Volná pracovní pozice: Referent/ka projektového oddělení

23. 3. 2014 Tento obsah není aktuální

Ústav Edvarda Beneše v Londýně. Centrum exilu Čechů a Slováků

Po únoru 1948 opustila Československo řada představitelů jeho elity. Tuto ztrátu lze oprávněně považovat za nenahraditelnou. Řada těchto osobností se zařadila na špičku svých oborů ve své nové vlasti. Politici, kteří do této vystěhovalecké vlny rovněž patřili, zase ochudili československou publicistiku o své vzpomínky a názory na klíčové mezníky dějin Čechů a Slováků ve 20. století. Místem, kde měly obě uvedené skupiny prostor pro prezentaci svých názorů, byl od roku 1950 Ústav Edvarda Beneše v Londýně.

Osudy Čechů a Slováků zaznamenaly ve 20. století několik zásadních zvratů, které ovlivnily životy budoucích generací. Tím zřejmě nejzásadnějším byla změna politického režimu v Československu z února roku 1948, kdy po 2. světové válce obnovenou demokracii nahradila komunistická diktatura. Řada občanů Československa se proto rozhodla dobrovolně odejít do exilu, někteří ve svém životě již po několikáté. Tentokrát však odešli na tak dlouhou dobu, že převážná většina z nich se již nedožila možnosti návratu. Struktura exulantů byla velice pestrá a většina z nich se pokusila proti komunistům v rodné vlasti bojovat. Sdružovali se, publikovali, přednášeli, vysílali rozhlasem, organizovali, přeli se mezi sebou a všemožně snili o účinnosti a efektivitě svého počínání, které mělo být korunováno návratem do demokratického Československa.

Exulanti též vybudovali řadu institucí. Tou hlavní byla Rada svobodného Československa ve Washigtonu. Na její půdě se však bohužel odehrávalo pokračování domácích vnitropolitických půtek. I přes podporu americké administrativy Rada neplnila očekávání a exil nesjednotila. Ostatní exilové instituce se vyvíjely rovněž obtížně a řešily zejména existenční starosti. Jedna z těchto institucí se poněkud vymykala a zaslouží si i po letech naši pozornost - Ústav Edvarda Beneše pro politické a sociální studium (dále jen Ústav). Jeho vznik inicioval v posledních měsících svého života roku 1948 Edvard Beneš. Ten si začal ihned po únoru 1948 uvědomovat, že konec demokracie v Československu bude dlouhodobou záležitostí, a hledal způsob jak uchovat politický odkaz svůj i T. G. Masaryka a M. R. Štefánika, s nimiž společně vybudoval meziválečnou demokratickou republiku Čechů a Slováků.

Inspirací pro Beneše byl Ústav T. G. Masaryka, který první československý prezident nechal vybudovat na sklonku svého života. Tato instituce získala materiály a knihovnu T. G. Masaryka včetně financí na provoz. Vznikl tak ústav srovnatelný např. s dnes již tradičními prezidentskými knihovnami v USA. Benešovi bylo jasné, že v totalitním Československu se mu obdobný ústav zabývající se ideami čs. demokracie a jejími mezníky vybudovat nepodaří. Proto Edvard Beneš oslovil nejbližšího spolupracovníka a důvěrníka, šéfa své prezidentské kanceláře Jaromíra Smutného. Společně chystali vznik Ústavu, pro nějž připadala v úvahu pouze existence v exilu. Dočasné setrvání Smutného v pozici kancléře u komunistického prezidenta Gottwalda po Benešově abdikaci průkazně souviselo s přípravou uvedené instituce. Kromě organizování ilegálních cest pro převoz listinného materiálu (zejména diplomatické cesty) z prezidentské kanceláře, z domu Benešových v Sezimově Ústí i z dalších zdrojů plánoval též organizační podobu celé instituce.

Po smrti Edvarda Beneše v září 1948 se Smutný soustředil na vhodné načasování svého odchodu do Londýna, který pak uskutečnil s celou rodinou 15. července 1949 přes Spolkovou republiku Německo. V Londýně se mu podařilo koupit v londýnské čtvrti Putney dům, ve kterém bydlel za 2. světové války Beneš s manželkou. Později získal pro sídlo Ústavu budovu na ulici Hans Place. K pořízení nemovitostí a k založení Ústavu Smutnému posloužilo finanční konto, jež mu dal k dispozici osobně exprezident. O jeho rozsahu však bohužel můžeme pouze spekulovat.

V londýnském exilu se zabydlely i další významné osobnosti čs. poválečné demokracie. Z nich vzniklo vedení – Kuratorium Ústavu. Byli to: Benešův bratr Vojta (žil v USA a krátce po vzniku Ústavu zemřel), lékař a univerzitní profesor František Smetánka, právník a politik Jaroslav Stránský a novinář Lev Sychrava. Ústav vznikl symbolicky v den stého výročí narození T. G. Masaryka 7. března 1950 a začal spolupracovat s dalšími exilovými institucemi při pořádání rozmanitých akcí. Instituce vedená Jaromírem Smutným však vyvíjela zejména svou vlastní odbornou a badatelskou činnost. Měla vlastní knihovnu a čítárnu. Vedení Ústavu se zprvu snažilo rozvinout svou činnost velmi rozsáhle. Krátce po vzniku instituce byl schválen Statut Ústavu a Pracovní řád. Došlo k ustavení několika studijních komisí a předpokládalo se zapojení řady osobností z exilu i cizinců do aktivit organizovaných Smutným a jeho kolegy. O své činnosti Ústav vydával v prvních letech své existence i výroční zprávy.

Nejrozsáhlejší aktivitou Ústavu bylo pořádání veřejných přednášek o meznících čs. soudobých dějin. Jednalo se zejména o období tzv. Mnichova, česko-německé vztahy, únor roku 1948 v ČSR a poměr Čechů a Slováků. Během čtrnácti let své existence se však spektrum hostů a témat značně obměnilo. Přednášelo se také o ekonomii, medicíně, biologii, sociálních problémech atd. Ústav rovněž vydával ediční řadu Doklady a rozpravy, celkem 30 výtisků se věnovalo téměř výhradně čs. politice. Mezi spolupracovníky Ústavu se objevila celá řada osobností, které se výrazně proslavily ve svých oborech mimo rodnou vlast. Výběrově lze uvést malíře Františka Kupku, diplomata Josefa Korbela, ekonoma Jana Mládka a jeho pozdější ženu Medu Sokolovou, diplomata Jána Papánka, sociálního pracovníka Přemysla Pittera, hudebního publicistu Bedřicha Bělohlávka atd. Jaromír Smutný se svými kolegy také finančně podporovali vybrané aktivity zejména mladých českých a slovenských exulantů (např. dílčí byť kontroverzní podpora studentského časopisu Skutečnost v Ženevě).

Během let se ani Ústavu nevyhnul pozvolný útlum činnosti typický pro poúnorový exil. Kuratorium, které celou instituci vedlo, se postupně obměnilo a působili v něm historik a diplomat Jan Hanuš Opočenský a právník a diplomat Karel Lisický (nahradili V. Beneše a L. Sychravu). Stárnoucí exulanti a nulová šance na návrat do rodné země byly těmi hlavními důvody. V červenci 1964 zemřel Jaromír Smutný, což znamenalo definitivní konec všech aktivit Ústavu. Knihovnu získala Škola slovanských a východoevropských studií při Londýnské univerzitě a archiv předali synové Smutného Kolumbijské univerzitě v New Yorku.

O autorovi:

Pavel Carbol, specializuje se na soudobé československé dějiny, člen redakční rady Společnosti Edvarda Beneše

Zdroje:

Archiv Ústavu dr. Edvarda Beneše (kopie v osobním archivu autora)
Carbol, P.: Ústav dr. Edvarda Beneše v Londýně v letech 1950-1964 a jeho podíl na formování poúnorového exilu. (Disertační práce). Ostrava 2013. Dostupné na Katedře historie FF OU.

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru