Výzva pro uchazeče o stáž (Research Assistants): výběrové řízení pro období říjen 2021 - leden 2022 je otevřeno.

7. 11. 2011 Tento obsah není aktuální

Obraz Česka ve Francii

„Po desetiletích zákazu se dnes Francouzi hrnou do Prahy,“ vyprávěl před 15 lety Daniel Schneidermann v knize Naše mytologie. „Jedno z nejkouzelnějších měst Evropy vystřídalo v cestovních programech na prodloužený víkend kdysi oblíbenou Vídeň. Jako kdyby se v nás pohnulo svědomí a ptali jsme se, jak je možné, že jsme mohli připustit, aby si tento architektonický klenot vyvlastnil komunismus“. Není tato invaze francouzských turistů do Prahy čímsi jako nevyslovenou omluvou za francouzskou nestatečnost? Za mnohaletou lhostejnost k osudu jednoho z kulturních symbolů Evropy ve 20. století, nejprve vydaného do spáru Hitlera a o deset let později ponechané na pospas zvůli komunistických „stavitelů nové doby“?

Nemyslím si, že se do představ Francouzů o Čechách a České republice promítá minulost nějak silně, natož pak nějaký historický sebezpyt. Zájem o kulturu a památky je jistě motivující, leč „tři dny stačí“. Cestovat po naší zemi déle, to už by byla jiná kategorie. Na to chybí hlubší zaujetí. Ostatně, co můžeme nabídnout kromě kulturní perly Prahy, Českého Krumlova, možná ještě Konopiště a Karlštejna? Pro Francouze zhýčkané kulturním a přírodním bohatstvím vlastní země žádná spektakulární krajina, venkov povětšinou bez ducha, nijak velká historie a kromě piva většinou fádní a málo přitažlivá gastronomie.

A okouzlit Francouze jinak, to se podaří jen mimořádně a ve zlomových hodinách dějin. Chvěli se o „pražské jaro“ roku 1968 a následně po pádu berlínské zdi. Snílci z řad francouzských intelektuálů se obraceli k našemu „sametovému převratu“ ve středu Evropy s nadějemi. I tak bychom v jejich představách zřejmě zapadli do bloku ostatních revolucí roku 1989 ve střední a východní Evropě jaksi bezejmenně nebýt Václava Havla. Fascinoval svým životním příběhem od disidenta k prezidentovi a navíc dokázal naplnit sen mnohého intelektuála stát se reálným aktérem dějin.

Kostka cukru nezabrala

A tak dnes bez Prahy, Havla a piva by si jen málokdo ve Francii dokázal vybavit při vyslovení jména Česko a Česká republika něco více. Sem tam ještě někomu ujede pojmenování Československo, hlavně sportovním novinářům, ostatním většinou s omluvným dodatkem: „To ale už neexistuje, že? A kdy se to vlastně stalo? Československo, to znělo tak libě“. Pár lidí by si možná vzpomnělo na automobily Škoda, těch jezdí dnes po Francii požehnaně. Možná díky dobře cílené reklamě a šikovně zvolenému sponzorování cyklistiky, zejména Tour de France, sportovního zápolení, které Francouzi nepřestávají milovat.

Prohraná bitva Renaultu o českou automobilku je dávno zapomenuta. Kdyby však na to přišla řeč, bude ve francouzských hlavách nejspíše rezonovat názor, že po pádu berlínské zdi si Francie s Německem „rozdělily Evropu“. V duchu historických tradic: Paříž zajímá spíše Varšava a Bukurešť než Praha a Budapešť, a podle geografické polohy: Německo obráceno k východu kontinentu a Francie k jeho jihu.

Krátce po listopadu navštívil francouzský prezident Mitterrand Prahu. Hostitele ovšem zklamal. Prohlásil, že novým demokraciím se dveře Evropy otevřenou nejdříve za 15 let. Mluvila z něho obava z expanze Německa po jeho sjednocení směrem na evropský Východ a z jejích dopadů na ovzduší v Evropě anebo skepse vycházející ze zkušeností 20. století? Není sporu o tom, že Mitterrand dobře pochopil politický význam rozšiřování Evropy, ale zároveň byl ostražitý tváří v tvář německé euforii. Pokud to nakonec nešlo jinak, byl zřejmě ochoten se smířit s tím, že kývne za ústupky Německa dalším krokům evropského sjednocení na jeho ekonomickou expanzi do nové střední a východní Evropy. Ani jeho nástupci Chirac a Sarkozy nepřišli s něčím, co by tento nepsaný konsensus radikálně změnilo.

