Quo vadis, Egypte?
„Arabské jaro“ zasáhlo celý blízkovýchodní region. Nahromaděná frustrace obyvatel plynoucí z absence politické svobody a sociální spravedlnosti se projevila v plné síle. Egyptská revoluce se stala prozatím jednou z mála revolucí, které byly dotaženy do relativního konce - tedy do pádu režimu.
Svržení Mubarakova režimu je avšak teprve začátkem nové etapy vývoje osmdesátimilionové země. Dlouhá léta represivní vlády prakticky omezila možnost organizování opozice. S érou nově nabyté svobody se objevilo nejenom množství nových partikulárních politických stran, ale i entusiasmus Egypťanů dosáhnout svých požadavků prostřednictvím demonstrací a protestních shromáždění. Stačí to ovšem na cestu k demokratizaci země? Překoná „nový“ Egypt doposud konfliktní konfesní a kmenové identity? Neztratí Egypťané pod tlakem nepříznivých socioekonomických podmínek víru v demokratizaci své země? Toto jsou pouze jedny z otázek, na které může poskytnout odpověď stávající přechodné období, během něhož se formuje rámec pro další směřování Egypta.
Porevoluční Egypt
Svržení Mubarakova režimu bezesporu vyvolalo vlnu euforie, která je však tlumena faktem, že moc převzala de facto armáda. Stanné právo zůstává nadále v platnosti. Stávající vojenská rada (SCAF), které bylo svěřeno řízení země, je spíše zdrženlivá v otázce vyšetřování a stíhaní členů bývalého režimu včetně samotného Husního Mubaraka. Afirmativní referendum o změně několika článků ústavy bylo pouze „hrou na demokracii“ _ důležité články týkající se prakticky neomezené prezidentské moci zůstaly beze změny. Na straně liberální opozice panuje neschopnost větší spolupráce. To vše přispívá k posilovaní konzervativních islamistů a růstu napětí mezi jednotlivými konfesemi. Zástupci proreformní mladé egyptské generace a liberální opozice cítí, že tento vývoj není zcela ideálním směrem na cestě k demokratizaci země. Tento postoj vyjádřili v březnové demonstraci na náměstí Tahrír, která byla největším protestním shromážděním od pádu Mubaraka. Demonstrace se ovšem neobešla bez sporného zásahu armády, na jehož konci byli minimálně dva mrtví a několik desítek zatčených protestujících. Další demonstrace na posílení národní jednoty a za setrvání přechodu k demokracii jsou dále plánovány.
Potrestání představitelů bývalého režimu
Hlavním úkolem dočasné správy v rukou vojenské rady se stala příprava země na svobodné parlamentní a prezidentské volby, které by se měly konat v září, respektive listopadu tohoto roku. Přechod země k demokracii doprovází nutné vyrovnání se s minulostí. S počáteční váhavostí nakonec SCAF zahájila vyšetřování bývalých čelných představitelů Egypta včetně rodiny Husního Mubaraka. První vyšetřování se ovšem ve většině případů omezila pouze na podezřelé finanční machinace odkrývající rozsáhlou korupční činnost nejvyšších představitelů bývalého režimu.
Až na sílící tlak veřejnosti, jejímž dosavadním vyvrcholením byla demonstrace několika desítek tisíc Egypťanů na počátku března, byla vznesena závažnější obvinění vztahující se na podíl na smrti demonstrantů během revolučních nepokojů. Tato obvinění s sebou přinášejí hrozbu udělení nejvyššího možného trestu _ trestu smrti. V souvislosti se zvýšeným tlakem egyptské veřejnosti byla uvalena vazba i na nejvýše postavené osobnosti včetně Mubarakových synů. Symbolem posledních dnů se tak stala věznice Torah na jižním předměstí Káhiry, která v současnosti poskytuje „přístřeší“ mnoha prominentním představitelům bývalého režimu.
Někteří představitelé jsou ovšem souzeni ve zrychlených jednáních, jež jsou v mnoha případech uzavřena veřejnosti (viz uzavřený proces s bývalým ministrem vnitra Habíbem al-Adlím). Líčení jiných jsou naopak neustále odkládána. Obdobně se přistupuje k symbolu bývalého režimu Husnímu Mubarakovi. Pro jeho údajně špatný zdravotní stav jsou omezeny jeho výslechy a doposud nebyl převezen do vězeňské nemocnice. Až s velkým zpožděním bylo rozhodnuto o zmrazení domácích i zahraničních bankovních kont bývalých prominentů. Někteří tak získali dost času na převod svých peněz na nové účty v zahraničí. Příkladem za všechny je již zmíněný bývalý ministr vnitra al-Adlí, jehož konta byla zablokována až poté, co byl uznán vinným ze zpronevěry státních financí.
Na tlak veřejnosti, a zejména pak zástupců mladé generace sdružené v Hnutí 4. dubna a Hnutí 9. března SCAF přikročila k rozpuštění nenáviděného bezpečnostního aparátu, které ovšem bylo doprovázeno v mnohých případech znehodnocením citlivých dokumentů bývalými příslušníky bezpečnostního aparátu. Symbolickým krokem k uzavření kapitoly Mubarakova režimu pak bylo rozhodnutí o rozpuštění bývalé vládní strany NDP.
Překážky na cestě k demokracii
Přestože revoluce byla primárně vedena motivací oproštění se od represivního politického systému a získání práv a svobod, chronické (a dlouhodobě přehlížené) problémy Egypta mají svůj původ spíše ve špatné sociální a ekonomické situaci většiny obyvatel. Staly se zátěží pro úspěšný rozvoj země. Revoluce přinesla pouze symbolický pád režimu. Struktury fungování státu zůstaly avšak nezměněny. A právě tyto struktury a jejich změna představují překážku, s níž bude nové vedení země dříve či později konfrontováno.
První náznaky možných problémů se vynořily již při březnovém referendu o schválení změn ústavy. Modifikované články ústavy se týkaly zejména omezení volebního období prezidenta. Samotné referendum se ovšem zúžilo na nedotčený článek č. 2, jenž uvádí islám jako státní náboženství a šaríu jako hlavní zdroj práva. Země se rozdělila na dva tábory _ liberální muslimové, Koptové (jako hlavní křesťanská menšina v Egyptě) a konzervativní islamisté (zastoupení částí Muslimského bratrstva a salafisty). První skupina vystupovala proti schválení modifikované ústavy a požadovala ještě před volbami vytvoření ústavy nové. Druhá skupina se v obavě možné změny klíčového čl. 2 proti tomu ostře vymezila.
Právě konfesní napětí uvnitř egyptské společnosti nelze přehlížet. Sektářsky motivované násilí není v Egyptě výjimkou (viz teroristický útok na kostel v Alexandrii během křesťanských ortodoxních Vánoc na začátku ledna 2011). Významným deficitem v řešení této otázky je absence civilního rodinného práva. Otázka sňatků, rozvodů a dědického práva spadá pod náboženské rodinné právo podle státem uznávaného vyznání příslušné osoby. Za většinou sektářského násilí tak v Egyptě stojí nevinné milostné aféry mezi příslušníky rozdílných konfesí či konvertování za účelem anulování sňatku. Toto pozadí má například i poslední vzplanutí sektářského násilí, na jehož počátku stojí příběh o konvertování mladé křesťanky k islámu s cílem anulovaní sňatku a na jehož dosavadním konci je minimálně 15 mrtvých a vypálený kostel na předměstí Káhiry.
V zemi žije podle různých odhadů od šesti do osmnácti milionů křesťanů, kteří představují nezanedbatelnou menšinu. Ať již v čele Egypta stane kdokoliv, otázka konfese bude nadále hrát významnou, ne-li klíčovou roli. Je zapotřebí nalézt rovnováhu mezi oběma stranami včetně uspokojení konzervativní složky muslimské veřejnosti. A právě tento úkol představuje významnou výzvu. V posledních několika týdnech se vynořují zprávy o sílícím vlivu salafistických hnutí v zemi (salafismus je velmi konzervativní odnoží islámu, jehož ideálním typem je model z doby proroka Muhammada), která se mají výrazně podílet právě na střetech s křesťany a jsou údajně podporována ze saúdských zdrojů. Pokud se nebude konfesní otázka Egypta citlivě, efektivně, a především okamžitě řešit, může představovat výraznou překážku na cestě k demokratizaci země.
Obdobně problematickou otázku představuje velmi špatná hospodářská situace. Navzdory tomu, že ekonomická rovina nebyla hlavním imperativem egyptské revoluce, špatné ekonomické podmínky množství Egypťanů (polovina obyvatel žije pod hranicí relativní chudoby) podněcují jejich nespokojenost. Navzdory implementaci zásadních ekonomických reforem posledních let a reálnému růstu HDP se bohatství nedostalo mezi širší vrstvy obyvatel, a naopak rostla nezaměstnanost, míra inflace, a tím i procento chudých Egypťanů. Trh práce navíc trpí dramatickým nedostatkem kvalifikované pracovní síly. Ekonomika země je zatížena dlouhodobým neodborným vedením, rozsáhlou hospodářskou korupcí a nevhodným systémem státních subvencí a intervencí, které ji dále podlamují. Budoucí vedení země se tak bude muset co nejdříve zaměřit na ráznou změnu struktury národní ekonomiky, která navzdory pádu režimu zůstala nadále beze změny.
Regionální kontext egyptské revoluce
Přestože revoluce proběhla či nadále probíhá v jiných blízkovýchodních zemích (Tunisko, resp. Libye a Sýrie), význam pádu egyptského režimu je velmi komplexní a překračuje hranice země. Egypt platí stále za důležitého regionálního hráče. Jedná se o nejlidnatější arabskou zemi a bývalou regionální mocnost. Egyptský porevoluční vývoj je zcela jistě zdrojem inspirace pro ostatní revolucí zasažené země. V tom smyslu, že dává naději demonstrantům, že změna režimu je možná. Na druhou stranu se z něj 'učí' i doposud vládnoucí represivní režimy. Před rokem nebylo myslitelné, aby například syrský prezident Bašár Assad zrušil stanné právo. Represivní režimy si uvědomily, že pokud neprovedou částečné kroky k politické liberalizaci, pak nemají moc šancí na přežití. Otázkou ovšem je, zda částečné uvolnění a přísliby demokratizace budou stačit obyvatelům jejich země.
Dalším prvkem, jehož stopu nese pád Mubarakova režimu a který zasáhl vztahy v regionu, je nejistota panující v oblasti dalšího směřování egyptské zahraniční politiky. Region, ve kterém se nachází, je charakteristický množstvím úrovní vzájemných formálních i neformálních vztahů. Tato spleť vztahů reaguje na sebemenší vychýlení a tím změna egyptského režimu dozajisté je. S pádem režimu se do vzájemných vztahů vkradla nejistota plynoucí z neznalosti dalšího směřování Egypta. Přeskupení politických sil se na regionální úrovni projevilo například dosažením palestinského usmíření zprostředkovaného Káhirou _ aktu, o který se Mubárak marně snažil několik let. Dohoda naznačuje nejenom snahu vrátit Egypt na výsluní regionální politiky, ale i sblížení s dlouholetým íránským rivalem. Tyto drobné náznaky oteplení egyptsko-íránských vztahů a nejistota panující v otázce nového vedení země pak přispívají k navýšení napětí v regionu a intenzivní diplomatické činnosti k zajištění dobrých vztahů s postmubarakovským Egyptem.
Období od pádu režimu do parlamentních a prezidentských voleb je pro Egypt klíčovým formativním momentem, který vytvoří základ pro jeho další směřování. Otázkou opět zůstává, nakolik tento základ bude solidní, aby přestál množství politických, sociálních a ekonomických výkyvů a změn, které zemi dozajista ještě čekají. Cesta k demokracii nebude snadná a je možné, že se zvrtne a země se vrátí k autoritativní vládě jedné skupiny vyvolených. Pokud se Egyptu podaří vykročit na cestu k demokratizaci země, což se ukáže během nadcházejících měsíců, pak egyptský model může sloužit jako inspirativní příklad i pro ostatní země v regionu.
O autorce:
Helena Burgrová vystudovala blízkovýchodní studia a mezinárodní vztahy na FF ZČU. Absolvovala stáž NGO v Káhiře (CIDT).