O postkolonialismu a jeho proměnách v současném světě

Text vyšel v tištěném čísle časopisu Mezinárodní politika 2/2025 - Paměť a její podoby v globálním světě

Postkolonialismus je pojem, který začal být šíře používán především v souvislosti s kritikou koloniálních hierarchií v díle Edwarda Saida Orientalismus z konce sedmdesátých let. Zde nešlo zdaleka jen o kolonialismus politický, ale i sociální a kulturní – Said byl literární vědec a ve svém díle analyzoval, jak byly obrazy kulturní nadřazenosti vytvářeny v koloniálních literaturách. „Orient“ byl podle Saida umělý konstrukt, který měl této představě sloužit a upevňovat ji, šlo o zobrazování „těch druhých, jiných“ jako barbarů a nevzdělanců neschopných si vládnout, popř. pasivních obětí – to zejména pokud šlo o „orientální ženy“. Said a po něm např. G. C. Spivak a další postkoloniální teoretici a teoretičky zdůraznili, že tento „orientalistický diskurz“ nevypovídá o pomyslném, nejasně vymezeném Orientu, ale o tvůrcích tohoto diskurzu. Zejména v oblasti kulturní se pak s tímto orientalistickým přístupem často spojují další jevy, jako je rasismus, etnocentrismus, xenofobie a další diskriminační způsoby vyjadřování i jednání. Důležité je ještě dodat, že pro pojem postkolonialismus tak nebylo z hlediska významu klíčové vymezení časové, tedy že je to období „po kolonialismu“, což by ostatně nebylo ani přesné. Klíčové je zde hledisko vnitřního obsahu a významu, tedy mělo by jít o dekonstruování, rozrušování oněch koloniálních hierarchií, jejichž účel Said a další označili za prvořadě mocenský. Postkolonialismus by tedy měl napomáhat emancipačním snahám a odstraňování mocensky nastavených nerovností.

Hovoříme-li o emancipačním směřování, je třeba uvést, že se v tomto směru postkoloniální uvažování prolíná s dalšími, usilujícími o osvobození utlačovaných, znevýhodněných či marginalizovaných. Posun v postkoloniálních teoriích v posledních třech dekádách lze zaznamenat právě v tom, že věnují stále důslednější pozornost křížení a prolínání různých typů nerovností a apelům na solidaritu mezi utlačovanými. Tento důraz nijak neuhýbá od původního tématu kritiky kolonialismu, jen pojem kolonialismus neomezuje pouze na rovinu mezinárodní. Tematizuje i kolonialismus dovnitř společností, kdy dominantní většina kolonizuje menšiny. Pojem menšina zde navíc nemusí označovat jen demografickou slabší skupinu, ale i sociální nebo genderovou skupinu, která má omezený či znemožněný přístup k účasti na moci, politickém zastoupení a (spolu)rozhodování o budoucnosti vlastní i věcí veřejných. Může se to týkat v některých společnostech např. žen, jež početní menšinou nejsou, ale mohou mít v některých zemích ztížený přístup ke vzdělání, pracovním příležitostem, ekonomické samostatnosti, volebnímu právu apod. Může se to týkat autoritářských režimů, které upírají lidská práva uvnitř svých společností. Nebo může jít o ujařmení původního obyvatelstva v zemích, kde existoval apartheid či segregace, kde tito lidé tvořili dokonce početní většinu, ale neměli politické zastoupení (např. Jihoafrická republika nebo Rhodesie – dnešní Zimbabwe).

Výrazné průniky tedy můžeme vnímat u postkolonialismu nejen s odmítáním rasismu či etnocentrismu, ale také s feminismem. Právě postkoloniální feminismus je proud, který se zejména v zemích Asie, Afriky a Latinské Ameriky od devadesátých let velmi rozvíjí a obohacuje svými podněty i feminismy evropské a severoamerické. Kritika kolonialismu se tedy rozšířila na zohledňování dalších kategorií nerovností, jež mohou působit i uvnitř jednotlivých společností. Mohou mít napříč jimi některé společné charakteristiky, ale jak zdůrazňuje teoretička indického původu C. T. Mohanty, je třeba je vždy studovat v jejich vlastních kontextech (místa i času), a nikoliv je zjednodušeně generalizovat jen na základě některých prvoplánových podobností.

Ve 20. století se ještě i v postkoloniálním diskurzu používala dichotomie Západ–Východ, kterou reprodukovala i Saidova kritika orientalismu. V zásadě se obracela k období klasického kolonialismu, kdy to byly především evropské velmoci, kdo podnikal výboje na východ. Ani v této souvislosti to ovšem nebylo přesné. Na východ směřovalo dobývání asijských zemí včetně ruského pronikání na Sibiř od 16. století, chronologicky starší koloniální výboje Španělska a Portugalska ale směřovaly na americký kontinent, tedy naopak na západ; ostatně zde podnikaly své výboje i Anglie a Francie, než podstatnou část svých kolonií v Severní Americe ztratily v americké válce za nezávislost. USA, které v jejím důsledku vznikly, tak v kontextu kolonialismu představují poměrně unikátní případ – napřed s historickou zkušeností kolonie, po upevnění své státní moci i v mezinárodním rozměru pak zkušeností kolonizátora (ostrovy v Karibiku a Pacifiku). Sami američtí osadníci bojující na konci 18. století proti britské koruně se ovšem podíleli na dobývání a kolonizování oblastí s původním obyvatelstvem, jehož území v držení USA zůstala dodnes, a třebaže zde dnes původní komunity mají jistou autonomii, je jejich znevýhodněné postavení stále předmětem kritických debat. Alespoň lze říci, že tyto debaty a kritické hlasy zaznívají i zevnitř USA, což o všech kolonizátorech, jimž kolonizovaná území zůstala, bohužel neplatí.

Současné podoby kolonialismu – imperiální návraty

Ale zpět k dichotomii Západ–Východ. Dnes už je jen symbolická a odkazuje k politickým konceptům a rozdílům. Tato dichotomie byla spojována i s pojmy „první, druhý a třetí svět“, které jsou už dnes považovány za zcela nekorektní, poněvadž konstruují hierarchie první až třetí, a to na základě čeho? Technologické převahy a politické dominance, rozhodně ne na základě např. stáří civilizace. Navíc „druhý svět“ se po rozpadu SSSR poněkud vytratil, i když se jej Rusko zjevně snaží znovu obnovit. Pokud by nás ale zajímal postkoloniální diskurz a jeho vývoj, daleko častěji a smysluplněji se v současnosti užívají pojmy Sever a Jih (k čemuž odkazuje např. i původní česká publikace Mimo Sever a Jih. Rozumět globálním nerovnostem a rozmanitosti). Je sice pravda, že ani tato dichotomie není geograficky přesná, má ale odkazovat k nerovné účasti na světovém bohatství, což je z postkoloniálního pohledu více než legitimní, poněvadž zde stále působí důsledky koloniální nadvlády, která některým zemím umožnila velkou akumulaci bohatství, zatímco jiné ožebračila.

Součástí úsilí o spravedlivější ekonomické i politické vztahy v mezinárodněpolitické perspektivě je právě hledání nové roviny globální spravedlnosti, v níž mnohé země tzv. třetího světa (mnohdy, ale nejen bývalé kolonie) pociťují silný deficit. Je tu nicméně jeden důležitý moment: uvědomme si, že současné koloniální hrozby jsou sice podobné těm z minulých staletí z hlediska teoretického (snaha ovládat druhé, upírat jim právo na svobodu a suverenitu, vykořisťovat jejich lidské i přírodní zdroje), ale nejsou zdaleka totožné z hlediska konkrétních případů. V tomto ohledu už se nelze omezit jen na problém orientalismu vycházejícího z období i problematiky klasického kolonialismu a vrcholného imperialismu. Koloniální evropská impéria z velké části dekolonizovala v dekádách po druhé světové válce, dnes už ovládají jen malá, a jak už bylo řečeno výše, především ostrovní území. Obyvatelstvo některých z nich si nyní ani odtržení od původní kolonizující metropole nepřeje, pokud je alternativou připojení k nejbližšímu státu, kde ale působí autoritářský režim (viz spor o Falklandy–Malvíny mezi Velkou Británií a Argentinou v roce 1982). To samozřejmě nelze generalizovat, i když Britové dosti uspěli s pragmatickou politikou vytvořením Commonwealthu, v němž velká část bývalých kolonií dodnes zůstala.

Případy, kdy byla původní kolonie přímo územně připojena, jsou právě mnohé z těch, kdy bývalé kolonie dodnes samostatnost nezískaly. Zde bychom ale měli rozlišit případy, kdy je umožněno referendum a obyvatelstvo může svobodně rozhodnout, a kdy je naopak každá snaha tohoto typu potlačována prostřednictvím politického tlaku nebo přímo vojensky, jak se to stalo např. v případě tibetského povstání proti čínské okupaci v roce 1959, nepokojů v ujgurském Sin-ťiangu v roce 2009 nebo opětovného podrobení Čečenska Ruskem ve dvou válkách v devadesátých a nultých letech.

V současnosti se tedy setkáváme v jistém smyslu s paradoxní situací: Rusko a Čína dosud nedekolonizovaly prakticky vůbec, dobytá území si ponechaly: Čína Tibet nebo Sin-ťiang, Rusko sibiřské oblasti, kavkazské oblasti Čecenska a Dagestánu, polární nebo uralský region, obývaný etniky, jež dnes vymírají, jak o tom píše mj. i český antropolog Tomáš Boukal v knize Cesta mrtvých. Jejich obyvatelstvu je případné právo na sebeurčení zcela upíráno, jsou počínšťovány a rusifikovány a Čína i Rusko usilují o anexe dalších území a nadvládu nad nimi, jak o tom svědčí čínské provokace vůči Tchaj-wanu nebo ruská agrese proti Ukrajině. Oba tyto státy se snaží udržet, upevnit i rozšířit svá imperiální panství a vliv všude, kde si kdy jejich říše nějaké území podrobily. Oba dnes hovoří o potřebě „nového světového řádu“, což může znít autenticky i oprávněně ze zemí tzv. chudého Jihu, jež mají samy historickou zkušenost obětí kolonialismu; z úst představitelů států držících si svá dobytá území dodnes ovšem jde o nehorázné zneužívání postkoloniálního diskurzu maskujícího jen jejich velmocenské ambice. K tomu se jim dlouhodobě hodila a hodí zdánlivě emancipační rétorika národně osvobozeneckého boje v leninském a maoistickém duchu, která byla využívána už v období SSSR a v Číně po roce 1949. Postkoloniálních analýz zaměřených na ruské/sovětské impérium je dosud málo, i když od asi poslední čtvrtiny 20. století se objevují, např. z pera středoasijských autorů a autorek (Botakoz Kassymbekova), finských (Eeva Kuikka) či estonských (Mart Kuldkepp). Nelze také nepřipomenout publikaci Timothyho Snydera Bloodlands: Europe between Hitler and Stalin.

Výše formulovaný odstavec nemá nijak zpochybnit přetrvávající negativní dopady kolonialismu a imperialismu klasického období. Kritika orientalismu je stále aktuální, ale už se nevztahuje jen na „Orient“ a jeho historické dobyvatele. Je aktuální, pokud jde o diskriminace či marginalizace opírající se o hierarchizující koncepty nadřazenosti a kolonialismus reprodukující, souznící s ním, nebo jej aplikují v nových souvislostech, např. pokud jde o vnitřní kolonizace menšin a disidentských skupin, „těch druhých, jiných“, kterým je upírán hlas nebo kterým se některá dominantní skupina či stát snaží hlas upírat. Jak píše již zmíněná Spivak, je třeba, aby podrobení, zatlačení do pozice bezmocných kýmkoliv a kdekoliv na světě, mohli získat prostor k vyjádření svých potřeb a přání a aby jim bylo skutečně nasloucháno.

→ Blanka Knotková-Čapková je indoložka a kulturoložka působící na Metropolitní univerzitě Praha a Univerzitě Karlově, zabývá se především bengálskou literaturou a genderovými studii.