Výzva pro uchazeče o stáž (Research Assistants): výběrové řízení pro období říjen 2021 - leden 2022 je otevřeno.

24. 9. 2014 Tento obsah není aktuální

8 let vlády pravice ve Švédsku končí

Parlamentní volby ve Švédsku ukončily po osmi letech premiérské období Fredrika Reinfeldta. Novým mužem číslo 1 bude ve Švédsku sociální demokrat Stefan Löfven. Na podrobnosti k povolebnímu dění v této severské zemi jsme se zeptali Matse Brauna z Metropolitiní university v Praze a Miloše Brunclíka z Fakulty sociálních věd University Karlovy.

Novým švédským premiérem bude Stefan Löfven. Můžete ho trochu představit? Co lze od něj očekávat?

Mats Braun: Není typickým lídrem sociální demokracie. Je to první předseda strany, který nemá kořeny přímo ve straně, ale přichází z odborového svazu. Ačkoli je již ve vedení strany dlouho, nemá příliš mnoho politických zkušeností a dokonce ani nebyl poslancem. Říká se o něm, že patří spíše k pravicovému křídlu v sociální demokracii. Jeho hlavní priorita bude ekonomicky růst a dobré vztahy s průmyslem. Zatím jako lídr opozice vystupoval velice opatrně. Nechtěl opakovat chyby předchozího předsedy strany Håkana Juholta, který udělal až příliš mnoho kontroverzních vyjádření, které neměly podporu ve straně. Löfvenova opatrná strategie ovšem znamená, že v řadě otázek zůstává jeho pohled nejasný.

Miloš Brunclík: Stefan Löfven je původní profesí svářeč, vyšel z odborářského prostředí a postupně se prosadil i ve stranické hierarchii. Předsedou sociálních demokratů se stal v roce 2012. Je vhodné doplnit, že jeho předchůdci ve funkci byli Mona Sahlinová (2007-2011) a Håkan Juholt (2011-2012). Ti ovšem neprokázali příliš dobré vůdcovské kvality a od roku 1927 se jednalo o první předsedy strany, kteří se zároveň nestali švédskými premiéry.

Stefan Löfven má oproti těmto dvěma předchůdcům výhodu – uspěl jako předseda strany, když zvítězil ve volbách a dokonce se mu podařilo zvrátit trend klesající podpory pro stranu. Není s ním spojen žádný skandál, jeví se jako pragmatický a kompetentní politik, který může stranu oživit. Na druhé straně je otázkou, zda je jej možné srovnávat s takovými veličinami sociálně demokratické a současně i švédské politiky jako byli Tage Erlander či Olof Palme.

V každém případě jsou očekávání od nastupujícího premiéra vysoká: sociální demokracie se po osmi letech vrací k moci. Löfvena čekají velmi obtížná jednání o nové vládě, která bude pravděpodobně koaliční a navíc menšinová. Pokud jde o politiku sociální demokracie, bude se určitě snažit snížit nezaměstnanost, posílit stát blahobytu, zkvalitnit školství a péči o seniory. Předchozí nesocialistická vládní koalice prosadila některá opatření, jež poněkud omezila veřejné výdaje a také daňovou zátěž. Löfven například představil plán investic za 2,8 miliard švédských korun na vytvoření zhruba 20 000 pracovních míst v oblasti péče o seniory, čímž chce zabít dvě mouchy jednou ranou – snížit nezaměstnanost mladých a současně vyřešit nedostatek pracovníků v tomto oboru.


Odstupující švédský premiér Fredrik Reinfeldt (vpravo) vládl zemi posledních osm let v čele pravicové koalice. Nyní ho nahradí předseda sociální demokracie Stefan Löfven. Již nyní je jasné, že jeho vláda bude koaliční a menšinová. (foro: Wikimedia Commons)


Podle posledních vyjádření Stefan Löfven nechce vyjednávat o koalici s Levicovou stranou. Proč?

Mats Braun: Je to celkem logicky krok. Ani s Levicovou stranou by nemohl vytvořit kabinet s většinou v parlamentu. Bez této strany snadněji najde širší kompromisy napříč parlamentem. Ve skutečnosti má sociální demokracie v řadě otázek blíže k straně středu nebo k liberální straně. Löfven se snaží navázat na jistou tradici sociální demokracie a chce najít široké politické řešení s podporou několika různých stran.

Drtivá většina vlád ve Švédsku od 2. světové války byly menšinové kabinety sociální demokracie. Strana od 50. let nikdy nevládla v koalici, a od konce 60. let neměla nikdy parlamentní většinu, i tak byla skoro vždy u moci. Otázka je, zda to půjde i tentokrát. Strany bývalé Reifeldtovy vlády deklarují, že se do podobně blízké spolupráce s menšinovou vládou nepustí. I tak předpokládám, že za pár měsíců uvidíme, jak se menší strany bývalé vládní koalice k takovému kroku odhodlají, aby ukázaly odstup od konzervativců. U velkých otázek (bezpečnost, migrace, důchody), lze předpokládat, že bude pokračovat švédská tradice konsensuálních řešení. Zde spíše čekám řešení, které budou výsledkem dohody sociální demokracie a největší pravicové strany, stejně jako Reinfeldt za své vlády usiloval o dohodu s největší levicovou stranou.

Miloš Brunclík: Löfven si nechce zavřít dveře k některým menším středopravým politickým stranám, zejména centristům (Centerpartiet) a liberálům (Folkpartiet liberalerna), kteří doposud zasedali ve vládní koalici. Naopak, spolupráce s Levicovou stranou, tedy s bývalými komunisty, na vládní úrovni znamená červenou pro spolupráci s jakoukoli nesocialistickou stranou. Navíc z jiné perspektivy Levicovou stranu sociální demokraté vlastně ve vládě nepotřebují, protože jejich vláda bude v každém případě menšinová, pokud neuzavře spojenectví s nesocialistickými stranami.

Ambicí Sefana Löfvena je také narušit blokové uspořádání švédské politiky, resp. blok nesocialistických stran. Právě schopnost nesocialistických stran vytvořit koherentní blok vůči levici byl klíčový faktor, který je vynesl před osmi lety k moci a sociální demokraty nechal v opozici. Pokud zůstane tento blok pevný, pro sociální demokracii to bude znamenat zjevnou nevýhodu. Pokud se ale sociální demokracii podaří přemluvit ke spolupráci menší nesocialistické strany, které Löfvena zatím odmítají, bude to strategická výhoda pro sociální demokraty, protože tím oslabí pravici a rozšíří si svůj manévrovací prostor pro vyjednávání podpory pro své návrhy.

Abychom rozuměli této Löfvenově taktice, je nutné podívat se ve zkratce na to, jak sociální demokracie jednala s ostatními stranami v minulosti: Sociální demokracie tradičně využívala svého relativně výhodného postavení v rámci stranického systému. Vládla prostřednictvím vlastní jednobarevné menšinové vlády s více či méně spolehlivou podporou komunistů (dnešní Levicová strana, v orig. Vänsterpartiet) a Strany zelených (Miljöpartiet). Tyto dvě menší strany ale zůstávaly mimo vládu. Na druhou stranu těžko mohly dosáhnout více. Nemohly sociálním demokratům podrážet nohy, protože tím by otevřely cestu k moci nesocialistické opozici, což pro ně bylo samozřejmě horší alternativou než vláda sociální demokracie, se kterou bylo možné vyjednávat o programových prioritách a vládní politice. Současně ale velmi často uzavírala sociální demokracie ad hoc dohody k jednotlivým otázkám s jednou či více stranami nesocialistické opozice. Tak tomu bude patrně i nyní. Novinkou je, že Zelení poprvé ve své historii zasednou ve vládě.


Druhým koaličním partnerem v menšinové vládě budou Zelení. Ti mají pozitivní přístup vůči imigraci. Je to i postoj sociálních demokratů?

Mats Braun: Je to postup všech parlamentních stran s výjimkou Švédských demokratů. Jediný rozdíl by mohl být v otázce pracovní migrace. To je ovšem menší otázka, hlavně se řeší přístup k žadatelům o azyl.

Miloš Brunclík: Otázka imigrace a integrace je jednou z tradičních profilových otázek Strany zelených, která v minulosti dokonce uzavřela dohodu v této oblasti s vládou F. Reinfeldta. Zelení obhajují otevřenou a velkorysou imigrační politiku. Sociální demokraté jsou v této otázce možná o něco opatrnější. Vnímají imigraci primárně jako problém zaměstnanosti, a proto zdůrazňují nutnost vytvářet pro imigranty pracovní místa. Nicméně jejich diskurs se zásadně neodlišuje od ostatních parlamentních stran (s výjimkou Švédských demokratů): imigrace je pro švédskou společnost obohacující, přináší rozmanitost, znalosti, nové informace a nové lidi. Každý musí dostat stejnou šanci, aby se zapojil do švédské společnosti a byl její aktivní a produktivní součástí...


Nelze pominout výrazný úspěch Švédských demokratů, kteří se stali třetí nejsilnější stranou ve Švédsku. V některých oblastech na jihu získala strana až třetinu hlasů. Nepřekročilo už i Švédsko práh pro množství imigrantů?

Mats Braun: Takhle to nelze interpretovat. Ostatní strany, které podporují politiku otevřených hranic dostaly 87.1 procenta hlasů. Je ovšem pravda, že Švédsko během loňského roku vyhovělo nejvíce žadatelům o azyl v celé EU, v absolutních číslech dokonce více než Německo. Přitom Švédsko nemá ani 10 milionů obyvatel. Není to nutně problém, ale ve švédské společnosti taková debata o imigraci neproběhla.

Úspěch švédských demokratu vidím jako problematický, ne tolik kvůli rétorice strany, ale kvůli její minulosti. Za několik posledních let se strana naučila používat umírněnější rétoriku, není už tak otevřeně rasistická nebo islamofobní. Strana se také distancovala od Le Penové ve Francii, i když v minulosti získala podporu právě od její strany. V Evropském parlamentu je strana ve skupině EFDD s britskými UKIP (podobně jako Strana svobodných občanů Petra Macha – pozn. red.). Za fasádou umírněné strany je ale hnědá minulost s kořeny v neonacistickém hnutí v osmdesátých letech. Příliš často se také stává, že straničtí funkcionáři mluví rasistickým jazykem, které vedení strany sice oficiálně netoleruje, ale neoficiálně asi podporuje.

Miloš Brunclík: Faktem je, že Švédsko skutečně patří k těm evropským zemím, které v poměru k počtu svých obyvatel přijímají nejvíce imigrantů, a to zvláště ze zemí konflikty sužovaného Blízkého východu. Na předměstích některých měst se již vytvářejí tzv. vyloučené lokality charakterizované vyšší mírou sociálních a ekonomických problémů a také kriminality. Imigranti neevropského původů tvoří asi polovinu všech nezaměstnaných a je mezi nimi také vysoký podíl těch, kteří patří mezi nejchudší vrstvy.

Ovšem na otázku, zda Švédsko překročilo či nepřekročilo, nějaký práh, nejsem schopen odpovědět. Je to výsostně politická otázka, kterou si musí klást parlamentní politické strany a hledat na ni odpověď. Zdá se ovšem, že postoj tradičních stran, který jsem nastínil výše, řadu švédských voličů neuspokojuje, a proto volební podpora Švédských demokratů roste. Volební zisk této strany mohl být dokonce ještě vyšší nebýt řady skandálů, když někteří čelní představitelé strany publikovali rasistické výroky, což mohlo řadu voličů od této strany odrazovat. Byť nelze s nástupem nové vlády očekávat razantní změnu švédské imigrační politiky (žádná parlamentní strana nechce se Švédskými demokraty spolupracovat), do budoucna bude asi nutné tváří v tvář řadě problémů spojených s přistěhovalectvím švédskou imigrační politiku přehodnotit.


Jak byste zhodnotil odcházejícího premiéra Fredrika Reinfeldta. Co považujete za hlavní důvod jeho porážky ve volbách?

Mats Braun: Reinfeldt byl od 30. let prvním švédským premiérem z jiné politické strany než sociální demokracie, který dokázal obhájit svůj mandát a udržet vládu u moci po dvě volební období. To je velký úspěch. Jeho vláda Švédsko v mnohém změnila, aniž by proběhla opravdová změna systému. Jeho hlavní „mise“ byla, aby se více vyplatilo pracovat. Reinfeldtovi se něco v tomto směru podařilo změnit, hlavní nastavení modelu sociálního státu ovšem nezměnil. Zejména se ukázal jako vynikající manažer, který zajistil příznivý ekonomický vývoj ve Švédsku i přes ekonomickou krizi v Evropě. Spolu s ministrem financí Andersem Borgem, kladl od počátku velký důraz na vyrovnaný rozpočet, a dokázal ho udržet mezi nejnižšími rozpočtové deficity v EU. Švédsko mělo v roce 2010 a 2011 dokonce pozitivní balanci.

I když se zdá, že Švédové ocenili jejich schopnosti správců veřejných financí, chyběly jim vize budoucnosti Švédska. Reinfeldt a spol. vystupovali ve volební kampani pasivně a neslíbili nic nového. Vypadalo to, že Reinfeldt již neví, jak dál pokračovat. Na začátku kariéry Reinfeldt radikálně proměnil konservativní stranu. V té době říkal, že změny jsou v politice nutné, aby politik nebo politická strana mohly přežit. Na konec další změnu už sám nabídnout nedokázal.

Miloš Brunclík: Podle mého soudu si Fredrik Reinfeldt v roli premiéra nevedl špatně. Podařilo se mu po dobu osm let udržet soudržnost mezi čtyřmi koaličními stranami, které si na druhé straně nadále (byť s obtížemi) udržují svou svébytnost a nadále zůstávají zastoupeny v parlamentu. Své vítězství z roku 2006 obhájil o čtyři roky později. Švédsko vcelku dobře proplulo hospodářskou a finanční krizí, byť nezaměstnanost se drží v posledních letech stále nad úrovní 7 %, což je na švédské poměry až příliš. Svou stranu posunul blíže ke středu, podařilo se mu získat pozici druhé největší švédské strany. Jeho vláda snížila daně z příjmů, na druhé straně zpřísnila kritéria pro získání dávek pro nezaměstnance, zkrátila nemocenskou apod.

Faktorů, které přispěly k porážce strany, je patrně více. Jako hlavní faktor jeho porážky vidím určitou únavu voličů z vlády nesocialistické koalice a tedy přání změny. To by ovšem k vysvětlení pádu Reinfeldta nestačilo. Reinfeldtova vláda byla z levicových či centristických pozic kritizována za upřednostňování snižování daňové zátěže na úkor státu blahobytu. V nedávné době se objevilo několik skandálů v souvislosti se vládou podporovanou „marketizaci“ veřejných služeb v oblasti vzdělání a zdravotní péče. Ukázalo se, že někteří soukromí poskytovatelé těchto služeb šetřili na péči a na zaměstnancích, čímž došlo ke snížení kvality poskytované péče a zvýšení zisku těchto poskytovatelů. Jedním z předvolebních témat levice se proto stal požadavek na zamezení ziskovosti privátních poskytovatelů veřejných služeb a také otázka zaměstnanosti. Nelze také popírat to, že Umírněná koaliční strana (Moderaterna) premiéra Reinfeldta je hlavním poraženým ve volbách, a to mj. na úkor Švédských demokratů, kterým takřka každý třetí hlas, který nyní ve volbách získali, doputoval od bývalých voličů premiérovy strany.

Řada voličů si zkrátka přeje poněkud tvrdší imigrační politiku, než doposud prosazovala vládní koalice, zvláště s ohledem na růst imigrantů ze Sýrie, Iráku, Somálska a dalších zemí. Reinfeldtova vláda byla rovněž kritizována za chabou obranyschopnost země či za klesající úroveň výuky ve školách. Porážku Reinfeldta lze rovněž interpretovat tak, že se stal obětí vlastního úspěchu – podařilo se mu změnit některé parametry sociálního státu, čímž se program čtyřkoalice vyčerpal. Jeho vláda ale již neměla sílu nabídnout novou vizi, která by byla pro voliče dostatečně atraktivní.

Rozhovor s...

Mats Braun, působí na Metropolitní universitě v Praze
Miloš Brunclík, působí na Fakultě sociálních věd University Karlovy

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru