Politika paměti jako zrcadlo režimních hodnot: Ruský vliv v Srbsku a bosenské Republice srbské

Text vyšel v tištěném čísle časopisu Mezinárodní politika 2/2025 - Paměť a její podoby v globálním světě

Paměť jako nástroj zahraniční politiky

Povědomí o vlastní minulosti a původu je klíčovou součástí naší identity. Pomáhá nám odpovědět na otázku, kým jsme i kam směřujeme – a to na úrovni osobní i kolektivní. Paměť vymezuje naše místo ve světě, určuje naše hodnoty i povědomí o tom, odkud plyne nebezpečí a kdo jsou nepřátelé. Budování kolektivní paměti skrze selektivní připomínání historie je proto ze své podstaty politickou záležitostí a prosazování určitého výkladu minulosti předmětem mocenských bojů. Kdo má moc nad interpretací minulosti, ovládá i rámce, ve kterých chápeme přítomnost a budoucnost.

Paměť je utvářena shora i zespoda, na mnoha úrovních, skrze mnoho různých praktik. Klíčovými hráči v jejím formováním jsou nicméně národní státy disponující bohatými nástroji k prosazování určitého historického narativu. Národní paměť ospravedlňuje ideologii, zájmy a politickou agendu vládnoucího režimu, vyvolává emoce a pocit sounáležitosti, dává smysl minulým i současným bojům a zahraničněpolitickému směřování.

Politika paměti bývá často vnímána jako vnitropolitické téma, její význam pro mezinárodní vztahy a geopolitiku by však neměl být přehlížen. Připomínání sdílených dějin a historických narativů je významným nástrojem zahraniční politiky, pomáhá utužovat spojenectví a posiluje pocit sounáležitosti s širšími společenstvími – v kontextu Balkánu většinou na jedné straně s Evropskou unií a západními hodnotami a na straně druhé s tzv. ruským světem. Volba jedné či druhé cesty přitom není přirozeným pokračováním tradičních aliancí, např. představ o srbsko-ruském přátelství, ale spíše odrazem současných zájmů a ideologických priorit. Proruskou orientaci v srbské politice paměti je proto třeba chápat především jako projev dnešního hodnotového a politického vymezování vůči Západu.

Den vítězství nad fašismem – od oslav partyzánů po pochod Nesmrtelného pluku

Den vítězství nad fašismem, jak je výročí konce druhé světové války 9. května nazýváno v zemích bývalé Jugoslávie, představoval v socialistické Jugoslávii základní kámen budování společné identity založené na narativu bratrství a jednoty jugoslávských národů. Průběh druhé světové války na území bývalé Jugoslávie byl velmi složitý, nepřehledný a rozsahem utrpení i počtem obětí hluboce tragický. Kromě okupačních německých a italských vojsk v ní bojovalo také několik ideologicky nesmiřitelných domácích ozbrojených skupin. V éře socialistické Jugoslávie však byla bolestivá minulost druhé světové války redukována do hegemonického narativu o slavném vítězství komunistických partyzánů, kteří pod vedením Josipa Broze Tita porazili fašismus a osvobodili Jugoslávii od okupantů.

Války provázející rozpad Jugoslávie a budování nových národních států v devadesátých letech však s komunistickým narativem bratrství a jednoty i odkazem partyzánského vítězství za druhé světové války hluboce otřásly. Zatímco v Chorvatsku se objevilo volání po rehabilitaci ultranacionalistických a fašistických ustašovců, v Srbsku se rehabilitace částečně dočkali četnici, jejichž odkaz je kontroverzní kvůli etnickému násilí páchanému během druhé světové války i kolaboraci s okupačními silami.

Srbská populace byla za druhé světové války rozdělena mezi podporovatele partyzánů a četniků a toto štěpení v devadesátých letech ve vztahu k paměti druhé světové války znovu ožilo. Kvůli absenci širšího společenského konsenzu byl vztah srbské politiky k odkazu partyzánů v post-jugoslávské éře váhavý, často rozporuplný a lokálně odlišný. Oslavy Dne vítězství nad fašismem se ocitly na okraji společenského i politického zájmu. Pokládání věnců na partyzánské památníky se zpravidla účastnily jen malé skupiny lidí spjaté s veteránskými organizacemi někdejších partyzánů nebo s bývalým komunistickým režimem.

Postupem času se však srbský přístup k partyzánské minulosti proměnil. Počáteční odmítnutí partyzánského odkazu a ničení památníků, které se objevovalo zejména během bosenské války v Republice srbské, nahradilo jejich obnovování a symbolické nacionalistické přivlastnění. V posledních letech bývají partyzáni v srbském kontextu oslavováni, často bok po boku se svými ideologickými protivníky četniky, jako jedni ze srbských bojovníků za svobodu. Stali se tak součástí historického narativu vykreslujícího Srby jako národ hrdinských obránců svobody a věčných obětí, vztahujíce se zejména k masovým zločinům a systematické perzekuci páchané na Srbech chorvatským ustašovským státem. Společně s tímto nacionalistickým přivlastněním partyzánského odkazu v posledních letech postupně znovu získávají na významu i oslavy Dne vítězství nad fašismem.

Do připomínání konce druhé světové války byl před necelými deseti lety v několika městech Srbska i bosenské Republiky srbské začleněn zcela nový formát vzpomínání v podobě tzv. pochodů „Nesmrtelného pluku“, jež se na Balkán i do dalších regionů rozšířily z Ruska. Myšlenka Nesmrtelného pluku se v Rusku zrodila okolo roku 2012 s cílem uchovat památku účastníků druhé světové války. Jejich potomci a příbuzní na Den vítězství 9. května uctívají jejich vzpomínku pochodem ulicemi s portréty svých předků, a tím symbolicky vyjadřují, že jejich předci „žijí“ prostřednictvím paměti. Iniciativa se stala populární a rozšířila se do dalších ruských měst i zahraničí. Ruský vládnoucí režim vycítil její potenciál k posilování státní ideologie a vlastenecké mobilizace a převzal nad ní od roku 2015 politickou kontrolu. Pochodu se toho roku zúčastnil dokonce i ruský prezident Vladimír Putin, který nesl fotku vlastního otce.

Do Srbska a bosenské Republiky srbské iniciativa pronikla v roce 2016, a to pod přímým ruským vlivem – skrze ruské velvyslanectví a kulturní centra, a v součinnosti s místními úřady i politickými stranami. Pochody Nesmrtelného pluku probíhají v obou zemích pod oficiální záštitou státních institucí, účastní se jich lokální političtí představitelé, členové veteránské organizace partyzánů i té sdružující bojovníky z válek v devadesátých letech, a také ruští diplomaté, představitelé proruských nevládních organizací a místy i srbská odnož proruského motorkářského klubu Nočních vlků.

Důvod široké politické podpory a rychlého přijetí nové tradice Nesmrtelného pluku spočívá v posilování srbsko-ruského bratrství, které v podstatné části srbské společnosti silně rezonuje, v myšlenkovém souladu iniciativy s prosazovaným historickým narativem a obrazem Srbů jako bojovníků za svobodu a v jeho mobilizačním potenciálu. Představa armády padlých předků žijící skrze naše vzpomínky je silně emotivní. Pochody ulicemi s fotkami a svícemi, jichž se účastní široké spektrum obyvatel od žáků středních škol po seniory, činí tyto oběti hmatatelné, dávají jim jména a tváře, a umožňují tak kolektivní prožitek identity vystavěné na představě, že Srbové jsou věčná oběť fašismu a nespravedlivých válek.

Přestože původní iniciativa je vázána na připomínání padlých v druhé světové válce, v srbském kontextu slouží k jejímu propojení s dalšími (nejen) srbskými válkami za „svobodu“, včetně těch v devadesátých letech. V Republice srbské a Srbsku proto průvod Nesmrtelného pluku 9. května obchází památníky padlých v různých válkách a nepochoduje se pouze s portréty bojovníků z druhé světové války. Mezi nesenými fotografiemi se běžně objevují fotografie padlých vojáků z války 1992–1995, portréty srbských vůdců odsouzených za válečné zločiny, a dokonce i portréty ruských vojáků, kteří padli na Ukrajině. V roce 2022 se objevovalo i písmeno Z označující Ruskou invazi na Ukrajinu. Připomínáním těchto nesourodých obětí, jež padly za srbský národ či jeho spojence, se Nesmrtelný pluk stává mostem mezi různými válkami, vytváří pocit kontinuity a podtrhuje vnímání srbské minulosti jako série heroických vojenských vítězství a utrpení. Funguje tak jako platforma pro národní homogenizaci a zároveň implicitně podporuje současné ideologické postoje vládnoucích režimů – loajalitu vůči Rusku a identitní distancování od zbytku Bosny a Hercegoviny a prozápadních států regionu.

Symbolem této silně rezonující geopolitické i hodnotové vazby na Rusko se stala i letošní účast čelných představitelů Srbska a Republiky srbské na velkolepé vojenské přehlídce při příležitosti konce druhé světové války konané každoročně v Moskvě. V průběhu let se přehlídka proměnila z pietní vzpomínkové akce v rozsáhlou vojenskou demonstraci síly a významnou diplomatickou podívanou. V dřívějších letech se přehlídky v hojném počtu účastnili zahraniční státníci ze západních i nezápadních zemí. Od zahájení ruské plnohodnotné invaze na Ukrajinu v únoru 2022 se jich však představitelé členských zemí EU i NATO demonstrativně neúčastní (s výjimkou letošní přítomnosti slovenského premiéra Roberta Fica). Stejný přístup je očekáván i od kandidátských zemí, jež jsou součástí přístupového procesu EU. Letos se však evropskému nátlaku otevřeně vzepřel prezident Srbska, Aleksandar Vučić, a do Moskvy se vypravili také dnes již odvolaný prezident bosenské entity Republiky srbské, Milorad Dodik, a srbská členka předsednictva Bosny a Herzegoviny, Željka Cvijanović. Evropská komise prezidenta Vučiće od návštěvy přehlídky v Moskvě odrazovala, účast srbských představitelů tak byla jasným politickým gestem odmítnutí podřízenosti vůči hodnotám EU.

Další posílení srbských vazeb na Rusko se odehrálo v druhé polovině letošního roku, kdy v Srbsku otevřela pobočka Ruské historické společnosti – formálně nezávislé vědecké organizace zřízené v Rusku v roce 2012 se zaměřením na popularizaci dějin. Organizace má téměř 80 regionálních poboček zřizovaných i na Ruskem okupovaných územích Ukrajiny. Úzké sepětí se státními strukturami i vysoce politický charakter agendy organizace demonstruje skutečnost, že jejím dlouholetým předsedou je Sergej Naryškin, ředitel ruské zahraniční rozvědky.

Zakládající shromáždění srbské pobočky Ruské historické společnosti se konalo 26. 10. 2025 a bylo velkolepě pojaté – účastnili se jej srbští vládní představitelé, srbský patriarcha i zástupci bosenské Republiky srbské a celkem více než tisíc hostů. Předsedou srbské kanceláře byl jmenován Aleksandar Vulin, srbský politik, který od roku 2013 střídal nejvyšší státní funkce (mj. byl ministrem vnitra, ředitelem bezpečnostní služby či vicepremiérem) a má blízké vazby na Moskvu. Ten ve svém proslovu hovořil o tom, že Srbové a Rusové vždy stáli na správné straně historie a nemají se za co stydět a vyzval k mírovému vytváření ruského a srbského světa. Účastníky pozdravil také ruský velvyslanec v Srbsku a skrze videohovor i Sergej Naryškin.

Exportování pochodů Nesmrtelného pluku, zakládání zahraničních poboček Ruské historické společnosti i důraz kladený na účast na oslavách v Moskvě ukazují, jak Rusko využívá politiku paměti – skrze emotivní jazyk sdílené minulosti a hodnot posiluje pouto se spojenci na Balkáně a upevňuje jejich geopolitickou loajalitu. Ochota mnoha vrcholných srbských politiku přijímat ruská pozvání a šířit na domácí půdě ruské iniciativy je vedena jejich vlastními politickými zájmy a odráží jejich ideologické i geopolitické priority. Srbsko i Bosna a Hercegovina jsou přitom součástí přístupového procesu do EU, jehož podmínkou je mj. harmonizace zahraniční politiky. Proruské směřování v politice paměti je dalším důvodem ptát se, nakolik lze jejich deklarované úsilí o členství v EU brát vážně a zda je v zájmu samotné EU země za vedení současných politických představitelů do svých řad přijímat. Studium politik paměti a historických narativů nám poskytuje cenné informace o povaze režimů, proto bychom rusko-srbské spolupráci v této oblasti měli věnovat větší pozornost.

→ Barbora Chrzová vystudovala politologii na Filosofické fakultě a ruská a východoevropská studia na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, kde v současnosti dokončuje doktorské studium; v regionu západního Balkánu realizovala několik projektů pro české think tanky.