Politika v rukou lidu – proměna role občanské společnosti
stůl
Demokracie bývá spojována především s volbami a zastupitelskou politikou. Stále častěji se však objevují názory, že význam politických stran i tradičních institucí slábne a do rozhodování vstupují noví aktéři – občanská společnost, média, technologické platformy, firmy, expertní komunity nebo spontánní občanské iniciativy. Politická teoretička Hélène Landemore dokonce tvrdí, že je načase přemýšlet o „politice bez politiků“. Je skutečně role společnosti v politice zásadně jiná než dříve? A co tato proměna znamená pro fungování demokracie?
Jan Burianec pracuje pro STEM/MARK, kde se zabývá především společenskovědními, institucionálními a politickými tématy. Vystudoval sociologii a mediální studia na Univerzitě Palackého v Olomouci a Univerzitě Hradec Králové.
Petra Guasti je docentkou demokratické teorie na FSV UK v Praze. Ve svém výzkumu se zabývá tím, jak se demokracie proměňují pod tlakem, se zaměřením na politickou reprezentaci, populismus, polarizaci, iliberalismus a demokratickou odolnost v Evropě.
Václav Kříž je projektovým manažerem AMO klima a externím spolupracovníkem IPR Praha. Vystudoval evropská studia na FSV UK a dlouhodobě se věnuje participaci, strategickému plánování a zapojování veřejnosti i dalších aktérů do rozhodovacích procesů. Zkušenosti získal ve veřejné správě a občanském sektoru.
Eva Lebedová je odborná asistentka na Katedře politologie a evropských studií Univerzity Palackého v Olomouci. Věnuje se politické komunikaci a marketingu, volebním kampaním a teorii demokracie.
Jak se za posledních dvacet let změnila role společnosti v mezinárodní politice?
Jan Burianec: Ze sociologického úhlu pohledu se mi zdá, že k proměně role společnosti v dnešní (nejenom) mezinárodní politice dochází. Vidíme například, že napříč tuzemskými volbami pasivní angažovanost (účast) spíše roste, ale zato je nižší ochota vstupovat (aktivní angažovanost) do politických stran a hnutí jako takových a tradičním politickým subjektům členové ubývají. Značný vliv na roli občanské společnosti v promlouvání do politiky má i rozmach sociálních sítí, vyšší digitální gramotnost populace a globální aktivismus.
Petra Guasti: Otázku bych formulovala spíše jako proměnu role veřejnosti. Ta se podle mého názoru nezměnila zásadně; změnily se především podmínky, za nichž veřejnost vstupuje do politiky. Digitalizace, sociální sítě a transnacionální komunikační prostory umožnily rychlejší mobilizaci a propojení občanů napříč státy, zároveň však oslabily tradiční zprostředkovatele – politické strany, tradiční média i část organizované občanské společnosti. Veřejnost dnes může reagovat rychleji a přímočařeji, ale také v prostředí intenzivnější soutěže o pozornost, interpretaci reality a politickou legitimitu. Nejde tedy o ústup zastupitelské demokracie, nýbrž o proměnu veřejné sféry, v níž se politické konflikty odehrávají průběžně, nikoli pouze v okamžiku voleb; intenzivněji a o větší množství témat.
Václav Kříž: Podle mě se hlavně zkrátila cesta od místního protestu k mezinárodnímu tématu. Hnutí proti nerovnostem Occupy Wall Street se v roce 2011 během několika týdnů rozšířilo z New Yorku do řady dalších zemí. Sociální sítě pomáhaly přenášet informace, obrazy i samotný jazyk protestu. Jenže rychlost nebyla všechno. Jednotlivá města ukázala, že větší šanci vydržet měly skupiny napojené na existující místní sítě a organizace. Podobný problém máme s informacemi obecně. Je jich podstatně víc, ale naše pozornost se nezvětšila. Prostředí usnadňující mobilizaci stejně snadno šíří dezinformace a může lidi zprávami zahltit. Propojit se je dnes skutečně snazší. Udržet společnou činnost a převést ji do trvalejšího politického vlivu už tolik ne.
