September issue of the Czech Journal of International Relations is out!

29. 3. 2012 Tento obsah není aktuální

Vícerychlostní Evropa: hrozba pro ČR, nebo mylný terč?

Pojem vícerychlostní Evropa se do širšího povědomí dostal v závěru loňského roku, kdy na summitu Evropské rady (ER) drtivá většina členských zemí Evropské unie (EU) přistoupila k nové mezivládní smlouvě o rozpočtové stabilitě. Jedinou výjimku tvořila Velké Británie, ke které se v lednu letošního roku, na dalším jednání Evropské rady, neohrabaně připojila také Česká republika.

Důsledkem kroku předsedy vlády Nečase, který smlouvu odmítl podepsat, byla nejen další popularizace termínu, ale také zvýšená kritika českého premiéra za to, že ke vzniku vícerychlostní Evropy svým postojem přispívá a vytlačuje tak Českou republiku z hlavního proudu evropské integrace na její periferii. Jak už ale v politice bývá, zvláště pak té evropské, nic není jednoduché a už vůbec ne černobílé. Navíc, jak je pro evropskou debatu v České republice příznačné, z podružností se vyvozují neúměrné závěry a zapomíná se pro ně na podstatu.

O jaké rychlosti vlastně jde?

S určitou dávkou zjednodušení, která je pro časopisecký text nezbytná, lze problém vícerychlostní Evropy rozdělit do dvou analytických rovin. První spočívá v krátké analýze současného stavu EU a trendů, které v evropské politice panují či mohou nastat. Přeloženo do otázky: jaká Evropa prvního stupně hypoteticky České republice uniká? Druhou rovinou, jež je ovšem s první úzce spojená, je analýza evropské politiky České republiky. Čili, jak a proč se Česká republika do pozice cestujícího, který vidí koncová světla vlaku, dostává? Dlužno předeslat, že ani jedna ze zmíněných rovin (ke kterým by se daly přidat další, například zohlednění globálního kontextu a jeho vliv jak na EU, tak Českou republiku) nemůže být argumentačně v následujícím textu vyčerpána. Zároveň je potřeba čtenáře dopředu upozornit na to, že nástin odpovědí na obě položené otázky nenabídne příliš veselé počtení. Jak v kontextu současného stavu Evropské unie, tak v souvislosti s chováním české politiky v ní totiž není a zřejmě ani nebude nad čím příliš jásat.

V prvé řadě, strašení vícerychlostní Evropou jako čímsi novým, neprozkoumaným a nebezpečným je dalším z lingvistických a významových podvodů, kterých se tuzemská a evropská publicistika a politika dopouští. Vykrádání slov a významů je přitom pro evropskou a českou politiku posledních let příznačné. Vícerychlostní Evropa _ zjednodušeně řečeno, různé zapojení členských států integračního projektu do jeho aktivit _ byla a je v Evropských společenstvích (ES) či dnešní EU přítomna trvale. Z praktických politik lze poukázat na založení a existenci schengenského systému, který ve svém prapůvodu, sahajícím do 80. let minulého století, vznikl dokonce mimo rámec tehdejších ES. Notoricky známé je, že řada výjimek existovala a existuje ve společné zahraniční a bezpečnostní politice (SZBP), či v podílu jednotlivých členských zemí v měnové unii. Labužníci by si jistě vzpomněli na různá přechodná období, jež byla a jsou na nové členské země EU (myšleno je tzv. východní rozšíření) uplatňována, či dokonce na konkrétní legislativní položky. Nic jako jedním rychlým krokem kráčející Evropská unie neexistuje a bude-li zachován současný politický systém EU, kombinující mezivládní a nadnárodní prvky rozhodování, ani existovat nemůže, protože povaha tohoto politického systému sui generis takovou EU vylučuje. Ve své podstatě se tak není z čeho vydělovat, žádný pomyslný evropský Rubikon překročen nebyl.

Příznačné navíc je, že ve volání po jednolité Evropě či Evropské unii jedoucí pomyslnou první rychlostí není nikdo z jejich zastánců schopen vyjádřit, jak by taková EU vlastně měla vypadat a k jakému cíli by měla směrovat. Debata se nevede v úrovni „EU potřebuje efektivní a jasnou zahraniční politiku, protože… a vytvořme tedy mechanismy, které ji budou schopny formulovat a prosazovat“, nýbrž v iracionální představě, že další, ve své podstatě libovolná, integrace je dobrá sama o sobě. Jinými slovy, drtivá většina politiků a intelektuálů, kteří obhajují další a hlubší integraci, rezignuje na elementární zdůvodnění potřebnosti či účelnosti takového kroku. Srozumitelnou argumentaci přesvědčující o výhodnosti dalšího posunu (kterou lze legitimně a souvisle učinit z různých jak teoretických, tak politických pozic) nahrazuje kupříkladu v českých podmínkách volání po solidaritě se zbytkem EU či zaklínání se symbolikou další integrace. Mimochodem, solidaritu lze bez uzardění označit za termín, jemuž se v posledních letech dostalo ústy politiků snad největšího počtu úspěšných pokusů o znásilnění, ústící v totální vyprázdnění smyslu tohoto slova.

Důsledkem tohoto přístupu, kdy se integrace ospravedlňuje stále plytčími frázemi a floskulemi, je kromě jiného slábnoucí podpora veřejnosti evropské integraci, jež bývá mylně a pohodlně vysvětlována jako rostoucí a nebezpečný euroskepticismus. Je opět příznačné, že nikdo z horlivých proponentů tohoto termínu jej není schopen přesvědčivě operacionalizovat, tj. vysvětlit, co jím vlastně rozumí, v čem je nebezpečný a jak jej uchopit. Skoro se občas zdá, že každá libovolná kritika čehokoliv EU je považována za projev euroskepticismu. Žel bohu, nejedná se jen o problém politiků a publicistů.

Místo zkratovitého a šablonovitého házení každého zvednutého hlasu proti směru některých tendencí v Evropské unii do koše, z něhož vyčuhují tak lákavá jména jako třeba Jean Marie Le Pen, potřebuje evropská integrace pozitivní motivaci. V jejím počátku, tedy v 50. a 60. letech minulého století byly zřetelnými a jasnými cíli stabilita a mír v západní Evropě či naplnění čtyř svobod. Kupříkladu v 90. letech stejného století se jednalo o zavedení společné měny (jakkoli diskutabilní tento projekt byla je) či přijetí nových členských zemí. S příchodem nového milénia (ale fakticky již od konce 90. let) takovéto ospravedlnění dalšího transferu kompetencí směrem od národního státu k nadnárodnímu centru chybí. Integrační proces přitom není z mnoha důvodů ochoten a schopen slevit ze svého tempa, protože zvolnění či zastavení integrace považuje za fatální porážku či přinejmenším zpochybnění svého vývoje.

Nacházíme se tak ve stavu, kdy se v plné nahotě ukazuje, jak evropské integraci schází racionální politická soutěž, která by na základě střetu alternativ mohla možné pozitivní motivace vytvářet. Politiku nahrazuje v Evropské unii spektakulární podepisování revizních smluv a deklarací na mezivládních fórech, které se staly fetišem a samospasitelným řešením problémů, jež přesně tímto způsobem řešit nelze. Kromě jiného vede tato summitizace evropské politiky, jejímž mistrem je Nicolas Sarkozy, k velkému vychylování rozhodovacího rámce v EU ve prospěch mezistátního vyjednávání.

Z mnoha historických důvodů je přitom jasné, že například Evropská komise (EK) jako hlavní zastánce nadnárodního přístupu v evropské politice, je spojencem malých států. Evropská unie řízená velkými státy nevěstí pro Českou republiku a její pozici v EU nic dobrého. Ryze mezivládní EU, o které možná sní leckterý politik z Polygon-House, totiž představuje návrat ke koncertu velmocí, v němž nebude na český hlas brán zřetel, lhostejno, je-li vyslovován z prvního či druhého rychlostního stupně. Ostatně nátlak, který například lídři největších členských zemí vyvíjeli při schvalování tzv. eurovalu na Slovensko, či nedávné okřikování dánské premiérky prezidentem Sarkozym na summitu Evropské rady lákavé kontury takové perspektivy nenabízí. V zájmu České republiky je naopak udržení stavu, v němž nadnárodní složky (zejména pak Evropská komise a také Evropský parlament) vyvažují vliv mezivládního vyjednávání. Jinými slovy, změna mocenského statutu quo v politickém systému EU ve prospěch dlouhodobé dominance mezivládního přístupu rozhodně není českým národním zájmem v Evropské unii, protože v čistě mezivládním vyjednávání nemá Česká republika šanci prosadit téměř nic.

Co je vlastně hrozba?

Škodolibou poznámkou reagující na poslední větu by mohlo být, že by se vlastně tolik nestalo. Problematika českých národních zájmů nebyla v předcházejícím odstavci zmíněna náhodou. Je-li současný stav evropské integrace a evropské politiky tristní, kvalita české pozice a českého chování v EU je snad ještě horší. Pro Českou republiku neexistuje hrozba v podobě odsunutí na druhou kolej proto, že by první jednoznačně odjela jakousi nadsvětelnou rychlostí vstříc lepším a jasnějším zítřkům. Ty vzhledem k absenci jakékoli nosné vize v dnešní Evropské unii prostě neexistují. Naopak, trajektorie dnešního jádra EU, které tvoří duo Angela Merkelová_Nicolas Sarkomy, zjevně vede spíše do pověstných pekel Mirka Topolánka, a to již jen proto, že zcela postrádá jakoukoliv sebereflexi či aspoň snahu o ni. O to ale vlastně ani nejde _ v EU bylo jen za posledních 10 let podepsáno tolik přelomových a symbolických dokumentů (z nichž většinu záhy porušili nejhlasitější signatáři), že by vydaly na slušně obsáhlé sebrané spisy. Smlouva o stabilitě, koordinaci a řízení v hospodářské a měnové unii, jak zní plný titul tzv. Smlouvy o rozpočtové stabilitě, je dalším z nich a je jen otázkou času, kdy bude následovat osudu Paktu růstu a stability, který vznikl v mnohem stabilnější a klidnější atmosféře.

Problém české politiky je v tom, že po boku Velké Británie se neocitla po zralém uvážení, jež by nabízelo alternativní názor na to, jak má Evropa řešit své ekonomické problémy. Česká republika se do společnosti Spojeného království dostala zcela náhodně, a to jako důsledek chaotičnosti, nepředvídatelnosti a absencí koncepčního přístupu v evropské politice. Jinými slovy, Česká republika by dnes snad ani neležela Bruselu v žaludku pro svou kritičnost za předpokladu, že by obsahovala také snahu předložit vlastní návrhy a ne dětsky posměvačnou škodolibou jízlivost ve stylu „My jsme to říkali“.

Největší problém České republiky a její budoucnosti v Evropské unii je v tom, že Česká republika má pověst nedůvěryhodného partnera, jehož názory nelze předvídat a nelze se na ně spolehnout. Neschopnost zaujmout a konzistentně prosazovat jasné postoje přitom nevadí jen partnerům České republiky či představitelům důležitých evropských institucí. Právě v této neschopnosti či nevůli zformulovat elementární shodu politické elity například stran fungování institucionální struktury či podoby společných politik EU (a pak ji konzistentně prosazovat na evropské úrovni) spočívá hlavní zásadní ohrožení budoucnosti České republiky v Evropské unii. Nepřítomnost jasně definovaných zájmů a jejich prosazování totiž vede k tomu, že si Česká republika nevšímá podstatných a pro ni nevýhodných změn jasným příkladem bylo zmíněné oslabování pravomocí a postavení Evropské komise. Nepodepsání proklamativní smlouvy je v tomto kontextu banální a česká diskuse o tomto faktu pouze odvádí pozornost mylným směrem.

O autorovi:

Petr Kaniok působí na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.
kaniok@fss.muni.cz

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru