Nabízíme nově dvě pracovní pozice - referent/ka a vedoucí konferenčního úseku!

30. 7. 2013 Tento obsah není aktuální

(Ne)bezpečná Sinaj?

Od egyptské revoluce na začátku roku 2011 se severní část Sinaje zmítá v bezpečnostní krizi. Dochází k pravidelným útokům neznámých útočníků na představitele bezpečnostních složek. Prozatím nejzávažnější incident, který stál život šestnáct pohraničních strážců, se odehrál v srpnu loňského roku na hraničním přechodu v Rafahu. Od svržení presidenta Muhammada Mursího armádou na začátku července 2013 se situace na Sinajském poloostrově dále vyhrotila. Od převratu došlo k desítkám útoků na egyptské ozbrojené složky, které si vyžádaly více než 60 obětí mezi civilisty a vojáky. K útokům dochází prakticky denně a jejich intenzita se stupňuje.

Bezpečnostní prizma

Pro pochopení bezpečnostní dynamiky Sinaje je nutný krátký historický exkurz. Sinajský poloostrov je specifickým regionem, o jehož geopolitickém významu není pochyb. Po dlouhé dekády sloužil jako bitevní pole pro ozbrojené konflikty mezi Izraelem a Egyptem. Mezi lety 1967 až 1982 byla Sinaj spravována Izraelem. Po navrácení poloostrova do egyptských rukou zůstala egyptská svrchovanost nad poloostrovem omezená. Vojenská přítomnost egyptských jednotek je striktně regulována omezeními zakotvenými v egyptsko-izraelské mírové smlouvě. Přestože dochází k pravidelným překročením stanovených limitů s tacitním souhlasem Izraele, Káhira má stále velmi omezené možnosti v rozmístění vojenských jednotek a typu techniky v oblasti.

Sinaj byla a je nadále vnímána egyptskou vládou skrze bezpečnostní imperativ. Nedůvěra a podezíravost centrální vlády vůči místnímu převážně nomádskému obyvatelstvu se odrazily na antagonistickém přístupu k obyvatelům Sinaje. Vzhledem k faktu, že obyvatelé Sinaje strávili několik let pod izraelskou správou, byli po navrácení poloostrova pod egyptskou správu vnímáni jako 5. kolona, která může kdykoliv zradit. Tento postoj umocňoval oficiální diskurs označující sinajské nomády za „kriminálníky“, „zrádce“ a „teroristy“. Nedůvěra vlády k sinajské populaci akcentovaná důrazem na bezpečnost se tak přirozeně odrazila i na tvrdých represích, kterým byli nomádi vystaveni po sérii bombových útoků na sinajské přímořské resorty (2004 - Taba, 2005 – Šarm al-Šajch, 2006 - Dahab). Vedle procesu negativního „labelingu“ sinajského obyvatelstva zároveň existoval systém zákonů, který diskriminoval nomády v legální rovině (např. zákaz vstupu do armády, omezení při koupi pozemků, znevýhodňující forma gerrymanderingu atd.). S výjimkou pobřežních resortů, které jsou pod kontrolou „pevninských“ Egypťanů, se tak ze Sinaje stal politicky a ekonomicky nejzaostalejší region Egypta.

Absence zájmu centrální vlády na rozvoji regionu mimo turistické resorty podnítila institucionalizaci neformálních ekonomických struktur, které jsou do značné míry svázány s ilegálním pašováním zboží přes egyptské hranice. Zároveň se díky politické marginalizaci sinajské populace a její nedůvěře v centrální orgány zachovala instituce kmenové společnosti, v nichž hlavní autoritou zůstávají kmenoví šejchové.

Bezpečnostní vakuum po „revoluci 25. ledna“

Není překvapením, že se obyvatelé Sinaje aktivně zapojili do povstání proti Mubárakově represivnímu režimu. Povstání na Sinajském poloostrově bylo na rozdíl od pevninské části Egypta ozbrojené a útoky směřovaly zejména proti přítomným bezpečnostním složkám, které byly vnímány jako prodloužená ruka represivního režimu.

Již během samotného povstání, během něhož se většina policejních složek z poloostrova stáhla, zavládlo na Sinaji postupně bezprecedentní bezpečnostní vakuum, které nadále trvá. Část policejních jednotek se na stanice zdráhavě vrátila. Přítomnost bezpečnostních sil v ulicích na severu Sinaje ovšem zůstala minimální. Jedním z aspektů, který zcela jistě přispěl k neochotě angažovat se v zajištění veřejné bezpečnosti, byly nadále pokračující pravidelné ozbrojené útoky na policisty a vojáky v oblasti severní Sinaje. Přestože se ve většině případů nepodařilo dohledat pachatele (nebo jeho totožnost nebyla egyptskými úřady zveřejněna), je pravděpodobné, že se jednalo o místní Beduíny, kteří si v nastalém bezpečnostním chaosu vyřizovali osobní účty s představiteli bezpečnostních složek.

Tuto domněnku potvrzuje i incident z května tohoto roku, kdy došlo k únosu sedmi členů egyptských bezpečnostních složek. Únosci požadovali propuštění politických vězňů ze Sinaje uvězněných za éry Husní Mubáraka. Rukojmí byli nakonec za nejasných podmínek propuštěni. Přestože únosci nebyli dopadeni, výpovědi místních kmenových předáků naznačují, že do únosu byli zapleteni příslušníci vlivného pohraničního kmene Sawarka.