Eva Lebedová: Myšlenka Hélène Landemore o větším otevření politiky občanům je podle mě velmi důležitá. Z pohledu politické komunikace bych k ní ale přidala jednu podstatnou otázku: v jakém informačním prostředí se tato otevřenější demokracie odehrává? Digitální platformy výrazně snížily bariéry účasti ve veřejné debatě a umožnily občanským iniciativám i jednotlivcům oslovovat publikum napříč hranicemi bez tradičních prostředníků. Vidím zde ale zásadní paradox: demokratizoval se přístup ke komunikaci, nikoli nutně přístup k politické moci. Více informací a rychlejší šíření totiž samy o sobě neznamenají, že společnost získává pravdivější obraz světa. Pandemie covidu-19 a válka na Ukrajině ukázaly význam digitálních sítí při šíření informací a svědectví, mobilizaci občanů i mezinárodní komunity. Gatekeeping tedy nezmizel, jen se zčásti přesunul od tradičních médií k technologickým platformám a jejich algoritmům, které stále výrazněji ovlivňují, jaká témata, informace a aktéři získají naši pozornost. Veřejná debata se navíc fragmentuje a stále více podléhá logice pozornosti, emocí a gamifikace. Výsledkem může být současně větší participace i větší polarizace a zranitelnost vůči manipulaci a dezinformacím.
Dokáže dnes společnost promlouvat do politiky států i jinak než skrze volby?
Jan Burianec: Ano, sociální sítě a další relevantní platformy daly jejich uživatelům obrovskou moc. Občanská společnost dokáže v reálném čase organizovat masové protesty, koordinovat humanitární pomoc či vést informační války, čímž přímo vstupuje do geopolitických konfliktů. Příkladem jsou celosvětové klimatické stávky iniciované hnutím Fridays for Future nebo koordinované sbírky na podporu Ukrajiny. Intenzivnější spoluúčast ale vidíme i na lokální úrovni prostřednictvím občanských rozpočtů a participativního plánování.
Petra Guasti: Ano. Veřejnost ovlivňuje politiku prostřednictvím protestů, občanských iniciativ, participativních procesů, strategické litigace, lobbingu i expertní advokacie. Tyto mechanismy významně spoluutvářejí politickou agendu a upozorňují na témata, která by jinak mohla zůstat mimo pozornost politických elit. Demokratická legitimita však vzniká ve volbách a odpovědnost za politická rozhodnutí nesou volení zástupci. Kvalita demokracie proto závisí na tom, jak dobře dokáže propojit občanskou participaci s efektivní politickou reprezentací. Kvalitní elity jsou nezbytnou podmínkou kvalitní demokracie. Ale pro efektivitu potřebují i kvalitní občanskou společnost – jako zpětnou vazbu, hlídacího psa i partnera.
Václav Kříž: Například v El Salvadoru se místní komunity začaly v polovině nultých let organizovat proti těžbě kovů, především kvůli obavám o vodu. Z lokálních protestů postupně vznikla celostátní koalice. Zapojila právníky, odborníky, církev a další organizace a prosazovala konkrétní legislativní řešení. V roce 2017 parlament těžbu kovů v celé zemi zakázal. Tady je vazba mezi občanskou aktivitou a politikou státu poměrně přímá. Důležitou roli hrály dlouhodobá organizace, znalosti i političtí spojenci. Je tu ještě další část příběhu. V roce 2024 parlament zákaz zrušil. Společnost tedy může politiku změnit i mimo volby, ale takový vliv není samozřejmě nutně trvalý.
Eva Lebedová: Myslím, že ano. Volby zůstávají nenahraditelným zdrojem demokratické legitimity, ale už dávno nejsou jediným okamžikem, kdy občané vstupují do politiky. Protesty, občanské iniciativy nebo různé formy aktivismu dnes dokážou velmi rychle mobilizovat velké množství lidí a dostat určité téma na politickou agendu. Výzkumy politické participace zároveň ukazují, že občané často preferují spíše nárazové a tematicky zaměřené formy zapojení – například protest proti konkrétnímu rozhodnutí či politice – před dlouhodobou a časově náročnou účastí na samotném politickém rozhodování. Digitální prostředí tento trend ještě posiluje: umožňuje mobilizaci v rozsahu a rychlosti, jež dříve vyžadovaly dlouhodobou organizační práci, což však nemusí vést ke schopnosti prosadit trvalejší politickou změnu. Považuji proto za důležité rozlišovat mezi mobilizací, politickou expresí a skutečnou participací. Dobře to ukazuje například hnutí Fridays for Future: dokázalo mobilizovat miliony lidí napříč státy a výrazně posílit politickou důležitost klimatické změny, převést tuto mobilizaci do konkrétních a dlouhodobých opatření je ale mnohem obtížnější.
Kteří nestátní aktéři dnes podle vás nejvýrazněji ovlivňují mezinárodní politiku a v čem spočívá jejich síla?
Jan Burianec: Mezinárodní politiku dnes pravděpodobně nejvíce ovlivňují nadnárodní korporace, a to především mezinárodní technologičtí giganti. Tyto firmy už dávno nevyrábějí jen produkty. Vlastní infrastrukturu, na které všichni závisíme. Určují, co vidíme, jak komunikujeme a jak pracujeme. Jejich vliv je tak obrovský proto, že se staly nepostradatelnou součástí našeho každodenního života a mají monopol na naše data.
Petra Guasti: Vedle technologických platforem a nadnárodních firem dnes stále větší roli hrají transnacionální advokační sítě. Ty propojují občanskou společnost, expertní organizace, think-tanky i aktivistické skupiny napříč státy a přenášejí témata, argumenty i mobilizační strategie přes hranice. Nejde přitom jen o liberální organizace. Stále lépe organizované jsou také konzervativní a extremistické sítě, které působí napříč Evropou i mimo ni. Jejich síla nespočívá pouze v prosazování konkrétních politických cílů, ale především ve schopnosti ovlivňovat veřejnou debatu, určovat politickou agendu a vytvářet koalice aktérů, které dokáží působit současně na národní i mezinárodní úrovni. Mezinárodní politika se dnes stále méně odehrává výhradně mezi státy a stále více také mezi transnacionálními sítěmi aktérů soutěžícími o podobu veřejné debaty, politické agendy a veřejných politik.
Václav Kříž: Za důležité dnes považuji hlavně firmy, které kontrolují technologie nebo infrastrukturu, na nichž jsou závislé státy i společnost. Starlink na Ukrajině je v tomhle směru dobrý příklad. Po ruské invazi se jeho satelitní síť stala důležitou pro ukrajinskou komunikaci, včetně armády. Ukrajina tak byla odkázaná na službu soukromé americké firmy, nad jejímž fungováním neměla plnou kontrolu. Do vztahu navíc vstupoval i americký stát, jenž část těchto služeb financoval. S rostoucí závislostí států na technologiích a infrastruktuře v soukromých rukou se tak mění i rozložení moci. Státy zůstávají klíčové, ale v některých oblastech už podmínky zdaleka určují samy.
Eva Lebedová: Nemyslím si, že lze ukázat na jediný typ nestátního aktéra. Za podstatnější považuji, že se politická moc rozkládá mezi mnohem pestřejší skupinu hráčů a část z nich stojí mimo tradiční mechanismy demokratické kontroly. Nadnárodní firmy mají ekonomickou sílu, technologické společnosti kontrolují důležitou komunikační infrastrukturu, občanská hnutí dokážou mobilizovat veřejnost a expertní komunity ovlivňují, jak o problémech přemýšlíme. Zvlášť zajímavý je podle mě rostoucí vliv jednotlivců. Elon Musk je extrémním, ale názorným příkladem: jako vlastník platformy X, technologický podnikatel a globálně známá osobnost spojuje ekonomickou, technologickou a komunikační moc v míře, která byla dříve u jednotlivce těžko představitelná. A právě zde vidím zásadní demokratický problém: rostoucí politický vliv těchto aktérů není nutně doprovázen demokratickým mandátem ani odpovídající mírou veřejné odpovědnosti.