Smrt se proměnila na čísla / v zemích za obzorem
Redakce Mezinárodní politiky několik let, až do roku 2012, kdy poté časopis přestal vycházet měsíčně, věnovala vždy srpnové číslo textům o průniku mezinárodní politiky s jednotlivými obory umělecké tvorby. V roce 2010 přišla na řadu literatura
V redakčním úvodníku bylo mj. možno číst: „Nebojme se tedy říci, že literatura, někdy víc, někdy méně, dokáže reflektovat dění v aréně, které trochu uboze říkáme mezinárodní politika, ale že z toho cirkusu čerpají literatura, poezie i drama témata, která se týkají dob minulých, stejně jako budoucích.“
Tehdy jsme otiskli jen za sebou jdoucí ukázky; taková koláž nepotřebovala žádný komentář. Především první dekáda po roce 1989 byla zapravením všech dluhů vůči exilové a samizdatové literatuře, s tématy, o kterých se psát nemohlo nebo se o nich „lhalo“. Chceme-li se pokusit o něco podobného, za mnohem kratší období (2011–2026), je nutné nejdřív popsat posuny a změny v literatuře, jak v tématech a trendech, tak v recepci (čtenářské i kritické), ve čtenářské zkušenosti s nástupem nových informačních médií a současně s tím i proměnu představ o pojmu „mezinárodní vztahy“, která odpovídá i rozšířenému záběru vědeckého oboru, což dokazují oborové časopisy, jež ÚMV vydává.
Nejmladší generace začíná mít stále větší problém s porozuměním přečteného, což je mj. odrazem toho, jak se mění podoba předávané informace, tedy od písma k obrazu. Literatura ztrácí schopnost plnit edukativní a společenskokritickou funkci, naopak posiluje funkce rekreativní. Zdrojem poznání se stal kyberprostor, ale klad „všeho a ihned“ je vykoupen stále početnějšími zápory. Hranice mezi tzv. vysokou a nízkou literaturou jsou velice propustné.
Sociální sítě odčerpávají prvotní emoce či nepřesné informace, což ve výsledku znamená, že v pozdějších literárních výstupech jsou odkazy na námi sledovanou problematiku promyšlenější, funkčnější. V současné české literatuře je zřejmý důraz na rostoucí provázanost domácí a zahraniční politiky dle principu spojených nádob. Spolu s tím se rozšiřuje představa o tom, co patří do mezinárodní politiky a mezinárodních vztahů v éře globalizace – od klimatických změn po genderovou (ne)rovnost.
Asi největším fenoménem je dnes literatuře tzv. nová citlivost, literární zpracování traumatu ve vnitřním prožívání, zranitelnost, tematizace dříve tabuizovaných oblastí (např. duševní nemoci). Trauma je uváděno jako přímý důsledek společenské situace, není to problém jednotlivce. To poněkud koliduje s neoficiálním leitmotivem Evropské unie – s odolností (resiliencí), zvládáním moderních krizí, schopností adaptovat se (v oblasti geopolitiky a vojenství, ekonomie a technologií, demokracie, ekologie a klimatu). V optimální variantě by tento rozpor (možná zdánlivý) mohl být impulsem ke vzniku zajímavých (a důležitých) textů. Ale to se teprve ukáže.
Z ukázek by mělo být patrné, že jde o reflexi nějakého mezinárodního problému nebo o úvahu v knihách, jejichž tématem není jednoznačně právě tato problematika. Z výběru tedy vypadly např. knihy Radky Denemarkové – Hodiny z olova; Jany Guljuškiny – Jolka, Paní S.; Adély Knapové – Zbabělé zápisky z ukrajinské války; Jana Němce: Liliputin: Povídky z války; Josefa Pánka – Láska v době globálních klimatických změn; Marka Tomana – České sklo; Jáchyma Topola – Peklo neexistuje. Občasné komentáře jsou pomůckou ke snadnější kontextualizaci.
Oslnivé jarní světlo. Střílí se Rusům dobře?
Večer jsem ještě seděla u šicího stroje, docházela mi látka, ale rukavičky začínaly konečně vypadat použitelně, a ráno mířily konvoje tanků na Kyjev. Felix se dožadoval snídaně a her. V Evropě se střílí, vyšli jsme k Jordánu. Lidé v ulicích vysílali zraněné pohledy, jako by si vzájemně dlužili nějaké vysvětlení.
Antivaxerskejm účtům už v tý době docházel dech, ale teď znova ožily. Na Ukrajině už roky probíhá občanská válka, připomínaly. Analyzovaly mocenský zájmy NATO a varovaly, abysme se nenechali zatáhnout do cizího konfliktu. Lidi, co ještě včera nevěděli, jestli je Charkov na Ukrajině, nebo v Bulharsku, najednou měli dokonalej přehled o národnostním složení východu země a na google mapách praporkovali tajný americký laboratoře na výrobu chemickejch zbraní, vypadalo to, jako by navrhovali obrovský golfový hřiště, na kterým to Putin určitě zahraje tři pod par.
Jan Němec (1981), Jana Šrámková (1982): Byt. Román ve dvou (Host, 2025)
Komentář: v jednom románu jsou vykreslené dvě odlišné perspektivy zcela odděleně. Šrámková píše ženskou postavu, Němec mužskou, což skvěle ilustruje, jak jiné emoce implikují jiný slovník.
Zatímco tu s údivem objevuju a rozplétám osudy lidí z domu v Matoušově ulici, které tahle válka vykolejila, vykořenila, oloupila nebo zabila, Rusko přepadne Ukrajinu. Už druhý rok vrhá na Ukrajinu bomby. Na obytné domy, na školy a školky, na dětská hřiště, na nemocnice, porodnice, dokonce i na divadlo v Mariupolu, před nímž je na ochranu proti bombám velký, z nebe čitelný nápis v azbuce, jedno slovo, DĚTI.
Tereza Boučková (1957): Dům v Matoušově ulici (Odeon, 2024)
Oslnivé jarní světlo. Střílí se Rusům dobře?
Petr Hruška (1964): Minout se přesně (Host, 2024)
Když Rusko vpadlo na Ukrajinu, bylo okamžitě jasné, že k tomu není žádný důvod. Rusko ukrajinské území na nic nepotřebuje. Má haldy jiných území, se kterými si neví rady. Nekonečné pláně, které by mohlo zúrodňovat, osídlovat, zaplňovat, kam by mohlo šířit své pojetí civilizace, až by ty zástupy jednoho dne dosáhly hranic s Čínou a třeba by se s tou její civilizací i propojily. Jenže o to Rusku nikdy nešlo. Rusko tam nikoho na ty pláně nepošle. Nemá ani koho. Neví, čím by je zaplnilo. A stejně tak neví, co s územím Ukrajiny. Ta válka není pro lidi, kteří by tam na tom zabraném území jednou mohli něco vytvořit. Je jen pro mapu.
Jan Stern (1977): Bestie a orgie (Nakladatelství Petr Štengl, 2024)
Dnes začala válka v Evropě, za hranicemi Slovenska. Na tomhle psaní je nejsmutnější to, že i tento zápis je jen jedním z mnoha mezi ostatními v deníku.
Kamil Bouška (1979): Chvála nepříčetnosti. Zápisky z let 2003–2024 (Trigon, 2026)
Komentář: Bouškův zápis je upřímným přiznáním autorských dilemat: uvědomění, zaznamenání, ale bez řešení.
Podemlet tak obrovskou říši, jakou je putinovské Rusko, to dá taky zabrat, ale někdy, když se v noci probudím, zvednu se a nakloním takhle hlavu, slyším daleké, daleké, daleké, daleké, daleké, daleké, daleké, daleké, ach předaleké, však vytrvalé kocouří bubnování. A tak jednoho dne se zavřou dveře cely za Putinem (což se zatím stále nestalo).
Jiří Kratochvil (1940): Nevstoupíš dvakrát do téže řeky (Druhé město, 2020)
EU má dobré i zlé stránky
„Pane Patriku, my tady EU bereme jako naději, a vy nám o ní říkáte tak strašný věci, třeba ten zákaz jezení knedlíků po druhé hodině. Jak to s nimi je?“ – „Vy rád všechno obrátíte, tak?“ přisadí si jeho kamarádka Káťa. – „EU má dobré i zlé stránky, já zdůrazňuju ty zlé, protože o těch kladech se píše všude. EU vám dá peníze, ale taky pravidla, na který vůbec nejste zvyklý. Je třeba pochyb a nenechat se unifikovat.“
Patrik Linhart (1975): Jazyk ve lví tlamě (Větrné mlýny, 2022)
„Čets, že Evropská unie teď vyhlásila stipendia pro autory, který dostanou prachy jenom v tom případě, dyž během tý doby nic nenapíšou... Je to ten program Psáno do mraků... Má se tím zabránit čím dál větší spotřebě papíru a taky se tím má zvýšit kvalita vydávané literatury. Tam by ses moh ty s klidem přihlásit. Eště si nic nevydal, ani se nechystáš, psaní ti, jak si říkal, nejde... To by bylo úplně pro tebe, Kristo,“ odříkávala hraně znuděným hlasem Chladna Zrána.
Ondřej Horák: Pohlavní styky (Fra, 2021)
Také v tomto kontextu stojí za zmínku Evropská unie. EU představovala zastřešující strukturu, která mnohde v Evropě umožnila vznik mechem vystlaných tmavých pelíšků, v nichž realita dlouho fungovala tak, jak diktovalo magické myšlení. Pandemie pak přišla jako pár těžkých bot, který mechové pelíšky nekompromisně rozkopal.
David Zábranský (1977): O jednom zachraňování života (Větrné mlýny, 2021)
Evropská unie se odhodlala k velkému experimentu, nicméně v některých případech jsme se navrátili jen ke starým pořádkům z časů monarchie. Evropa zde už kdysi jednou byla, ale nevydržela, neboť ji zničil nacionalismus.Ta pěšina, stezka, trhlina, úzká cestička, vyšlapaný chodníček a udusaný bagančaty pohraničníků nezarůstá ani po tolika letech. Pěšina nezarostla ani po třiceti letech nové demokracie. Jako by se do té čáry, lesní jizvy na pomezí vsákla nějaká cizí látka, chemický prostředek. Ta jizva nezarůstá, protože je mnohem hlubší, než jsme si mysleli. V Rakousku se platí eurem, v České republice korunou, ale ten ekonomický a sociální rozdíl není ten hlavní problém.
Josef Kroutvor (1942): Lesní eseje (Archa, 2019)
Západ je ve válce?
Dal jsem si hlavu do dlaní a naříkal: „Ježišikriste, já už jsem úplně nešťastnej! Podívejte se, jakej je v tomhle našem postindustriálním & preapokalyptickým světě – jsem kvůli vám patetickej – bordel, tj. ISIS, globální terorismus, postkoloniální Afrika, postdiktátorská Jižní Amerika, postkomunistický evropský země, pandemie, globální klimatická změna a přistěhovatelctví, a vy mě tady nenecháte ani si sednout s flaškou kořalky, a ještě navíc irský, kde ji vyráběj tamhle za rohem, a ještě ke všemu na břehu řeky Liffey, což znamená ve staroirštině život, zatímco vy mi tady vyhrožujete...?“
Josef Pánek (1966): Portrét vědce v systému postindustriální společnosti (Argo, 2025)
Svět je plný nepříjemných zvěstí, které Filipa znejišťují. Kdekdo navíc chce, aby se věci měnily víc a rychleji. Svět je neutuchající akcelerující pohyb. Motory do aut se dělají menší, do Evropy se cpou uprchlíci, a děti, které jsme vychovali, jim ještě pomáhají.
Pavel Kolmačka (1962): Canto ostinato (listopad, prožitky blízké zimy) (Triáda, 2023)
Po globalizaci nikde ani stopy, xenofobie zahrada širá. Lidé se na sebe utrhovali stále nedůtklivěji, plivali oheň, dštili síru. Každá záminka dobrá, historie sloužila jako nevyčerpatelná zásobárna nenávisti. Pokud šlo o křivdy, nebylo předkům co vytknout. Z Italů se opět stali Talijáni, z Němců Skopčáci, z Rusů Rusáci, z Francouzů Žabožrouti a tak dál, až tam, kde se protínají rovnoběžky. Místo narození určovalo, kdo je líný, kdo špinavý, kdo zloděj, kdo je pedant... Bytosti zahnané na blíže neurčitou dobu do letištní haly nesporně pokrývaly celou škálu lidství.
Lubomír Martínek (1954): Zpoždění (Pulchra, 2016)
Apokalyptické obrazy hořící katedrály se šířily Sítí a někteří, jako šéfredaktor Hrubeš nebo Josefův bratránek, v tom měli celkem rychle jasno. Žádná nehoda, žádná shoda okolností, katedrálu podpálili jinověrci, ZÁPAD JE VE VÁLCE!!! Na jedné z fotografií, které Síť bleskově zaplavily, tvořily první plán obrazu dvě nějak tmavší tváře a v pozadí stoupal dým. Problém byl, že se ty dvě tváře usmívaly, což postačilo jako důkaz, že nejen ti dva mladíci, ale hned všechny tmavší osoby chtějí pád Naší civilizace.
Petr Šesták (1981): Kontinuita parku (Host, 2021)
Běží přehled událostí. Zimní krajinou projíždějí obrněné transportéry a samohybné houfnice, z letadel se sypou tenké černé trubičky. Manévrů, které teď probíhají po celém Pobaltí, se účastní i čeští vojáci. Nacvičují boj na osídleném území. „Měli jsem útočit na postavení místních jednotek. Získali jsme spoustu zkušeností v zastavěném prostoru,“ říká velitel v šedobílé zimní kombinéze.„Takže jsme ve válce? A kdy nám to chtějí říct?“ obrací se k ostatním střízlík s předkusem, „Tam už se ostřelují města a zabírá území, a oni tomu říkají manévry?“„Pořád je to lepší než se nechat znovu obsadit,“ uzemňuje ho plešoun v šusťácích.
Elsa Aids: Přípravy na všechno (Fra, 2020)
Předeženeme-li Západ, ocitneme se na Dálném východě.
Viktor Šlajchrt (1952): Bankrot (Revolver Revue, 2011)
Vakcína proti válce nebude nikdy
Na tolika místech ve světě se válčí. My fandíme té či oné straně jako při fotbale, tady se neválčí, a tak si to můžeme dovolit. Blbá situace je, že čím míň se tu válčí, tím víc nás válcuje alzheimer. A tomu je třeba se vzepřít, výzkumem zajistit účinnou obranu. Akorát to trvá. Vakcíny proti alzheimerovi se nedočkám, i když třeba jednou bude. Vakcína proti válce nebude nikdy.
Miloš Urban (1967): Dr. Alz (Argo, 2024)
Jak osamocené jsou dějiny, dějiny národa,
každého národa zvlášť a navzájem, kdy každý
jednotlivě setrvává v pusté ignoranci o druhém,
ronit slzy netřeba, nadávat netřeba,
závidět, nenávidět netřeba, zato třeba milovat,
i národ milovat...
Daniel Hradecký (1973): Náměstí Práce (Perplex, 2025)
... OSN rdousí se
v proslovech
listuje v papírech
absurdní dilema solidarity
na ceremoniích oficialit
roztroušená skleróza
diplomacie
a jejich návrhy rezolucí
porušování mezinárodního práva
válka jako jediné řešení ...
Pavel Herot (1965–2021): Piknik (Ears&Wind Records, 2022)
Smrt se proměnila na čísla
v zemích za obzorem
mého smutku.
Jan Borna (1960–2017): Na dosah (dybbuk, 2011)
Komentář: Podobně jako Bouška, i Borna reflektuje životní rozkoly, navíc autor již věděl o své blížící se smrti.
Dokud byl její muž naživu, vyvolávala vleklé domovní spory, vymáhala odškodné za údajně promáčené stropy, škaredila se na všechny jak čertice, nezdravila. Co umřel, je jak vyměněná. Ráda vcelku soudně pohovoří na téma Ukrajina, Střední východ, slezský bigos, křečové žíly, co s námi bude.
Emil Hakl: Umina verze (Argo, 2016)
My Slovensko nevrátíme
„Avšak, vážený pane premiére, nejde jen o dialog. Ale také o mapu. Nezadržitelně se k nám blíží Orbán. Co kdybychom mu vrátili Slovensko?“
Pelegrini se přestane usmívat, ale vzápětí se mu úsměv vrátí. Představa, že Slovensko se znovu stane součástí Uher, jíž celá staletí bylo, mu připadne docela anekdotická. Vezme Lea pod paží a spolu s ním vyrazí Orbánovi vstříc. Když už k němu mají blíž než ke komukoli v Kramářově vile, vymaní se Leo z Peregriniho podpažního zavěšení. Jak se o chvíli později ukáže, to proto, aby ho mohl obejmout.
„Víte co? Já mám Slovensko rád a vy ještě raději. My mu Slovensko nevrátíme. Podržme si vaši otčinu jako evropskou naději,“ navrhuje Leo.
Eugen Brikcius (1942): Leopoldiana (Aula, 2022)
Víme, že jsme jen pimprlata spiknutí mocných
„Právě teď jsme svědky, jak krysy utíkají z lodí. Začátek jednadvacátého století se odehrává ve znamení probíhajícího výprodeje států. Pod demokratickou slupkou tuneluje systém velký červotoč, obří parazit. Chová se jako mimozemšťan, ale je to dítě obou světových válek a rozděleného světa. Deep state vyžraný do obludné velikosti. Politici jsou pouze tiskoví mluvčí. V devadesátých letech bylo najednou poznat, že nemají rozhodovací pravomoc. Dnes už nic nepředstírají, jsou to pouze herci a dobře to vědí.“
Václav Kahuda (1965–2023): Prám (Druhé město, 2022)
Komentář: Kahudův román je rozsáhlým vzorníkem všech možných konspiračních teorií – spisovatel není Mirek Dušín.
Sci-fi nejsou jen mimozemšťané
Podívala se na něj: „Tohle přece není tvůj styl, Edwarde.“
„Sloužím americkému lidu,“ řekl tupě.
„Znamená to, že vojska NATO zůstanou v Izraeli?“
„Že se ptáš? Stát Izrael už neexistuje.“
„Copak jste nachystali místo něj?“ ušklíbla se. „Snad ne Velkou Palestinu?“
„Předběžně je návrh na Svaté království Jeruzalém pod protektorátem OSN,“ zatěkal neklidně očima.
„Tak to už vám schází jen Richard Lví srdce a rytíři Aliance se znamením kříže,“ potřásla nevěřícně hlavou. „Koho napadla taková pitomost? Jakmile Arabové uslyší o Svatém království Jeruzalém, vyhlásí Západu džihád, to tě nenapadlo?“
Chaim Cigan (Karol Sidon, 1942): Kde lišky dávají dobrou noc IV. Outsider (Torst, 2017)
„… Není cesty z tradic. Ty budou žít vždy v legendách. My tvoříme legendy. My jsme avantgarda. Keř tak silný, že pohltí svět tak, aby byl zachráněn. Věděl jsem to. Že tato hodina přijde. Proto jsem poslal na Ukrajinu polovinu všech našich střel a třetinu atomových zbraní. Tím bude zničeno Rusko a Čína stáhne zadek.“
Sál rozpačitě zatleskal. Někteří lidé i vstali. Děje se něco nového. Co si máme myslet?
Longin Albert Wdoviak (1971–2026): Red Rose. In: Uvař raka! Antologie nové české fantastiky (Argo, 2025)
Komentář: Řečníkem ve Wdoviakově povídce je samozřejmě Kim Čong-un.
***
Jde samozřejmě o zcela subjektivní výběr, každý by to udělal trochu jinak. A je to také hra, na to nezapomeňme. Nicméně absence autorů z generace Y a Z je znatelná; vidí svět a sebe v něm trochu jinak a jejich způsoby a potřeba literární recepce se liší od ročníků starších. O čtenářské zkušenosti aktérů těch, kteří rozhodují o mezinárodní politice, nic nevíme. Co mají na nočních stolcích u postelí? Bibli? Švejka? Umění války od Mistra Suna? Nebo Padesát odstínů šedi?
→ Vladimír Trojánek je dlouholetým vedoucím edičního úseku Ústavu mezinárodních vztahů, zarputilý čtenář a milovník knih.