Mír pod rovníkem, nebo únava z válek a revolucí?
Původní arabský týden nesouhlasu v Libyi, Tunisku a Egyptě se změnil v týdny nepokojů v afro-asijských státech. Ty se nakonec změnily v občanské války vedené letadly a tanky, ačkoli nebylo snadné identifikovat, kteří občané proti kterým právě válčí. K tomu všemu přispělo resuscitované mezinárodní společenství a vyzvalo NATO bránit zbraněmi vypůjčenými ze Spojených států zájmy Evropy na severoafrickém písčitém i hornatém pobřeží, které trochu zapáchá ropou.
V současné době se už několik měsíců evropsko-český svět zabývá tím, proč museli odejít Zín Abidín ben Alí z Tunisu, téměř nesmrtelný prezident Mubarak z Egypta a proč se pomalu vytrácí dříve tak teatralizovaný Muammar Kaddáfí. Hovoříme o politické krizi a zkoumáme její příčiny, ale dosud nás nenapadlo, když už máme tu globalizaci, proč se téměř nemluví o podobných krizích v jiných afrických zemích, zejména v těch na jih od Sahary.
Snad je to proto, že subsaharská, tropická nebo černá Afrika se od Jemenu, Bahrajnu, Sýrie, Egypta a zemí Magrebu přece jen liší povahou svého vodopisu a horopisu, ale i náboženstvím a politickým dědictvím svého postkoloniálního vývoje. Nebo jsou příliš daleko, aby mohly být atraktivní pro cesty transatlantických zpravodajů, či dokonce jen proto, že státní převraty vedené ambiciózními důstojníky a občanské války a konflikty přerůstající v genocidium jsou dávno nezajímavé pro head-lines světových médií. A podle vůbec nejhoršího scénáře také proto, že africká realita nejen zevšedněla mediálním upírům, ale i místní obyvatelstvo je unaveno válkami a revolucemi, kterými trpěli všichni, zejména ti nejchudší z chudých.
Možná také, že když se kreslili hranice moderních států na stolech britských, francouzských a později prusko-německých generálů na konci 19. století, nebylo sice možné nedbat přírodního rozdělení afrického kontinentu na pobřeží, pouště a tropické či subtropické oblasti, ale jakžtakž se o tom, kudy povedou, všichni nějak na evropských konferencích dohodli. Proto to bylo nadlouho jakoby vyřešeno a dodnes málo vnímáme, že na rovníku a pod rovníkem jsou ještě západní, střední a východní Afrika, a také Afrika jižní a konečně i ostrovní. Jsou zde dokonce i zbytky francouzských kolonií, a tak můžeme jezdit na Mayotte a Réunion s pasem Evropské unie.
Na tomto rozlehlém území se mluví téměř tisícem jazyků, jejichž mluvčí žijí sice i nad jižní hranicí Sahary a Núbijské pouště, ale jejich převážná většina obývá povodí Konga, Nigeru, Zambezi a Horního Nilu. Svou povahou jsou zvláštní přístavy a přilehlé oblasti nekonečného pobřeží Afriky, které pamatují španělské a portugalské vojáky, obchodníky a osadníky, a také piráty, kteří si dosud, jen s trochu modernějšími zbraněmi, obstarávají své živobytí podobně jako před staletími.
Tato větší a lidnatější část Afriky si prožila své národní osvobození v šedesátých letech 20. století, kdy zde vznikaly, až na několik výjimek, republiky, které však nebyly národními státy. Jejich občané a prezidenti, někdy ve vojenských stejnokrojích, se proměnili z evropsky vzdělaných otců národů a jejich obdivovatelů v autoritářské jedinovládce nebo kruté diktátory a jejich oběti. Dvě náboženství (křesťanství a islám) a tradiční názory na život rodiny, kmene nebo kmenového společenství, odolaly vpádu moderních technologií. A ačkoli se v Africe ještě dnes připomíná dědictví kolonialismu, nezapomíná se ani na to, že iniciátory hospodářských těžkostí jsou Světová banka, Mezinárodní měnový fond a v nadsázce CNN, někdy a někde dokonce označované za zločinecké organizace.
Ty většinou mají do posledního barelu spočítané množství ropy, která by se zde mohla těžit, ale stejně se zajímají o tuny uranových rud, fosfátů, zlata a diamantů. Vlád zemí, se kterými se dohadují nebo s nimi válčí nadnárodní korporace, je okolo padesáti a některé konflikty mezi státy a uvnitř států jsou tak nepřehledné, že je obtížné identifikovat, v jakém žoldu nejrůznější vojenské skupiny bojují a komu vlastně slouží. Uplácení vlády v Nigérii ropným koncernem Halliburton, v němž hrál svou roli jeden z nejvýznamnějších politiků Spojených států Richard Cheney, je jen jedním z mnoha příkladů tohoto konfuzního pořádku-nepořádku.
Pavlína Růžičková uvedla ve svém článku Současné konflikty v subsaharské Africe (www.valka.cz-clanek_13827.html) již v roce 2010, že od roku 1960 docházelo v Africe k válkám o suroviny, občanským válkám a k etnickým nebo národnostním konfliktům mj. v důsledku dekolonizace. Ty se pak různým pozorovatelům jevily jako boje mezi africkými státy a velmocemi (od 60. let odrážející i vztahy mezi aktéry studené války), jako konflikty mezi africkými státy a konflikty vnitrostátní. Ale také jako konflikty mezi velmocemi, které zastupovaly různé klientské režimy (cit. d., s. 9). Zdá se, že jim dominovaly války o přírodní zdroje, ačkoli se jevily jako etnické konflikty často přerůstající v genocidium. A to za účasti expedičních sborů kontrolovaných i bývalými koloniálními metropolemi, za bezmocného přihlížení mezinárodních organizací, počínaje OSN, OAJ, v poslední době i Africkou unií. Nicméně i tyto organizace jednaly na svých summitech o konfliktech-válkách mezi Ghanou a Horní Voltou, Togem, Pobřežím slonoviny, Nigerem, ale i Keňou a Somálskem, Rwandou a Burundi, Ugandou a Tanzanií, Etiopií a Somálskem, Somálskem a Džibuti, mezi Čadem a Libyí, Somálskem a Keňou, Zambií a Jižní Rhodesií, Etiopií a Eritreou, o občanských válkách v Nigérii, Kongu a Angole a o dalších událostech ohrožujících důstojný život Afričanů.
Toto číslo Mezinárodní politiky si proto klade otázku, do jaké míry jsou tyto události srovnatelné, nebo nesrovnatelné, s tím, co od letošního jara probíhá v některých arabských zemích, zda je možné mluvit o jejich regionálních, kontinentálních, nebo dokonce globálních souvislostech. Zda komparativní analýzy _ a také jiné teoretické přístupy k zkoumání africké reality opět nezklamaly a zda nebude nutné vrátit se k sumarizaci dat a jejich analýzám a reflexím, aniž by se události na africkém kontinentu upravovaly podle scholastických schémat, modelů a paradigmat.