Salafistické militantní organizace

Za posledních několik let různé odnože konzervativní interpretace Islámu – salafismu našly na Sinaji velmi úrodnou půdu. Po povstání v roce 2011 nabyl tento trend nové dimenze. Díky geografické blízkosti k Izraeli, nastalému bezpečnostnímu vakuu a přílivu ilegálních zbraní z Libye se Sinaj stala atraktivní destinací pro salafistické militanty, jejichž deklarovaným cílem je Izrael.

Přítomnost militantních skupin na Sinaji nabyla jasnějších kontur v loňském roce, kdy se na poloostrově mimo jiné oficiálně etablovala Madžlis Šúrá al-Mudžáhidín (angl. MSC). MSC aktivně spolupracuje s radikálními salafisty v pásmu Gazy. Někteří bezpečnostní experti dokonce naznačují existenci vazeb na al-Káidu. Během roku se podařilo členům MSC několikrát zaútočit na přeshraniční izraelské cíle a její akce získaly pozitivní ohlasy v uznávaných „džihádistických“ online fórech.

Je pravděpodobné, že MSC není ojedinělým fenoménem a že na poloostrově je aktivních skupin více. Nicméně o konkrétním množství a síle těchto skupin lze pouze spekulovat. Je ovšem zřejmé, že nadále trvající bezpečnostní vakuum stimuluje aktivity a možnosti těchto skupin. S tím úzce souvisí i navýšený příliv ilegálních zbraní do oblasti Sinaje a sousedního palestinského Pásma Gazy. Po svržení sousedního libyjského režimu získalo pašování a ilegální obchod zbraněmi v Egyptě nebývalou dynamiku. Vedle klasické pašerácké cesty ze Súdánu se do Egypta začal ve velkém množství pašovat rozsáhlý zbrojní arsenál Muamara Kaddáfího a to včetně hi-tech vybavení jako např. protitankových granátometů (RPG) či protiletadlových střel (SAM).

Situace po svržení Muhammada Mursího

Bezpečnostní situace na Sinaji se po svržení prezidenta Mursího na začátku července 2013 dále vyhrotila. Intenzita a počet útoků dosáhl bezprecedentní úrovně. Od začátku července přišlo během různých přestřelek o život více než 60 lidí včetně několika civilistů. Armáda posílila operace v oblasti severní Sinaje, ve kterých bylo zabito více než 30 údajných ozbrojenců. Útoky vedené zejména proti vojenským a policejním představitelům však nadále pokračují a jejich způsob provedení získává nové rozměry (viz použití protitankových střel či nálože umístněné v autě).

Přestože nesnášenlivost místního nomádského obyvatelstva vůči egyptské armádě je silná, je nepravděpodobné, že by se jednalo o jedinou příčinu současné eskalace násilností na Sinaji. Objevují se názory, že se do ozbrojených útoků proti egyptským cílům zapojily i některé islamistické militantní skupiny přítomné na Sinaji a stranící ex-prezidentu Mursímu a jeho mateřské organizaci Muslimskému bratrstvu. Cílem těchto skupin má být destabilizace regionu a prosazení návratu Mursího do čela země. Tyto argumenty se opírají o fakt, že množství sinajských militantů a představitelů Muslimského bratrstva a salafistických politických stran (viz politické křídlo Gamaa al-Islamíja strana Budování a rozvoje) sdílelo za režimu Husní Mubáraka vězeňské cely a tudíž svržený politický establishment využívá této možnosti k vynucení si návratu do čela země. Pravdivost tohoto tvrzení je však v současnosti těžko ověřitelná a to minimálně s ohledem na to, že představitelé armády patří mezi jeho nejhlasitější zastánce.

Vedení egyptské armády na nárůst útoků zareagovalo zesílenou vojenskou přítomností a rozsáhlou protiteroristickou kampaní. Vojenští představitelé dokonce krátce uvažovali o vyhlášení výjimečného stavu nad oblastí severní i jižní části Sinaje. V tomto ohledu reakce egyptské vlády, resp. armády navazuje na masivní vojenskou operaci „Orel“ z loňského srpna, která byla schválena Mursího kabinetem po krvavém incidentu v Rafahu (zabití šestnácti pohraničních strážců). V tomto ohledu se přístup post-Mubárakova vedení země neliší od nekompromisní praxe „tvrdé vojenské ruky“ zavedené režimem Husní Mubáraka.

Postup egyptské armády pravděpodobně přinese dílčí úspěchy v krátkodobém časovém horizontu. V delším časovém horizontu se však může lehce zvrátit. Egyptské nevládní organizace již delší dobu upozorňují na nespokojenost a frustraci místních obyvatel zapříčiněnou dlouhodobou politickou a ekonomickou marginalizací a represí, které musí být adekvátně řešeny. V opačném případě egyptský vládní establishment riskuje bezpečnostní rizika plynoucí ze spojení militantní salafistické ideologie a nomádské znalosti místního prostředí. Tato kombinace pak v konečném výsledku může negativně ovlivnit dvě klíčové sféry egyptské politiky: příjmy z cestovního ruchu a vztahy s Izraelem.

O autorce:

PhDr. Helena Burgrová; doktorandka Universität der Bundeswehr v Mnichově, stipendistka při Konrad-Adenauer-Stiftung

Použité zdroje:

The Egypt Independent
Al-Ahram Weekly
Al-Ahram Online
Al-Jazeera
Aswat Masriya
Al-Mesryoon
Human Rights Watch

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru