Nabízíme nově dvě pracovní pozice - referent/ka a vedoucí konferenčního úseku!

3. 9. 2013 Tento obsah není aktuální

Admirál Čeng Che. Může být historie použita jako soft power?

Pokud se podíváte do učebnice dějepisu, vědecko-populární literatury, vyhledáte na internetu, nebo se jednoduše někoho zeptáte na slavné cestovatele a objevitele, jako odpověď dostanete známá jména jako: Marco Polo, Bartolomeo Diaz, Kryštof Kolumbus, Amerigo Vespucci, Vasco da Gama, Fernao Magalhaes či James Cook. Všechny tyto jména spojuje jejich evropský původ. Jen málo zdrojů uvádí Maročana Abú Abdallaha ibn Battúta nebo Číňana Čeng Chea.

Admirál Čeng Che – kdo koho vlastně objevoval?

O předcích slavného admirála Čeng Chea toho moc nevíme, do horské provincie Jün-nan na jihozápadě Číny přišli pravděpodobně s Mongoly. Když byla roku 1368 protimongolskými povstalci ustavena říše Ming a mongolská vláda nad zemí byla svržena, malý Čeng padl do zajetí a byl postán na služby do Pekingu, kde ho čekala kastrace. V následujících bojích s Mongoly a občanské válce se mladý eunuch vyznamenal a v hierarchii postupně stoupal výše a výše. Za vlády nového císaře Jung-le již figuroval mezi nejvýznamnějšími eunuchy, převzal zodpovědnost za stavební práce v nankingském Zakázaném městě, řídil dodávky surovin pro dvůr a byl pověřen výstavbou loďstva pro boj s japonskými piráty.

Císař ocenil Čenga za zásluhy titulem "hlavní eunuch" a rozhodl se, že ho postaví do čela obrovských námořních výprav. Čeng v letech 1405 až 1433 vedl sedm rozsáhlých diplomaticko-obchodních námořních expedic vypravených k více než 56 státům a významným městům jihovýchodní Asie, Indie, Arabského poloostrova a východní Afriky. Jeho loďstvo se skládalo zhruba z 250 lodí a ty byly obsluhovány asi 27 tisíci muži. Plavby sloužily především diplomatickým účelům - posílení prestiže mingských císařů ve světě. Čeng Che předával místním vládám pozdravy císaře, přesvědčoval je k uznání čínské svrchovanosti, zaslání tributu čínskému vládci a obchodoval. Expedice přispěly ke kulturním stykům afrických a asijských zemí s Čínou a podpořily obchod mezi nimi. Admirál zemřel roku 1433, během sedmé cesty na zpáteční cestě do Říše středu, a byl pochován do moře.


Model lodi, na které se plavil čínský admirál Čeng Che. (foto: Wikimedia Commons)


Mezi léty 1405 a 1433, během kterých Čeng Che brázdil světové oceány a moře, se v Evropě seběhlo několik událostí. Kontinent drancovaly morové epidemie, bojovalo se u Grünwaldu, věřící měli v jednu dobu tři papeže, ale toto schizma se vyřešilo na Kostnickém koncilu. Na témže koncilu byl upálen Jan Hus, kterého jako heretika označovala i Jana z Arku, na konci 106 let vleklého konfliktu mezi Anglií a Francií taktéž upálena. Ale nejdůležitější okamžik přišel pro Evropu přesně 20 let po smrti čínského admirála. Turecká vojska roku 1453 dobyla Konstantinopol a pro příště se již tento, dlouhá staletí využívaný, obchodní uzel pro směnu s Orientem nemohl dále využívat. Velká poptávka po luxusním zboží, drahých látkách a koření vedla k odstartování velkých zámořských objevů, které vyústily jednak k nedopatřenému objevení Nového světa, tak i obeplutí Afriky a plánovanému mořskému přístupu k Indii (1498).

V Indii byl však o osmdesát let dříve na svých lodích už Čeng Che (1407) a měl namířeno opačným směrem - do Afriky. O století před ním Abú Abdallaha ibn Battúta doputoval ze severozápadní Afriky, oklikou přes dnešní Rusko, do Indie (?1334) a poté do Číny. A o století před ním sice Marco Polo nebyl ani na Rusi, ani v Africe, ale jako první Evropan podrobně prozkoumal Čínu a při další výpravě byl i v Indii. Jako pozdní příchozí se může zdát Rus Afanasy Nikitin, který navštívil Indii až v roce 1470. Ale narozdíl od ostatních, Rusové jako první odkrývali Sibiř. Všichni - Polo, ibn Battúta, Čeng i Nikitin - objevovali, prozkoumávali a mapovali nová území pro své vládce, státy a kulturní oblasti. Tímto nám vzniká mírný zmatek a nevyhnutelně se vynořuje otázka: "Kdo koho vlastně objevoval?"

Dlouhá evropská dominance a postupný přesun těžiště moci

Evropský věk zámořských objevů odstartoval několikasetletou celosvětovou dominanci tohoto kontinentu. Evropané postupně dobývali a kolonizovali pro ně nově objevená území. Po sobě následovaly staletí portugalská, španělská, francouzská a britská. Až první světová válka skoncovala v mnoho ohledech s iluzemi o vyspělosti evropské civilizace, výhodách moderní industrializace, racionálním a humánním jednání mezi lidmi. Proběhla totální mobilizace všech lidských i materiálních zdrojů za jediným účelem – vedení války. Následně se centrum dění přesunulo za Atlantský oceán, ale americká společnost sdílela stejné hodnoty jako kontinentální Evropa. I v rámci Studené války můžeme hovořit o evropských hodnotách v rámci bipolárního uspořádání světa. Pokud pomineme lokální úpravy, komunistická ideologie měla kořeny v Německu a Británii.

Po kolapsu sovětského bloku tvrdil Francis Fukuyma, že dějiny vlastně skončily a ekonomický liberální světařád se ukázal jako jediný možný. USA a demokracie prý nemají soupeře, mocenského ani ideologického. Vystřízlivění přišlo s jedenáctým zářím, dvěma válečnými konflikty, finanční a ekonomickou krizí. Ani tvrzení Samuela Huntingtona o budoucích konfliktech mezi kulturními celky a ne mezi jednotlivými zeměmi v rámci nich pravděpodobně nemůže uspět. Oligarcho-ortodoxní Rusko spolupracuje s teokraticko-islámským Íránem, demokraticko-liberální USA a komunisticko-konfuciánská Čína nemohou bez druhého přežít. Svět je protkán bilaterálními i multilaterálními smlouvami, největší ekonomičtí partneři mohou být zároveň největšími geopolitickými rivaly a mít za sebou aliance složené z různých ideologicky zaměřených zemí.

Díky nebývalému vzestupu neevropských a nezápadních zemí v posledních desetiletích musíme konstatovat, že se dosavadní americký unipolární světový řád začíná otřásat v samotných základech. Fareed Zakaria nehovoří o úpadku USA, ale o „vzestupu zbytku světa“. Mezi ně patří především státy skupiny BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína, Jižní Afrika). Většina z nich byla alespoň z části dříve kolonizována nebo kontrolována evropskými mocnostmi. V blízké budoucnosti můžeme očekávat multikulturalismus a hybridizaci. Mimoevropské okruhy budou kombinovat prvky svých tradic s prvky západní a americké kultury a tato kultura se bude nechávat prostupovat nezápadními vlivy. Na druhou stranu, každý z těchto států, kultur, okruhů si bude chtít nechat něco svého tradičního, unikátního, aby se od ostatních odlišil.

Co je jisté, se stále vzrůstající ekonomickou silou neevropských části světa dochází k „provincializaci Evropy“, kdy tento kontinent je v pozici již pouze jednoho z mnoha regionů na planetě. V rámci tohoto procesu nevyhnutelně dochází ke strážce dvou teorií: rozvojových studií a postkoloniálních studií. Obě se zabývají vztahem ke globálnímu Jihu a vztahům Sever-Jih. Eurocentrismus a rozvojová studia jsou ale v očekávání debaklu, neboť jak může Evropa poučovat a radit někomu, kdo je na to ekonomicky lépe než ona sama? Obyvatelé Starého světa se budou muset skončit označovat Neevropany za své vývojově opožděné druhy.

Z toho málo, co si každý celek bude ve stále spletitějším světě chtít udržet a prezentovat bude jeho historie. Britský výklad první světové války jako boje za svobodu, je jen těžko stravitelný pro Indy, stejně tak jako americké zamlžování důležitosti východní fronty, ve které zahynulo 26 milionu Rusů. Nyní si každý celek bude psát svůj vlastní výklad historie světa a bude ho chtít prosazovat. To samozřejmě není nic nového, ale doposud díky „hard power“ převládaly ty evropské a západní.

Historie jako soft power na příkladu čínsko-afrických vztahů

Koncept „soft power“ a „hard power“ uvedl jako první Joseph Nye na začátku devadesátých let. Zatímco hard power (ekonomické vazby, politická moc) lze snadno vypozorovat a její výsledky přicházejí v krátkém časovém období, koncept soft power (kultura, hodnoty, instituce) je poměrně těžko měřitelný a jeho dopady lze vypozorovat až v delším časovém horizontu. Hard power se definuje jako příkaz jednoho celku, který ostatním státům nařizuje co chce on sám. Naproti tomu soft power má jádro v ovlivňování a přesvědčování, že naše věci jsou tak atraktivní a ostatní je tudíž přijmou dobrovolně. Mezi tyto věci může patřit filmový průmysl, kulturní události, způsob života, mezinárodní výměna studentů, vzdělání, hudba, literatura nebo sport. Můžeme za soft power považovat i historii?

Pokud se podíváme na současné čínsko-africké vztahy (Jih-Jih), pozorujeme zásady jako vzájemný respekt, odmítání agrese a důraz na vztahy založené na dobrovolnosti a rovnocenné prospěšnosti pro všechny zúčastněné. Naproti tomu vztahy mezi USA, Evropou a Afrikou (Sever-Jih) jsou dlouhodobě negativně zatíženy jednak samotnou koloniální minulostí, tak ještě v nedávnou dobou ve které země Severu nutily Jih akceptovat jimi vytvořená pravidla (tzv. dobré vládnutí, respekt k lidským právům), jejichž nerespektování znemožňovalo Afričanům získání potřebné finanční pomoci. Navíc ve vztahu ke kolonialismu má Čína s černým kontinentem podobnou pozici. Nikdy nebyla koloniální velmocí a společně s africkými zeměmi má zkušenost být v područí některé ze světových velmocí.

Právě doba objevování a kolonizování může být využívána jako soft power. Admirál Čeng che je považován za jednu z vynikajících osobností čínské historie a jeho plavby patří mezi hrdinské epizody minulosti. Ukazují mírovou zahraniční politiku státu, která je kladena do přímého kontrastu s dobyvačnými výpravami kolonizujících Evropanů. Na rozdíl od krveprolití a drancování jeho plavby rozšiřovaly čínskou kulturu a přinesly do jiných zemí porcelán, hedvábí a čaj. V mnoha městech mimo Čínu vystavěli k jeho poctě chrámy a památníky. U příležitosti šestistého výročí jeho první plavby natočila čínská státní televize CCTV čtyřicetidílný seriál o jeho expedicích.

V současné době jsou vztahy s africkými státy pro Říši středu čím dál více důležitějšími. Čínská žízeň po tamní ropě a hlad po surovinách musí navenek vypadat stále jako rovnocenné partnerství a ne jako ropné safari. K utvrzení rovnocennosti může být použita právě historie. Již naši dávní předkové přicházeli v míru a měli zájem na dobrých vztazích a vzájemném obchodu, tak proč bychom to nedělali my? Plavby Čeng Chea zde perfektně zapadají jako složka soft power a čínské vedení to ví. Proti investovalo značné prostředky do hledání vraku jedné z lodí Čenga u břehu dnešní Keni. Tato výprava reprezentovala vzájemnou prospěšnost, když tamní vládce přijal porcelán a poslal čínskému císaři jako dík žirafu. V Africe se také podle DNA testů podařilo nalézt svahilskou rodinu s čínským původem. Zároveň je důležité zdůraznit, že Čeng Che vyznával islám. Tento faktor by mohl hrát roli například při vztazích s Íránem.

Historie se tedy jako soft power dá použít. Ale jak úspěšně? Pokud jsou čínsko-africké vztahy jsou založeny na základě vzájemné výhodnosti, nakolik je tato spolupráce výhodná pro obyčejné Afričany, kteří nemají absolutně žádný podíl na rozhodování a přerozdělování zisků? Čínské firmy velmi často, aby snížily náklady, zaměstnávají čínské vězně, kteří zabírají místo místním dělníkům. Ti jsou v porovnání s vězni vnímáni jako málo pracovití a nevýkonní. Samotná přítomnost Číňanů je v řadě afrických států vnímána s nevolí a ve společnostech panuje jen nízká důvěra v jejich chování. Čína svou historii jako soft power použít může, ale pouze jako část celku. Ten v současnosti nevyzařuje pozitivně, nebudí důvěru. Dějiny, něco co se již stalo, změnit nelze, můžeme pouze upravit interpretaci, úhel pohledu. Ostatní složky soft power se však vylepšit dají. Pokud se Čína chce stát celosvětovým hybatelem, měla by v této oblasti začít pracovat.

O autorovi:

Břetislav Panák, student historie a mediálních studií na Universitě Karlově. Působil jako stážista na Ústavu mezinárodních vztahů

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru