dříve, než je tomu nyní; mnohé tajné údaje se však ve zprávách neobjeví a samotné rozhodnutí o exportu zbraní zůstává záležitostí vlády. S využitím ozbrojených bezpilotních letadel (dronů) zpočátku sociální demokraté také nesouhlasili. V koaliční smlouvě se však nachází pouze kategorické odmítnutí využití bezpilotních letadel k neoprávněnému zabíjení. Koalice bude o vývoji a nasazení těchto prostředků dále jednat a bude usilovat o přijetí odpovídající politické směrnice na evropské úrovni.

Strany v oblasti vnitřní i vnější bezpečnostní politiky zastávaly již před koaličními jednáními podobné názory. Ty byly formované nejen jejich dlouhodobou politikou, ale také aktuální aférou NSA a procesem s NSU. Vyjednávání o bezpečnostní politice tedy měla poměrně hladký průběh a nepřinesla významné změny či kompromisy. Stejně jako ve zbytku koaliční smlouvy převažují i v této oblasti obecná vyjádření, o kterých se může nadále jednat.

V zahraniční politice otupila SPD kritičtější postoje CDU/CSU ve vztahu k Rusku a zdůraznila potřebu rozvíjet „modernizační partnerství“, všestranný dialog (zdůrazňuje „klíčovou roli“ třístranného dialogu za účasti Polska) a spolupráci. Zároveň koaliční strany vyzývá Rusko k dodržování principů právního státu a lidských práv, k nimž se mezinárodně zavázalo.

Pro ČR je důležité, že se poprvé do německé koaliční smlouvy dostala zmínka o vzájemné spolupráci. V pasáži, která pojednává o těsných partnerských vztazích Německa se sousedními státy (až dosud bývaly jmenovány pouze Francie a Polsko) se tak objevuje závazek dále rozvíjet spolupráci s ČR v rámci Česko-německého fondu budoucnosti a Česko-německého diskusního fóra, včetně finančního zajištění obou institucí pro období po roce 2017.

Rozdělení ministerstev

Jasno do problematiky personálního obsazení resortů vnesl až pozitivní výsledek sociálnědemokratického hlasování ze 14. prosince. Nejde přitom pouze o CDU obsadí ve vládě kromě postu kancléřky a šéfa kancléřského úřadu pět ministerských postů. Ministrem financí zůstává podle očekávání Wolfgang Schäuble, ačkoliv se spekulovalo, že o post bude usilovat i předseda SPD Sigmar Gabriel, k čemuž ho vyzýval i neúspěšný kancléřský kandidát a bývalý ministr financí v první vládě velké koalice Angely Merkelové Peer Steinbrück. Největším překvapením v řadách CDU je bezesporu přestup Ursuly von der Leyenové z ministerstva práce a sociálních věcí na ministerstvo obrany. Její nové pověření se pro ni může stát výtahem na čelní pozici v zápase o kancléřské místo, stejně jako může skončit neúspěchem díky složité agendě v souvislosti se stahováním z Afghánistánu či s nákupem zbraní a vojenských zařízení; v každém případě se Ursula von der Leyenová postu ujala funkce se vší razancí a téměř okamžitě propustila státního tajemníka Wolfa a nahradila jej svým blízkým spolupracovníkem, bývalým státním tajemníkem na jejím dřívějším resortu, Gerdem Hoofem. Ne zcela vyjasněný zůstává odchod šéfa kancléřského úřadu A. Merkelové Ronalda Pofally. Většina médií dává konec kariéry blízkého souputníka kancléřky do souvislosti s aférou NSA (ze své pozice zodpovídal Pofalla za koordinaci tajných služeb). Jeho nástupcem se stane dosavadní ministr životního prostředí Peter Altmaier, po řadu let nejbližší a nejschopnější spolupracovník kancléřky, zejména pokud jde o otázky politiky v EU.

Sesterská strana CSU obsadí v nové vládě opět tři ministerstva. V souvislosti s požadavkem křesťanských sociálů na zavedení mýta na německých dálnicích je důležité, že novým ministrem dopravy bude dosavadní generální tajemník strany Alexander Dobrindt, do jehož gesce je nově zařazen i rozvoj digitální infrastruktury. Zároveň však CSU postoupila CDU významný resort vnitra, jejž dosud zastával Hans-Peter Friedrich. Ten v nové vládě přešel na post ministra zemědělství. Na vnitro se vrací bývalý ministr obrany Thomas de Maizière, jenž vnitro vedl již v letech 2009-2011.

SPD si ve vládě velké koalice vyjednala šest ministerstev. Nejasnosti panovaly především v otázce, jakého resortu se ujme předseda strany Sigmar Gabriel. Kromě postu vicekancléře bude Gabriel nakonec zodpovědný za nově stvořené „superministerstvo“ hospodářství a energetické politiky. Sociální demokraté také jakožto slabší partner v rámci koalice tradičně získali ministerstvo zahraničí, jehož se po čtyřleté pauze opět ujme Frank-Walter Steinmeier. Ministrem spravedlnosti se stane sárský vicepremiér a ministr hospodářství Heiko Maas. Jakožto strana, v jejímž hodnotovém žebříčku stojí rovnost velice vysoko, si SPD dala záležet, aby ji ve vládě zastupoval stejný počet žen jako mužů. Zbylá tři ministerstva tedy obsadily generální tajemnice strany Andrea Nahles, jež bude mít na starosti ministerstvo práce a sociálních věcí, Manuela Schwesig, ministryně práce ve vládě Meklenburska-Předního Pomořanska, získala ministerstvo pro rodinu, seniory, ženy a mládež a bývalá hlavní pokladní strany, Barbara Hendricks, zodpovědná nyní za resort životního prostředí. SPD zastupuje rovněž Aydan Özoguz, státní tajemnice při spolkové kancléřce, pověřenkyně spolkové vlády pro otázky migrace, uprchlíků a integrace. Poprvé s ní tak v kabinetu zasedne politička tureckého původu.

Hodnocení

Koaliční smlouva nese viditelné prvky sociálně-demokratické programu; CDU se zjevně snažila vyjít v řadě oblastí sociální demokracii vstříc, aby ji pro koaliční spolupráci získala a aby zvýšila šance na souhlas členské základny SPD.

V zásadě bude ovšem politika nové vlády charakterizována především kontinuitou. Kurz politiky kancléřky Merkelové se nemění a v případě, že vláda zvládne své úkoly jako za minulé velké koalice (2005-2009), nastoupí populární kancléřka k volbám v roce 2017 ve velmi silné pozici. SPD postrádá dynamické a charismatické vedení a hrozí jí, že bude v koalici hrát jen „druhé housle“; úspěšné vnitrostranické referendum ovšem posílilo pozici předsedy a vicekancléře Sigmara Gabriela. SPD bude zřejmě posilovat vztahy jak se Zelenými tak s Die Linke; jen tak si pro léta 2017-2021 vůbec může otevřít cestu k vedoucí vládní pozici.

Spornou otázkou zůstává, zda budou na financování ekonomických, sociálních a dalších programů (do roku 23 mld. euro) postačovat úspory ve státním rozpočtu, jak ujišťuje ministr financí Schäuble. Hospodářské kruhy kritizují dohodu jako zbytečnou a riskantní zátěž a ohrožení konkurenceschopnosti německého hospodářství. Zelení kritizují pasáž týkající se ochrany životního prostředí a energetiky jako velmi ústup z již dosažených pozic, požadují aktivnější proevropskou politiku. Radikální levice zase vidí sociální směr politiky jako nedostatečný, odmítají postup při záchraně eura a hovoří o militarizaci evropské politiky.

V médiích se rovněž objevuje kritika, kteří se svým úřadem nemají žádnou odpornou zkušenost. Jednak patří většina ministryň/ministrů ke zkušeným politikům, jednak zajišťují odbornou agendu kvalifikovaní úřední státní tajemníci (na spolkovém ministerstvu obrany dva, podobně jako na ministerstvu zahraničí; na spolkovém ministerstvu hospodářství a energetiky tři atd.); styk s parlamentem pak zajišťují političtí nominanti – parlamentní státní tajemníci (na ministerstvu hospodářství např. tři). Málo zkušená ministryně životního prostředí Barbara Hendricks tak má k ruce velmi výkonného státního tajemníka Jochena Flasbartha, bývalého prezidenta Spolkového úřadu pro životní prostředí. Kontroverzní přesun agendy energetické politiky z ministerstva životního prostředí na ministerstvo hospodářství má doprovázet jmenování Reinera Baake do funkce stálého státního tajemníka na ministerstvu hospodářství; Baake je autorita v oblasti ekologické energetiky, řídil tuto oblast na ministerstvu životního prostředí za rudo-zelené koalice, v poslední době byl ředitelem AGORA - známé poradenské iniciativy, řešící hlavní aspekty odchodu od jaderné energetiky.

Z hlediska dalšího vývoje EU výsledek voleb potvrdil, že v německé politice dominuje princip mezivládní spolupráce: podle některých názorů politika CDU/CSU směřuje dokonce k „suverenismu“ a jedna z hlavních otázek je, zda se tento směr SPD bude snažit korigovat. Ta se ve volebním programu hlásila k zásadnímu posílení evropských institucí (zejména Evropské komise) a vytvoření evropské hospodářské vlády – v koaliční smlouvě se neobjevilo ani jedno. Proti prohlubování EU a posilování nadnárodního principu se staví opatrná CDU (a zejména CSU), oponují mu silní vnitropolitičtí aktéři s neformálním „právem veta“ - Spolková banka, Spolkový ústavní soud, důležité země (zejména Bavorsko). Další komunitarizaci EU odmítá tabloid Bildzeitung a stále hlasitější vox populi. Kolik politického kapitálu SPD investuje do nepopulární evropské agendy, se teprve ukáže. Naopak, při jednání o koaliční smlouvě obě strany údajně zvažovaly zavedení referenda o zásadních rozhodnutích EU, včetně jejího rozšiřování; tento instrument přitom zatím v německé politice představoval tabu (německá veřejnost tradičně oponovala rozšiřování i prohlubování ES/EU).

Postavení SRN jako „neochotného hegemona“ (W.E Paterson) není výsledkem úsilí německé politiky, ale důsledkem situace v Evropě a eurozóně zvláště. V evropské debatě sílí hlasy, které tvrdí, že dřívější dichotomie („evropské Německo, nebo německá Evropa“) už neplatí: funkční eurozóna vyžaduje „evropské Německo“ v daleko více „německé Evropě“; jde přitom o odkaz na německý hospodářský systém, nikoli jeho vojenskou sílu.

SRN postupuje cestou mezivládní koordinace a prohlubování „economic governance“v rámci eurozóny. Tento scénář umožňuje značnou flexibilitu a mnohorychlostní EU, jejíž různě definované okruhy zúčastněných zahrnují pouze nezbytné a odhodlané členské státy EU. Riziko tohoto procesu spočívá v rostoucí míře diferenciace EU. Role Evropské komise se omezuje spíše na kontrolní funkce a parlamentní kontrola zatím zůstává na úrovni COSAC, tedy orgánu národních parlamentů.

Možnosti České republiky

ČR považuje Německo nejen za prioritního, ale dokonce strategického partnera, který má v evropské politice, v systému evropské bezpečnosti a ve světové ekonomice klíčovou roli. Navíc má kancléřka Merkelová k České republice osobní vztah a vyjadřuje vždy zájem o dobré vztahy. Agenda běžné bilaterální spolupráce se rozvíjí velmi dynamicky a naráží na limity spíše finanční a administrativní/institucionální, než politické. I když platí teze o výborných hospodářských vztazích, české exporty do Německa jsou nadále příliš závislé na ceně práce a na fungování zahraničních společností v ČR. Mezi další nedořešená témata patří energetika a odchod Německa od výroby jaderné elektřiny: i když k této agendě české politika přistupuje věcně, problém přetoků energie trvá. V posledních letech se poněkud oslabila intenzita spolupráce v oblasti ochrany životního prostředí. Zlepšuje se naopak příhraniční spolupráce v oblasti vnitřní bezpečnosti. Otázky minulosti již nepředstavují prioritní politické téma, staly se předmětem společenských a výzkumných aktivit, které obě strany spíše sbližují, než rozdělují (především Česko-německý fond budoucnosti, ale i Collegium Bohemicum a další).

