Politická krize v Makedonii skončila. Rozdělení země trvá
Makedonie nedávno prodělala politickou krizi, jejímž výsledkem byl bojkot parlamentu opozicí a riziko neúčasti většiny opozičních parlamentních stran v proběhnuvších volbách do místních zastupitelstev. Krizi se podařilo relativně zažehnat i za přispění EU, kdy 1.3. 2013 došlo ve Skopji k dohodě dvou hlavních rivalů – vládní strany VMRO-DPMNE (Vnitromakedonská revoluční organizace - Demokratická strana makedonské národní jednoty) reprezentované premiérem Nikolou Gruevským a největší opoziční strany – SDSM (Sociálně demokratický svaz Makedonie) v jejímž čele stojí jeden z nejdéle sloužících politiků na Balkánském poloostrově – Branko Crvenkovski.
Na cestě k politické krizi
Krize naplno propukla 24.12. 2012, kdy byl makedonským parlamentem schválen rozpočet na rok 2013. SDSM proti tomuto rozpočtu již od jeho projednávání v Rozpočtovém výboru parlamentu (a souběžně také ve Výboru pro legislativu) silně protestovala požadujíce škrty ve výši 11 % a tím snížení plánovaného schodku ve výši zhruba 300 miliónů eur. Vláda však takovéto škrty od začátku odmítala s poukazem na to, že by to ohrozilo vyplácení dotací pro zemědělce, mezd pro státní zaměstnance, důchodů a v konečném důsledku by mohl být ohrožen i bankovní sektor. Toto opozice naopak kritizovala s tím, že se jedná o kupování si voličů. Upozorňovala také na nadměrné utrácení např. při realizaci ambiciózního projektu Skopje 2014, v jehož rámci dochází ve Skopji ke stavbě budov a vztyčování soch s antickou tématikou. Projekt je sice rozložen do několika let, ale celkově jeho náklady činí několik stovek milionů eur a má se za to, že jsou záměrně nadhodnoceny. Nakonec vláda akceptovala pouze některé pozměňovací návrhy opozice znamenající úspor okolo 3 milionů eur. Opoziční poslanci na to reagovali obstrukcemi, kdy se i fyzicky snažili bránit jednání obou výborů.
Vše pak vyvrcholilo 24.12, kdy se opoziční poslanci SDSM a několika malých stran, snažili fyzicky bránit jednání parlamentu a byli tak na příkaz předsedy makedonského parlamentu Trajka Veljanoského bezpečnostní službou doslova vyhozeni mimo jednací sál a to včetně těch, kteří poklidně seděli v poslaneckých lavicích. Přitom došlo i k menším zraněním několika zákonodárců. Zároveň s opozičními poslanci byli z parlamentu vykázání i novináři. Napjatá atmosféra pokračovala i před budovou parlamentu, kde proti sobě stály tábory stoupenců i odpůrců přijetí rozpočtu, v druhém případě posílené i o opoziční poslance včetně předsedy SDSM Crvenkovského. Obě skupiny čítající dohromady několik tisíc lidí od sebe dělila policie, přesto však došlo k několika fyzickým incidentům, jejichž výsledkem bylo několik zraněných policistů, novinářů a protestujících.
Opozice (vyjma té albánské) tvořená SDSM a některými dalšími menšími stranami, dohromady čítající 42 poslanců z celkového počtu 123, pak ústy svého lídra Crvenkovského prohlásila, že v zemi panuje nedemokratický, totalitární režim a označila jednání vládních představitelů za protiústavní. Padlo také rozhodnutí bojkotovat parlament a komunální volby konané 24.3.2013, pakliže nedojde ke splnění určitých podmínek. Za ty si stanovili zejména uspořádání předčasných parlamentních voleb společně s volbami komunálními, novelizaci volebního zákona dle doporučení OBSE, revizi voličských seznamů, rezignaci ministrů vnitra, spravedlnosti a financí a ředitele makedonské státní televize a rádia. To však vláda odmítla a opozice tak pokračovala v častých pouličních protestech. Zde je nutné podotknout, že těchto protestů se neúčastnily a bojkot komunálních voleb neplánovaly dvě opoziční albánské strany – Demokratická strana Albánců s 8 zákonodárci a Strana národního demokratického obrození se 2 poslanci. Druzí jmenovaní se původně k bojkotu parlamentu připojili, ale ke konci ledna se opět vrátili do poslaneckých lavic.
Diplomatická ofenziva
O urovnání sporu se pokoušel i prezident Gjorge Ivanov. Ten jednal s oběma představiteli hlavních stran o možnostech řešení, kdy navrhl např. vytvoření vyšetřovací komise k událostem z 24.12.2012, což však předseda SDSM odmítl. Došlo i na bilaterální jednání Gruevského s Crvenkovským 22.1.2013, která však nikam nevedla. Spor pomáhalo řešit také mezinárodní společenství. Již 28.12.2012 zastoupení EU ve Skopji vyzvalo k zastavení jakýchkoliv agresivních a provokativních akcí a 11.1 pak k návratu opozice do parlamentu a k obnovení politického dialogu vládou. Podobné prohlášení pak bylo publikováno 14.2 společně představiteli EU, NATO, OBSE a USA v Makedonii, které vyzývalo k okamžitému vyřešení situace vzhledem k blížící se uzávěrce (16.2) pro podání kandidátních listin pro komunální volby. Kritičtěji se pak vyjádřili zejména někteří europoslanci. Např. předseda Výboru pro zahraniční věci Evropského parlamentu (EP) Almar Brok uvedl, že SDSM drží zemi jako rukojmí pro vlastní politické cíle, čímž ohrožuje integraci země do EU. Podobně se vyjádřila i jeho kolegyně Doris Pack.
Mezitím s makedonskými politiky jednali také představitelé EU. Ke konci ledna navštívil Skopje komisař pro rozšíření a politiku sousedství Štefan Füle, který s premiérem Gruevským probíral i nadcházející zprávu Komise o pokroku Makedonie, jejíž publikace se očekává v půlce dubna. Zde také zaznělo varování, že zpráva by mohla na základě pokračující politické krize obsahovat negativní hodnocení a tím i v konečném důsledku oddálit stanovení data pro zahájení přístupových rozhovorů k EU. K dohodě se znesvářené strany pokoušel přimět při lednové a únorové návštěvě Skopje i šéf generálního ředitelství Komise pro rozšíření Stefano Saninno. S makedonskými představiteli jednal také Richard Howitt, poslanec EP, který vykonává funkci parlamentního zpravodaje k návrhu usnesení EP ke zprávě Komise o pokroku Bývalé jugoslávské republiky Makedonie za rok 2012. Jejich oddělené návštěvy však nepřinesly žádný konkrétní průlom. Posledně jmenovaný také varoval, že pokud nedojde k včasnému vyřešení krize, může být hlasování o návrhu usnesení EP plánovaného na začátek dubna odloženo, což by mohlo mít negativní dopady na novou, výše zmíněnou zprávu Komise o pokroku Makedonie. Za normálních okolností se očekávalo pozitivní hodnocení integrační snahy země a také výzva k urychlenému stanovení data zahájení přístupových jednání. K návrhu usnesení EP bylo přijato celkem 203 pozměňovacích návrhů, nicméně tyto reflektují spíše celkový pokrok Makedonie v přibližování k EU a dobré sousedské vztahy, než-li poslední politickou krizi. Navíc došlo k jejímu relativnímu urovnání, čímž se některé kritické hlasy umlčely. Lze však očekávat, že i tak se události z letošní zimy do usnesení EP ke zprávě Komise k Makedonii za rok 2012 dostanou, stejně tak do nové zprávy samotné Komise, jejíž zveřejnění se očekává týden po hlasování o usnesení EP.
Průlom přinesla až společná návštěva komisaře Füleho, europoslance Howitta a bývalého předsedy Evropského parlamentu Jerzyho Buzka ve Skopji, kdy bylo 1.3 dosaženo dohody mezi vládou a opozicí. Opozice souhlasila s ukončením bojkotu a účastí na komunálních volbách a vláda se zavázala po těchto volbách jednat s opozicí o předčasných volbách a zaměřit se na debatu o posílení demokracie v zemi. Zástupci EU také navrhli reformu legislativy týkající se voleb a to dle doporučení OBSE a znovuzahájení dialogu se všemi médii. Zároveň také probíhají jednání mezi oběma hlavními stranami o vytvoření vyšetřovací komise k událostem z 24.12.2012, ke které byla SDSM původně dosti skeptická. Tato skepse může pramenit i ze zkušeností s podobnou komisí, jež byla založena k vyšetření incidentů v parlamentu v roce 2010 a která zatím nepřinesla žádné výsledky.
Pozadí krize
Bojkot práce parlamentu není v Makedonii ničím novým. K bojkotu voleb přistoupilo VMRO-DPMNE už v roce 1994 s poukazem na jejich zfalšování a vírou, že se budou opakovat. Nestalo se tak a celé následující 4 roky vládla SDSM s premiérem Brankem Crvenkovským a to v podstatě bez reálné opozice. V roce 2006 před parlamentními volbami si pak VMRO-DPMNE již pod vedením Nikoly Gruevského bojkotem parlamentu vynutila změny volebního zákona. K několikaměsíčnímu bojkotu přistoupila také největší albánská parlamentní strana DUI (Demokratická unie pro integraci) a to ve volebním období 2006-2008 a také druhá největší albánská strana DPA, od srpna 2009 až do dubna 2011. SDSM pak na jaře 2011. Za posledních 7 let tak parlament v určitém období bojkotovaly všechny 4 hlavní parlamentní strany. Tento vyhraněný styl politiky ukazující nemohoucnost vést normální politický dialog s určitou mírou kompromisu často uvrhává Makedonii do menších či větších krizí, z čehož vyplynuly i dvoje poslední předčasné parlamentní volby (2008, 2011). Tímto je podkopávána i důvěra v samotné politiky a postavení parlamentu jako takové. Na slabý politický dialog v parlamentu upozorňuje pravidelně i EU, naposled např. ve výše zmiňované zprávě Komise k Makedonii z roku 2012, kdy vyzývá k jeho posílení.
Příčinou dlouhodobých sporů hlavních stran je také silná politizace státní správy, jak upozorňuje ve své zprávě k Makedonii ze srpna 2011 International Crisis Group. V důsledku této politizace se na úřednická místa dostávají mnohdy nekvalifikovaní lidé jen na základě své podpory té či oné straně. Vzhledem k dlouhodobé dominanci VMRO-DPMNE tak dochází k postupnému vytlačování opozice ze státních institucí. Podobný trend lze nalézt i u soudů nebo např. při jmenování ředitelů škol. Rovněž média jsou v zemi silně politizována, kdy si tyto lze „koupit“ např. poskytnutím vládní zakázky pro vybrané médium. V roce 2011 došlo také k ukončení činnosti některých opozici nakloněných deníků a populární televizní stanice A1, z čehož SDSM obvinila vládu. Na problém plurality médií upozorňuje také např. OBSE či nevládní organizace Reportéři bez hranic a Freedom House. Spory se také přenášejí do osobní roviny vztahů mezi předsedy dvou hlavních politických stran v zemi, kdy se tito vzájemně obviňují ze lží, zrádcovství apod. Sonja Zuber výzkumný pracovník makedonského think tanku Analytica k tomu dodává: „je jasné, že celý politický systém v zemi je v krizi a potřebuje reformovat počínaje 2 hlavními politickými stranami, které se střídaly u moci posledních 22 let.“