Češi spěchali do Evropy, ale když se tam ocitli, neváhali začít evropské budování ironizovat. Humor pověstné „kostky cukru“ v evropské kávě u Francouzů nezabral. Nedoprovázela ho žádná silná myšlenka, která by strhla pozornost a zůstala v paměti. Přes velké úsilí nemála nadšenců a odvedenou organizační práci nedokázala česká politická reprezentace během našeho předsednictví zazářit. Proslavila se navíc hlavně negativně. Připustila pád vlády a manifestovala svoji nedozrálost v době, kdy měla jít spíše příkladem.

Opravdu si nerozumíme?

Je pravdou, že před omyly a neúspěchy není chráněn nikdo. Francouzi si jistě neudělali velkou reklamu, když dokázali odmítnout návrh evropské ústavní dohody, byť vzešla z jejich vlastní dílny. Přesto, chceme-li se předvést a budovat si dobré jméno, nelze spoléhat na nějakou vrtkavou toleranci. Veřejnost ve Francii je citlivá na chování nových demokracií v Evropě a pozastavovat se nad tím je marné.

Chceme-li se dobrat k příčinám „popularity“ či naopak „nepopularity“ Česka kdekoliv ve světě, těžko se vyhnout otázce na adresu druhé strany. Co byla a co je Francie? Kdysi velmoc, dokonce koloniální. A velmocenská minulost není zapomenuta. Generál de Gaulle zahájil, jak známo, ofenzívu za obnovu francouzské velikosti. Nejprve smířením s Německa a pak budováním Evropy. Jistě, Francie využívá Evropu k tomu, aby byla ve světa vidět. Leč čím by byla Evropa bez Francie?

Pro některé z těch, kteří nahlížejí Francii zvenku, jako kdyby tato země i dnes představovala cosi jako zdroj nákazy. Jak tomu bylo v časech osvícenství, revoluce s deklarací lidských práv anebo pařížské komuny. Dnes Francie straší, jak se zdá, svým pojetím sociálního státu. Četl jsem před časem rozhovor s naším předním politikem, v němž prohlásil, že „v celé Evropě se sociální stát demontuje“. Ve Francii by asi ani žádný politik, ani člověk z ulice neřekl, že budoucností je demontáž sociálního státu s ideálem spravedlnosti a solidarity ve štítě.

Jistě, vnější tlak vyvolaný globalizací a tlak vnitřní, způsobený tím, že společnost bohatne a část populace zůstává stranou, mění pohled na sociální solidaritu. Její dosavadní organizování přes centrální přerozdělování zastaralo, ale v principu to nevyvolává nějakou frontální denunciaci této praxe. Ostatně, platí dnes nejen pro Francii, ale i pro Spojené státy, že i majetní přiznávají, že daně jsou sice nepříjemné, ale nutné a v současné krizi o to více. Francouzi jsou dnes bohatší než dříve, a proto i opatrnější na své peníze, ale zároveň zcela neztratili vědomí, že žijí v nějakém společenském celku, a že z toho pro ně nutně plynou jisté závazky.

Přitom nelze říci, že by Francouzi naší nechuti k sociálnímu státu nerozuměli. Chápou, že čtyři desítky let postátněného socialismu se nemohly na našich touhách a na hodnotové hierarchii nepodepsat. Pierre Hassner, francouzský historik a politolog, napsal počátkem 90. let prorocký článek, v němž tvrdí: „Když národy poznaly komunismus, je zcela normální, že se obracejí k tomu, co je jeho pravým opakem. Ke kapitalismu thatcherovského či reaganovského typu. Nevyhnou se však následně tomu, že si začnou uvědomovat narůstající sociální nerovnosti a budou hledat něco jiného. Možná to bude sociálně demokratický kompromis, možná návrat komunistů anebo oživení nějakého nacionálně populistického autoritářství.“ Současné názorové a politické trendy ve střední Evropě ukazují, že se francouzský myslitel příliš nezmýlil.

Zrcadlo domácí slepoty

Je pravdou, že nás Francie svoji politikou a mezinárodně politickým vystupováním čas od času irituje. Hrají v tom do jisté míry roli i osobní zkušenosti s tím, že Francouzi jsou sebestřední a mají tendenci nepokládat malé národy za opravdové partnery. Ale upřímně řečeno, kdo z velkých národů se chová jinak? Evropa se snaží toto dilema řešit, byť ne vždy, pravda, zcela úspěšně. Otázka soužití velkých a malých evropských národů samozřejmě existuje, leč přehánět fatalitu této reality a pěstovat si pocit, že jsme jako malý národ vydání na pospas vůli těch velkých, může být jen matoucí.

Malý národ se nemůže porovnávat s velkým tak, že bude aspirovat na to dělat všechno na nejlepší úrovni. Ale měl by zůstat otevřený, snažit se poznat a pochopit každou ideu, bez ohledu odkud přichází, a najít si několik sfér, v nichž bude usilovat o to být špičkou. Pak i malý národ anebo jeho příslušník se mohou prosadit. Odtud vychází uznání a vážnost. A možná i snaha si přivlastnit. Není snad patřičně výmluvný příklad Milana Kundery? Dnes je z tohoto kdysi českého autora francouzsky píšící spisovatel, který obohatil světovou literaturu a umění.

Sledovat obraz vlastní země u blízkých a vzdálených sousedů je tak vlastně nepřímým poznáváním nás samotných. Pohled do cizího zrcadla dokáže léčit domácí slepotu. Mám stále v živé paměti údiv českých politiků, když při návštěvě Paříže zjistili, že se o jejich přítomnost místní média valně nezajímají. Někdy dokonce vypadali jako uražení tím, že je ve Francii nikdo nezná.

Dostat článek s českou tématikou do nějakého známějšího francouzského média nepřestává být nadlidský výkon. Pokud zrovna nevpadneme do francouzské noty, kupříkladu nyní tím, že nehodláme po německém vzoru skoncovat s jadernou energetikou, anebo pokud nemáme v nabídce nějaký skandál, těžko naše země přitáhne pozornost francouzského tisku a televize.

Neodsuzovat předem!

Pohled do archivu věhlasného listu Le Monde je příznačný. Jméno České republiky figuruje ve 113 článcích publikovaných od ledna do října 2011. Ve 26 případech se jedná o sportovní zpravodajství (fotbal, tenis, kolektivní hry). V mezinárodně politické rovině jasně převládají články, v nichž naše země figuruje v evropském kontextu, ať už se jedná o jadernou energetiku, naší neochotou dále přispívat do evropského potravinového fondu na pomoc chudým (PEAD) či o uznání palestinského státu. Informace o české politické scéně jsou jen občasné a pocházejí z jediného pramene, od dlouhodobého zpravodaje listu v Praze. Chybí jakýkoli přímý rozhovor s některým naším politikem či českou osobností. Žádná reportáž postihující aktuální život v Česku.

V listu narazíme letos na nekrology věnované dvěma Čechům, Jiřímu Diensbierovi a Miroslavu Tichému. Tento svérázný český fotograf, do roku 2004 prakticky neznámý, si po své smrti letos v dubnu ve věku 84 let vysloužil neobvykle velký prostor na stránkách věhlasného odpoledníku. Originalita uměleckého marginála přitahuje francouzské publikum lačné po podobných kuriozitách, zejména pak poté, kdy se Tichého fotografie začaly dobře prodávat.

Jako nelze odhlédnout od velikosti země, nelze přehlížet rozdíly mentalit vycházející z historických a geografických souvislostí. Naše poloha a politické poměry nás v minulosti vydávaly ustavičně nejrůznějším vlivům. To bývala velmi dobrá škola pro naše uvažování. Snažili jsme se nezatvrdnout v nějakém stavu. Naše myšlení bývalo pružné a kosmopolitické. Lačnili jsme poznat a pochopit, být otevření. Odtud je třeba vyjít a nezanevřít na tuto naší národní dobrou vlastnost. Je to spíše výzva, než konstatování reality, která za bývalou tradicí někdy více někdy méně pokulhává.

Úvahy o obrazu Česka ve Francii jsou užitečné, mohou-li přinést něco podnětného do zaběhlé praxe. Braňme se sklonu předem odsuzovat! A snažme se o to šikovně se poučit. Třeba pokud jde o ženy ve veřejném a politickém životě. Více ženských hlasů v politice nás může chránit před extremismem a fanatismem jakéhokoliv druhu. A máme-li zájem upoutat, vyberme si několik hlavních sfér, na které se zaměříme. Rozvíjet to, na co máme síly a kde můžeme využít naše přednosti. Určitě se nám to vyplatí a nejen v lepším obrazu naší země ve světě, ale i v podobě zvýšené pozornosti a zájmu velkých národů o to, co jsme a co dokážeme.

O autorovi:

Zdeněk Müller, arabista

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru