September issue of the Czech Journal of International Relations is out!

27. 4. 2015 Tento obsah není aktuální

Česká diplomacie: heroická, nebo merkantilistická?

Přinášíme Vám příspěvek Petra Kratochvíla z jedenáctého ročníku prestižního Brněnského politologického sympozia, které tentokrát neslo podtitul "Třetí dekáda české zahraniční politiky".


Česká diplomacie: heroická, nebo merkantilistická?

Cílem mého příspěvku není detailně rozebírat konkrétní kroky české diplomacie, ale místo toho chci poukázat na obecnější, ale o to závažnější rizika, kterým musí česká diplomacie v současnosti čelit. Nebudu se tedy zabývat riziky teritoriálními, ale spíše riziky, které souvisejí s povahou diplomacie jako takové.

Už Sir Harold Nicolson, autor jednoho z nejslavnějších pojednání o diplomacii, napsal, že můžeme rozlišovat dva ideální typy diplomacie. První typ je diplomacie německého typu, diplomacie heroická, která vnímá sebe sama jako válku jinými prostředky a mezinárodní vztahy jako arénu, v níž vládne hra s nulovým součtem. Cílem mezinárodního vyjednávání je vítězství, a nedosáhneme-li absolutního vítězství, utrpěli jsme strašlivou porážku. Cílem diplomacie není komunikace, dialog a hledání oboustranně přijatelného řešení, ale prosazení vlastní pozice, vlastního pohledu, který je vnímán jako principiálně neslučitelný s pohledem protivné strany.

Druhým ideálním typem je diplomacie britského typu, diplomacie obchodníka, diplomacie merkantilistická. Jejím cílem je budování důvěry a dlouhodobě stabilních vztahů, z nichž může diplomat provozující tento typ aktivit v budoucnosti těžit. Zaměření takové diplomacie je utilitární, soustředí se na ekonomické vazby a jakkoliv jde především o vlastní prospěch, určitý zisk z diplomatického vyjednávání mají nakonec obě strany.

Jistě Vás nepřekvapí, že dle Nicolsona není správné ani úplně se spoléhat na německý typ, ani nechat se zcela ovládnout duchem merkantilismu, ale že je třeba hledat kompromis mezi těmito dvěma krajními polohami a že instrumentárium diplomacie musí zahrnovat nástroje obého typu.

Snadno lze namítnout, že takové dělení je dnes poněkud nemístné. Jistě vás napadlo, že německá diplomacie je již dlouho příkladem takřka absolutního merkantilismu, zatímco Nicolsonova heroická diplomacie je spíše diplomacií prezidenta Bushe mladšího či v poslední době diplomacií ruskou.

Já se ale domnívám, že toto dělení je bytostně aktuální právě při analýze české diplomacie. Navzdory prvotnímu dojmu jí totiž hrozí – a to více než kdy jindy – že sklouzne cele do jedné či do druhé krajní pozice, a zapomene na skutečnost, že diplomacie je bytostně vícerozměrná, a to nikoliv jenom ve vztahu k mezinárodnímu vyjednávání, ale že je dvojznačná a ambivalentní, i co se týká jejích cílů.

První obrovská hrozba pro českou diplomacii je její redukce na merkantilismus, tedy na to, co se dnes módně nazývá ekonomickou diplomacií. Vlna důrazu na ekonomickou diplomacii je fascinující zejména tím, že na rozdíl od řady jiných aspektů diplomacie se jedná o oblast, na které existuje shoda napříč politickým spektrem. Z četby českých médií by bylo možno nabýt dojmu, že ekonomická diplomacie (tedy prioritní zaměření diplomacie na mrzký zisk a nikoliv na prosazování hodnot a principů) je dítětem české levice nebo že vzestup ekonomické diplomacie zažíváme za současného ministra zahraničí. Nic ovšem není vzdálenějšího pravdě – důraz na ekonomickou diplomacii zažívá své zlaté období již dlouhá léta – stačí se podívat, jaký vliv si kdy získala ekonomická diplomacie na ministerstvu zahraničí nebo kdy byla přijata Exportní strategie České republiky, kdy se aktivizoval projekt speciálních diplomatů, kteří budou za ekonomickou diplomacii zodpovědní na českých ambasádách, atd. atd. Ekonomická diplomacie je skloňována ve všech stranických sekretariátech.

Přínos ekonomické diplomacie je přitom značně nejasný. Mnohé studie dokládají, že přímá souvislost mezi dobrými diplomatickými vztahy a intenzitou ekonomických vazeb není příliš zřejmá. Například studie, které zkoumají vztah mezi diplomacií a obchodem mezi středoevropskými zeměmi a Čínou, ukazují, že jasná pozitivní korelace mezi oběma oblastmi neexistuje. Ekonomická diplomacie jistě plní užitečné funkce, ale současná obsese ekonomickou diplomacií, která často vede k potlačení všech ostatních funkcí diplomacie, je nebezpečnou redukcí diplomacie, proti které je třeba se jasně vymezit.

V době dominance neoliberálního myšlení, v době, kdy tržní principy stále více ovládají dokonce i vědu a výzkum a kdy teze o proměně umění v zábavní průmysl dochází naplnění, jistě není překvapivé, že merkantilistická diplomacie zažívá rozkvět. O to je ale překvapivější, že neméně živá je i opačná tendence, a sice snaha transformovat českou diplomacii v diplomacii heroickou, diplomacii, kterou Nicolson označuje jako diplomacii německou. Tím přirozeně nemohu mít na mysli chápání diplomacie jako pokračování války jinými prostředky, minimálně ne v původním slova smyslu. Ale jako určitý typ této agresivní, konfrontační diplomacie je třeba chápat takové pojetí diplomacie, které ji chápe jako nástroj, jímž prosazujeme naše hodnoty ve vztahu vůči našim zahraničním partnerům.

Nemám nic proti normativní dimenzi diplomacie, dokonce se domnívám, že bez hodnotových východisek diplomacie každého státu musí nutně sklouznout k bezobsažně pragmatické, utilitaristické diplomacii, o které jsem hovořil před chvílí. Ale domnívat se, že – abych uvedl jeden konkrétní aktuální příklad – cílem české diplomacie je to Číně „nandat“, pak dotyčný podstatu diplomacie nepochopil, protože se stal zajatcem heroického pojetí diplomacie: Čínu nejsme schopni porazit vojensky, tak ji alespoň porazíme v přeneseném slova smyslu, diplomaticky, z naší pozice morální superiority. Takové pojetí diplomacie je stejně jednostranné a chybné jako opačná tendence převést veškeré diplomatické aktivity ČR vůči Číně na podporu soukromých firem. Omezíme-li českou diplomacii ve vztahu k Číně na jinak nepochybně důležitou podporu disidentů, jedná se o podobně chybnou redukci jako je – na opačném konci spektra – cesta prezidenta Zemana z Číny letadlem PPF.

Diplomacie z definice sleduje několik cílů současně. Připravovaná koncepce české zahraniční politiky hovoří například o bezpečnosti, prosperitě, podpoře lidských práv, službě občanům i dobrém jménu ČR v zahraničí. Je tedy patrné, že ekonomická prosperita tvoří jenom jeden z pěti hlavních cílů diplomacie. Ale totéž platí i pro podporu lidských práv – jsou jednou, jakkoliv důležitou dimenzí české zahraniční politiky. Rovnováha mezi těmito pěti cíli se posunuje s měnícími se politickými důrazy té které vlády, ale nikdy by nemělo dojít k jejímu zúžení na pouze jedinou z těchto dimenzí. Čeští diplomaté mají sloužit veřejnému zájmu – nejsou služebníky českých firem, ani neplní stejnou funkci jako neziskové organizace typu Amnesty International. Pokud by jimi byli, zpronevěřují se vlastnímu poslání a míjí se se smyslem diplomatické služby jako takové.

Hovoří-li se pak o posunu důrazů současné české zahraniční politiky, který je vnímán jako, abych použil jedno oblíbené mediální klišé, jako „zásadní zvrat v polistopadovém vývoji“, jedná se o naprosté nepochopení diplomacie a jejího účelu. Ještě naposledy chci zopakovat, že cílem zahraniční politiky státu není reprodukce heroické diplomacie (kterou jsme přece s opačným znaménkem zažívali po celé předlistopadové období) ani privatizace diplomacie a její podřízení partikulárním zájmům vybraných ekonomických subjektů.

Děkuji za pozornost.

  • Více informací o Brněnském politologickém sympoziu naleznete zde.

Expertise to impact

Přihlašte se k odběru