Komunální volby = potvrzení dominance VMRO-DPMNE
Na druhou stranu oba největší rivalové, tedy SDSM a VMRO-DPMNE dokázali vytvořit koalici pro komunální volby v etnicky smíšených municipalitách (opštinách) Struga a Kičevo, čímž chtěli předejít ovládnutí radnice představiteli albánských stran. Tyto účelově vytvořené koalice pak bohužel přispívají k etnickému rozdělení země. Spory mezi etnickými Makedonci a Albánci vypluly na povrch bezprostředně po ukončení krize, tedy 1.3.2013, kdy během demonstrace Makedonců proti jmenování Talata Xhaferiho (DUI) ministrem obrany došlo k ničení majetku a zraněním. Xhaferi byl v roce 2001 jednou z hlavních postav Národní osvobozenecké armády, jež se snažila i za pomocí teroristických útoků domoci více práv pro albánské obyvatelstvo v Makedonii. Na tuto demonstraci zareagovali i místní Albánci, kteří vyšli do ulic hned druhý den, což se také neobešlo bez násilností a poničeného majetku. Politici sice vyzývali k uklidnění situace, přesto však také obviňovali své rivaly z vyvolávání nesnášenlivosti, což se dá brát již jako součást předvolební kampaně.
Samotné volby proběhly v 80 opštinách a ve městě Skopje. Zastupitelé byli voleni na základě poměrného volebního systému, zatímco pro volbu starostů platil systém většinový, kdy v 1. kole je za starostu zvolen pouze ten kandidát, který obdrží více jak 50 % hlasů. Objevila se řada obvinění z nezákonně vedené volební kampaně, tyto se však ve většině případů nepodařilo prokázat. OBSE předběžně hodnotí volby vcelku pozitivně. Tradičně však již upozorňuje zejména na nízkou pluralitu médií během předvolební kampaně a také na nejasná pravidla pro podávání stížností na způsob jejího vedení ke Státní volební komisi. Volební výsledky pak přinesly vítězství, resp. zisk starostovských postů ve 43 opštinách pro koalici vedenou VMRO-DPMNE. Dalších 8 postů si rozdělily ostatní koalice či strany. 2. kolo volby starostů tak proběhne ještě ve 29 opštinách a v hlavním městě Skopje. VMRO-DPMNE získala také nejvíc zastupitelských postů.
Volby tedy nakonec proběhly i za účasti opozice. Předcházela jim však politická krize, jejíž řešení přinesl až tlak mezinárodního společenství a hrozba oddálení přístupového procesu Makedonie k EU. Navíc tato krize byla následována menšími etnickými nepokoji Makedonců a Albánců, jež jsou stejně jako v předešlém případě poměrně častým jevem v zemi. Makedonie se také potýká s ne příliš přátelskými vztahy s většinou svých sousedů. Je tedy otázkou, kdy zemi zasáhne krize další a to i ohledem na snahu největší opoziční strany domoci se předčasných voleb a růst nacionalistických tendencí. Vzniku další politické krize může přispět i silná provázanost politických stran s veřejným sektorem, 30% nezaměstnanost a vysoká úroveň korupce a klientelismu. Je tedy velice důležité, aby EU a její jednotlivé členské státy věnovali této oblasti zvýšenou pozornost a raději se snažili Makedonii více posouvat směrem k odstranění příčin vzniku krizí, než-li je pak jako mediátor řešit.
O autorovi:
Adam Gazda, vystudoval Právnickou fakultu na Universitě Palackého, pracuje ve Výboru regionů.
Obsah tohoto článku vyjadřuje názory jeho autora a nemusí reprezentovat stanovisko Výboru regionů. Výbor regionů nemůže nést žádnou odpovědnost za jakékoliv používání informací zde obsažených.