V oblasti rozvoje česko-německých vztahů si vláda klade za cíl zlepšení kvality přeshraniční silniční a železniční dopravy s Polskem a Českou republikou. Pro českou stranu je důležitá především garance pokračování česko-německého diskusního fóra a Česko-německého fondu budoucnosti i po roce 2017. To, že je výše uvedená věta součástí koaliční smlouvy, je bezesporu výsledek příkladné práce obou institucí, zejména ovšem fondu (ředitelé sekretariátu Tomáš Jelínek a Joachim Bruss) a jeho významu pro kompenzaci obětí nacismu a pro sbližování veřejnosti obou zemí prostřednictvím podpory stovek bilaterálních programů ročně. Na druhé straně by se ani takto úspěšný program do koaliční smlouvy nemohl dostat (iniciátorem byl zřejmě poslanec a spolupředseda česko-německého diskusního fóra Christian Schmidt, CSU), pokud by všechny strany nevnímaly vztahy s Českou republikou jako důležité. Navíc, jak kancléřka Merkelová, tak ministr zahraničí Steinmeier mají k české republice osobní vztah. Nakolik se podaří tuto novou konstelaci využít pro intenzifikaci vzájemných vztahů bude záviset především na aktivitě české strany; německá politika řeší daleko širší agendu.

Rostoucí tlak lze ale očekávat v oblasti evropské politiky. Poměrně dobrý volební výsledek euroskeptické strany Alternativa pro Německo naznačuje nespokojenost Němců s dosavadním spravováním měnové unie, lze proto předpokládat důraznější dodržování, pravděpodobně ale i zpřísnění podmínek za kterých se bude Německo podílet na poskytování finanční pomoci krizí oslabeným zemím. V poslední době lze pozorovat posun Alternativy směrem k nacionalismu což oslabuje v německé společnosti její přijatelnost; naopak, roste opět podpora liberální FDP.

Za vážnou výzvu pro českou politiku je třeba považovat propojení mezi eurozónou a státy mimo ni – jde o zcela klíčový zájem České republiky, Polska a dalších nečlenů eurozóny. Tyto země jsou s Německem těsně spojeny a patří k tzv. „severské skupině“ (sdílejí s Německem představy o principech zodpovědné rozpočtové politiky a proexportního hospodářství) a mají v této zásadní agendě německou podporu.

Na české politické scéně se dnes zřejmě nenajde důležitý aktér, který by chtěl pokračovat „britskou cestou“ v EU, již nastoupili premiér Nečas a prezident Klaus: udržovat od EU-17 odstup a omezit tak své vztahy se SRN na hospodářskou sféru a podporu odpovědné rozpočtové politiky a reforem.

Krize eurozóny a nedobrovolná hegemonie SRN při její stabilizaci a reformě představuje spíše šanci než zátěž pro česko-německé vztahy; v základních parametrech jsou zájmy obou zemí v EU kompatibilní. To České republice umožňuje jít „polskou cestou“ a nepřímo se podílet na řešení krize eurozóny aktivitou na okraji EU-17. Tato varianta by českou politiku aktivizovala, ukončila její (sebe)marginalizaci a umožnila posílit spolupráci s Německem. Nová česká vláda by to měla dát najevo tím, že by v brzké době přistoupila k Fiskálnímu paktu EU.

Nezávisle na vývoji v otázce EU a eura by měla ČR budovat aktivní pozitivní agendu ve vztazích s Německem a promyšleně využít skutečnosti, že je poprvé zmíněna v německé koaliční smlouvě. Není např. v takové době možné váhat se zajištěním financování Fondu budoucnosti z české strany, zpochybňovat projekty historického dialogu jako např. Collegium Bohemicum v Ústí nad Labem. Mezi prioritní oblasti spolupráce by měl patřit program Východního partnerství, na jehož význam ukazuje aktuální vývoje na Ukrajině. To vyžaduje, aby se Česká republika chovala jako zodpovědný a aktivní mezinárodní aktér, který přichází s vlastními iniciativami, přesahujícími jeho bezprostřední pragmatický zájem. Jen tak je možné naplnit asymetrické česko-německé partnerství skutečným obsahem jdoucím za rámec běžné sousedské spolupráce.

O autorech:

Studijní skupina „Německá zahraniční politika“ IMS FSV UK; Vladimír Handl, Kateřina Boťová a Martin Landa (eds.), Ondřej Kavan, Jan Liška, Petra Nikšová, Kateřina Papežová, Tereza Pištorová, Alžběta Rubruiciusová, Tereza Svobodová, Jiří Železník (magisterská studijní skupina „Německá zahraniční politika“, roč. 2013-2014, Institut mezinárodních studií, FSV UK, Praha)

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru