Výzva pro uchazeče o stáž (Research Assistants): výběrové řízení pro období říjen 2021 - leden 2022 je otevřeno.

29. 6. 2011 Tento obsah není aktuální

Blízkovýchodní studená válka a Obamův demokratizační obrat

Je to jeden z důvodů, proč USA udržují své globální panství. Všechny ostatní mocnosti na světě jsou svázány strategickým soupeřením se svými regionálními konkurenty _ Indie a Pákistán, Čína a jihovýchodní asijské demokracie, Brazílie a Argentina nebo i Írán a Saúdská Arábie.

Amerika chytře udržuje spojenecké vztahy s regionálními mocnostmi a podílí se na udržování místní rovnováhy moci (tzv. offshore ballancing). Komplikací je tendence Spojených států projektovat do regionálních svárů své hodnoty, což znamená více problémů. Jako v případě Blízkého východu. Tamní chaos „arabského jara“ dodává strategickému kalkulu USA nový rozměr a Obamova administrativa tak čelí největší zahraničněpolitické výzvě svého dosavadního vládnutí.

Koncert velmocí pro 21. století

Obamova zahraniční politika je modifikací klasické mocenské politiky, která se primárně spoléhá na soustavu bilaterálních vztahů se světovými velmocemi, přičemž zahraniční politiku USA zahaluje do mlhy masami vyžadovaného multilateralismu. Ten je často jen formální. Skutečné dohody vznikají během bilaterálních jednání, jejichž soustava připomíná koncert velmocí 19. století. První rok Obamova prezidentsví byla jeho zahraniční politika naplněna výraznými proslovy, ukončováním „Bushovy éry“ či „resetováním“ vztahů. V druhém roce se ukázal pragmatický charakter současné zahraniční politiky USA, která se stejně jako všechny předchozí administrativy po konci studené války snaží dostát jednomu strategickému záměru. Tím je udržení předního postavení USA jakožto jediné světové supervelmoci. Jinými slovy, zachování unipolarity mezinárodních bezpečnostněpolitických vztahů a prevence růstu regionální mocnosti, která by mohla tento systém ohrozit.

Tuto „makropolitickou“ perspektivu můžeme doplnit o vnitropolitickou debatu ve Spojených státech, která také ovlivňuje konkrétní Obamův přístup k současnému blízkovýchodnímu dění. Obama se stal senátorem v roce 2005, v době velké vnitřní debaty v Demokratické straně o liberálním intervencionismu a o jeho zkompromitování Bushovou administrativou. Obama do politiky sice vstupoval s názory blízkými „jestřábím ženám“ jako Samantha Powerová (držitelka Pulitzerovy ceny za knihu prosazující americký intervencionismus a dnes členka Obamovy administrativy) nebo Anne-Marie Slaughterová (právnička z Princeton University; působila v Obamově administrativě), ale prointervencionistické cítění mladého senátora bylo zadušeno vnitropolitickou realitou. Válka v Iráku byla považována za příklad zneužití liberálního intervencionismu a Hillary Clintonová, která stranila „lidskoprávním jestřábům“ již v dobách prezidentství svého muže a pro válku v Iráku jako senátorka hlasovala, byla považována za symbol neúspěšné politiky Demokratů. Tlak americké levice působil na vnitrostranickou debatu a Obama se snažil zorientovat. Když začal vážně uvažovat o kandidatuře na prezidenta proti Hillary Clintonové, musel se odlišit, rozšířit svou volební základnu a využít protibushovské nálady ve společnosti. Obamovou reakcí na Irák se stal zahraničněpolitický realismus a pragmatická snaha odpoutat se od „zkompromitované“ Clintonové. Vymezil se proti zásahu v Iráku. Proti Bushovi. Proti Clintonové a v důsledku i proti intervencionismu.

Obamův demokratizační obrat?

Slibovaný pragmatismus nového amerického prezidenta se projevil nejen zmíněným bilateralismem v zahraniční politice, ale i velkou umírněností v prosazování lidských práv či demokratizace. Příkladem mohou být vztahy USA k Číně, Íránu nebo dalším autoritativním režimům, kde Obamova administrativa dlouho spoléhala na snahu o dialog s vládnoucími plutokraty a nepouštěla se do nejisté kritiky jejich režimu. Například v Pekingu sice nedávno proběhl tzv. americko-čínský dialog o lidských právech, ale bylo skutečně možné cokoli seriózně očekávat, když čínské úřady ve stejné době prováděly jedno z největších potlačení občanské společnosti za poslední dvě dekády? Čína je nervózní z arabských bouří i z plánovaného předání žezla v rámci komunistického systému a nelze očekávat, že by ji USA mohly dialogem uklidnit. Čínští disidenti mohou ostatně již tradičně od Obamovy administrativy slyšet pouze mlčení.

Cílem Obamovy zahraniční politiky bylo vybřednout z Blízkého východu, aby se mohla zaměřit na strategický dialog s Čínou a vyvážení její moci s pomocí Indie a demokracií jihovýchodní Asie. Revoluce na Blízkém východě však pro Obamu znamenaly podobné „přepadení realitou“, jaké zažil 11. září 2001 původně také protiintervencionistický Bush. Arabské jaro nenechalo Obamu udržet si přísně pragmatickou politiku.

Loňské protesty v Íránu byly prvním varováním. Americká administrativa dlouho hledala způsob rozumné komunikace s íránským režimem, takže „zelené hnutí“ nebyla ochotna silněji podpořit. Letošní vývoj v Tunisku a Egyptě však již mnohé změnil. V případě Egypta sice administrativa našlapovala velmi obezřetně s ohledem na mnohaleté spojenectví s režimem Husního Mubaraka, přesto nakonec demokratickou změnu v zemi podpořila. V případě Libye se už USA zapojily do vojenských akcí proti režimu Muammara Kaddáfího, ovšem jen napůl _ v podobě bezletové zóny. A naposledy Sýrie. Stovky mrtvých a zraněných, tvrdý zásah Asadova režimu. To mělo být nepřijatelné a Obamova administrativa nešetří „tvrdými“ slovy. U nich však zůstává a prezident se ani při jejich „vyslovení“ příliš neangažuje, posílá za sebe tiskového mluvčího. Obamova administrativa se snaží držet zpátky, ale vývoj v regionu jí to příliš nedovoluje.

Blízkovýchodní studená válka

V sázce je přitom nejen otázka demokratizace Blízkého východu, ale také zachování výše zmíněné americké strategie „angažovaného zámořského vyvažování“, díky které si USA v regionu drží svůj vliv. Regionální studená válka mezi sunnitskými autoritáři v čele se Saúdskou Arábií, Egyptem, dříve Irákem, Marokem a monarchiemi Perského zálivu na jedné straně a šítským Íránem, Sýrií, Hizballáhem v Libanonu a Hamásem v Palestině na straně druhé dostala s příchodem „arabského jara“ novou dynamiku. Po pádu režimů v Iráku a Egyptě a odkrytí íránského jaderného programu se nejen Saúdové, ale i USA obávají o svou regionální pozici. Nemocný saúdský král Abdulláh má navíc již 86 let, druhý v královské linii je v podstatě stejně starý a třetímu je okolo 76 let. Nervozita je na místě. Na druhou stranu Írán se také zmítá v lidové nespokojenosti s vládou, zápasí s hospodářskými problémy a vnitřními spory. Čeká se, koho lidová bouře smete dřív.

I Obama se dočkal své hlavní zahraničněpolitické výzvy. Vybřednout z Blízkého východu a soustředit se na skutečnou geopolitiku 21. století sice mohla být původní představa, ale přišlo „arabské jaro“. S rozpadem ancien régime na Blízkém východě se tak Obama ocitl mezi mlýnskými kameny svých starých ideálů a realistickým programem své zahraniční politiky. Nemusí se ale jednat o nesmiřitelný boj. Jak nedávno zopakoval Robert Kagan pro časopis Newsweek, demokracie mezi sebou nevedou války a demokratizace tak není jen ideálem, ale i pragmatickým zájmem USA. To ostatně Obama zopakoval během svého květnového projevu o situaci na Blízkém východě, ve kterém touhu Ameriky po demokratizaci regionu zaobalil do slov o „sebeurčení“. Nepřesvědčivě, nejistě, ale krok za krokem Obama demokratizaci podporuje. Stane se snad kvůli arabskému jaru z Obamy opět intervencionista? Vrátí se k demokratizační agendě svého předchůdce?

O autorovi:

Lukáš Hoder vystudoval mezinárodní vztahy a právo na Masarykově univerzitě a je šéfredaktorem webového časopisu Global Politics.

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru