September issue of the Czech Journal of International Relations is out!

29. 3. 2011 Tento obsah není aktuální

Spolupráce Visegrádské čtyřky v oblasti vyzbrojování

Visegrádská čtyřka se od svého vzniku ukázala být vhodnou platformou pro spolupráci středoevropských států v řadě oblastí. Zároveň ale spolupráce V4 vždy měla své limity, které se jasně ukázaly na příkladu oblasti vyzbrojování. Visegrádská skupina posloužila jako platforma pro konzultace a koordinaci postupu při řešení podobných problémů, avšak přes řadu příležitostí a návrhů snahy o prohloubení spolupráce směrem ke společným projektům skončily nezdarem.

Od roku 1992 se postoje České republiky k jednání v rámci V4 v oblasti obrany několikrát změnily. V prvních letech byl přístup české vlády ke spolupráci V4 odmítavý. Od roku 1995, kdy ČR vyjádřila značně rezervovaný postoj k Visegrádské skupině, byla společná setkání ministrů obrany přerušena. Impulsem pro obnovení spolupráce se stalo směřování tří členů V4 do NATO, kdy se visegrádská spolupráce se stala platformou pro výměnu zkušeností s procesem vstupu do Aliance. Od roku 1997 byla zahájena pravidelná setkání náčelníků štábů. Zmíněná spolupráce se odehrávala v trojstranném formátu a ČR nejprve odmítala zapojení Slovenska do již započaté třístranné spolupráce tzv. Madridských zemí směřujících do NATO. Obrat v postoji České republiky k V4 nastal až po nástupu vlády ČSSD.

Návrhů spousta, realizace nulová

Koncem 90. let se spolupráce posunula k diskusi nad konkrétními projekty vyzbrojování, které se týkaly možnosti společné modernizace vojenské techniky. Nově se začali setkávat ředitelé pro vyzbrojování. Výsledkem práce skupiny byly návrhy na spolupráci v několika oblastech vyzbrojování. Jednalo se o možnost společného vývoje 3D radaru, spolupráci při modernizaci tanků T-72 včetně vývoje munice, výměnu informací při modernizaci vrtulníků ruské výroby.

Vzhledem k zájmu Polska se jako nejreálnější jevil projekt modernizace Mi 24. Z projektu nakonec sešlo, protože Česká republika o něj ztratila zájem poté, co dostala vrtulníky z Ruska v rámci deblokace dluhů Ruské federace. Realizaci společného projektu taktéž zkomplikovala vyjednávání s Ruskem, které odmítalo poskytnout licenční práva nutná k zásahům do techniky vyprodukované v bývalém SSSR. Krach projektu byl především zklamáním pro Polsko a dále znevěrohodnil Visegrádskou skupinu jako platformu pro spolupráci v oblasti obrany a vyzbrojování. Minimálně od roku 2002 byl diskutován projekt společného výcvikového centra letectva, ale taktéž bez konkrétních výsledků.

Po několika neúspěšných pokusech opadla snaha členů V4 zahájit projekty vyzbrojování ve středoevropském formátu. Při akvizici vojenské techniky se všechny státy dále soustředily na spolupráci s partnery z USA nebo západní Evropy, která jim umožňovala využít štědrých offsetových programů pro vlastní průmysl. Iniciativa Visegrádské čtařky se nadále soustředila do oblasti Evropské obranné politiky, kde členské státy vyjednávaly o formování společných bojových skupin EU. Nové impulsy pro oblast akvizice přicházely přímo od obranného průmyslu, když zástupci průmyslových asociací deklarovali schopnost zahájit společné projekty. Podobné výzvy se ale zatím nesetkaly s patřičnou odezvou na politické rovině.

Rozdíly obranného průmyslu zemí Visegrádské skupiny

Neschopnost zahájit reálné vyzbrojovací projekty v rámci V4 vycházela ze situace obranného průmyslu členských států. Státy V4 a jejich obranný průmysl se s koncem studené války ocitly ve zcela odlišném strategickém postavení od svých protějšků ze států NATO. Například československá produkce zbrojního průmyslu se v roce 1992 oproti roku 1987 propadla o 85_89 procent. Útlum zbrojní výroby provázel program konverze zbrojních projektů. Podfinancovaný konvergenční program ale nemohl nahradit prudký propad poptávky.

S rozpadem Varšavské smlouvy všechny středoevropské státy téměř na ráz přišly o odbytiště výrobků domácího zbrojního průmyslu. Jednotlivé firmy většinou neměly jinou možnost odbytu zbrojní produkce než zakázky vlastní armády. Podílet se o zakázky s výrobními podniky sousedních států bylo pro domácí výrobce nepředstavitelné. Obranný průmysl v západní Evropě volal po společných projektech a nadnárodní kooperaci již v polovině devadesátých let. Průmyslové podniky v zemích Visegrádské čtyřky si výhody nadnárodní spolupráce začaly uvědomovat až počátkem 21. století.

Domácí podniky měly zajištěny zakázky od vlastní armády, což vyloučilo konkurenci a neumožnilo vytvořit tlak na snižování ceny prostřednictvím reálné soutěže více alternativ. Paradoxně tak na státní vlastnictví obranného průmyslu doplácela armáda, která vždy musela spoléhat na domácího dodavatele a nemohla využít nejefektivnějšího nástroje na snižování cen, kterým je otevřená soutěž. Neúnosné náklady donutily v posledních letech vlády států V4 k další privatizaci obranného průmyslu. Tento trend se nejprve projevil u podniků specializovaných na leteckou výrobu. Náklady na další rozvoj zde nejvýrazněji přesáhly možnosti omezených státních rozpočtů, a navíc zde existovala reálná možnost uplatnění využití výrobních kapacit v civilním sektoru.

Vedle státní ochrany a přímých dotací bylo přežití nerentabilních firem zajištěno prostřednictvím offsetových programů. Nákup od zahraničních výrobců krátkodobě představoval jednodušší variantu než nejisté pokusy o vlastní vývoj v mezinárodní spolupráci. Velcí zahraniční výrobci museli na trhy Visegrádské čtyřky dodávat prostřednictvím domácích partnerů, kteří se podíleli na výrobě konkrétní objednávky. Takový přístup sice zajistil přežití několika státních podniků, ale většinou nevedl k navázání dlouhodobější spolupráce i mimo konkrétní zakázku. V mnoha případech se nepotvrdily naděje ohledně přínosu nové technologie, neboť zahraniční výrobci si pečlivě chránili vlastní výrobní patenty. Státní podniky obranného průmyslu se jen v několika případech byly schopné prosadit v mezinárodní konkurenci. Náklady na offsety navíc většinou reálně zaplatily ozbrojené síly v podobě zvýšené ceny produktu.

Jednotlivé státy V4 se musely při transformaci obranného průmyslu potýkat s obdobnými obtížemi. Teoretickou možností, jak uchovat část výrobních kapacit, byla vzájemná spolupráce alespoň některých partnerů z Visegrádské skupiny, což by umožnilo navýšit velikost zakázek a dostat vývojové projekty na ekonomicky rentabilnější úroveň. Státy V4 však nedokázaly zahájit reálné projekty v oblasti vyzbrojování ani například na bilaterální úrovni. Samostatný postup jednotlivých členů V4 přispěl k významné redukci schopností obranného průmyslu členských zemí. Přestože existovala řada pozitivních faktorů působících ve prospěch regionální kooperace, státy V4 si bez výjimky přísně chránily domácí trh pro vlastní dodavatele.

Vojenská spolupráce v širším evropském rámci

Vývoj bezpečnostního prostředí v Evropě reálně odsunul do pozadí alternativu provedení rozsáhlé vojenské mobilizace. Jedním z nezpochybnitelných faktorů současného bezpečnostního prostředí je zvyšující se rychlost, s jakou se objevují nové bezpečnostní hrozby, která nutně zkracuje časový prostor pro přijetí protiopatření. Nárůst nákladů na vývoj a pořízení zbraňových systému omezuje strategické možnosti pro případ vypuknutí konfliktu. Pro většinu států se stal neudržitelný koncept udržování domácí obrané průmyslové základny, která by měla připravené výrobní programy pro případ provedení válečných příprav. Navíc vzhledem k technické náročnosti současných a budoucích zbraňových systémů by v případě zhoršení bezpečnostní situace nebylo možné dostatečně rychle zahájit výrobu nových zbraní. Vybavení a vycvičení jednotek moderních armád se stalo velmi komplikovanou záležitostí, kterou není možné zvládnout v omezeném časovém úseku a vyžaduje dlouhodobou profesionální přípravu. Provedení rozsáhlé mobilizace se proto stává historickým fenoménem spojeným s válkami 20. století. Zajištění bezpečnosti státu již není dostatečným argumentem pro vynakládání enormních prostředků na udržování domácího obranného průmyslu.

S výjimkou několika nejsilnějších mocností již státy nejsou schopny samostatně financovat vývoj nejmodernějších zbraňových systémů. Pro většinu členů Evropské unie zůstává jedinou reálnou alternativou rozvoj společného trhu EU s obranným materiálem a zahájení společných projektů výzkumu a vývoje. Spolupráce Visegrádské čtyřky prokázala vlastní užitečnost na úrovni odborných konzultací a koordinace, ale neprosadila se jako reálná alternativa pro rozvoj obranného průmyslu členských států. Státy V4 i nadále spojuje řada společných zájmů, které by je měly motivovat ke spolupráci v oblasti armádní akvizice a obranného výzkumu. Tato spolupráce se již ale bude odehrávat v širším rámci Evropské unie. V oblasti vyzbrojování se v uplynulých dekádách ukázaly limity spolupráce skupiny V4, která je vhodným fórem pro konzultace, ale očekávání v oblasti společných projektů ve vyzbrojování se ukázala jako zcela lichá. Jedinou reálnou možností spolupráce V4 v oblasti vyzbrojování zřejmě do budoucna zůstává zapojení členů skupiny do projektů v rámci Evropské obranné agentury, která může poskytnout potřebný institucionální rámec a know-how. Řízení mezinárodních projektů vyzbrojování patří k nejobtížnějším manažerským disciplínám. Administrativní aparáty ministerstev obrany nebyly v transformačním období schopné podobně náročné projekty zvládnout. Podobně na tom bylo i vedení státních podniků, které se společnými mezinárodními projekty nemělo zkušenosti a obtížně se orientovalo v nových tržních podmínkách.

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru