Výzva pro uchazeče o stáž (Research Assistants): výběrové řízení pro období říjen 2021 - leden 2022 je otevřeno.

29. 7. 2012 Tento obsah není aktuální

Úloha Africké unie při řešení konfliktů v subsaharské Africe

Africká unie (AU) oficiálně vznikla 9. 6. 2002 na summitu v Durbanu (1. řádný summit AU) jako nastupující organizace neúspěšné Organizace africké jednoty (OAJ). Formální vznik OAJ 25. 5. 1963 (podepsání Charty OAJ) je oslavován jako Den africké svobody. Africká unie sdružuje kromě Maroka všechny státy afrického kontinentu. Po vzniku Jižního Súdánu v roce 2011 se jedná o 54 členských států (Západní Saharu považuje AU za samostatný stát).

Jedním z hlavních problémů OAJ vedoucím až k jejímu zániku byl fakt, že Charta OAJ (základní právní dokument společenství) se soustředila na ochranu členských států, ne však na ochranu obyvatel těchto států. V roce 1993 na summitu v Káhiře nechala OAJ vzniknout neefektivní Mechanismus prevence a řešení konfliktů (Mechanism for Conflict Prevention, Management and Resolution MCPMR), orgán, který nečinně přihlížel genocidě ve Rwandě. Je však nový mechanismus řešení konfliktů v podobě Mírové a bezpečností rady AU (Peace and Security Council PSC) efektivní?

Od šedesátých let 20. století postihlo africký kontinent přibližně 30 konfliktů (ve většině případů vnitrostátních), které stály život více než 10 milionů obyvatel a bylo na ně vynaloženo více než 250 bilionů USD. Africké konflikty mají několik typických znaků: velké množství uprchlíků a obětí na životech, často je s nimi spojen vojenský teror, hlavními dotčenými skupinami jsou děti (často působí jako dětští vojáci) a ženy (oběti sexuálního násilí). Africká unie však přišla s vizí "Integrované, prosperující, mírové Afriky, řízené vlastními občany a reprezentující dynamickou sílu na globálním poli názorů”. Pro implementaci této dobře znějící vize (nejen) v africkém kontextu byl na lusackém summitu v roce 2001 schválen program Nové partnerství pro rozvoj Afriky (New Partnership for Africa's Development NEPAD). Dále byl přijat Strategický plán AU pro období 2009_2012, jehož cílem je mj. snížení množství konfliktů na celém kontinentu, a vytvořena patnáctičlenná PSC.

Fungování Mírové a bezpečnostní rady

Protokol o zřízení PSC byl schválen v roce 2002 (v platnost vstoupil v prosinci 2003) na durbanském summitu a volba zástupců do tohoto orgánu AU se uskutečnila v roce 2004. Na rozdíl od MCPMR založeného OAJ v roce 1993 je PSC vybavena dostatečným mandátem k zásahu v případě hrozících konfliktů. Disponuje totiž intervenčním právem v případě doporučení dvoutřetinovou většinou vrcholného orgánu AU Shromáždění hlav států a vlád (Shromáždění). Tato pravomoc učinila z Ustavující listiny AU první mezinárodní smlouvu, jež mezinárodní organizaci takové právo přiznává.

Zároveň se v organizační struktuře PSC nacházejí orgány, které umožňují včasný zásah: 1. Kontinentální systém včasného varování, který spolupracuje s OSN; 2. Panel specialistů, jenž je tvořen pěti vysoce respektovanými osobnostmi, které se zasadily o zajištění bezpečnosti na africkém kontinentu; 3. Africkou armádou rychlého zásahu zahrnující jak civilní, tak policejní složku; 4. Vojenským štábem a 5. Mírovým fondem. PSC se ovšem musí potýkat s personálními i finančními problémy, a proto se stále více diskutuje o spolupráci Africké unie a PSC v rámci tzv. regionálních integračních mechanismů (RECs). Mezi tyto integrační uskupení v Africe náleží 14 primárně ekonomických integračních uskupení tvořících páteř subregionální úrovně integrace (např. ECOWAS, SADC).

Již smlouva z Abuji z roku 1991 zakládající Africké hospodářské společenství zdůrazňuje význam RECs a označuje je za „konstitutivní prvek panafrických integračních snah“. Africká unie i PSC si vzaly spolupráci s RECs za svůj prioritní cíl, a to hned z několika důvodů. RECc disponují vlastními mechanismy řešení konfliktů (tzv. regionálními bezpečnostními mechanismy). Například sdružení ECOWAS disponuje monitorovací skupinou ECOMOG (naposledy zasahovala při konfliktu na severu Mali). RECs mnohem lépe znají konfliktní oblast a konflikt samotný (dle lokální příslušnosti jsou konfliktu nejblíže). Mají mnohem větší přehled o celkové situaci než PSC či samotná AU. Další výhodou pro spolupráci s RECs je fakt, že jejich nasazení při konfliktu je finančně výhodnější než zajištění mise prostřednictvím ústředí PSC. Nevýhodou při spolupráci s RECs jsou však jejich nedostatečné personální i finanční kapacity. V tomto ohledu je též nutné zdůraznit fakt překrývání členství a dílčích cílů v rámci jednotlivých RECs, čímž se snižuje jejich efektivita (tzv. efekt špagetové mísy). Z tohoto důvodu je vhodné pro spolupráci vybrat jen některá RECs.

Rozdíly mezi Africkou unií a Organizací africké jednoty

Africká unie učinila oproti své neúspěšné předchůdkyni OAJ významné pokroky. Má nyní k dispozici PSC s orgány umožňujícími rychlý zásah při vzniku konfliktu. Dále disponuje možností intervence do členského státu zakořeněné v Ustavující listině AU. Do rozhodovacího procesu se snaží zapojit občanskou společnost. Jinak také vnímá pojem nedotknutelnosti státních hranic a státní suverenity (již z pohledu jednotlivců). Od svého založení se Africká unie snaží spolupracovat s RECs (vybrala si jich osm). Povedlo se jí vytvořit ambiciózní program NEPAD a v neposlední řadě začlenit mezi členskou základnu takřka celý africký kontinent. Velikost členské základny může však být pro Africkou unii nejen výhodou (disponuje značným mandátem, může si na mezinárodních fórech dovolit mluvit za celý africký kontinent), ale zároveň je prakticky nemožné, aby 54 heterogenních států dospělo ke konsensu v zásadních otázkách formování afrického kontinentu. S čím se ovšem Africká unie skutečně nevyrovnala, jsou finanční problémy a celková financovatelnost rozpočtu AU z afrických zdrojů.

Nedostatek financí pramení z nesolventnosti některých členských států v placení členských příspěvků. Africká unie se proto snaží řešit nedostatek financování hledáním alternativních zdrojů, kterými mohou být: dovozní daně, daň z letenek či daň z pojistného. Africká unie, stejně jako neúspěšná OAJ, však nebyla schopna odstranit nedemokraticky dosazené hlavy státu, a zabránit tak porušování lidských práv (Súdán, Somálsko, Zimbabwe), což byl důvod pro nerespektování Organizace africké jednoty v mezinárodním prostředí a současně jeden z hlavních důvodů pro její zánik.

Africká realita

Africký kontinent s 55 státy a rozlohou 30 mil. km2 je třetím největším kontinentem světa. Populace zde dosáhla jedné miliardy, z toho 340 milionů lidí žije za méně než jeden dolar na den. Sedmdesát procent všech nakažených AIDS pochází z Afriky, 140 dětí z 1000 je číslem průměrné dětské úmrtnosti, 54 let je průměrná délka života. Jen 58 procent obyvatel má přístup k pitné vodě a 41 procento lidí straších 15 let je negramotných. S touto realitou se musí potýkat i Africká unie, která disponuje průměrným rozpočtem 250 mil. USD a mandátem 54 heterogenních členských států. Není proto divu, že i přes existenci AU, PSC a regionálních bezpečnostních mechanismů zaštítěných RECs (ECOMOG, mírové jednotky SADC) bylo v roce 2010 zaznamenáno konflikt barometrem na území subsaharské Afriky 85 případů konfliktů (z toho dvě války _ Súdán a Somálsko).

Mírová a bezpečnostní rada, jež nahradila MCPMR neúspěšné Organizace africké jednoty, nedosahuje prozatím znatelných pozitivních výsledků (85 zaznamenaných konfliktů v roce 2010), avšak pro africký kontinent představuje obrovskou příležitost, stejně jako existence Africké unie. Možností v tomto ohledu je potenciální spolupráce s vybranými RECs, jež mají v případě záležitostí lokálního (regionálního) charakteru k řešení problému nejblíže. Další možností pro upevnění postavení Africké jednoty a Mírové a bezpečnostní rady je důsledné využívání intervenčního práva a sankcionování členských zemí (i v případě neplacení členských příspěvků), jak Africké unii umožňuje její Ustavující listina.

O autorovi:

Pavlína Fulnečková je doktorandkou katedry politologie FF UHK (obor Africká studia).
pavlina.fulneckova@gmail.com

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru